http://www.bbcczech.com

středa 26. ledna 2005, 13:51 SEČ

Adam Drda
zpravodaj BBC

Pamětníci popisují osvětimské hrůzy

Ve čtvrtek 27. ledna uplyne šedesát let od chvíle, kdy vojáci Rudé armády vstoupili do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Svět si to výročí připomíná velmi intenzivně: otevírají se nové památníky, na speciálním zasedání se sešlo Valné shromáždění OSN.

V místě bývalého tábora bude ve čtvrtek pietní setkání, kterého se zúčastní čtyřicet hlav států celého světa.

Obyčejně se uvádí, že Osvětim je "symbol holocaustu" či "symbol hrůz nacismu".

Podle některých lidí, kteří vyhlazovací tábory přežili, však existuje hrozba, že nakonec se peklo "továrny na smrt" a hrůza "konečného řešení židovské otázky" vytratí z evropské kolektivní zkušenosti.

Co tedy byla Osvětim?

Několik válečných let brázdily Evropu vlaky plné židovských mužů, žen a dětí jedoucích na smrt. Vyhlazení bylo vedle Židů přichystáno Romům a Sinthům.

Lidé cestující často za strašlivých podmínek v dobytčácích, bez jídla, vody a vzduchu, ve společnosti jiných, kteří cestou zemřeli, se většinou upínali k poslední naději, že jedou pracovat, jak jim řekli esesáčtí dozorci.

Jak to vypadalo v konečné stanici Osvětim, v největším středisku masového vyhlazování? Lékař a vědecký pracovník Tomáš Radil byl deportován jako třináctiletý v roce 1944 a noční příjezd vlaku popisuje slovy "apokalyptická hrůza":

Oslepující světla, mlácení, řev esesáků, selekce těch, kdo najdou okamžitou smrt v plynových komorách - a těch, kteří měli zemřít později jako otroci.

"Úvodní selekci vlastně prováděli vězni. Jedné mladé mamince řekli, ať jim dá své dítě, to pak dali do rukou starší ženě. Mladé mamince to zachránilo život, její děťátko i starší žena byly ale poslány na 'tu špatnou stranu'."

Na špatné straně

Vězňové u selekcí či v plynových komorách byli pod dozorem a holemi esesmanů - pokud naznačili obětem, co je čeká, byli okamžitě ubiti nebo zastřeleni.

Kdo se ocitl na 'špatné straně', šel do plynové komory. Osvětim přežila, rovněž jako dívka, i Anita Franková. Dnes pracuje v pražském Židovském muzeu:

"Na osvětimské rampě stál Mengele nebo někdo jiný z esesáků, proud lidí byl rozdělen na muže a ženy a esesák si každého prohlédl a jen tak prstem ukazoval: doprava, doleva."

"Ta malá část, vybraná na práci, šla do koupele, vše jim vzali, navlékli je do trestaneckých šatů a převedli do určeného tábora. Ostatní šli rovnou do plynových komor, které byly ovšem vybaveny stejně jako sprchy."

"Byla tam šatna s háčky a čísly, lidem se zdůrazňovalo, aby si zapamatovali, na jakém čísle mají svršky. Pak se zavřely železné dveře. Místo sprch začal do místnosti proudit plyn, který esesák nasypal horem otvorem ve střeše," říká Anita Franková.

'Osvobozující' práce

Mrtvá těla byla vzápětí spálena v krematoriích, na jejichž děsivý kouř přeživší nedovedou zapomenout. V Osvětimi, v druhém táboře Osvětim-Březinka a ve třetím, nazývaném Buna-Monovice, bylo zavražděno 1,2 až 1,6 miliónů lidí.

Být vybrán na práci, která 'osvobozuje', jak bylo cynicky psáno nad hlavní osvětimskou branou, znamenalo ve většině případů také zemřít - buď vyčerpáním, nebo v tzv. nemocnici po injekci fenolu, či při selekcích během tyfové epidemie anebo být prostě utlučen.

Tomáš Radil se dostal ke komandu, které třídilo brambory: "Esesák po jednom z vězňů chtěl, aby si sundal brýle. Ten to nechtěl udělat, tak si ho zatáhl za bránu a tam ho zastřelil. My jsme to neviděli."

"Jeho vlčák zůstal na druhé straně, pod vraty začala vytékat krev a ten vlčák ji začal lízat. Takovéhle scény se odehrávaly pořád. Každou chvíli šlo o život."

Slavný útěk bez výsledku

V Osvětimi byla spáchána největší masová vražda na československých občanech - zplynování tzv. terezínského rodinného tábora.

S Československem se pojí i zřejmě nejvýznamnější útěk: z neprodyšného obranného systému se v roce 1944 podařilo uprchnout Rudolfu Vrbovi, pravým jménem Walteru Rosenbergovi, a jeho spoluvězni Alfredu Wetzlerovi.

Společně pak v Žilině sepsali slavnou zprávu, v níž jako první vydali podrobné svědectví o počtu zavražděných a o zrůdných metodách, které vraždění umožňovaly.

Vrba z Wetzlerem chtěli vyburcovat svět a odvrátit zplynování maďarských Židů, což se jim ale nepodařilo. Dodnes se vedou diskuse o selhání Západu, o tom, proč spojenci nebombardovali železniční tratě či samotný lágr.

Anita Franková BBC řekla, že to dodnes nemůže pochopit: "Všechno to v té době už přeci museli vědět. Přesto nic neudělali."

Vstup Sovětů

Když vojáci Rudé armády dorazili 27. ledna 1945 do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, našli tam téměř osm tisíc vyhladovělých a vyčerpaných vězňů, dalších 58 tisíc bylo v té době na pochodech smrti, většina z nich byla zavražděna.

Tomáš Radil osvobození Osvětimi zažil: "Toho 27. mi dali za úkol, abych hlídal u vrat. Kolem 11. hodiny jsem viděl ve sněhu utíkat posledního německého vojáka. Utíkal tak, že pušku táhl za sebou za řemen."

"Naše radost trvala jen pár hodin. Ten základní pocit byl tragický: Co teď budu dělat bez všech těch, kdo byli zabiti."