BBC Online Network | váš názor
 
Zprávy 
Analýza 
Britský tisk 
Evropský tisk 
Radiofejeton 
Dobré ráno 
Interview 
Víkend 
Anglicky s BBC 
VYSÍLÁNÍ BBC 
Frekvence 
Programy 
Redakce 
Zprávy   
Dobré ráno   
Svět o jedné   
Svět o páté   
Interview    
 
Other BBC sites:
Týden v Británii
Týden v Británii
Sobota 25. května 2002
předcházející


Chelsea v Chelsea - na květinovou slavnost se přišla podívat také dcera Clintonových

Připravil Julek Neumann


Větrné, leč vyloženě letně horké počasí vylákalo zahrádkáře na snad největší výroční slavnost britského zahrádkářského kalendáře.

"My si myslíme, že Květinářská výstava v Chelsea je snad vůbec nejlepší zahrádkářská přehlídka na celém světě. Předvádí umění pěstění květin a dalších rostlin v té nejvyšší dokonalosti. Na téhle výstavě máme spoustu zahrad - letos je jich 62 - od těch nejmenších až po největší. A tyhle zahrady vznikají jako inspirace pro návštěvníky - tak, aby až se vrátí domů měli nápady, co udělat s vlastní zahrádkou," říká organizátor Chelsea Flower Show Bob Swet.

Ale Květinářská výstava v Chelsea není jenom pro zahrádkáře - je to významná událost ve společenském kalendáři britské smetánky. Na vernisáž přišla sama královna Alžběta, Chelsea Clintonová, představitel Jamese Bonda Pierce Brosnan s manželkou, zpěvák Cliff Richard a mnozí další.

Charlesova Léčivá zahrada

Královská rodina se výstavy neúčastnila jen pasivně jako divák. Letos vzbudila velký rozruch zahrada, kterou vlastnoručně - i když s pomocí zahradníka - vysadil sám následník britského trůnu, princ Charles.

Jeho zahrada má téma "The Healing Garden", tedy Léčivá zahrada, a je vysázena výhradně z léčivých bylin a koření. Princ Charles ji věnoval památce své babičky, královna matky, která zemřela v březnu, a dostal za ni stříbrnou medaili.

Zlatou medaili ale dostala zahrada nikoli anglická, ale irská - jmenuje se Keltská svatyně, a její autorka tvrdí, že skýtá návštěvníkům pocit bezpečí a prostor k zamyšlení.

Princ Charles ve "své"
Léčivé zahradě
A pochopitelně tu nechyběla ani politická korektnost - jako v oné zahradě z Nového světa, která předváděla návštěvníkům americké zahrádky před Amerigem Vespucci. Zahradním architektem byl Warren Klink:

"Snažíme se kopírovat tu část americké kultury, která existovala předtím, než Ameriku začala ovlivňovat Evropa. V tomhle případě to je zahrada z roku 1400, s původním domorodým obydlím týpí. Návštěvníky zajímá, co se tu pěstovalo - hlavně tabák, kukuřice, fazole a tykve."

Venkovská idyla

Letos měla zahradní výstava v Chelsea několik hlavních témat - nostalgii po venkovské idyle, homeopatii, ekologii, převažovaly zahrady neformální a přívětivé. Ale i ta slavnostní atmosféra má své meze.

Výstava v Chelsea by teoreticky mohla inspirovat jednotlivce, ale ty davy, které se sem nahrnou, vzbuzují spíš pocit klaustrofobie - a ten se ještě zvyšuje, když začne pršet a to je v květnu v Londýně skoro nevyhnutelné.

To se potom lidi hlava nehlava o překot hrnou do skleníků, ne snad obdivovat květiny, ale prostě aby měli střechu nad hlavou.

Tvrdý oříšek financování stran

"Koukejte, já vážně nevím, co s tím mám dělat. Tohle je strašně těžká otázka."

Nestává se často, aby ministerský předseda Tony Blair, vůdce britských labouristů, veřejně přiznal nějaký zádrhel. Ale když se začne mluvit o financování politických stran, neví kudy kam.

"Když jsem se stal vůdcem labouristů, devadesát procent financí pro stranu a možná i víc přicházelo od odborů, a lidi volali, "hanba". Tak jsme to změnili a začali jsme přijímat peníze od podnikatelů i jednotlivců. Pak jsme se dostali k moci, a poprvé jsme otevřeli účetní knihy, aby každý věděl, odkud máme peníze. A to se nám taky moc nevyplatilo. Můžeme přejít na nějaký jiný systém? Upřímně řečeno, nevím."

Všimněte si, prosím, jak Blair obratně manipuluje s fakty. Odbory nepřestávaly dávat labouristům prostředky proto, že by si labouristé našli alternativní zdroje financí, ale proto, že nová labour pod Blairovým vedením změnila svou politiku, která je v současné době v rozporu s postoji odborů.

A také spojenectví s podnikateli se labouristům vrátilo jako bumerang. Už v prvním roce labouristické vlády sdělovací prostředky prozradily, že muž, který vede Formuli 1, Bernie Ecclestone, věnoval labouristům milion liber. Byl z toho poprask, a labouristé milion zase vrátili.

Následoval skandál kolem vazby mezi labouristy a americkou energetickou společností Enron, která zkrachovala, a obvinění, že Tony Blair podpořil obchodní dohodu mezi ocelárnou a Rumunskem jen proto, že předseda správní rady dává labouristům peníze - a bez ohledu na trvalou stagnaci ocelářského průmyslu v Británii.

Ze státních peněz

A tak se ozývají hlasy, že by britské politické strany měl platit stát. A ty přicházejí především z radikální levice staré labour - třeba od veterána britského parlamentu Paula Flynna.

"Překousněte to. Rozhodněte okamžitě o státním financování politických stran. Bude obtížné, přesvědčit voliče, ale dá se jim říct, že tahle reforma bude levná vzhledem ke zlepšení demokracie v naší zemi."

Opoziční konzervativní strana zorganizovala v londýnské čtvrti Kensington a Chelsea zahradní slavnost, jejímž účelem byla sbírka. Britské politické strany ještě donedávna spoléhaly na podobné místní akce a na pravidelné členské příspěvky.

Jenomže situace se změnila - strany usilují spíš o hlasy voličů než o členy - jen velmi obtížně se zjišťuje, kolik mají liberální demokraté, toryové nebo labouristé ve skutečnosti řádných členů, a tak se stranické truhly na peníze plní jen obtížně.

Přesto se ale opozice staví proti státním dotacím politických stran - a proti jsou i ti, kdo peníze pro strany horko těžko shánějí.

Konzervativci hledají novou tvář

Mezitím vůdce strany toryů Ian Duncan Smith nadále hledá svoji politickou identitu - a politickou identitu své strany. Respektive - politickou identitu strany toryů nehledá, dává jí novou nálepku a novou tvář.

Duncan Smith tak pokračuje ve stopách svého předchůdce Williama Haguea, který konzervativní stranu uvedl na politický trh během čtyř let ve funkci jejího vůdce nesčetněkrát - jak svého času poznamenal jeden komentátor, střídal její image, jako jiní střídají spodní prádlo.

Ian Duncan Smith se snaží setřást starou představu o konzervativní straně, které na nikom a na ničem nezáleží. A jak lépe na to, než vydat se do lehce zchátralé školy v nepříliš vábné, zato zašlé a chudé oblasti hned vedle centra Londýna, a předvést studentům zejména z národnostních menšin, že toryové vědí co je soucit a že jim záleží na těch slabších a snadno zranitelných.

"Pro mě osobně je nejdůležitější, je to moje poslání v konzervativní straně, abych v našich školách zajistil stejné příležitosti pro všechny děti, zejména pro ty nejsnáz zranitelné, ať už žijí kdekoli, ať už jejich rodiče mají sebenižší příjmy."

A Ian Duncan Smith tak - zřejmě nevědomky - pokračuje ve znepokojivém trendu amerikanizace britské politiky, v trendu, který se projevuje třeba ve stále prezidentštějším vystupování ministerského předsedy Tonyho Blaira.

Obrana Británie před uprchlíky


Británie zvažuje radikální opatření proti ilegálním uprchlíkům

Nemine dne, aby noviny nebily na poplach kvůli sběrnému středisku v Sangatte ve Francii, odkud se uprchlíci pokoušejí proniknout na britské území, nejčastěji Eurotunelem.

Zdá se, že nová francouzská pravicová vláda je v této věci ochotna ustoupit a tábor zavřít, ovšem pod podmínkou, že Británie přijme všech třináct set uprchlíků, kteří se tu zdržují.

Jenže Británie argumentuje, že Francie je první bezpečnou zemí, a že si uprchlíci mohou požádat o azyl tam - je to typická patová situace, jakých mají obě země ve vzájemných vztazích několik.

Britská vláda mezitím uvažuje o radikálních a drastických opatřeních proti nelegálnímu přistěhovalectví vůbec. Mluví se o vojenských lodích, které by pronásledovaly pašeráky lidí ve Středomoří, o vojenských letadlech, která by sloužila k masovým deportacím.

Skupiny, které se starají o žadatele o azyl a uprchlíky v Británii, tento přístup krajně znepokojuje. Nick Hardwick je vrchní ředitel Britské rady pro uprchlíky:

"Myslím, že hlavním účelem těchto návrhů je, aby všichni zůstali za hranicemi. Myslím, že jsou to velmi nekritická a nevybíravá opatření. Je samozřejmě nutné regulovat ekonomickou migraci a bojovat proti pašerákům. Ale toho lze docílit tím, že se zajistí rychlá a spravedlivá procedura, která bude o žádostech o azyl rozhodovat v celé Evropě stejně. V současné době jsou rozdíly v procedurách tak obrovské, a některé azylové systémy taková ostuda, že chybí zásadní důvěra v azylový systém jako takový."

Zachráněný dobrodruh

Rod britských excentrických dobrodruhů ještě zcela nevymřel - třiačtyřicetiletý Dave Mill z Kenmoru v hrabství Pertshire se napotřetí pokusil dosáhnout sám a pěšky severního pólu.

Je v tom ovšem jeden háček: dnešní dobrodruzi nejsou ze stejného těsta, jako ti staří. Dave Mill se v březnu letošního roku na svou pěší tůru z Kanady až na severní pól vydal ze sportu a z furiantství, a to se mu vymstilo.

Třista kilometrů od severního pólu se nešťastnou náhodou ocitl na ledové kře, která jakoby vypadla z Verneova románu.

"Dave se dostal do nesnází, protože led zrovna začal praskat - mnohem dřív, než se čekalo. Byl v oblasti, kde led v minulých letech zpravidla dost dlouho vydržel, ale teď mu praskal před očima," íká Davův kamarád James Findlay.

Časné oteplování nemělo za důsledek jen praskání ledu: kra pod Davem začala pomalu ale jistě tát. A navíc se blížil úplněk.

Dave Mill měl jenom digitální fotoaparát, lopatu a mobilní telefon - a důvtip, za který by se nemusel stydět sám Phileas Fogg. Lopatou vyřezal na kře dlouhou severojižní dráhu, pak ji digitálním foťákem vyfotografoval, a digitální snímky poslal - spolu s krátkým vzkazem o svých útrapách - zpátky do Kanady.

V nejvyšší čas

Výsledek na sebe nedal dlouho čekat: z Kanady přiletělo záchranné letadlo. "Je to svátost, slyšet, jak přilétá, vědět, že už je blízko, že mě hledá. Tak jsem odpálil dvě světlice, a najednou to letadlo bylo tady. Proletělo nízko nad mým stanem, a ano, bylo to fantastické, vidět ho přistávat," říká pan Mill a dodává:

"Mým záchrancům se ale zdálo, že jsem tělesné hygieně moc nedal. Posledních pár měsíců jsem neměl možnost, vykoupat se, a tak mě pilot zdvořile, ale tónem, který nepřipouštěl odmluv, řekl: Ty, Dave, bez urážky: vzadu je prázdno, sedni si radši tam."

Záchranci řekli, že pilot přiletěl v hodině dvanácté - o pár dní později by byl měsíc v úplňku, jeho přitažlivost by způsobila, že by se kry zvedly a nedalo by se na nich přistát.

Dave Mill se pokusil dojít pěšky k severnímu pólu už potřetí - a potřetí neuspěl. Jeho jméno zná tento týden celá Británie. Jméno pilota, který ho nezištně a s nasazením vlastního života zachránil, jak zaznamenal list Guardian, nezná nikdo.

Výherce soutěže

Když se dnešní britský ministerský předseda Tony Blair před deseti lety stal druhým mužem Labour Party - opoziční labourističtí poslanci ho zvolili mluvčím pro zahraniční záležitosti ve stínovém kabinetu, v čele stínové vlády stál tehdy dnešní ministr financí Gordon Brown. Byla to ještě stará Labour, orientovaná především na socialismus a na odborové hnutí, které tak razantně zdecimovala Margaret Thatcherová.

Když se stal Tony Blair vůdcem labouristické strany, postupně socialistickou ideologii i závislost na odborech odboural ve snaze získat hlasy voličů - a to se mu také podařilo. A za pět let, jež před pár dny uplynula od jeho nástupu k moci se slovo socialismus stalo výrazem doslova nepřístojným, který se nevyslovuje nahlas.

Jeden z nejvlivnějších britských spisovatelů dvacátého století byl přesvědčený socialista a společenský rebel. A ačkoli by s Tonym Blairem rozhodně nesdílel jeho dnešní ideologii, jedno s ním přesto měl společné - příjmení. A my jsme se ptali:

Pod jakým pseudonymem psal britský autor, který měl stejné příjmení jako dnešní ministerský předseda?

Většina z vás zřejmě otázku považovala za příliš lehkou, protože tentokrát jsme dostali odpovědí opravdu hodně, i když většina z vás se omezila na suché konstatování, že se jednalo o Erica Arthura Blaira, pro něhož jeho nakladatel Victor Golancz ve třicátých letech vymyslel pseudonym George Orwell, a pod tímto jménem je znám především jako autor satirické bajky Farma zvířat a antiutopie Devatenáct set osmdesát čtyři.

Orwellův rozchod s původně silně prokomunistickou ideologií je zajímavý - způsobil jej jeho pobyt ve Španělsku, kde se účastnil občanské války v mezinárodních brigádách - jednak jako bojovník, zároveň ale jako pozorný a všímavý reportér, výsledkem jeho skoro ročního pobytu byla kniha Hold Katalánsku.

Ačkoli byly interbrigády politicky převážně levicově orientovány, došlo v nich brzy k rozkolu mezi evropskou socialistickou levicí a sovětskými dogmatickými komunisty, kteří vyvolávali frakční spory a boje a zneužívali jich k posílení vlivu stalinské ideologie.

Eric Blair byl těmito frakčními spory nadosmrti znechucen, a po návratu situaci ve Španělsku pravdivě popsal. To vedlo k tomu, že zmíněný již Victor Golancz odmítl Hold Katalánsku vydat v obavě, že by tím poškodil dobré jméno Stalinova Ruska i když si lišácky pojistil práva na další Orwellova díla.

 


    Zpět nahoru  
© BBC World Service
Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK.
BBC