Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: středa 31. prosince 2003, 12:25 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Británie v roce 2003
 

 

Dalo by se říci, že rok 2003 byl rokem, kdy se věci vychylovaly z dosavadních drah a rovnováhy.

Británie vstoupila do Nového roku 2003 dramaticky
 

Popularita ministerského předsedy Tonyho Blaira prudce poklesla a v labouristických řadách se už mluví docela otevřeně o tom, že ztratil důvěru a že by měl své místo postoupit někomu jinému.

Jeho konzervativní sok Iain Duncan Smith padl a na jeho místo nastoupil Michael Howard, pro Blaira protivník nepříliš mezi lidem oblíbený, ale zato obávaný.

Británie zvítězila nepříliš přesvědčivě po boku Ameriky v Iráku a samostatně v mistrovství světa v rugby.

Královská rodina zjistila, že ochrana jejích paláců je prachmizerná, z místa se nepohnul ani skomírající mírový proces v Severním Irsku, ani zákon o honech na lišky, ani tahanice kolem vládou odmítaného referenda o ústavě Evropské unie.

Smolný začátek

Británie vstoupila do Nového roku 2003 dramaticky: hrozba povodní, patová situace při obléhání domu v londýnské čtvrti Hackney, hrůzný nález rozřezaných kusů mrtvol v koších na odpadky, střelba v centru Birminghamu, které padly za oběť dvě mladé dívky, a dvě další byly vážně poraněny.

Katalog novoroční smůly jak se zdálo nebral konce.

Na místě tradičních novoročních oslav na Piccadily Circus se nezpívalo, šampaňské na ulicích bouchalo jen ojediněle, Londýn byl již druhý rok bez velkých ohňostrojů a oslav.

Stovky, nanejvýš tisíce lidí bloumaly bez cíle mezi parlamentem a uzavřeným a přísně střeženým Trafalgarským náměstím a stanice BBC4 letos novoroční Big Ben dokonce vůbec neodvysílala - prý pro technickou závadu..

Novoroční příprava na válku

Ministerský předseda a vůdce Nové Labour Tony Blair udělal v Británii zcela nezvyklý krok - dal k dispozici sdělovacím prostředkům novoroční prohlášení, v němž dost pesimisticky hodnotil současnou mezinárodní situaci, a připravoval poddané Jejího Veličenstva na blížící se irácké tažení.

Rok 2003 byl pro Tonyho Blaira náročný
 

Tony Blair se tedy ve svém novoročním prohlášení soustředil téměř výhradně na mezinárodní otázky a nahrál tak na smeč konzervativní opozici, která tou dobou zuby nehty zápasila o holé přežití na britské politické scéně.

"Válka je jen záminka, jíž chtějí labouristé mlžit," volal tehdejší zástupce vůdce strany toryů Michael Ancram.

"Podle mě je na téhle věci pozoruhodné jedno, že nemluví o té druhé krizové oblasti. O krizi ve zdravotnictví, o krizi na našich školách, o krizi v oblasti zákona a pořádku, o té obrovské hrozící krizi v důchodech. Mám takový divný pocit, že se pokouší odvrátit pozornost k mezinárodním otázkám a pryč od svých domácích politických problémů."

Nejdelší policejní akce

O týden později jsme sledovali klimax dramatu, které poutalo pozornost britské veřejnosti už od vánoc - obléhání domu v Hackney, zatím vůbec nejdelší operace v dějinách britské policie. Případ, který dodnes nebyl zcela uspokojivě vysvětlen, skončil ve čtvrtek devátého ledna.

Ve čtvrtek večer zaútočila policie na dům v Hackney zvláštními granáty, které mají dezorientovat a omráčit zločince. Vzápětí na to policisté pronikli do doutnajícího domu, v němž našli ohořelé mužské tělo, jež veřejně identifikovali jako Eliho Halla, muže, jehož patnáct dní obléhali v jedné z postranních uliček této převážně proletářské čtvrti východního Londýna.

Leden se s Británií rozloučil opravdu nevlídně. Ve čtvrtek přinesl severák sněhové vánice a vichřice, a Británie zmrzla a přestala fungovat. Čeština má pro to krásné slovo - kalamita.

V té době ovšem ve skotském městečku Aboyne nedaleko Aberdeenu naměřili rekordních osmnáct stupňů - byla to předzvěst podivuhodných a trochu ztřeštěných kousků, které Británii v letošním roce prováděla matka příroda.

Osamocený Tony Blair

Ale nad Británií nevisely jen šedé mraky plné sněhu. Od začátku roku tu visel těžký stín blížící se války. Tony Blair sice opakovaně prohlašoval, že válka proti Iráku pořád ještě není nevyhnutelná:

"Válka není nevyhnutelná. Všechno záleží na Saddamovi. Když bude spolupracovat s inspektory, když přizná, kolik a jakého materiálu má, když bude jeho spolupráce úplná, nejenže jim dovolí přístup, ale řekne jim také, jaký materiál má a dovolí jim zamezit jeho použití, aby udělal z Iráku bezpečné místo beze zbraní hromadného ničení - chemických, biologických a možná také jaderných - pak je celý problém vyřešen. Ale v tomto okamžiku to nedělá."

Myšlenka války se celkem nikomu příliš nezamlouvala, snad s výjimkou ministerského předsedy Tonyho Blaira, který dost hazardně vsadil na kartu bezvýhradné podpory pro Američany. A ještě méně se lidem líbil způsob, jímž Blair prosazoval svou.

Jak už to bývá, poněkud abstraktní obavy z války, vedené malou profesionální armádou v daleké zemi, o níž toho poddaní Jejího Veličenstva příliš mnoho nevědí, převálcovaly všední, každodenní starosti - třeba když v podzemní dráze na Chancery Lane v centru Londýna vykolejila souprava a vyřadila na šest týdnů z provozu jeden z hlavních tahů, který převáží kolem půl milionu lidí denně.

Ale válka se nevzdávala, a jak rok postupoval k osudnému březnu, dostávala se stále víc a více do centra pozornosti. A ministerský předseda Tony Blair, který až dosud pečlivě vyvažoval každé slovo a každé politické prohlášení, jakoby nedbal na to, co jeho politice říká britské veřejné mínění.

"Nedomáhám se nepopulárnosti jako nějakého čestného odznaku. Ale někdy je to cena, kterou je nutno zaplatit za vůdcovství, a je to cena, kterou platíme za přesvědčení."

Největší politická manifestace

Půl milionu, milion, milion a půl - odhady počtu účastníků únorové manifestace v centru Londýna se jako obvykle různily. Jen jedno bylo naprosto jasné - demonstrace proti válce proti Iráku byla vůbec největší politickou manifestací v dějinách Británie.

Londýnská demonstrace proti válce proti Iráku
 

"Americké barbarství zničí svět. Tohle je země, jíž vládne banda šílených kriminálníků, a Tony Blair je najatý křesťanský lotr. Plánovaný útok na Irák je předem promyšlený akt hromadného vraždění. Zbývá říct jenom dvě věci. Jedna je odpor, který dnes symbolizuje toto nádherné shromáždění lidu. Tu druhou adresuji přímo a konkrétně Tonymu Blairovi, a to je: Rezignuj, rezignuj, rezignuj!"

Volal světoznámý dramatik Harold Pinter. Ale Tony Blair rozhodně neměl v úmyslu rezignovat: přes odpor Británie byl osobně přesvědčen o tom, že jeho postup je správný. A dával všemožně najevo, že nehodlá ani ustoupit, ani přistoupit na kompromis. Pak přišlo hlasování:

Sto devadesát devět hlasů pro, třista devadesát tři hlasy proti - ačkoli Blair a jeho vláda nakonec vyhrála, bylo to zjevně vítězství Pyrrhovo.

Z těch téměř dvou set hlasů pro rezoluci, podle níž existence zbraní hromadného ničení v Iráku nebyla prokázána, jich totiž přišlo mezi stem a sto dvaceti z lavic samotné labouristické strany.

Série labouristických revolt

Tak začala série letošních velkých labouristických revolt, jaké britské parlament snad ještě nezažil. Blair se začal ocitat ve stále větší izolaci a jeho astronomický náskok v průzkumech proti oběma hlavním opozičním stranám začal klesat.

Copak mě nikdo nechápe, ptal se Tony Blair: Saddam v čele Iráku, jeho zbraně hromadného ničení nedotčeny, vůle mezinárodního společenství ochromena, Organizace spojených národů znovu podvedena, Saddam o mnoho silnější a drzejší. Copak si někdo vážně myslí, že tohle všechno znamená mír?

"Myslím, že je to případ parlamentu, který se postavil proti vládě. Nadstranického parlamentu, který se postavil proti exekutivě, jež má pocit, že si může dělat, co se jí zlíbí, aniž by se s parlamentem radila. A viděli jsme i v případě téhle rezoluce, že se o ní jednalo v den, který si zvolila vláda, a slovy, která si zvolila.

A myslím, že mezi námi v téhle nadstranické skupině je hodně takových, kteří vlastně chtějí říci: k parlamentu by se mělo přistupovat s větší úctou, a každý předseda vlády, ať už je to kdokoli, by měl začít parlament brát mnohem seriózněji," prohlásil labouristický poslanec Graham Allen.

Vláda dala neúctu k parlamentu věru najevo i v tomto případě - Tony Blair se ani nezúčastnil debaty, kterou sám rozpoutal. Nestor sněmovny poslanců, Tam Dalyell, byl rozhořčen:

"Nebyl tam, a jako nejdéle sloužící Dolní sněmovny musím říci, že jsem bez sebe vzteky. Blair nemohl mít na práci nic důležitějšího, než vyslechnout své kolegy poslance. Premiér Macmillan by to tak udělal, premiér Home by to tak udělal, Harold Wilson rozhodně, Jim Callaghan rozhodně, i Margaret Thatcherová. A Blair tam po svém úvodním projevu prostě nebyl."

Britská společnost spočívá na čtyřech pilířích - na parlamentu, vládě, monarchii, a anglikánské církvi, které jsou navzájem poněkud nepřehledně propojeny. Jak jsme viděli, Tony Blair byl terčem ofenzívy svých nepřátel i svých spojenců.

Ale ani ostatní tři složky to v uplynulém roce neměly lehké. Tradiční, poněkud nabubřelá pompa, provázející nastolení Rowana Williamse na stolec arcibiskupa z Canterbury, nesignalizovala pokojnou práci apoštolskou.

Anglikánská církev s novým arcibiskupem

Rowan Williams, stý čtvrtý arcibiskup Canterburský, šel podle starobylé tradice ze starého paláce k velké západní bráně Canterburské katedrály - proslulé mučednictvím Thomase Becketta - a právě tak tradičně na ni třikrát zabušil.

Rowan Williams je osobnost v anglikánském kléru značně kontroverzní
 

Pak vstoupil do katedrály a na středověké canterburské misály přísahal před svědky - byli mezi nimi následník trůnu princ Charles, jehož matka je hlavou anglikánské církve, předseda vlády Tony Blair, jehož manželka je k pohoršení sdělovacích prostředků katolička, a řada dalších náboženských i světských vůdců z celého světa - že se bude přísně držet těch učení, jež anglikánská církev akceptuje.

"Já, Rowan Douglas Williams, tímto stvrzuji a prohlašuji svou víru v přesvědčení, které bylo zjeveno v Písmu svatém a rozvedeno v katolické věrouce, a jehož svědky jsou historické formulace anglikánské církve."

Rowan Williams je osobnost v anglikánském kléru značně kontroverzní: neodporuje vysvěcování žen, připouští právo věřících na homosexualitu, čte levicové noviny a vloni se nechal pasovat na keltského druida. A ještě v jednom má prvenství - je prvním Welšanem, který se do čela anglikánské církve dostal.

"Církev budoucnosti, jak jsem přesvědčen, může svůj pastýřský úkol vykonávat efektivně jenom tehdy, když se bude starat především o vděk a radost. Právě z toho tryská ortodoxie, pravá víra, není tomu naopak. Nejhlubší problémy nevyřeším tužší disciplinou, ale lepším učednictvím - lepším pochopením důvěrné radosti z Ježíšova života," uvedl Williams.

Jenomže první rok nového arcibiskupa nebyl ani zdaleka bez problémů - od června nad jeho působením visel stín sporu o homosexualitu anglikánských kněží. Spor vyvrcholil, když si jedna americká kongregace za svého duchovního vůdce zvolila otevřeného gaye Gena Robinsona.

Anglikánům hrozí schizma kvůli biskupovi homosexuálovi, volaly noviny. Konference anglikánů z celého světa v Lambethském paláci skončila patovou situací jaksi nemastně neslaně - anglikáni se po anglicku dohodli, že k řešení problému homosexuality kněží ustaví zvláštní komisi.

"Z našich diskusí teď jasně vyplývá, že otázka homosexuality bude i nadále obtížná a že bude i v budoucnu dělit anglikánskou církev na dva tábory, stejně jako dělí na dva tábory všechny křesťany. Tyto problémy budou i napříště působit bolest, rozhořčení a nedorozumění a odpor na všech stranách," řekl Rowan Williams.

Parlament povolil jít do války

Boj o iráckou válku dominoval britskému politickému životu. Po dlouhých sporech a tahanicích zvítězila umíněnost Tonyho Blaira a britský parlament účast na iráckém tažení schválil pohodlnou většinou.

Nejprve většinou 396 hlasů proti 217 zamítl návrh rezoluce, podle níž se nepodařilo prokázat nezbytnost vojenské akce, potom ještě větším poměrem hlasů - 412 hlasů proti 149 povolil účast britské armády na vojenské operaci.

Krátce nato Tony Blair se zjevnou úlevou přímo oslovil obyvatele Velké Británie v televizním projevu.

Britští vojáci byli po dlouhých diskusích vysláni do Iráku
 

"V úterý večer jsem vydal rozkaz britským jednotkám, aby se zúčastnily vojenské operace v Iráku. Dnes večer útočí britští vojáci i vojačky ve vzduchu, na moři i na souši. Jejich úkolem je sesadit Saddama Husajna, odzbrojit Irák a zbavit jej zbraní hromadného ničení," řekl Tony Blair a pokračoval:

"Kdyby se tyto zbraně, které se v současné době vyrábějí a prodávají po celém světě, dostaly do rukou teroristům, krveprolití, jež by teroristé mohli způsobit našemu hospodářství, naší bezpečnosti a světovému míru, přesahuje všechny možné představy. Jakožto premiér této země soudím, že tato hrozba je naprosto reálná, že neustále roste a že se naprosto liší od jakékoli jiné konvenční hrozby, jíž Británie musela čelit v minulosti."

O spolehlivosti amerických zpravodajských služeb a bezpečnosti závěrů amerických vědců pokud jde o zbraně hromadného ničení jsme se ovšem přesvědčili až v říjnu.

Protiválečné demise Blairových kolegů

Irácká válka se rozjela a s ní válečný průmysl. A nemluvíme jenom o zbrojním průmyslu a o poněkud nechutných tahanicích, které musely podstoupit průmyslové podniky, jež se od začátku války nepříliš úspěšně ucházely o americké zakázky na obnovu Iráku.

Mezitím na základně v Brize Norton nedaleko Oxfordu přistávala letadla s ponurými zásilkami - s těly britských vojáků, kteří padli v Iráku. A také na politické scéně se začaly objevovat první oběti.

Třeba bývalý ministr zahraničí Robin Cook, degradovaný po posledních volbách na organizátora parlamentního dění, který na protest proti vyhlášení války oznámil svou rezignaci. Nebo představitel levého křídla Labour Party George Galloway.

Tiskem totiž proskočily zprávy, že vedení Nové Labour ministerského předsedy Tonyho Blaira nechce dovolit, aby George Gallowaye v příštích volbách za labouristy kandidoval. Galloway totiž vyzýval britské vojáky, aby ve válce odepřeli poslušnost svým velitelům, a spílal premiéru Tonymu Blairovi a americkému presidentu Bushovi do nelítostných vlků.

Galloway celkem pochopitelně tvrdil, že tažení řadových labouristů proti jeho osobě není nic jiného, než útok na samotnou podstatu britské demokracie.

"Myslím, že tu jde o širší otázku, než je jenom podpora války nebo její zavržení. Jde o to, zda je Británie svobodnou zemí, zda jsme skutečný parlament, nebo jen shromáždění, které všecko odkývá. Jde o to, jestli bude v Británii prostor pro nesouhlas, zejména pro takové hlasy, které mají dost velkou podporu. Miliony lidí se mnou souhlasí - to je naprosto jasné. A pokud tyto hlasy budou umlčeny, pokud jim bude nasazen roubík, vyplyne z toho, že pan Blair podporuje svobodu slova v Bagdádu, ale nikoliv v britském parlamentu. A to by bylo hodně podivné."

Labouristé neuspěli v komunálních volbách

Válka přišla a skončila, ačkoli optimistické volání o zlomeném odporu, a o osvoboditelích, které radostní Iráčané vítají s otevřenou náručí se ukázalo stejně předčasné, jako sliby, teď že budou co nevidět nalezeny ony mýtické zbraně hromadného ničení, které byly záminkou k americko-britskému útoku.

Pozornost se přesunula zpět do Británie - a barometr veřejného mínění tu zaznamenal nepříjemnou reakci. V květnových komunálních volbách, jimž Tony Blair věnoval jen okázalý nezájem, zaznamenali labouristé první vážné ztráty od nástupu k moci roku 1997.

Přišli zhruba o sedm set křesel na místních úřadech a radnicích, jejich většina ve skotském parlamentu se podstatně snížila, většinou ve prospěch loajální konzervativní opozice Jejího Veličenstva.

V Británii komunální volby hrají velmi významnou politickou úlohu, protože se konají zhruba v poločase mezi všeobecnými volbami a jsou vesměs považovány za jakýsi voličský test toho, jak si vládnoucí politická strana počíná.

Absolutními vítězi komunálních voleb byly malé strany - ve Skotsku zelení a socialisté, a v Anglii extrémně pravicová Britská národní strana, BNP. A to bylo pro střed britské politiky varovné znamení, že něco není v pořádku.

Labour hodně prohrála díky protestnímu hlasování - Britové chtějí vidět slibované změny, a chtějí je vidět hned. A zřejmě je také trochu dohřála skutečnost, že tyto volby proběhly jaksi bez zájmu sdělovacích prostředků a především jen na okraji pozornosti britského premiéra.

A pak je tu to, čemu se ve zkratce říká „Irácký faktor." Britští voliči měli poprvé od iráckého konfliktu příležitost, vyjádřit svůj postoj u volebních uren. V Leicesteru to ve volební kampani říkali bez obalu - tady máte příležitost, ukázat Blairovi, že udělal chybu.

Poněkud paradoxně vyznělo vítězství opozičních toryů. Ráno po volbách postávali s vítězoslavnými úsměvy před Westminsterem, před kamerami a reportéry. A pak se dveře za nimi otevřely.

Začátek konce vůdce konzervativců

Z ústřední kanceláře konzervativní strany vyšla předsedkyně strany Teresa Mayová a sám vůdce toryů, jinak nepříliš výrazný Iain Duncan-Smith.

"Voliči říkají: co je dost, to je dost. A tento fantastický výsledek nám dává příležitost, postupovat vpřed v příštích dvou a půl letech do všeobecných voleb a prokázat, že jsme schopni opět vést tuto zemi a dát jí opravdovou vládu - vládu, která bude přistupovat spravedlivě k lidem, které unavují nové a nové daně, a kteří za ně nedostávají služby, jaké si zaslouží. Toto je skutečný start, a my na těchto základech budeme dál stavět."


 

 Nezapůsobil dostatečně silně na to, aby nám propůjčil důvěryhodnost alternativní vlády

Crispin Blunt

 

Iain Duncan-Smith se ani slovem nezmínil o té strašné zradě, jíž se na něm dopustil poslanec Crispin Blunt, bývalý mluvčí toryů pro otázky obrany, když ve čtvrtek rezignoval na svou funkci a požadoval svržení vůdce strany a nový vůdcovský duel. Iain Duncan Smith na svou funkci de facto nemá, řekl:

"Nezapůsobil dostatečně silně na to, aby nám propůjčil důvěryhodnost alternativní vlády, vedené někým, kdo by mohl být alternativním ministerským předsedou, a to je absolutní požadavek, pokud máme být příští administrativou v této zemi, pokud chceme, aby konzervativní strana stála proti labouristům důvěryhodným způsobem."

To tedy vůdce toryů přešel počátkem května naprostým mlčením.

Tony Blair oslavil padesátiny

Vůdce labouristů přešel o několik dní později naprostým mlčením uštěpačné poznámky svých politických protivníků.

Vedle gratulací dostal vůdce nové Labour k narozeninám také řadu dárků, z nichž některé byly reálné - třeba šest lahví exkluzívního vína od francouzského presidenta Jacqua Chiraca, zřejmě na usmířenou po nedávných politických šarvátkách -

jiné čistě hypotetické.

Britští politici vesměs sdělovacím prostředkům se špatně tajeným úsměvem sdělovali, jaký že dárek by ministerskému předsedovi dali, kdyby mu už něco museli dát.

“Já nevím, jestli někdy četl memoáry Margarety Thatcherové, ale kdyby si je přečetl, dověděl by se něco o tom, jak tvrdá rozhodnutí dělat, a nemluvit o nich.”

Navrhoval například jeden z předních představitelů konzervativní opozice Michael Howard.

Bývalý vůdce toryů William Hague byl ještě sarkastičtější:

“Myslím, že jsem si mnohokrát přál, koupit detektor lži a pevně ho na Blaira přidělat.”

Zpěvačka Cilla Blacková by Blairovi dala jiný dárek:

“Já bych mu obstarala katalogy jeho oblíbených skupin z doby, kdy byl na univerzitě, těch věcí co poslouchal. To je naprosto jasné.”

V dobách univerzitních Tony Blair poslouchal například King Crimson a hrál jejich skladby ve vlastní skupině s názvem, která jakoby předesílala jeho politickou budoucnost - Ugly Rumours, tedy Nepěkné fámy.

Další člen Ugly Rumours, Mark Ellen, nedávno Blaira navštívil ve Westminsteru, a zjistil, že jeho vkus se nezměnil:

“Přišlo mi to docela zábavné, sedět tam a bavit se s ministerským předsedou o kytarovém sólu Roberta Frippa ve skladbě skupiny King Crimson Schizoidní člověk jednadvacátého století. Ale přitom to pro mě bylo docela normální, protože o tom jsme se bavili taky na škole. Lidi ne a ne pochopit, že by se předseda vlády mohl zajímat také o rockovou hudbu. A proč ne?

Že by Blairovi z rockové hudby zeslábl sluch? Možná si to myslí bývalá labouristická ministryně pro Severní Irsko Mo Mowlamová.

Toryové chtěli Blairovi dát vzpomínky Margarety Thatcherové a detektor lži. Mo Mowlamová myslí, že Blair potřebuje něco jiného:

“Já bych mu dala naslouchátka - možná by pak víc poslouchal, co mu říkají ostatní, to je zatím jedna z jeho velkých vad.”

Tony Blair oslavil padesátku sladkým dortem - ale nezbylo mu, než přikusovat k němu hořkou pilulku.

V den svých narozenin musel do Dublinu, kde se pokusil znovu nastartovat téměř zesnulý severoirský mírový proces.

Případ zmanipulovaných zpravodajských informací

"Nikdo, ani úřední činitel, ani ministr, ani pracovník čísla deset Downing Street se ani jednou nepokusil ovlivnit zpravodajské závěry parlamentního výboru pro obranu. A k těmto závěrům, včetně toho, který se týkal takzvaných pětačtyřiceti minut, k těmto závěrům dospěl parlamentní nadstranický výbor, a to zcela samostatně," řekl Tony Blair.

Oklamal britský premiér Tony Blair v březnu své voliče, když v parlamentu tvrdil, že Irák je schopen nasadit zbraně hromadného ničení během pětačtyřiceti minut - nebo ne?

A bude se konat nezávislé vyšetřování toho, jak se země ocitla ve válečném konfliktu s Irákem - nebo ne?

To byla otázka, kterou Británie vstoupila do června 2003, doby, kterou obvykle charakterizuje okurková sezóna. Letos se nekonala.

Britské noviny zveřejnily informace, podle nichž zpravodajské služby musely pod tlakem premiérovy kanceláře v čísle deset Downing Street poopravit dokument, který si vláda vyžádala jako podklad pro případný útok proti Iráku, a na jehož základě pak Blair hlasování v parlamentu s odřenýma ušima vyhrál.

Hlavní tah útoku proti Blairovi nešel ani ze strany skomírající konzervativní opozice, ani ze strany opozice liberálně demokratické. Hlavní slovo měli Blairovi někdejší skalní stoupenci:


 

 Vláda potřebovala důkazy, které by válku podpořily

Robin Cook

 

"Myslím, že došlo k tomu, že pro vládu byl východiskem závěr. Chtěla prostě válku. Proto potřebovala důkazy, které by válku podpořily. Podle mě je problém v tom, že tady hrála úlohu jistá míra sebeklamu, že hledali důkazy, které by podpořily myšlenku války, a neposkytli stejný prostor důkazům, jež by ukazovaly jiným směrem."

Tvrdil někdejší ministr zahraničí Robin Cook, pozdější vládní organizátor parlamentního dění, který kvůli válce v Iráku podal demisi.

Jeho někdejší kolegyně z rezortu zahraničního rozvoje, Clare Shortová, vede proti Blairovi mnohem trpčí a mnohem osobnější křížové tažení. Tony Blair podle ní Británii záměrně oklamal:

"Předpokládám, že se Tony Blair rozhodl, že je zcela poctivé a počestné podniknout tuto akci k sesazení Saddama Husajna. A proto usoudil, že je poctivé a počestné, zavést Británii podvodně do téhle války. Ale nejednal se svou zemí na rovinu, to tím chci říct, a říkám, že když se nějaká země vydá do války, ale nezná přitom přesně všechna fakta, pak je to velice vážná záležitost, kterou je nutno vyšetřit."

A Robin Cook přizvukuje:

"Kdyby vláda 18. března přišla do parlamentu a řekla: podívejte, někdy v budoucnosti by Saddám Husajn mohl představovat hrozbu, není vyloučeno, že má potenciál k výrobě zbraní hromadného ničení, že má pár vědců, kteří o těchto věcech něco vědí, a proto musíme provést invazi, a musíme ji provést teď. Pochybuji, že by vláda v takovém případě získala pro své záměry v parlamentu většinu."

Ti labouristé, kteří se Tonyho Blaira zastávali, mu nakonec prokazovali spíš medvědí službu. Třeba welšská poslankyně Anne Clwydová:

"Rada bezpečnosti prostě tak jako tak nedala k válce své svolení, nebo snad ano? Takže tenhle argument je dnes zcela zbytečný a neopodstatněný. Skutečnost je taková, že tisíce těchto lidí bylo v posledních pětatřiceti letech zabito a je naprosto nechutné, že to svět tak dlouho dopouštěl."

Slova, která byste jen těžko očekávali z úst levicové, protiválečně orientované socialistky. Ale dá se to vysvětlit jen důvěrou Ann Clwydové ve vůdce nové Labour - a není ta důvěra nebezpečně slepá?

"Nemůžete tvrdit, že neexistují. Tony Blair i další jsou přesvědčeni, že existují. Prostě je jenom ještě nikdo nenašel."

Horké léto

Téhož týdne přestala fungovat jedna z nejstarších veřejných služeb moderní Británie - poštovní vlaky. A léto se začalo domáhat svých práv.

Léto přineslo Británii vlnu veder, jakou jsme tu ještě nezažili, a způsobila chaos, jaký na Britských ostrovech pravidelně působí každá změna počasí. Kde byla voda, tam se poddaní Jejího Veličenstva koupali, plavali v moři, či se jenom tak ráchali v kašnách.

Pláže u přímořských letovisek byly přecpány k prasknutí, a kdo mohl, vzal si sem práci.

Oko Londýna, olbřímí ruské kolo na břehu Temže, muselo v úterý zavřít, protože v jeho kabinách zavládlo nesnesitelné vedro. Pro ty, kdo museli do zaměstnání, znamenaly rekordní teploty peklo.

Na nádražích zavládl zmatek: koleje se začaly vedrem roztahovat a kroutit, dráhy omezily maximální rychlost vlaků na devadesát kilometrů v hodině a začaly rozdávat čekajícím pasažérům na nádraží zdarma chlazenou vodu.

A teplota poprvé od počátku času, či alespoň meteorologických záznamů v Británii, dosáhla a přesáhla magickou hranici jednoho sta stupňů Fahrenheita - sedmatřicet celých stupňů Celsia.

Hříchy labouristické vlády

"V sobotu tato labouristická vláda překročí významný mezník - staneme se nejdéle sloužící labouristickou vládou všech časů v této zemi. Jako politická strana jsme to dokázali proto, že jsme o vládu usilovali a jako vláda jednali z politického středu, protože si uvědomujeme obrovský význam ekonomické stability a protože jsme to spojili s výrazným usilováním o sociální spravedlnost," prohlásil Tony Blair.

Podobně jako v den svých narozenin, ani v den, který byl milníkem v dějinách Labour Party neměli Tony Blair a jeho vláda právo na oddech. Celé léto byli vystaveni tlaku, jaký předtím nikdy nezakusili.

Kam se podívají, všude přání a stížnosti.

Absence pokroku v oblasti veřejných služeb jako je zdravotnictví hrají do ruky opoziční kritice a snahy omezit takzvanou zdravotní turistiku zavedením průkazů totožnosti narážejí na vyložený výsměch konzervativců.

Azylová politika je podle Blairových odpůrců vepsí, princip rozmísťování žadatelů o azyl se neosvědčil.

Dozvuky války v Iráku živí kritiku na adresu Blairovy zahraniční politiky nejen ze strany opozice, ale i nadále z řad samotných labouristů.

Sebevražda zbrojního experta Davida Kellyho

Mezitím začalo oficiální vyšetřování sebevraždy britského zbrojního experta, doktora Davida Kellyho, kandidáta Nobelovy ceny, který se ocitl v soukolí sporu mezi BBC a vládou právě v otázce vládního prezentování důvodů pro irácké tažení.

Zbrojní expert David Kelly
 

Otázka zněla: měla politika takzvaných doktorů falše, snaha o ovlivňování a manipulaci médií, svůj podíl na sebevraždě? A existuje přímá souvislost mezi vládou a smrtí doktora Kellyho?

Vyšetřováním byl pověřen Lord Hutton, který ještě před zahájením šetření prohlásil, že mu půjde o zachování nestrannosti a o to, aby se celý případ nezpolitizoval.

"Je také důležité, abych zdůraznil, že se jedná o vyšetřování, které povedu já. Není to proces mezi zaujatými stranami, které se snaží prosadit konfliktní kauzy. Není mým úkolem rozhodovat o konfliktních kauzách. Mým úkolem je vyšetřit okolnosti kolem smrti doktora Kellyho," řekl Lord Hutton.

Mluvčí strany toryů pro otázky vnitřní politiky, Oliver Letwin, vyšetřování uvítal - zároveň však poukázal na neustále se prohlubující nedůvěru obyvatel Británie vůči politikům všeho ražení. Případ doktora Kellyho, tvrdí, je dalším hřebíčkem do rakve demokratické idey.

O týden později se v parném vedru konal pohřeb doktora Davida Kellyho ve venkovském kostele Saint Mary ze 13. století v Longworthu.

Ale je možné, že se tu nekonal jenom pohřeb oběti labouristické propagandy - není vyloučeno, že hrana odzvonila celé kultuře spindoktorů a politické manipulace médií, která byla charakteristická pro prvních šest let Blairovy vlády.

Vláda začala označovat doktora Kellyho za Waltera Mittyho, fantastu, který žije ve světě přeludů, a diskreditovat tak jeho svědectví o irácké válce.

Propagandistická mašinérie labouristických spin doktors, manipulátorů sdělovacích prostředků, se nečekaně zadrhla.

Tony Blair využil toho, že Alastair Campbell oznámil svůj odchod z tiskového oddělení Downing Street, a vyhlásil konec éry spinu a mediální manipulace. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že mu to osobně poradil sám vrchní spindoktor Alastair Campbell - má to být součást nové manipulační stratégie, která prý Blairovi vrátí důvěru voličů včas do příštích voleb.

Prominentní svědci

Vyšetřování sebevraždy doktora Davida Kellyho dostávalo stále vyšší profil.

Komise Lorda Hutton vyslechla rozhlasového reportéra Andrewa Gilligana, jeho nadřízenou v BBC, pak jednoho z autorů zprávy o níž sdělovací prostředky tvrdí, že uměle nafoukla a zkreslila hrozbu iráckých zbraní hromadného ničení, a vysoce postavený člen britské zpravodajské služby, Johna Scarletta.

Svědčil také první člen labouristické vlády Tonyho Blaira, ministr obrany Geoff Hoon. Všeobecně se očekávalo, že ministr obrany Geoff Hoon bude obětním beránkem, na něhož Blairova Labour svalí všechnu vinu za případ doktora Kellyho.

Geoff Hoon se nakonec obětním beránkem nestal
 

Ale Hoon se od případu distancoval: neměl prý nic společného s úsilím o odhalení zbrojního experta, který poskytl BBC informace o přikrášlení zprávy o irácké hrozbě.

Jakmile doktor Kelly přiznal, že hovořil s Andrewem Gilliganem, vláda připravila novou taktiku. Hoon prohlašuje, že prý neviděl seznam otázek a odpovědí, které vedly tak rychle k identifikaci doktora Davida Kellyho a k jeho výpovědi před parlamentní komisí.

A opozici nepřesvědčil - například bývalého konzervativního ministra obrany Malcolma Rifkinda:

"Jedno nelze popřít - že novináři odhalili totožnost doktora Kellyho v důsledku náznaků a nápovědy se strany tiskových mluvčích. A když doktora Kellyho identifikovali, ministerstvo obrany jeho totožnost potvrdilo.

Pan Hoon je za své tiskové oddělení osobně zodpovědný: pokud se mu nepodaří prokázat, že jednali proti jeho vůli, proti jeho instrukcím, pak se ocitne ve velmi obtížném postavení."

Vystoupení Geoffa Hoona před komisí Lorda Huttona zapůsobilo jako antiklimax. O to napjatěji se čekalo vystoupení samotného předsedy vlády Tonyho Blaira.

Tony Blair obhajoval svou pověst

Lhář, válečný zločinec - takovými a jinými přízvisky častovali Tonyho Blaira před budovou královského soudu ti, kdo ho ještě o rok dříve považovali za jednoho z nejpopulárnějších politiků.

A soudní síň byla přeplněná k prasknutí - mnozí čekali před budovou celou noc, aby slyšeli výpověď ministerského předsedy z první ruky a nezprostředkovaně.

Na rozdíl od parlamentu do britských soudních místností nesmějí ani kamery, ani fotoaparáty, ani zpravodajské mikrofony - a tak průběh jednání známe jenom zprostředkovaně.

Tony Blair více méně na sebe vzal zodpovědnost za zveřejnění jména doktora Kellyho. Ale pokud jde o zprávu o údajných iráckých zbraních hromadného ničení, byl neústupný:

Řekl: "Ano, bylo nesmírně důležité, abych mohl s rukou na srdci prohlásit, že se jedná o práci zpravodajských služeb."

Pak jsme slyšeli o sporu, který se vyvinul mezi vládou a BBC, a o tom, jak měl Tony Blair pocit, že pokud je tato verze událostí pravdivá, pak je situace natolik šokující, že by musel podat demisi.

Své odpůrce nepřesvědčil - a dokonce i ti labouristé, kteří byli Blairovi nakloněni, vyjadřovali pochybnosti. Třeba Fabian Hamilton, poslanec a člen parlamentního výboru pro zahraniční otázky.

"Celá pověst Tonyho Blaira v úloze předsedy vlády byla založena na důvěře. Věřte mi, říkal, vím, co je správné udělat, jsem upřímný a počestný, a já jsem přesvědčen, že upřímně a poctivě věří tomu, co dělá. Ale v tomhle případě jsem zároveň přesvědčen, že jeho lék na irácký problém nebyl správný, i když v něj naprosto upřímně věřil."

Podobné hlasy se ozývaly také na začátku výroční labouristické konference. Zdálo se, že Blaira na labouristické konferenci vypískají - ale stal se pravý opak. Osobní charisma a skvělý řečnický výkon, v němž Blair parafrázoval Margaretu Thatcherovou, která sama parafrázovala titul hry Christophera Frye Dáma není k pálení.

A pak tu bylo jeho zdánlivě pokorné vyjádření k Iráku - to všechno vedlo k tomu, že osmapadesátiminutový projev přerušil aplaus více než padesátkrát a delegáti mu na závěr uspořádali dosud nevídaných sedm a půl minuty trvající ovace.

Konzervativci si zvolili nového vůdce

O týden později Blaira trumfl na konferenci strany toryů jejich vůdce, tichý muž britské politiky, Iain Duncan Smith - jeho projev odměnil potlesk ještě delší.

"Musíme zničit tuhle prohnanou, prolhanou, neschopnou, mělkou, neefektivní, zkorumpovanou, podvádějící, ostudnou vládu jednou pro vždy," volal.

Michael Howard získal naprostou podporu konzervativců
 

Ačkoli Iain Duncan Smith jaksi chytil politicky druhý dech, jeho dny byly sečtemy- Téhož večera přestal být Iain Duncan Smith vůdcem strany.

Konzervativci, kteří potřebovali získat zpět důvěru voličů, hledali silnou osobnost - a našli ji v politikovi kupodivu veřejnosti nikoli příliš sympatickém - Michaelu Howardovi.

Aby mu nástup do čela strany usnadnili a urychlili, předvedli malé divadélko velké loajality. Dokonce i levicové křídlo konzervativní strany, které reprezentuje Stephen Dorrell, uznalo, že další vnitřní sváry by pro torye mohly znamenat katastrofu.

Ale Michael Howard - bývalý ministr vnitra, jeden z té staré gardy konzervativních ministrů, kteří způsobili volební katastrofu roku 1997? Pokud se za ním dokážeme sjednotit, proč ne?

“V souladu s tím jsem se rozhodl, osobně nekandidovat a ustoupit kandidátovi, který podle mě má největší schopnost, sjednotit naši stranu. A to je podle mě Michael Howard.”

Prohlásil David Davis, oficiálně považovaný za nejžhavějšího kandidáta - pouhých pětačtyřicet minut po vyhlášení výsledku hlasování.

Následovali ho Michael Portillo, Michael Ancram, Tim Yeo - jeden po druhém vyhlašovali loajalitu ještě nezvolenému Howardovi.

Jen v jednom případě nepadla jednoznačná odpověď - to když se ptali předsedkyně stranického aparátu Teresy Mayové, zda bude o místo bojovat.

Byla to výmluvná pauza, ale svědčila o nejednotnosti? Nikoli, dala o hodinu později vědět Teresa Mayová, nebudu kandidovat, nic jsem neřekla jen proto, že jako předsedkyně musím zachovat neutralitu.

A pak sám vyvolený konečně prohlásil, co od něj všichni očekávali. Vůdcem toryů se tedy stal bývalý konzervativní ministr vnitra Michael Howard, který povede konzervativní stranu do příštích voleb.

Jeho souboje s Tonym Blairem jsou zatím zajímavé a plné dramatických efektů, jimž jsme si během údobí Williama Haguea i Iaina Duncana Smithe už poněkud odvykli. Jestli se mu podaří přivést torye k vítězství, uvidíme zřejmě za půldruhého roku…

Mizerná ochrana královských paláců

V polovině srpna se po delším období klidu pozornost opět zaměřila na královskou rodinu - a jakmile si ji reflektory zaměřily, už ji nepustily ze zřetele.

"Byla to jednorázovka, víte, já tyhle věci provozoval už dříve, ale určitě to znovu vyvádět nebudu," pravil Aaron Barschak, kabaretiér a komik.

Aaron Barschak v převleku za Usámu bin Ládina
 

Uprostřed srpna totiž policie zveřejnila zprávu, v níž se pokoušela vysvětlit, jak je možné, že muž, převlečený za poněkud zženštilého Usámu bin Ládina pronikl do zámku ve Windsoru na oslavu jednadvacátých narozenin prince Williamse.

“Bezpečnostní systém tu noc naprosto selhal jak z technického hlediska, tak pokud jde o policisty. To, co se stalo je zcela neomluvitelné. Je to hrozné selhání,” vysvětloval komisař Scotland Yardu John Stevens.

Aarona Barschaka, samozvaného komika - teroristu, na jeho pouti Windsorským zámkem před tím, než na večírku políbil prince Williama, zachytily v jeho extravagantním kostýmu bezpečnostní kamery průmyslové televize pětkrát, sedmkrát spustil poplašné zařízení - a v hlídkující bezpečnostní policii to nevzbudilo sebemenší reakci. Jeden tajný dokonce ukázal Barschakovi, kudy má jít.

Tím problémy královské rodiny neskončily.

Komorník princezny Diany na scéně

"Byli jsme dva dospělí lidé, kteří žili ve veliké izolaci, byl jsem součástí dějin, byl jsem svědkem jistých událostí, a měl jsem osobně pocit, že je správné, určité věci veřejně vyjasnit a upřesnit. Podat historické vylíčení toho, co se stalo. Protože v minulosti bylo řečeno tolik věcí, které nebyly pravda," řekl Paul Burrel, bývalý komorník princezny Diany, který napsal knihu, v níž líčí líčí své zkušenosti.

Burrell si dělal velkou reklamu a sliboval pikantní podrobnosti.

Své rozhodnutí, zveřejnit memoáry, zdůvodňoval tím, že se od něj královská rodina odvrátila poté, co ho soud zprostil obžaloby z krádeže Dianina majetku - a to na přímý podnět královny. A navíc mu prý nedalo svědomí.

Zatímco takzvané velké listy mudrovaly nad strázněmi konzervativců, čtenáři bulvárního tisku si přišli na své. Hrozba nových odhalení znepokojila Buckinghamský palác, ozvali se i princové William a Harry, pro něž byl Paul Burrell sluhou po celé dětství.

Burrel se rozhodl zveřejnit vzpomínky na princeznu Dianu
 

Mluvčí prince Williama vydala prohlášení, v němž Burrella žádala, aby už žádné další podrobnosti nezveřejňoval.

"Nemůžeme uvěřit, že Paul, kterému jsme toho tolik svěřili, je schopen zneužít svého postavení tak chladnokrevnou a krutou zradou. Kdyby naše matka byla naživu, zhrozila by se."

O princezně Dianě se toho za šest let, která uplynula od její tragické autonehody, napsalo plno, jedna kniha byla senzačnější než druhá, každá přinášela nějaké odhalení.

Burrell krmil své publikum po malých kouscích, citoval z dopisů, v nichž se mu princezna Diana údajně svěřovala z nejintimnějších pocitů a detailů svého života. Mezi nimi byl údajně dopis, v němž vyjadřovala obavy, že přijde o život při autonehodě.

Burrellova takzvaná odhalení tedy určitě přilijí olej do ohně spekulací a konspiračních teorií. Ty spekulace se v současné době týkají především Burrellových skutečných motivů při zveřejňování údajných důvěrných dokumentů - nikomu se přece jenom nechce věřit, že mu šlo výhradně a jenom o peníze.

Viviane Parry pracuje pro Dianinu pamětní nadaci.

"Myslím, že se to připravovalo už hodně dlouho, a myslím, že ho žádné svědomí nikdy netrápilo. Jediné, s čím zápasil, bylo, který z dopisů vytáhnout z obsáhlého fasciklu, označeného velkým Pé - penze. Podle mého názoru je to naprosto cynické zneužití korespondence, a kdyby byla princezna Diana naživu, nikdy by k tomu nedošlo."

Jiní jsou přesvědčeni, že Burrell princeznu Dianu tajně miloval, a to prý motivuje jeho současné chování. Tento názor prosazuje královnin bývalý tiskový tajemník Dickie Arbiter:

"Po její smrti naprosto zkolaboval, Dianina rodina ho musela utěšovat, její sestry, její matka... je to obscénní posedlost Dianou, a teď vidíme, jak si tu posedlost vylévá v knížce. Všechno je to naprosto špatně."

Zatím nikdo neví, kolik je pravdy na těch fámách a pověstech, které se kolem vydání Burrellovy knihy vyrojily - a jen těžko se dnes dá změřit rozsah skandálu, který by byl nepochybným důsledkem toho, kdyby se to všechno potvrdilo

Jedno je jasné - pozice monarchie jako jedné ze stěžejních institucí, kterou se v uplynulých letech podařilo jen stěží upevnit, se letos opět otřásla v základech.

 
 
NEJNOVĚJŠÍ:
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí