BBC Online Network | váš názor
 
Zprávy
Analýza
Britský tisk
Evropský tisk
Radiofejeton
Dobré ráno
Interview
Víkendové pořady
Nová Evropa
Frekvence
Programy
Redakce
In English
Anglicky
s BBC
 
Other BBC sites:

Týden v Británii
Týden v Británii


Sobota 3. února 2001
předcházející

Připravil Julek Neumann

Máme tu začátek února a Británie se zase trochu vzdálila od Francie. To když se ve středu a ve čtvrtek během dvanácti hodin dvakrát za sebou sesul kus křídového útesu z pověstných Bílých útesů Doverských.

Sto tisíc tun křídy spadlo do moře přesně v tom místě, kde je hrdý Albion sladké Francii nejblíž. Člověk by řekl, že na nějaké novoroční oslavy už je pozdě. Jenže tenhle týden se ulice čínských čtvrtí v celé Británii rozezněly hlaholem bubnů, když oficiálně podle čínského lunárního kalendáře začal rok Hada.

Vikingská slavnost na Shetlandech


Vikingská oslava nového roku na Shetlandských ostrovech

Na dalekém severu Británie uvítali obyvatelé Shetlandských ostrovů nový rok po vikingsku - největší ohňovou slavností, jakou lze za celý rok na britských ostrovech pozorovat.

Však se na ni také do města Lerwick pravidelně sjíždějí lidé z celého světa. A co vidí? Obyvatelé Shetlandských ostrovů, kteří si připomínají své norské prapředky, se oblečou do vikingských kostýmů a přehrávají si prastarý obřad.

Slavnost se koná každoročně poslední úterý v lednu, jmenuje Up Helly Aa, a odvozuje se ze starodávných vikingských zimních oslav, známých pod jménem Yule, které se v jižnějších krajinách britských ostrovů přeneslo na svátky vánoční - Yuletide. Tohle úterý si na Shetlandech obřad znovu zopakovali.

Slavnosti začaly ráno, kdy byla v centru Lerwicku vyvěšena ozdobná třímetrová listina s proklamací, která nepříliš vážně zaznamenává místní drby a vtipy, jimž nezasvěcený většinou věru neporozumí.

Pak se vydá na pochod sáhodlouhé padesátičlenné procesí, vedené hlavním Vikingem, známým pod jménem Guizer Jarl, které doprovází zástupnou oběť - devítimetrovou veslici - přes celé město až do přístavu, kde spočívá celý den.

Letos byl vrchním Vikingem jmenován osmatřicetiletý automechanik Michael Groat. Za poslední rok si nechal narůst mohutný vous - prý aby se přiblížil svým starodávným předkům. Ale hlavní část obřadu začíná po západu slunce, kdy se veslice opět vydá na cestu městem: tentokrát ji doprovází devět set mužů se zapálenými pochodněmi, dechovka.

Tak dojdou na místo posledního odpočinku na poli. Tam nosiči slavnostně galej uloží na zem, a ohňonoši do ní vhodí své pochodně a pak zpívají tradiční shetlandské písně, zatímco loď mizí v záplavě plamenů.

Oficiálně tím slavnost končí - ale neoficiálně se pokračuje dál až do svítání. Těch devětset nosičů, kteří se zbavili svých pochodní, putuje Lerwickem po nejrůznějších budovách, kde se spálená loď zapíjí, a předvádí krátké předem secvičené skeče mezi tradiční i méně tradiční hudbou.

Skupina Bongshang si s shetlandskou hudební tradicí zahrává po svém.

Skandál v liverpoolské nemocnici


Liverpoolská nemocnice Alder Hay

"Je to naprosto ďábelské, říká tahle žena, něco takového by se už nikdy nemělo přihodit žádné lidské bytosti…"

Podle téhle matky mají pozůstalí pocit, že cesta nevede nikam kupředu, že nedostávají odpovědi na žádnou otázku, že nejsou o nic chytřejší, než předtím.

