BBC Online Network | váš názor
 
Zprávy 
Analýza 
Britský tisk 
Evropský tisk 
Radiofejeton 
Dobré ráno 
Interview 
Víkend 
Anglicky s BBC 
VYSÍLÁNÍ BBC 
Frekvence 
Programy 
Redakce 
Zprávy   
Dobré ráno   
Svět o jedné   
Svět o páté   
Interview    
 
Other BBC sites:
Téma týdne
Komentář týdne
Sobota 6. července 2002
předcházející

Připravil Daniel Kaiser


Českým dětem začaly prázdniny a na politiky naopak přišly perné chvilky. Na konci třetího povolebního týdne už je poměrně jasno v tom, jakým směrem se vydá nová vláda. Skoro by se chtělo říct, že to poznání přišlo jako blesk.

Až do poslední možné chvíle totiž větší pozornost poutal hlavní poražený, Václav Klaus. Před volbami se proti němu ostatní strany vymezovaly, po volbách se zase nejdřív všichni ptali, kdy odejde a co kdy udělal špatného. Až tento týden se pozornost začala přesouvat ke stranám, které si právě začaly dělit moc.

Nejvíc je umanutost Klausem vidět na Unii svobody. Někteří přední unionisté jakoby si proto až tento týden našli čas seznámit se se svojím dominantním partnerem, Českou stranou sociálně demokratickou.

Korektní buldozer

Pokud platí, že v prvních dvou třech letech po rozdělení Československa hlavní proud mezi novináři apriorně podporoval tehdejšího premiéra Václava Klause, není vyloučeno, že s odstupem se budou tyto dny, týdny a měsíce jevit jako fascinace Špidlou.

   
  Špidla své politické partnery skřípnul tak, jak se to ještě žádné menší vládní straně nepřihodilo. Koalice mu bez řečí dává to, co v roce 1998 odepřela Klausovi.  
   
Ne že by to nemělo svoji logiku: stejně jako Klaus v roce 1992 či 1993 má i Špidla politickou vizi a viditelně jí věří. Jeho sociálním státem se ale nikdo moc nezabývá.

I noviny, ze kterých by člověk na základě toho, co psávaly, čekal nemilosrdnou kritiku Špidlových plánů, radši píší o jeho morální pevnosti. Prezident i předáci Koalice si pochvalují Špidlovu poctivost, korektnost a ohleduplnost.

Špidla skutečně při výběru svých spolupracovníků v řadách sociální demokracie opomíjí lidi, kteří se za premiérování Miloše Zemana dostali nejvíc do řečí.

Poníženě prosíme...

Pokud ale jde o další dva údajné Špidlovy klady, totiž korektnost a ohleduplnost k partnerským stranám, bylo by asi lepší říct: korektní bezohlednost. Špidla své politické partnery skřípnul tak, jak se to ještě žádné menší vládní straně nepřihodilo. Koalice mu bez řečí dává to, co v roce 1998 odepřela Klausovi.

Ochotně uznává, že strany mají mít ve vládě zhruba stejný poměr jako ve sněmovně. V podstatě se zavázala k naplňování sociálnědemokratického programu. I když její ekonomický mozek Ivan Pilip tvrdí, že doba je těhotná novými úspornými balíčky, tváři v tvář mocné ČSSD souhlasí, že před příštími volbami bude stát hospodařit s pětiprocentním schodkem.

Z lůna ČSSD už zaznělo přání, aby vládní program jeden po druhém podepsali všichni poslanci i senátoři Koalice. Hodný pozornosti je především záměr postavit do latě Senát, který měl podle původních představ být sborem samorostů s vlastní hlavou.

S komunisty v zádech

Unie svobody hodně chtěla ministerstvo školství a měla na něj dobrého kandidáta: Petr Mareš školství věnoval čtyři roky práce ve sněmovně. Místo něj má ovšem na ministerstvo usednout Petra Buzková. O školy se sice nikdy výrazně nezajímala, ale Špidla ji potřebuje ubytovat ve vládě.

Víc potupit vládního partnera by asi dalo práci i Václavu Klausovi v dobách jeho největšího rozletu. A jaké je vysvětlení té koaliční krotkosti? Čtyřicet jedna komunistických poslanců, které má Špidla v zádech.

I kdyby s nimi už příští čtyři roky nakrásně nepromluvil ani slovo, na startovní čáře mu opravdu hodně ulehčili život. Jásot, který v Lidovém domě vypukl o volební sobotě, když televize poprvé ohlašovala komunistické zisky, nebyl náhodný.


Úkol splněn, vracím se na základnu

Z mlýnku, ve kterém se Koalice, ale především Unie svobody ocitla, zatím pocítila potřebu uniknout jenom Hana Marvanová. Ve čtvrtek složila funkci předsedy Unie. V doprovodném prohlášení najde čtenář vcelku přesný popis toho, co se od voleb přihodilo.

Marvanová postřehla dvě zajímavé věci: za prvé: "Nejzávažnější problém se projevil při řešení otázky snižování schodku veřejných financí" a "výraznější změny v postoji ČSSD k řešení rostoucího zadlužení nelze dosáhnout, neboť by tím naopak sociální demokracie, která volby vyhrála, musela opustit významnou část svých předvolebních slibů".

   
  "Podstatná část budoucího jednání o budoucí vládě byla ukončena - můj úkol je splněn", napsala Hana Marvanová. Opravdu - pár hodin po její demisi už se z webové stránky Unie svobody spokojeně usmíval úřadující předseda Ivan Pilip.  
   
To ovšem bylo jasné už při letmém porovnání předvolebních programů sociální demokracie a Koalice. Jenže se o tom moc nemluvilo a to ticho mělo dvě příčiny.

Za prvé, ani stratégové Koalice si nedokázali představit, jak jedinečná pozice se sociální demokracii otevřela debaklem koalice a nečekanými zisky komunistů. Kdyby byly síly v nové vládě jen trochu vyrovnanější, ze Špidlových představ by toho nepochybně tolik nezůstalo. A za druhé, potřeba rozdat karty tentokrát už bez Klause byla zjevně palčivější.

A ještě jedna věta z dopisu Hany Marvanové: "Podstatná část budoucího jednání o budoucí vládě byla ukončena - můj úkol je splněn".

Opravdu - pár hodin po její demisi už se z webové stránky Unie svobody spokojeně usmíval úřadující předseda Ivan Pilip.


Konečná stanice EU

Zatímco z levého rohu internetové stránky Unie svobody shlíží Ivan Pilip, naproti přes obrazovku nabízí Unie anketní otázku: Měl by být rychlý vstup do EU nejdůležitější prioritou nové vlády?

Je to hodně sugestivní otázka. Vykladači právě se rodící vlády naznačují, že Klaus by Čechy do Evropy nepustil, protože tam nepatří a nikdo by tam s nim nemluvil. Skutečně by ale Česká republika s Klausem do Evropské unie nedošla?

Sociální demokraté i Koalice se hlásí k eurofederalismu, tedy k takové představě evropského sjednocování, jejímž nejvýznamnějším mluvčím v Evropské unii je Německo. Křídlo vedené spolkovou republikou má ale v Unii několi významných oponentů.

Místopředseda ODS a její muž přes zahraniční politiku Jan Zahradil se zalíbením sleduje osu BAB - neboli Blair-Aznar-Berlusconi. Viděno českými měřítky, nejsou britský premiér Blair nebo třeba dánský pravicový premiér Rassmusen, který minulý týden převzal předsednictví Unie, žádní euronadšenci. Přesto oba muži upřímně podporují rozšíření Evropské unie na východ.

Nepraví euroskeptici

Není prostě pravda, že k tomu, abyste chtěli rozšíření Unie, musíte nejdřív chtít její prohloubení. Z pozic, na kterých stojí například britská zahraniční politika a na kterých by asi rádi stáli i čeští občanští demokraté, to k euroskepticismu není daleko.

ODS na té nezřetelné hranici v předvolebním zápalu několikrát zavrávorala, musela by ale být padlá na hlavu, kdyby ji při referendu o vstupu do Evropské unie chtěla překročit. Riskovala by drtivou většinu svých proevropských voličů ve stavu, kdy už zdaleka nepřipomíná supermany ze Sněmovní ročník 1992.

A hlavně by poskytla rozhřešení Unii svobody. Zatím se jí může škodolibě ptát: Není náhodou vstup do EU jedinou prioritou nové vlády?

 


    Zpět nahoru  
© BBC World Service
Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK.
BBC