Alaistar Leithead BBC News, Bagdád

	Palác je v troskách, bunkr ale vydržel

Klenutý strop ohromné jídelny ještě drží. Stojí i zdobené sloupy. Palác je v troskách. Bunkr ale vydržel.

Uprostřed kruhové místnosti, kde vyvolení členové Husajnovy strany Baas společně sedávali kolem luxusního jídelního stolu, jsou nyní dva hluboké krátery.

Stačí krátký pohled vzhůru a je jasné, kudy řízené střely do místnosti pronikly - ve střešní klenbě bunkru se skví velká díra.

Všude kolem je jen suť. Síla výbuchu omotala ocelové výztuhy kolem podpěrných sloupů. Stěny jsou spálené a skrz zhroucené zdi do místnosti proniká denní světlo.

Ale až pod vrstvou prachu, pod troskami a zkrouceným kovem se skrývá hlavní cíl amerických bomb.

Důmyslná skrýš

Celý palác je jen důmyslným pláštíkem pro Husajnův protiatomový kryt a podzemní velitelství.

Spleť místností má celkem 1800 metrů čtverečních a žádné z vypálených raket a speciálních bomb na nich nezanechala ani škrábnutí.

Člověk, co tohle všechno navrhl, byl vnukem ženy, která navrhovala bunkr pro Hitlera. Stejný si nechal postavit Tito v bývalé Jugoslávii mezi lety 1975 a 1983   John Carter, britský technik

I samotný palác stále stojí. Zvenku vypadá téměř stejně jako jiné opulentní paláce bývalého režimu rozeseté po celém Iráku.

Ale pod jeho dlažbou se skrývá "něco jako svatební dort složený z jednotlivých tlustých vrstev". Tak to aspoň popisuje John Carter, britský technik, který se výzkumu Saddámova úkrytu věnuje.

Speciální "chytré" bomby dokázaly před explozí prorazit předem zadaný počet pater. Ani načasovaný výbuch ale na bunkr nestačil.

Do Saddámova krytu se dalo vejít pěti různými vchody. John Carter ukazuje na jeden z nich. Těžké ocelové dveře vyhodilo do povětří komando amerických Rangers.

Scházíme po spirálovitých schodech a jdeme chodbou ústící do samotného bunkru.

Je prý postaven tak, že by odolal, i kdyby jen 200 metrů opodál vybuchla jaderná bomba podobná té, jež na sklonku druhé světové války explodovala nad japonskou Hirošimou.

"Lidé to tu úplně vyrabovali," poznamenává John Carter.

"V posledních dvou letech jsem při svých návštěvách jen sledoval, jak věci postupně mizí. Je to škoda. Kdybychom bývali opět svařili ty dveře, mohlo tu být jednou skvělé muzeum."

Zakázka pro diktátory

Z někdejší nádhery tu skutečně mnoho nezbylo. Vcházíme do kontrolní místnosti. Právě zde se zjišťoval například stav ochrany před průnikem bojových plynů.

	Z někdejší nádhery tu skutečně mnoho nezbylo

O něco dál je televizní střižna. Zbyly tu kusy střihaček a mixážního pultu. Nic víc.

"Tady se například nahrávaly zprávy určené pro televizi Al Džazíra. To byla jediná televize, která sem měla přístup," vysvětluje náš průvodce.

Místnost pro Saddámův doprovod nedopadla o nic lépe. Na podlaze polstrované koberci se povaluje jen zbytek stolu. Lidé se dokonce pokusili odnést i porcelán z vybavení koupelny. Zmizely i vodovodní kohoutky.

"Člověk, co tohle všechno navrhl, byl vnukem ženy, která navrhovala bunkr pro Hitlera. Stejný si nechal postavit Tito v bývalé Jugoslávii mezi lety 1975 a 1983," vypráví John Carter.

Rok pod zemí

V bunkru nechybí vlastní elektrárna, zařízení na filtraci vzduchu a čištění vody.

Ukradeny ovšem byly například i vodní pumpy, takže do bunkru proniká voda. Bunkr však nikdy úplně nezaplaví. Speciální kanalizační systém ji totiž odvádí ven do řeky Tigris.

	Lidé bunkr úplně vyrabovali, přitom tu mohlo být skvělé muzeum

V největší z místností pěkně zdobené koberci se potkávali předáci Husajnovy strany Baas.

Náš průvodce ukazuje na strop. "Tady jsme přesně pod jídelnou, přímo pod místem, kam dopadly bomby. A jak vidíte, místnost je úplně neporušená."

Se zásobou sušené stravy a čerstvými potravin v chlazených skladech mohli lidé v bunkru přežít déle než 12 měsíců.

Nyní je zde ale tma, vzduch páchne zatuchlinou a celé místo působí depresivním dojmem.