Ne, tady nemluvíme o smuteční slavnosti za oběti holocaustu a řady různých genocid dvacátého století, kterou si Británie připomněla před týdnem v sobotu barvitým obřadem, v němž se představitelé nejrůznějších církevních a národnostních komunit v zemi sešly, aby demonstrativně daly najevo, že jsou ochotny koexistovat a že k sobě necítí nenávist.

Řeč je o dalším skandálu kolem britského zdravotnictví, který tento týden otřásl veřejným míněním v celé zemi.

"Spojili jsme se s nemocnicí Alder Hey, abychom zjistili, jestli bylo něco odstraněno nějaké orgány z těla naší mrtvé dcery. Nemocnice nám zpočátku nechtěla poskytnout žádné informace, ale teď můžeme potvrdit, že lékaři odstranili její srdce, její plíce, její mozek, ledviny, játra, žlučník a tak dále. Tělo naší dcery bylo - podobně jako těla tolika dalších dětí - zbaveno doslova všeho, a jejich orgány byly uloženy ve sklepě."

Edu Bradleymu trvalo deset let, než se dověděl pravdu o tom, co se vlastně stalo v nemocnici Alder Hey s tělem jeho dcery Naimh.

Britské zdravotnictví prodělává krizi za krizí, ale vlna pobouření, kterou vyvolal případ nemocnice Alder Hey na severozápadě Anglie je jedním z vůbec největších skandálů od roku 1948, kdy byl v Británii zaveden systém státního zdravotnictví.

Lékaři v liverpoolské nemocnici systematicky a bez vědomí a souhlasu rodičů odstraňovali orgány z těl dětí, které Alder Hey zemřely. Údajně pro vědecké účely. Odstraňování orgánů z mrtvých těl k vědeckému bádání je už delší dobu běžná praxe - ale otázkou je, nakolik eticky si lékaři počínali.

Celý případ se soustředí na otázku souhlasu pozůstalých: některých rodičů se lékaři vůbec neptali. Jiným dali podepsat formulář, na němž zaškrtli okénko, že souhlasí s odběrem tkání, ale lékaři je neupozornili, že to může znamenat odoperování životně důležitých orgánů.

Závěry vládní zprávy o vyšetřování situace v nemocnici Alder Hey přečetl v Dolní Sněmovně britského parlamentu ministr zdravotnictví Alan Milburn.

"Někteří rodiče museli své děti pohřbít až čtyřikrát, jak jim nemocnice postupně vracela různé orgány z jejich těl. Utrpení, které rodičům tenhle příšerný sled událostí způsobil podle mého názoru nelze odpustit."

Alan Milburn v Dolní Sněmovně slíbil, že viníci budou potrestáni, a hned jmenoval obětního beránka - holandského doktora Dicka Van Velzena, který v nemocnici působil koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let.

Podle zprávy Van Velsen systematicky prováděl podobné zákroky bez souhlasu rodičů a lhal jak rodičům, tak ostatním lékařům a vedení nemocnice.

Lékaři teď oficiálně uznávají, že podobná praxe je nepřípustná, ale profesor James Underwood z Královské patologické koleje tvrdí, že za současných podmínek brzy nebude dostatek orgánů k vědeckému bádání, protože se kolem celé otázky vytvořila atmosféra nejistoty:

"Už teď sledujeme pokles počtu takzvaných povolených pitev, a také riziko snížené kvality posmrtných vyšetření na základě žádosti koronerů, protože se patologové a koroneři bojí uchovávat tkáně z mrtvých těl."

Britové požadují reformu zdravotnictví

Vláda tvrdí, že chce do zdravotnictví vnést ducha skutečné otevřenosti, která umožní odhalit selhání systému a hledat poučení.

Ale rodiče jako Ed Bradley, kteří bojují za reformu celého systému, požadují, aby takové - jak říkají - kanibalizování mrtvol bez souhlasu rodičů bylo kvalifikováno jako trestný čin, za nějž je možné uložit trest vězení. Lékaře je třeba přinutit, tvrdí Ed Bradley, aby k pacientům přistupovali s větším respektem.

"Musí se jim vtlouct do hlavy, že veřejnost může být stejně vzdělaná jako oni - možná třeba v jiném oboru - takže musejí přestat s ostatními nakládat, jako by to byli ignoranti, kteří z ničeho nemají žádný pojem."

Jak připomněl Dolní sněmovně ministr zdravotnictív Alan Milburn, skutečnost, že orgány z dětských těl byly dlouhodobě uloženy ve sklepě nemocnice, jitří zármutek a rozhořčení pozůstalých rodičů.

"Rodiče nemohou ani hledat útěchu ve vědomí, že orgány z jejich dětí pomohly jiným dětem k novému životu. Ze zprávy jasně vyplývá, že se doktor VanVelzen svou praxí nepřiblížil ani o píď k pochopení dětských nemocí v rámci programu, na který dostával peníze. Vedení nemocnice a liverpoolská univerzita selhala při monitorování jeho postupu, a nedokázala mu zabránit. Přes řadu stížností neproběhlo řádné vyšetřování a nepřikročilo se k akci. A k tomu přistupuje necitlivost, s jakou univerzita i nemocnice reagovaly, když pravda začala vycházet najevo."

Ačkoli byl Van Velzen, zaznamenává týdeník Economist, přehnaně horlivý, nedělal nic jiného, než že pokračoval v existující tradici nemocnice. Alder Hey má spolu s liverpoolskou univerzitou největší sbírku lidských orgánů v celé Británii.

Celostátní audit, který zprávu doprovázel uvádí, že ačkoli zásoba v této konkrétní nemocnici je výjimečná, užívané metody byly svého času naprosto běžné.

Koncem roku 1999 nemocnice v Anglii skladovaly sto čtyři tisíce třista orgánů - převážně z dospělých těl, ačkoli evidence je tak žalostná, že skutečný počet může být vyšší. Tolik Economist.

Připomeňme jenom, že po hororovém případu hromadného vraha doktora Shipmana a jeho skoro tří set obětí teď důvěra v britské zdravotnictví utrpěla další velkou ránu - a volání po reformě sílí.

Dvanáctileté čekání na spravedlnost


Trosky letadla Pan Am, které se zřítilo 21. prosince 1988 u skotského městečka Lockerbie

"Já jenom doufám, že z dnešního verdiktu budeme moct načerpat aspoň nějakou útěchu. Cynik ve mě říká, že tomu tak asi nebude. Nemyslím, že je to konec, myslím, že to je jedna kapitola v knize, k níž se budeme vracet, bude tu další vyšetřování a tak dále. Ale doufám, že především rodiny pozůstalých najdou v dnešním rozsudku částečnou útěchu."

Řekl ředitel místní akademie v Lockerbie Graham Herbert ve středu. Oddechlo si skotské městečko Lockerbie, když byl vynesen dvojí rozsudek - jeden obviněný vinen, druhý nevinen - ve věci pumového útoku na letadlo společnosti Pan Am číslo 103, k němuž došlo těsně před vánoci 1988, a které po dvanáct let jeho obyvatele sužovalo jako trauma.

"Vyšel jsem ven a nebe bylo jasně oranžové a ve vzduchu hořela nafta. Cítili jste to na rukou a v obličeji. Bylo strašné horko. A pak jsme šli k místu, kde letadlo ztroskotalo, a viděli jsme ty trosky a tu hrůzu."

Před dvěma lety, u příležitosti desátého výročí pumového útoku v Lockerbie, lamentovaly skotské dudy nad nevysvětleným osudem dvouset padesáti devíti obětí na palubě a dalších na zemi.

O dvanáct let a dva měsíce později, po procesu, který trval pětaosmdesát dní a během něhož dvěstě třicet pět svědků namluvilo deset tisíc stránek protokolu tedy konečně padl rozsudek.

Abdel Basset Ali al Megrahi byl odsouzen podle skotských zákonů na doživotí - ale minimálně k dvaceti letům vězení - za strašlivý zločin vraždy dvou set sedmdesáti lidí.

Druhý obžalovaný, Al Amin Chalífa Fahima byl shledán nevinným, propuštěn na svobodu, a odcestoval zpět do Libye, kde se mu dostalo hrdinského přivítání - libyjský vůdce, plukovník Kaddáfí, mu věnoval velký věcný dar, velbouda.

Mezitím v Londýně proběhla tisková konference, na níž promluvil také doktor Jim Swire, který se den předtím při vynášení rozsudku zhroutil a potřeboval lékařské ošetření. Celý případ, řekl, ani zdaleka nekončí.

"Přišli jsme o nejstarší dceru Floru za okolností, kdy bylo jasné, že naše vláda byla mnohonásobně varována, kdy se tato vláda s námi rozhodně odmítla setkat, odmítla jakékoli smysluplné vyšetřování toho, proč se cestujícím nedostalo ochrany, a jsem přesvědčen, že je povinností této vlády, starat se o vlastní občany, obzvláště v situaci mezinárodního terorismu, protože postoje a jednání této vlády jednoznačně pomáhají teroristům volbu jejich cílů."

Případ Lockerbie nekončí

Rozsudek v Holandsku, kde proběhl proces podle skotského práva, na první pohled záležitost Lockerbie Pan Am uzavírá. Americká i britská vláda by byly rády, kdyby tím celá záležitost skončila. Ale kampaň těch, kteří se chtějí dozvědět celou pravdu, pokračuje. Je tady celá řada otázek.

Například, jak ve svém posledním vydání zaznamenal satirický čtrnáctideník Private Eye, proč se nikdo nezabýval výpovědí, podle níž byl na palubu inkriminovaného letadla na londýnském letišti Heathrow dopraven hnědý kufr, který odpovídá pozůstatkům hnědého kufru, v němž podle vyšetřování byla umístěna puma.

Jsou tu i otazníky nad postupem amerických i britských úřadů v roce 1988. Hlasitě ty otázky klade Tam Dalyell, labouristický poslanec, který už delší dobu stojí v čele kampaně příbuzných za objasnění celé záležitosti:

"Proč se na americkém velvyslanectví v Moskvě objevila oznámení, která diplomatům sdělovala, aby nepoužívali let Pan Am z Frankfurtu, a že diplomaté a další významné osobnosti byli na poslední chvíli odvoláni z letadla. Právě tak se v letadle uvolnila místa. Pokud vysoce postavení činitelé ve vládách o nebezpečí věděli, proč dovolili, aby letadlem cestovali mladí lidé a děti? Je třeba přinejmenším vysvětlit, co se stalo na moskevském velvyslanectví."

A cestu, kterou se další pátrání může ubírat, napovídají další a další konspirační teorie. Podle jedné z nich nemá útok na svědomí Libye ale Írán.

Donald Goddard je autorem knihy Stopa chobotnice o vyšetřování neštěstí nad Lockerbie. Podle jeho názoru je na čase, začít se seriózně zabývat alternativními teoriemi.

"Plně se stavím za názor, který zastával v prvních dvou letech po Lockerbie doslova každý, a ten zněl takhle: Írán si objednal svůj akt pomsty za sestřelení letadla Airbus, které převáželo poutníky do Mekky, a Írán si najal palestinskou teroristickou organizaci PFLP-GC se sídlem v Sýrii, kterou podporoval, aby tenhle atentát provedla. První dva roky po útoku to byla hlavní teorie, jak k téhle události došlo, a právě tím směrem se ubíralo vyšetřování."

Takže je dost dobře možné, že rozsudkem z tohoto týdne celý případ nekončí - jenom se dostává do nové fáze.

Mandelson se brání

"Nová labour Tonyho Blaira se ještě nestačila vzpamatovat z rány, kterou jí zasadil minulý týden skandál kolem bývalého ministra pro Severní Irsko Petera Mandelsona, a Mandelson dal jasně najevo, že neodejde bez boje.

V neděli přešel do protiofenzívy a obvinil vedení labour, že ho donutilo k rezignaci předčasně a bez možnosti řádné obrany. To poté, co Alistair Campbell, tiskový mluvčí Downing Street veřejně byť nepřímo prohlásil, že se Peter Mandelson, ještě ve středu opěvaný ministerským předsedou Blairem, pomátl a ztratil soudnost.

Zkrátka celý ten kolotoč se ještě nestačil uklidnit, a předvolební ambice nové labour dostaly další, tentokrát mnohem citlivější neboť apolitickou ránu.

Společnost Corus zavírá britské filiálky

"Jsem z toho naprosto zoufalý. Právě jsem skončil dvanáctihodinovou noční šichtu, a pak mě zavolali a řekli mi, že od července budeme bez práce."

Kdysi to byla pýcha britského průmyslu - společnost British Steel, proslulá sheffieldskou ocelí - vznikla ve třicátých letech fúzí oceláren v krizi, roku 1967 byla znárodněna, roku 1988 zprivatizována, a před několika lety se stala součástí holandsko-britského koncernu Corus.

Společnost Corus se tento týden ve čtvrtek přidala k chóru nadnárodních společností, které zavírají své britské filiálky. Zdůvodnění? Britské filiálky nevynášejí, díky silné libře a nedostatku odbytu.

Tak to alespoň - poněkud zamlženě - tvrdí hlavní ředitel Corusu, Sir Brian Moffat:

"Máme příliš velkou kapacitu v Británii, takže polovina téhle kapacity padne na exporty. To je příliš velký poměr. Před deseti lety to bylo kolem třiceti procent, dnes je to kolem padesáti procent."

A to je velká rána pro labour. Zbývající ocelárny Corusu jsou totiž ve Walesu, a tyto hornické oblasti jsou tradičně oblastmi labouristických voličů.

Labouristická vláda na Corus útočí. Že prý s vládou dostatečně nekonzultovala, a pokud skutečně své filiálky zavře, pak bude muset nést následky, tvrdí ministr obchodu a průmyslu Steven Byers:

"Pokud Corus odmítne změnit svůj přístup, pak se bude muset zhostit svých povinností. Bude muset zaplatit ekologické odmoření míst, jejichž zavření dnes oznámila, Pak by tato místa měla uvolnit a sehrát svou úlohu v postižených komunitách."

Protože v těchto velšských oblastech je jen velmi málo pracovních příležitostí, zaznamenává zpravodaj BBC Wyre Davis:

"Tihle horníci nemůžou prostě jít a najít si jinou práci. Jejich rodiny jsou bez práce. Nemohou najít práci v oblasti. Takže důsledky budou naprosto katastrofální. Je to pro Wales skutečně velmi špatné."

O to horší, že za neústupným principiálním postojem šéfa firmy Corus se možná skrývají zcela jiné pohnutky, tak to aspoň prorokoval před týdnem Private Eye.

"Ačkoli opoziční konzervativci horlivě přitakávají rétorice, podle níž si Corus nemůže dovolit tak velké ztráty, skutečné důvody zavírání oceláren jsou možná prozaičtější," napsal.

Podnik začal být ve Walesu ztrátový teprve po fúzi, a v kuloárech firmy Corus se mluví o tom, že továrny ve Walesu budou zavřeny především proto, aby se jejich holandské protějšky zbavily konkurence.

Sociální důsledky takového kroku zjevně nikomu těžkou hlavu nedělají.

Soutěžní otázka

V těchto studených únorových dnech si člověk často a rád dá něco pro zahřátí - ať už je to horký čaj či polévka, nebo něco silnějšího, třeba svařené víno, nebo grog. A právě ke grogu se pojí naše dnešní hádanka.

Slovo "grog" dnes v Čechách i na Moravě používáme zcela běžně, zvykli jsme si na ně, a málokoho napadne, pátrat po jeho původu. Grog ve střední Evropě zcela jednoznačně znamená rum, rozředěný horkou vodou, s přísadou cukru a citrónu, někde s hřebíčkem, někde se cukr nahrazuje medem.

Původně to byl ovšem jenom rum zředěný vodou, a jeho podávání úzce souvisí s britským námořnictvem. A jméno se odvozuje z nepravděpodobné - byť pravdivé - souhry událostí. Nuže taková je tentokrát naše výzva vaší zvídavosti. Ptáme se:

Po kom nebo po čem se grog jmenuje?

A že ta hádanka není lehká, napovíme vám. Slovo "grog" se původně začalo používat po roce 1740, a souvisí s anglickou námořní eskádrou, která v té době působila v oblasti Karibiku.

A byl to název posměšný, který souvisel s rozkazem ředit neuvěřitelně velké denní příděly rumu vodou.

Odpovědi nám pošlete do pátku 16. února, pro vylosované výherce máme opět připravenou odměnu.

Týden v Británii
BBC Czech Section
P.O. Box 76
London WC2B 4PH

Na závěr jenom stručně na okraj těch věčných zápasů, jež svádějí prostí poddaní Jejího Veličenstva s byrokracií místních úřadů.

Boj s byrokracií

To si třeba jistá Janice Dainesová z vesničky Clare v hrabství Suffolk oblíbila fialovou barvu atolik, že si s ní nechala zvenčí natřít dům.

Jenomže její dům je chráněná historická památka druhé třídy, a tak Janice narazila nejen na odpor sousedů, kterým se ta fialová ani zbla nezamlouvala, ale taky na odpor místní rady v St Edmundsbury, pod níž její vesnice spadá, a organizace English Heritage, která v Británii dohlíží na historické památky.

Plných osmnáct měsíců se paní Dainesová handrkovala, ale rozsudek je nelítostný: přemalovat.

"Nevím, oč English Heritage jde," tvrdí paní Dainesová, dělnice v místní továrně. "Takové barvy se na domech používaly od roku 1550, jsou na to důkazy, četla jsem to v jedné knize, která je dnes rozebraná. Raději půjdu do vězení," tvrdí paní Dainesová neústupně, ale já barvu domu měnit nebudu.

Ale hlavou zeď neprorazíš, a kde nestačí hrubá síla, pomůže lest. To zase dokázali manželé Holcroftovi z Bracknellu, kterým místní rada oficiálně zakázala používat vjezd před domem - couvat na hlavní ulici je prý příliš nebezpečné a hrozí tady nebezpečí dopravní nehody.

Na rozdíl od paní Dainesové jsou Henry a Julie Holcroftovi lidé, dbalí zákona a pořádku, ale protože na hlavní ulici ne a ne najít místo k parkování, začali hledat alternativní řešení.

A když jim místní rada nelítostně zakázala, rozšířit příjezdovou cestu, aby se na ní dalo auto bezpečně otočit, Henry - civilním povoláním hasič - se rozpomněl na své dětství a na televizní pohádky o mašinkách. To ho inspirovalo a dal si před domem zřídit elektronickou točnu.

Když přijede domů, zaparkuje auto čelem ke vchodu. Když chce zase odjet, zmáčkne tlačítko na dálkovém ovládání, nebo manuální spínač, a hle, vůz se automaticky otočí o sto osmdesát stupňů.

Klid duše, který tím Holcroftovi získali, se prý dá snadno vyčíslit: "Ocelová elektrická točna," praví Henry Holcroft, "má průměr dvanáct stop - to je skoro čtyři metry - stála nás sice deset tisíc liber, ale hodnota naší nemovitosti tím stoupla nejmíň o dvacet tisíc liber, protože teď máme vlastní parkování, pojišťovna snížila prémie za auto, protože parkuje bezpečně, a pokud jde o kvalitu našeho života, ta se rozhodně zvýšila o devadesát tři procenta."

Jak k tomu poslednímu výpočtu Henry Holcroft došel, není úplně jasné.

 

    Zpět nahoru  
© BBC World Service
Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK.
Zprávy a audio ve 43 jazycích: