BBC Online Network | váš názor
 
Zprávy 
Analýza 
Britský tisk 
Evropský tisk 
Radiofejeton 
Dobré ráno 
Interview 
Víkend 
Anglicky s BBC 
VYSÍLÁNÍ BBC 
Frekvence 
Programy 
Redakce 
Dobré ráno   
Svět o jedné   
Svět o páté   
Interview    
 
Other BBC sites:
Týden v Británii
Týden v Británii
Sobota 5. ledna 2002
předcházející


Skotský Silvestr je tradičně bujarejší než anglický

Připravil Ivan Kytka

S prvním rokem třetího tisíciletí se londýnské Parlamentní náměstí rozloučilo důstojnými údery Big Benu - neúprosného strážce času, který letos odbíjel už svůj sto dva a čtyřicátý příchod Nového roku.

Hlavní londýnské oslavy se však už tradičně odehrály na nedalekém Trafalgarském náměstí. Přes citelný chlad a přísná bezpečnostní opatření a se tu sešlo více než sto tisíc 100.000 lidí. Nevadilo jim, že za střežené bariéry nesměl nikdo s láhví alkoholu.

Dudáci vítali příchod Nového roku společně se stotisícovým davem také ve skotském hlavním městě Edinburku. Loučení se starým a vítání Nového roku má tradičně veselejší a spontánnější ráz právě ve Skotsku. V puritánské protestantské Anglii totiž nebyl 1. leden až do roku 1972 do konce ani svátkem. Angličané i Velšané vstávali normálně do práce - teprve před třiceti lety si mohli ráno na Nový rok přispat a zapomenout na starosti všedního dne.

Bujarý skotský silvestr

Zato oslavy ve Skotku provázely po staletí veselé bujarost a jásot až do časných ranních hodin. Skotskému Silvestru se říká Hogmanay a važí se k němu po celé zemi zvyky a obyčeje, v nichž rezonují oslavy Haloweena a Vánoc: Jednou z novoročních kratochvílí je tzv. first footing, při kterém lidé z ulice přicházejí blahopřát do skotských domácností.

Mezi dveřmi či na prahu je čeká pohárek whisky či sklenka jiného alkoholu. Podle stejné tradice se od nich očekávalo, že přinesou nějakou tu novoroční pozornost. Podle jedné z pověr měl být první host v domě v Novém roce tmavovlasý švihák s nějakou tou dobrotou v kapse, láhví alkoholu v kapse a dokonce i nějakým tím palivem do domácího kotle - stačil prý i kus uhlí.

Novoroční pochutiny se lišily podle kraje - zatímco v rybářských vesničkách na východním pobřeží Skotska se sousedé obdarovávali uzenými sledi, na venkově si přinášli kukuřičné klasy. A pokud se někdo přišel v Novém roce na návštěvu s prázdnýma rukama, bez dárku bylo to - zase podle pověry - považováno za špatné znamení pro celý zbytek roku.

Královské oslavy v roce 2002

Jinak by však měl být rok 2002 v Británii spíše ve znamení hojnosti a oslav 50 let, které uplynuly od chvile, kdy britská panovnice Alžběta II, nastoupila po smrti svého otce Jiřího VI. na anglický trůn. Královna sice převzala korunu a žezlo 6. února 1952, ale hlavní část oslav byla letost přesunuta až na počátek turistické sezóny, počátek června, kdy bývá v Británii také poněkud přívětivější počasí.

Aby na oslavách nikdo nechyběl, dostali Britové v letošním kalendáři o jeden státní svátek navíc, úterý 4. června, kdy se v katedrále sv. Pavla v londýnské City uskuteční celonárodní mše díkůvzdání. Ještě před tím uspořádá královna v zahradách Buckinghamského paláce velký koncert a v dalších dnech pak pozve společně s princem Filipem na své pravidelné zahradní party zvláště vybrané hosty.

V několika termínech se jich totiž budou moci zúčastnit ti obyvatelé Spojeného království, kteří se narodili právě v dne nástupu britské panovnice na trůn tedy 6. února 1952. Jejich přihlášku však musí doprovázet ověřená kopie rodného listu.

Připomeňme, že oslavy zlatého jubilea britského monarchy jsou historickou událostí poměrně vzácnou. Británie je zažila naposledy před 115 lety, v roce 1887. Tehdy byla už padesát let na trůnu královna Victorie. Vrcholem tehdejších slavností byla námořní přehlídka u Spitheadu, které se zůčastnilo 133 lodí.

Tradiční otvírání archívů

Počátkem každého Nového roku se otevírají v Británii také archivy. Důvěrné vládní dokumenty jsou podle zákona utajovány 30 let, pokud obsahují zvláště citlivé údaje vojenského charakteru, jsou drženy pod pokličkou ještě o něco déle.

Letos tedy přišel na řadu rok 1971 a na světlo vyšly něktěré věci, na které aktéři tehdejších událostí nemohli být dvakrát pyšní Ukázalo se například, že bývalý britský premiér Edward Heath schválil internaci, tedy vazbu bez soudního přezkoumání, v Severním Irsku i přes opakovaná varování, že to povede k růstu napětí a irského odporu vůči britské přítomnosti v provincii.

Utajované nepříjemnosti

Z padesát let starého archivu minsiterstva obrany se zase Britové dozvěděli, že v roce1951 zřídili vojáci tajnou agenturu na sledování výskytu neidentifikovatelných předmětů na obloze nad britskými ostrovy. Sami vědci a vojenští experti však označili práci takového úřadu za málo prospěšnou a zbytečnou. Zvýšený počet hlášení přičítali optickým iluzím a zmatení smyslů.

Rok 1971 byl také rokem památných uřeknutí prostořekého manžela královny Alžběty, prince Filipa. Zatímco se britský premiér Heath potili v závěrečných kolech vstupních rozhovorů o připojení Spojeného království k Evropskému společenství, princ Filip se na konferenci skotských farmářů pustil odvážně do kritiky stavu zemědělství v zemích Evropského společenství. Uvedl, že v Evropě existují případy, kdy tradiční, vyzkoušené a osvědčené farmářské postupy vzaly - kvůli zemědělské politice společného trhu - zcela za své.

Rozzlobený premiér tehdy poslal princovi příkrý dopis s nezvykle strohým oslovením: Sire. Vyčítal princi Filipovi, že mu jeho slova způsobila při jednáních nejednu těžkou chvilku. Za to jeho choť, královna Alžběta si, jak uvádějí archívy, chtěla získat v roce 1971 přízeň britských daňových poplatníků a tajně vládě nabídla, že se vzdá své poněkud nákladné jachty Britannia. Vláda však její nabídku utajila. Jednak s ní nesouhlasila a jednak nechtěla vzbudit rozhořčení veřejnosti v době, kdy si lidé sami museli utahovat opasky. A Britannia pak brázdila světové moře a oceány ještě dalšího čtvrt století.


Britská skepse vůči euru


Britové o zavedení eura rozhodnou v referendu

Příchod Nového roku ohlašoval letos ve dvanácti z patnácti členských zemí Evropské unie historických okamžik: zavedení společné evropské měny eura. Britové přistupují téměř ke všemu, co přichází z kontinentální Evropy s nedůvěrou, a tak si ve svých peněženkách zatím ponechají starou dobrou libru. Vyčkávají, jaký dopad bude mít zavedení eura na britské hospodářství a rozhodnou se teprve v referendum - zřejmě na konci současného nebo na počátku příštího volebního období, tedy někdy v letech 2005 nebo 2006.

Britský premiér Tony Blair sice ve svém novoročním poselství prohlásil, že je naprosto v britském zájmu, aby společná evropská měna uspěla. Pokud šlo o to, zda a kdy se k ní Británie připojí zůstal však diplomaticky vágní. A to přesto, že ho stále více stoupenců eura, jako například předseda liberálních demokratů Charles Kennedy vyzývá, aby určil přesný časový harmonogram pro vstup:

"Kromě toho, že jde o principiální politický problém, vláda ztrací manévrovací prostor. Pokud nepokročí v přípravě nějakého harmonogramu - a k tomu bude potřebovat zákon o referendu - nestihne do příštích voleb termín všeobecného hlasování, zajistit si souhlas britských voličů a začít podnikat praktické kroky k zavedení eura v Británii. Pak se stane ze společné evropské měny znovu halvní téma příštích parlamentních voleb, na čemž však nemá podle mě nikdo zájem."

Čekání na referendum

Bývalý konzervativní vicepremiér Michael Heseltine soudí, že Blairovo váhání a odklady mají co dělat s tím, že si nechce rozházet vydavatele některých velkých britských deníků, kteří mají majitele v Severní Americe a euro považují za příliš velkou konkurenci pro dolar:

"Má strach především z novin, které vlastní lidé ze Severní Ameriky a které mají vliv na veřejné mínění. Musí vyhrát referendum a ví, že jakmile spustí proevropskou kampaň, objeví se právě v novinách spousta obvinění na adresu Evropy, které mohou způsobit politickou škodu. Nevěří si, že by tuhle bitvu mohl vyhrát."

V jasné opozici vůči euro zůstává současné vedení Konzervativní strany v čele s jejím lídrem Ianem Duncanem Smithem. Část jejích stoupenců, mezi které patří i zakladatel kampaně "Ne euru" Dominic Cummings, b konec konců referendum přivítala. Jsou přesvědčeni, že britští voliči by společnou měnu nyní odmítli:

"Myslím, že není pochyb o tom, že Blair chce euro, má ale strach. Obává se veřejného mínění, které je ze dvou třetin proti zavedení společné měny. Má strach z faktu, že velké firmy jsou ve svém názoru rozděleny a drobní podnikatelé jsou zřetelně proti. Navíc si není jist, kterým směrem kráčí britská ekonomika, dostává spoustu navzájem protikladných hlasů."

Obavy z evropského diktátu

Do čela vládní kampaně na podporu eura se postavil náměstek ministra zahraničí Peter Hain. Podle něj by bylo pro Británii nebezpečné zůstat mimo eurozónu. Přístup, který společnou měnu jednou provždy odmítá, je podle něj neudržitelný:

"Přistupujeme k celé záležitosti s otevřenýma očima, budeme se řídit selským rozumem a zastáváme opatrný přístup, abychom zjistili, zda je vstup do eurozóny v hospodářském zájmu Velké Británie."

Britská skepse vůči euru se opírá částečně o zkušenosti, které má země z existence společného evropského mechanismu směnných kursů. Zavazoval vlády a centrální banky před příchodem eura skupovat nebo prodávat vlastní měnu na mezinárodních trzích, aby ji udržely ve stanoveném pětiprocentním fluktuačním pásmu.

Pomalé přípravy na euro

Když však vůči libře začali počátkem září roku 1992 spekulovat finančníci na světových burzách, skončilo to pro tehdejší vládu Johna Majora katastrofálně - vydala miliardy liber záchranu kursu, nakonec však byla nucena ze společného mechanismu vystoupit. Ministrem financím byl tehdy Norman Lamont:

"Musíte mít kontrolu nad svou vlastní ekonomikou prostřednictvím svých vlastních úrokových sazeb. Euro, které se používalo k mezibankovním operacím už od roku 1999, přispělo k recesi v Německu tím, že německé úrokové sazby byly příliš vysoké. Různé ekonomiky mají různé potřeby, které se nedají navzájem uspokojit prostřednictvím jedné jediné úrokové sazby a jedné jediné centrální banky."

Přes politické i odborné výhrady jsou však podle některých průzkumů Britové smířeni s tím, že společná evropská měna jednou, nejraději až ve vzdálené budoucnosti, nahradí britskou libru. Známý britský komik Eddie Izzard, sám nadšený Proevropan, má pro odpůrce eura následující radu:

"Myslím, že hlavní otázkou je, jestli Evropu nakonec přijmeme. Pokud ne, bylo by lepší na ni zapomenout. A pokud na ni zapomeneme, bylo by lepší Spojené království odříznout od evropských břehů, nasadit motor, a odtáhnout britské ostrovy někam doprostřed Atlantiku a řící naplno: "Nechceme s vámi mít nic společného!" Myslím, že celé to váhání není k ničemu dobré."

Novoroční události

Ovšem nebýt eura a bouře ve sklenici vody, kterou v Británii vyvolalo, začal by se vracet politický život ve Velké Británii pomalu zase do všedních kolejí. Hned po Novém roce stávkovali kvůli sporům o mzdy zaměstnanci Jihozápadních drah a odřízli tak od cesty do práce kolem 150.000 lidí.

Přitom se ukázalo, že ministr dopravy Steven Byers, stíhaný nepříznivou publicitou, odjel na dovolenou za sluncem kamsi daleko místo toho, aby řešil nastálou krizi. A tak opozice a některé velké britské listy volaly po jeho okamžité rezignaci - žádost, které britský premiér zcela jistě nevyhoví.

Jiný člen britské vlády - padesátiletý Gordon Brown, - odložil alespoň na pár dnů ministerské starosti, společnou evropskou měnu a schodek státního rozpočtu. Na sklonku roku se jeho ženě Sáře narodila dcera. Přišla na svět o sedm týdnů dříve, než se čekalo a vážila pouhý jeden kilogram. Nicméně otec zářil štěstím a spokojeností.

A jestliže je Nový rok časem nových životních předsevzetí, jedno z nich se zřejmě rozhodla splnit šestapadesátiletá anglická rocková legenda, zpěvák a kytarista Eric Clapton. Při tajném obřadu v kostele svaté Máří Magdalény v hrabství Surrey se podruhé oženil. Nevěstou se stala pětadvacetiletá Američanka Melia McEneryová, matka Claptonovy dcery. Poprvé se Clapton oženil s bývalou manželkou Georgea Harrisona Patti Boydovou, s kterou se po devítiletém manželství v roce 1988 rozvedl.

Vyšetřování muslimského radikála


Richardu Reidovi, který chtěl vyhodit do povětří letadlo výbušninou ve svých botách, hrozí 20tileté vězení

Jinou zprávou, která vzbudila v jinak poklidné sváteční atmosféře rozruch, bylo vyšetřování britského muslima Richarda Reida, který byl koncem roku zatčen po neplánovaném přistání letadla v americkém Bostnu na lince z Paříže do Miami s výbušninou ukrytou v botách.

V dalších dnech vyšlo najevo, že byl při svých cestách do zahraničí - během krátké doby navštívil celkem sedm zemí - zadržen na letišti v izraelském Tel Avivu před svým návratem do Londýna. Podezření, které tehdy vzbudil, však izraelské bezpečnostní služby nepředaly svým britským kolegům. Hlavní komisař londýnské Metropolitní policie John Stevens to považuje za chybu:

"Myslím, že vztahy mezi policií a zpravodajskými službami, ať už je to MI 5 nebo MI 6, jsou teď v Británii mimořádně dobré. Musíme však zajistit, aby podobně fungovala spolupráce i s dalšími agenturami, které mají po celé světě na starosti prosazování zákona tak, aby byla válka proti terorismu efektivnější."

Nebezpečné ovlivňování vězňů

Při vyšetřování se zjistilo, že Richard Reid konvertoval k islámu v době, kdy byl ve vazbě. Vyšlo také najevo, že tři islámští duchovní, kteří slouží a navštěvují muslimské vězně, byli postaveni mimo služby pro nepatřičné komentáře k událostem z 11. září.

Muslimští představitelé v Británii už delší dobu varují před tím, že přístup k vězňům mají duchovní bez dostatečné kvalifikace a se svou vlastní - radikální - agendou. Imám Abduldžalil Sadžid vysvětluje, jaká platí pravidla pro duchovní návštěvy u věřících muslimů ve vězení:

"V současné době je praxe poněkud nekoordinovaná, neexistují pro ni žádná přesně stanovená pravidla. Některé věznice se sanží, aby získali opravdu kvalifikované muslimské duchovní, kteří hovoří dobře anglicky a kteří také rozumějí zákonům této země. Jiné se však s něčím podobným vůbec neobtěžují. V podstatě může přijít kdokoliv a prohlásit se za Imáma a získat tohle místo. Nikdo už pak nemonitoruje jeho činnost."

Rodiče Richarda Reida žijí v Británii a jeho otec tvrdí, že synovi zcela jistě nešlo o to vyhodit letadlo do povětří. Šlo prý o pouhé gesto, kterým chtěl získat uznání u svých fanatických muslimských kolegů. Také jeho matka, která žije v hrabství Sommerset, tvrdí, že o jeho přesvědčení či plánech neměla ani potuchy.

Posouzení imigračního kontrol

Pátrání po zázemí či komplicích pachatelů zářijových útoků na New York a Washington v Británii znovu otevřelo debatu o přílivu žadatelů o azyl do Spojeného království. Existují obavy, že mezi s nimi přišli v minulosti do země právě muslimští extrémisté. I když britští zastánci lidských práv varují před předsudky a generalizací, která může takovou debatu provázet.

Britská organizace Liberty, která monitoruje dodržování lidských práv v Británii, požádala o přezkum britských imigračních úřadů na ruzyňském letišti v Praze. Záležitost by se měla dostat v nejbližších dnech k britskému soudu, který má rozhodnout, zda předběžná kontrola pasů před letištním odbavením a zákaz pro několik českých Romů cestovat do Británie, není protiprávní. Roger Bigham z Liberty vysvětluje, oč britským ochráncům lidských práv jde:

"Existují dvě hlavní námitky. Za prvé jde o to, že lidé nesmí nastoupit do letadla a i kdyby chtěli požádat v Británii o azyl, nemají šanci na to, aby svůj případ mohli přednést a aby byl řádně projednán. Za druhé jde o to, že existuje ministerský příkaz, který umožňuje odmítnout lidem vstup do Británie na základě jejich rasy. Imigrační úřad má seznam sedmi etnických či národních skupin, jejich příslušníkem lze odmítnout vstup bez jakéhokoliv vysvětlení."

Podle něj tedy nejde pouze o české Romy, kteří nesmějí cestovat do Spojeného království: "Skupina, o které jsem hovořil, zahrnuje kromě Romů také například Afhánce, kteří potenciálně měli důvod k útěku před režimem, jehož hrubost byla v minulých měsících tak zřetelná. Podle našeho názoru je to diskriminující a protiprávní".

Podle Rogera Bighama z Liberty potenciální žadatelé o politický azyl musejí dostat šanci: "Možná to vyvolá tlak na dodatečné náklady, imigrační úřady mají už teď problémy s financemi. Ale řešit problém peněz tím, že se postupuje vůči lidem s předsudky, to je opravdu velmi nespravedlivé a potenciálně to ohrožuje jejich život. Když na to nejsou peníze, musejí se někde najít - a ne vystavovat jiné lidi nebezpečí".

Soutěžní otázka

Týden v Británii jsme začali tentokrát údery slavného Big Benu a u téhle proslulé londýnské pamětihodnosti se ještě na chvilku zdržíme v soutěžním otázce. Zvon na jedné z věží budovy britského parlamentu je totiž vůbec nejtěžší ve Velké Británii, měří v průměru dvě celé, sedm desetin metru a váží celých třináct tun.

Ukovali ho kováři ve zvonářské dílně v londýnské čtvrti Whitechapel a společně s hodinami a zvonícím mechanismem byl spuštěn do provozu v červenci roku 1859. Za dva měsíce však zvon praskl a hrozilo, že se zřítí z věže na ulici. Neštěstí se podařilo odvrátit tím, že řemeslníci snížili hmotnost kladívka, které zvon rozeznívá.

Od počátku se obru na parlamentní věži neřeklo jinak než Big Ben a naše dnes zní:

Po kom nebo po čem byl pojmenovám slavný londýnský zvon, který odbíjí časomíru na londýnském Parlamentním níměstí?

Své odpovědi zasílejte jako obvykle na adresu:

Odpovědi nám pošlete na adresu:

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Pro vylosované výherce máme připravenou odměnu.

Zachráněné zvony

Ctihodné obyvatele vesničky East Bergholt trápily až do letoška kostelní zvony, které svolávaly věřící k bohoslužbám už od poloviny 16. století. Před dvěm lety se totiž odmlčely, neboť nevyhovovaly moderním bezpečnostním předpisům. Možná by se na to ani nepřišlo, kdyby jeden ze zvoníků tehdy neutrpěl vážné zranění.

Zvony u kostela svaté Máří nejsou totiž umístěny na kostelní věži, jak bývá obvyklé, ale v přilehlé, dřevěné kůlně. Byly zavěšeny na trámu zapuštěném čepy do dřevěné konstrukce, tak aby se mohl otáčet. Jeden ze zvoníků si před dvěma lety přiskřípl levou ruku mezi trám a dřevěný rám a utrpěl vážné zranění.

Církevní pojišťovna po tomto incidentu odmítla zvony v kůlně pojistit a farnosti nezbylo než sehnat peníze na to, aby dřevěnou zvonici rekonstruovala. Věřící nakonec mezi sebou vybrali 35 tisíc liber a po stavebních úpravách a nezbytné kolaudaci mohla být letos zvonice znovu spuštěna do provozu a památka stará téměř půl tisíciletí byla zachráněna.

 


    Zpět nahoru  
© BBC World Service
Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK.
Zprávy ve 43 jazycích: