Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: středa 08. října 2003, 11:42 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Cyril Höschl
 

 

Podle psychiatra Cyrila Höschla destigmatizace psychiatrie v uplynulých letech značně pokročila.

Před námi je půlhodina otázek a odpovědí, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je ředitel Psychiatrického centra Praha, psychiatr, profesor Cyril Höschl. Dobrý den, vítejte v BBC.

Dobrý den.

Cyril Höschl
Cyril Höschl

Začnu jedním vaším citátem. Pochází z týdeníku Reflex a citované věty jste pronesl dvacátého devátého prosince roku 1999: "Řekněme, že mě uspokojuje řešení problémů, které řešit mohu, sestavování hlavolamu hezky podle obtížnosti, jako když roste dítě a učí se jen to, na co stačí," konec citátu. Hlavolam jaké obtížnosti sestavujete nyní?

Tak to je těžká odpověď, protože tkám na několika stavech najednou. Ty hlavolamy se týkají jednak mé odborné práce a na každodenním pořádku je řešení výzkumných úkolů, ve kterých jsme teď zavzati a které nás příjemně vzrušují, protože máme kupodivu, ač se to tady nesluší říkat, velké výzkumné možnosti. Dostali jsme velké peníze. Já se to až skoro stydím říct, protože teď se sluší jenom si stěžovat na to, jak věda není podporovaná, v jak je katastrofální situaci u nás a tak, což obecně a zejména v některých jaksi doménách je pravda, ale není to náš případ.

Takže teď zažíváme určitou konjunkturu a řešíme hlavolamy, co se děje v mozku živého člověka, když něco prožívá, co se děje v mozku živého člověka, když trpí duševní chorobou a máme díky těmto možnostem výzkumným, teď příležitost podívat se zaživa, co se tam děje, to je něco, co bylo ještě před dvaceti třiceti lety něco nepředstavitelného a nemyslitelného. Podívat se, jak někomu konkrétně fungují určité oblasti mozku a přitom ho nemuset rozřezávat a nemuset čekat až na pitvu a povídat si s ním, klást mu určité úkoly a dívat se, jak se ty úkoly projevují v tom orchestru neuronových buněk, které spolu komunikují, a to je úplně nový a velmi vzrušující pohled.

Zrovna tak vzrušující je uvažovat o tom, jak do těchto jevů zasáhnout například neinvazivně, to znamená, bez nějakých chirurgických intervencí třeba tím, že působíte silným magnetickým polem na mozek a díváte se, co to s těmito ději udělá a pak se díváte, co to udělá s těmi projevy na úrovni myšlení a chování. To je úžasná a vzrušující oblast, kterou současný pokrok v neurovědách umožňuje i v psychiatrii zkoumat a věnovat se jí a my máme to štěstí v Centru neuropsychiatrických studií, že tu příležitost máme. Těch zařízení tady je málo, respektive jenom jedno jediné a to je Pet centrum na Homolce, ale díky tomuto projektu mu část, jakoby část tohoto Pet centra nám patří, protože ji pronajímáme za účelem tohohle toho projektu. Tak to je jeden stav.

No a potom jsou to samozřejmě hlavolamy, které se týkají vědy u nás vůbec, protože jsem řízení osudu spadl do Rady vlády pro vědu a vývoj a tam se řeší od triviálních a nezajímavých věcí, jako jsou různé čachry s rozpočtem a přetahování o to, zda akademie nebo vysoké školy a podobně až po velmi zajímavé a jaksi i z hlediska uživatele vzrušující byrokratické výkony, a to byrokratické myslím v tom pozitivním slova smyslu, což je zvláštní, protože to je slovo, které má jinak priorativní konotaci. Vidět, jak se třeba připravují zákony a co je zatím nesmírné práce, protože je viděno očima sdělovacích prostředků, je to činnost, která je zde jakoby neustále babraná, kažená, ti kdož se na tom podílejí, tak jsou považováni za neschopné a za utilitáře a vlastně na Poslanecké sněmovně nevidí nikdo /nesrozumitelné/, přestože si jí ta společnost zvolila.

Ale když pak vidíte, že tam na pozadí sedí skupina skutečných profesionálů, tak klobouk dolů, protože si najednou uvědomíte, že to je něco, když do té džungle vkročíte, něco tak neuvěřitelně obtížného, že vyměníte někde v nějakém předpisu nebo v nějakém zákoně jedno slovo a rozsype se vám celý domeček z karet. Až na konci se to projeví v zákoně, který s tím zdánlivě vůbec nesouvisí a týká se úplně jiné oblasti, ale tak jak to na sebe jedno na druhé navazuje, tak je třeba celý ten orchestr zase zpátky znovu sladit a je to přesně, tak jako když sešíváte nějaký roztrhaný pytel a na jedné straně ho sešijete a ono vám ještě na druhé straně rupne, protože ty tahy a tlaky jsou někdy nepredikovatelné. A je to zase vzrušující hlavolam složitého systému a společnost složitý systém je a o složitých systémech platí to, že věci se v nich pohybují jiným směrem, než kterým jsou strčeny.

V jednoduchém systému strčíte do kulečníkové koule a ona se kutálí tím směrem, kam ji strčíte. Ve složitém systému se vám najednou vrací úplně vodjinud, vodkud jste to vůbec nečekali, a to je například legislativní džungle.

Jak poslouchám odpověď na mou první otázku, doslova jsem si naběhl, protože množství hlavolamů Cyrila Höschla evokuje hned velké množství dalších otázek. Začněme u první části. Co nacházíte a jaké odpovědi a na jaké otázky nacházíte při pohledu na mozek člověka a procesy, které se v něm odehrávají?

Tak například se dá studovat ta stará a dodnes nerozřešená otázka, jaký je vztah mezi vrozeným a naučeným u člověka. To, že dospějete do určitého věku a máte své já a jste osoba, která zná své jméno, svou totožnost, vymezí se vůči okolí, ví zhruba, kde přebývá, tak to všechno je jakoby samozřejmé, ale je to zázračný vývoj, který byl obestřen hlavně tím tajemstvím, zda to máme všechno nějak ve vínku, to jest v genech, co všechno nám ty geny předpisují, a to, čeho jsem jednou v životě schopen, zda už to mám někde zapsáno jako v nějakém softwarovém programu a nebo zda to je výsledek toho, jak jde život, jak probíhá výchova v dětství a tak.

Argumenty se snáší pro obě strany, sneseme spoustu argumentů proto, že genetická vloha je důležitá viz. dědičnost různých duševních poruch, dědičnost takových atributů, jako je povaha, jako je inteligence, ale na druhou stranu a je zase spousta údajů, které zpochybňují, že by to bylo zase až tak rozhodující, jak které ukazují tu obrovskou důležitost v raných fázích vývoje v dětství. To, jak s vámi zachází matka, jak s vámi zachází autority, počínaje učitelem přes lékaře až po bachaře, tak jak jde život, tak jak to utváří osobnost v těch náročných životních situacích.

No a teď jsou možnosti díky tomu, že můžeme propojovat to psychologické, například mapování lidské povahy pomocí různých modelů a dotazníků, které ukazují profil osobnosti v tom smyslu její fenomenologii o projevu. Tak když toto můžeme vztahovat k tomu, co se děje v mozku, na což koukáme a teď si můžeme položit takové rébusy jako, což se podívat, jak je to u jednovaječných dvojčat a podívat se, jestli ty reakce a to, co se v tom mozku děje ve stejné situaci, je u těch dvojčat stejné, nebo zda je to rozdílné, zda je to ovlivnitelné tím, že každé to dvojče dostanete do jiné situace a teď se díváte, do jaké míry ty mechanismy, ať už vyrovnávání s náročnými situacemi, zvládání stresu a podobně, do jaké míry jsou dány tím, že jsou to dvojčata nebo do jaké míry jsou modifikovatelné tím, co se s nimi děje. A tak pomalu začít rozklíčovávat tyhle ty otázky, protože v psychiatrii je několik velice zajímavých problémů například to, do jaké míry je schizofrenie jako velká psychóza, takový ten největší strašák našeho oboru, tak do jaké míry je závislá na té genetické vloze a do jaké míry ji můžete dostat někde jako chřipku a ...

K jaké odpovědi se zatím blížíte?

No a ukazuje se, že ta dědičnost v tom klasickém mendelovském slova smyslu, kdy křížíte hrachy a máte květy bílé a červené, můžete předpovídat, v jakém poměru se objeví v další generaci, když víte, na jaký gen je to vázáno a můžete to spočítat, takže takhle to nefunguje, ale ten způsob, jakým postupujeme, zní asi takhle: Kdyby ta, kdyby to onemocnění, řekněme schizofrenie, bylo vrozené, respektive dáno naší genetickou výbavou, tak pak někdo, kdo má stejnou genetickou výbavu, kdo má naprosto stejný set genů jako my, by to onemocnění měl mít také, máme-li ho my. To je logická úvaha a my se můžeme podívat, když najdeme schizofrenního pacienta, který má jednovaječné dvojče, ta jednovaječnost se musí prokázat, a to není dneska není zas takový problém díky studiu antigenů a protilátek a já nevím čeho všeho, to musí být všechno stejné. Tak když najdeme jednovaječné dvojče, tak se podívat, zda také má ve sto procentech případů schizofrenii.

Teď se ukázalo, že při studiu jednovaječných dvojčat to shodu, to znamená konkordanci, jak se tomu odborně říká, shodný výskyt toho onemocnění má jenom padesát procent jednovaječných dvojčat, tak by se řeklo dobře, tak to asi geny není, protože kdyby to bylo geny, tak by ta shoda musela být stoprocentní, když mají stoprocentně stejný genetický kód.

Jenomže když se podíváte na nepříbuzné, kteří žádný nebo většinu genů spolu nesdílí, co se týče příbuznosti, jsou si vzdáleni, tak tam ta shoda, to znamená výskyt v obecné populaci je u schizofrenie tak půl až jedno procento, což je zase ale mnohem méně, takže ta odpověď, kterou dostaneme je šalamounská, že sice ten podíl genetické vlohy je obrovský, je, řekněme, padesát krát větší než odpovídá nahodilému výskytu v populaci.

Čili za polovinu toho onemocnění skutečně mohou geny minimálně, ale zbývá tady polovina, která je nevysvětlitelná, protože to přece jenom není sto procent, a to ukazuje jednak na komplementaritu čili vzájemnou doplňovatelnost vlivů vrozené vlohy a vlivů prostředí na jedné straně a na druhé straně to, že to s tím s tou genetickou vlohou bude asi složitější než s těmi mendelovskými hrachy, a to v tom smyslu, že je několik variant genů, které jsou rizikovými pro rozvoj takového onemocnění a musí se spolu dostat do určité konfigurace, jejíž pravděpodobnost je menší, než kdyby to onemocnění bylo vázáno jenom na jeden gen.

Takže tam je ještě jakási složka, cosi jako pravděpodobnostní teorie her, že dojde k určité konstalaci té šachové partie a ta když se objeví, tak najednou se ty geny scvaknou ve svém působení tak, že se ve svém fenotypu, čili v tom projevu objeví to onemocnění, které je pak klinicky zjišťováno, no a tohleto to je jeden z těch rébusů, které se teď šifrují a je v tom spousta matematiky a spousta úvah.

A když tento rébus šifrujete, nabízí se vám hned rébus další. Ono třeba prostředí a ta neznámá, kterou je třeba prozkoumat a objevit, jak se podílí na formování a vzniku té psychické nemoci, jako například schizofrenie?

To je nesmírně zajímavé, protože to se málo ví, že duševní poruchy lze studovat už i na úrovni animálních modelů, čili modelů na zvířatech, to je něco, co je laikovi zpravidla obtížně pochopitelné, protože každý považuje duševní poruchu za něco navýsost lidského, co je vázáno na rozvoj řeči a uvědomění si se sebe sama v tom plném slova smyslu, kterého je schopen zřejmě jenom člověk.

Ale zapomíná se na to, že my nejsme od přírody tak vzdálení, jak se domníváme, a že zaděláno na naše vědomí, na komunikaci, na řeč v nějaké byť minimální, byť rudimentární podobě, mají i naši jaksi spoluživočichové v této říši, že lze ty mechanismy, které vedou u člověka k rozvoji onemocnění, tak jak ho prožíváme, studovat i na živočichách, řekněme živočiších typu laboratorního potkana nebo opic nebo psů, koček, savců vůbec, a že všechna tato zvířata pozoruhodně sdílí velmi podobné struktury s námi, ať už co do stavby mozku. Oni mají prakticky všechno, co máme my, akorát v jiném poměru, ale tak překvapivě právě v těch genech, kdy převážná většina toho genetického záznamu je téměř shodná přes celou savčí říši, a to, o čem mluvíme, ta variabilita, ten říká se tomu odborně polymorfismus, ty odchylky, které pak můžou nejenom za to, že jsme třeba nemocní v určitém slova smyslu, i za to, že vypadáme jinak než třeba pes, tak ty jsou zakódovány v jenom nepatrné části celého toho záznamu.

A tato obrovská podobnost přírody, například stejná chemická výbava mozku u laboratorních zvířat jako u člověka umožňuje tyhle ty procesy sledovat a právě tím, že se dnes do lidského mozku můžeme díky zobrazovacím metodám dívat, tak se můžeme vrátit zpátky, ty staré otázky, kteří si kladli naši předchůdci a neurofyziologové, zda je tomu u zvířat podobně nebo zda to dá studovat, tak si je položit znovu, ale s využitím těch nových technik a podívat se, jak to funguje u takového laboratorního zvířete.

Konkrétní příklad, víme, že látka, která blokuje jeden receptor v mozku, je to takzvaný glutamáterní receptor, takže vyvolává u člověka psychotické stavy, které jsou podobné jako schizofrenie, a to víme proto, že se některého typu těchto látek používá třeba v anesteziích k celkové anestezii, kdož podstoupil nějakou operaci, tak ví, že když se probouzí, tak má někdy až psychotické fenomény, jako halucinace, zmatenost, neví pořádně, kde je nebo mluví z cesty, či to si všichni, kdo šli do hluboké narkózy nebo z narkózy, tak si na to pamatují nebo si to pamatuje jejich okolí.

A protože tohleto víme a víme, jakým mechanismem zhruba to ta látka v mozku dělá a v nižších dávkách vás neuspí, ale vyvolává psychotické příznaky, tak se můžeme podívat, když ji aplikujeme laboratornímu zvířeti, co se změní v jeho chování, například začne běhat úplně jinak, když je ve volném a přirozeném poli, ve kterém se jinak pohybuje určitým způsobem, tak začne běhat jinak, než běhalo předtím, což se dá zase zaznamenávat kamerou. Ta dráha se převádí do počítače na paměťová média a vyhodnocují se různé jejich charakteristiky jako délka, tvar, jestli běhá jenom při stěnách nějakého toho prostoru nebo jestli se odváží do středu, třeba laboratorní potkani se bojí otevřeného prostranství a osvětleného, drží se ve tmě a drží se u strany, a to, do jaké míry chodí přes střed, to je do určité míry výraz odvahy neboli opak úzkosti.

Čím je úzkostnější a čím víc strachu má, tím víc se drží u zdi a obráceně a tyhle ty charakteristiky se daj počítat a dají se z nich vynášet grafy a dá se podívat, co ta látka s tou trajektorií, čili s tou dráhou toho pohybu dělá. No a teď světě div se, vy vidíte, že se ta trajektorie mění určitým charakteristickým způsobem a řeknete si dobře, nevadí, že se s tím zvířetem nemůžu domluvit, nevadí, že nemluví lidskou řečí, nevadí, že zřejmě nemá takové já jako já, ale to, co u mě vyvolává psychózu, to u něj vyvolává tenhle ten projev a pojďme ten projev studovat a pojďme se podívat, co se děje v mozku zobrazovacími metodami.

Pojďme se podívat, co se tam děje biochemicky a pojďme zkusit to, co se dává lidem na psychiatrii jako léky proti psychóze, tak stejný lék dát tomu zvířeti a podívat se, jestli se ta dráha, kterou jsem si teď v tom modelu provizorně vzali jako psychotický projev, tak jestli se mění, no a světě div se, ona se mění zase zpátky k normě do toho tvaru, který měla předtím a vidíme, že máme model psychózy, který když interpretujeme rozumně, to znamená, stále si uvědomujeme, že jde o něco úplně jiného než u člověka, nám ale umožňuje mnoho intervencí začít studovat, začít studovat například rozdíl mezi klasickými antipsychotickými látkami, které se dávali v sedmdesátých a osmdesátých letech a měly řadu nežádoucích a nepříjemných účinků, vyvolávaly Parkinsonismus a příliš tlumily.

A ta daň, která se platila za ústup té psychózy, byla velmi vysoká, vedla kolikrát k těm ponurým obrazům psychiatrie jakožto oddělení, kde se pacienti v šedivých župáncích kývou u zdi a jsou tam na léta v porovnání s těmi moderními antipsychotiky, která už jsou mnohem uživatelsky přátelštější, která už tohleto nedělají nebo nedělají to zdaleka v takové míře a ten rozdíl my můžeme začít studovat právě na tomhle tom modelu a podívat se, která ta část toho biochemického působení těch nových látek může za to, že k těmhle těm změnám pohybovým nedochází.

A my tu část můžeme namodelovat různými biochemickými zásahy, že třeba odebereme z potravy určitou aminokyselinu, ze které se dělá nějaký neuropřenašeč k tomu přidat tu klasickou látku a kombinací toho, co si představujeme o té nové látce s tou klasickou se podávat, jestli ty naše představy jsou správné a jak to měříme, no, měříme to tak, že zpozorujeme dráhu pohybu toho laboratorního zvířete, protože už jsme se naučili, který její tvar odpovídá té psychóze a který tvar odpovídá té normě, tak to jsou ty rébusy, na které jste se ptal.

Z toho, co říkáte, je nabíledni, že psychiatrii jako oboru pomáhá genetika jako další obor. Nemáte zde ovšem v souvislosti s genetikou jisté otazníky, čím se genetika zabývá, o čem média referují, byť je to asi jen výsek toho, kam genetika směřuje, rozumějme klonování, hraní si s člověkem, s embryem?

Víte, na médiích je nepříjemné to, že vždycky z každého problému a z každé problémové oblasti vyberou jenom to, co je celospolečensky atraktivní, to znamená z genetiky, která je okouzlující, mám moc do popředí se deroucím oborem, tak si vyberou klonování například. To je naprostý nesmysl, to tady nikdo nedělá a čert ví, jak to všecko s tím bude a ovce Dolly už také zemřela a nic není tak horké, jak to vypadá, nebo teď nedávno jsem zase slyšel, že jakýsi genetik oznámil, že bude možno prodloužit lidský život na pět set let a hned vzali kolegu Pačese do televize, aby říkal, jak to teda s tím bude. On velmi správně odpověděl, že je mnohem skeptičtější než ta média, která se vždycky chopí takové zprávy a čím víc toho o některém oboru víte, tak tím méně pravdivé se vám zdá to, co o něm čtete v novinách.

Já jsem se, téměř každý týden se někde dočítám, že už byl objeven gen pro maniodepresivitu a gen pro schizofrenii a tak a my, kteří se v tom pohybujem, tak víme samozřejmě, že to je nesmysl. Respektive je to údaj vytržený z kontextu a je to mnohem složitější, prostě objeví se odchylka v kódování určitého enzymu, která neznamená, že to je gen pro tu chorobu, ale která znamená, že je člověk vůči vlivům, které tu chorobu způsobují, o něco zranitelnější.

Vztah genetiky k těm ostatním faktorům, které se na rozvoji těch poruch podílejí, je asi takový, jako vztah tělesné výšky k basketbalu. To, že jsem vysoký, což je ta genetická vloha, mě do určité míry disponuje k tomu, že mohu být dobrý v košíkové, ale zdaleka to není podmínka dostačující ani jedna a zdaleka ne všichni basketbalisti jsou tak vysocí, respektive zdaleka ne všichni vysocí jsou dostatečně motoricky zdatní, aby to zvládali, čili s těmi nálezy, které se dočítáte v novinách, je to tak asi jako s výškou a s košíkovou, souvisí to spolu, ale při bližším ohledání musí být ta interpretace mnohem opatrnější.

Je v rébusech Cyrila Höschla, které řeší, i odpověď na otázku, jak se na množství výskytu psychických nemocí projevuje proměna společnosti, rychlost, kterou se společnost vyvíjí, technické prostředky, které lidi používají?

Nepochybně ano, ale zase způsobem trošku jiným, než je někdy zjednodušeně interpretováno, zjednodušená interpretace je, že život je stále náročnější, přetechnizovanější, rychlejší ...

A že se z něho všichni zblázníme....

Plný stresu a že tedy to vede k nárůstu duševních poruch. Ono to tak úplně není. Duševních poruch narůstá z mnoha dalších méně viditelných důvodů, například proto, že jsou lépe rozpoznávány, například proto, že část onemocnění, které se dnes módně nazývá jako deprese nebo depka, padá na vrub toho, že díky osvětě kdekdo ví, co to je v osmnáctém, v devatenáctém století se řeklo, že je líný nebo že je unavený viz. únavový syndrom nebo že do něj nic není a je třeba mu dát pár pohlavků a část těhle těch případů je dnes rozpoznána jako deprese.

Musím říci, že z velké části si správně a najednou se jakoby rozvalila lavina duševních poruch, ale je to přitom do určité míry optický klam. Na to samozřejmě nasedá skutečný vývojový trend výskytu duševních chorob, který se mění, takže jedněch na jedné straně přibývá, přibývá závislostí, a to zase souvisí s globalizací společnosti, s volným obchodem, se směnitelností koruny, s dostupností drog, když ty pašeráci o tu komunistickou korunu neměli žádný zájem, tak kde by se tu vzal heroin, že jo, takže se naopak fetovaly zdarma předepsané balíčky léků, které každá babička dostávala od svého ambulantního lékaře. To znamená zejména alnagony a algeny a prášky na spaní.

Teď je situace jiná, začnou být alnagony a algeny hůře dostupné a heroin je lépe dostupný, tak se drogová scéna mění, takže přibývá závislostí, přibývá do určité míry závislosti na alkoholu, což je důsledek společenských změn a způsobu života, přibývá poruch vyššího věku, zejména demencí. A to zase ne proto, že by to byl důsledek toho, jak žijeme, ale je to zejména důsledek toho, že díky pokroku v medicíně se prodlužuje střední délka života, ona se v české populaci velmi výrazně prodloužila po listopadu 89, to se taky málo cituje, že to bylo o několik let, což je v těch dlouhodobých trendech obrovské číslo.

A s tím, jak se prodlouží střední délka života, tak se ale prodlouží ta jeho pasáž, to stáří, která je vysoce riziková pro výskyt těchto poruch, takže zatím co dřív se člověk přes tu úmrtnost na dětské choroby, záškrty, infarkty a rakoviny už k té demenci nedopracoval, tak teď dětské choroby jsou minimalizovány, novorozenecká úmrtnost je uspokojivá, infarkty už dneska umí intervenční kardiologie řešit způsobem, který před dvaceti lety nebyl myslitelný, o diabetu se už toho také ví hodně, takže se řada těch pacientů zachrání.

Takže vy těmito úskalími proplujete až do stáří a tam na vás číhá nové nebezpečí, a to jsou demence, které dřív také existovaly, ale ta proporce je jiná, protože je jiná proporce, je jiná porce života, který v každém tom období má nějakou rizikovou oblast a rizikovějšího věku jsou demence, tak to je další nárůst.

Potom se vinou společenských poměrů objevují i nové psychiatrické diagnózy, které jsme tady téměř neznali, jako je závislost na hracích automatech, to gamblerství a tak dál, ano byli vášniví hráči, jsou o tom celé romány, ale tak aby někdo chodil nebo ho rodina dávala hospitalizovat v Bohnicích, tak to vídáme až po roce 89, z toho důvodu, že hraje na hracích automatech a jinak je celkem v pořádku, ale nemůže se odtrhnout. Závislost na počítačích, samozřejmě když nebyly počítače, tak zde nebyla, takže takhle triviálně můžeme popisovat velkou změnu spektra duševních poruch, ale je to asi tak, jako když šáhneme do jiné ošatky a zeptáme se, jestli se zvyšuje kriminalita, no zvyšuje, ale třeba kasařů dramaticky ubylo oproti první republice, ale zase v osmnáctém století nebyli vůbec žádní zloději aut, no prostě protože nebyla auta.

Takže takový je vztah vývoje civilizace a duševních poruch, takže spíš, než že by absolutně nabývalo vinou toho, jak žijeme, tak se mění jejich spektrum, mění se jejich rozpoznatelnost, mění se povědomí o tom, co je a co není duševní porucha, do určité míry se destigmatizuje ten obor díky osvětě. Takže dostupnost péče je pro širší populaci přece jenom o něco větší, než byla dřív, strach psychiatrizovat určitý problém je také alespoň v některých kruzích o něco menší, no a když to všechno sečtete a podtrhnete, tak vám vyjde obrovský nárůst duševních poruch.

Když jste hovořil od destigmatizaci oboru, jak jsem si doslova vaše sousloví napsal, jak velkým problémem je například v České republice, jsem-li duševně nemocný, mám stigma, které mě vyřazuje ze společnosti, zatímco když mám infarkt, tak společnost to přijímá jako běžnou civilizační nemoc.

To je starý problém psychiatrie, která je v rámci medicíny úplně na chvostě a projevuje se to například ve vztahu ředitelů nemocnic k šéfům jednotlivých oddělení, takže když přijdou nějaké peníze, tak dycky nejdřív dostanou ty intervenční obory, takové ty kardiochirurgie, někdy i onkologie a módní obory jako plastická chirurgie nebo chirurgie a tak to jde dál ...

Vy získáváte drobky.

....až ta psychiatrie ta potom třeba v Hradci Králové sídlí v provizorním baráčku stavebních dělníků z roku pětačtyřicet, to je taková ta stavba, jak vidíte, když se dělá přípojka na dálnici, tak to je tamní psychiatrická klinika a přitom do toho areálu se investovaly obrovské peníze, mezitím tam vyrostly nádherné moderní nové pavilony, ale na tu psychiatrii se nikdy nedostane, protože všichni žijou v představě, že jim stačí papír a tužka.

Ty pokroky v neurovědách ty ředitelé radši ignorujou, protože by je to stálo moc peněz a ten obor je stále jakoby mimo ten rámec té hlavní medicíny, a to je stigma, které se projevuje jednak ve vnímání toho oboru mezi těmi, kdož dávají peníze a rozdělují mezi politiky, ale také mezi lidmi a u pacientů. Psychiatrie je cosi jako farář, myslí se, že by měl léčit tedy vlídným slovem a osobním kontaktem, být stále k dispozici a že by měl být vybaven jaksi moderní instrumentální technikou a velkými možnostmi diagnostickými a laboratorními. Tak to se zatím nepočítá, i když se to začíná tušit, čili celou svou éru, celý ten moderní věk, počínaje koncem devatenáctého století se psychiatrie nějak s tímhle tím stigmatem vyrovnává, tu s větším, tu s menším úspěchem.

V současné době celosvětová kampaň, která je organizovaná Světovou zdravotnickou organizací a hlavně Světovou psychiatrickou asociací se právě na destigmatizace, čili odstigmatizování toho oboru stigma jako punc, cejch něčeho negativního, tak se tomu ta nejširší komunita věnuje a snaží se zejména oslovovat politiky.

To, co vy jste říkal, se projevuje nejlépe právě na příkladu známých osobností, ať už hvězd pop music nebo významných sportovců nebo politiků, takzvaných osobností, které když si zlomí nohu na tenise, tak se s tou holí rádi ukazují, protože to je imponující a ukazuje to, že se věnují sportu a že jsou odvážní a stateční a podobně. Ale ve chvíli, kdy je nebo je blízké postihne něco z oblasti psychiatrie, tak jejich největší starost je, aby se to nikdo nedozvěděl, tudíž nelze je používat na takové ty charitativní kampaně, na které se používají významné osobnosti v případě, já nevím, onkologie, kardiologie a podobně, což je chvályhodné, to bych rád zdůraznil, ale u té psychiatrie, ta je handicapovaná tím, že ty lidi se za to, že přišli s psychiatrií do styku, stydí a vinou toho, že se za to stydí, nejsou ochotni pro to také nic udělat, protože by se jejich vztah k tomu oboru mohl nějak proláknout.

Konstatuje profesor Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra v Praze. Děkuji za vašich třicet minut, které jste věnoval rozhlasové stanici BBC a věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposledy.

Také vám děkuju a všechno dobré, na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
Interview BBCInterview BBC
Záznamy a přepisy odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ:
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí