http://www.bbcczech.com

Saddám Husajn: Geneze tyrana

Saddám Husajn si dělá po léta blázny z celé světové populace, vlastní lidi nevyjímaje.

Reportér BBC John Simpson navštívil německého patologa Dietra Buhmana, jehož laboratoř je vybavena nejmodernější počítačovou technikou.

Buhman v ní až dosud analyzoval tisíce hodin televizních záběrů z Bagdádu.

Zkoumal, kolik Saddámů Husajnů v Iráku vlastně existuje, a dospěl k překvapivému odhalení:

"Tady na levé straně vidíte skutečného pana Husajna, na pravé straně údajný pan Husajn z roku 1994."

Buhmant pečlivě přeměřuje tvar a rozměry obličeje skutečného Saddáma Husajna. Ví, že irácký prezident má dvojníka.

Při pozorném rozboru ho však překvapilo, že kromě tohoto jednoho existují další dva a je si tím naprosto jist:

Částečně je to součást taktiky jak přežít a částečně to iráckému prezidentovi docela určitě vyhovuje.

Saddám například nemusí přijímat zahraniční politiky, které považuje za méně důležité - jako je například bývalý vůdce rakouských Svobodných Joerg Haider, který byl nedávno na návštěvě v Bagdádu.

Ten měl za to, že se setkal se skutečným Saddámem, Dieter Buhman však soudí, že to mohlo být jinak:

"Tady na obrázku máme dvojníka, vidíte, kolik je tu anatomických rozdílů: například barva levého očního víčka je jiná, špička nosu má jiný tvar a když to všechno porovnáte je jasné, že jde o dvě různé osoby."

Oslavy bez oslavence

Reportér John Simpson přijel do Bagdádu v době, kdy měl Saddám Husajn narozeniny.

Lidé v ulicích povinně slavili i když v reletavním bezpečí svého domova nezastírali, že jim je - jak se říká - ukradený. Kdyby to však někdo řekl nahlas, rovnalo by se to sebevraždě.

V celém Iráku visí Saddámovy portréty, ale samotného prezidenta nebylo na veřejnosti hodně dlouho vidět. Díky své nepolapitelnosti se drží u moci už třidvacet let.

Ti, kteří se s ním někdy setkali, jako například bývalý britský velvyslanec v Bagdádu sir Stephen Egerton, však tvrdí, že teď, když na něj Američané vytvářejí stále větší a větší tlak, vystoupí z ústraní a bude připraven k boji:

"Podle mého názoru tyrani neumírají v bunkrech. Bude se snažit dostat z každé situace."

A bývalý poradce pro otázky americké národní bezpečnosti, generál Bretn Scowcroft, k tomu dodává:

"Myslím, že je to mimořádně nebezpečný člověk. Je neúnavný. Nemá ve zvyku jen tak odejít."

Husajn Shahristani, vědec, který se podílel na iráckém jaderném programu, pro změnu připomíná Saddámův proslov v irácké televizi v době, kdy se před třiadvaceti lety dostal k moci.

Irácký vůdce tehdy prohlásil, že pokud bude muset jeho vládnoucí garnitura někdy odejít, vezme sebou všechny Iráčany.

Nešťastné dětství

Saddámovu násilnou, pyšnou a odbojnou povaha formovalo jeho nešťastné dětství, charakterizované brutalitou a odříkáním. Vyrůstal v místě vzdáleném patnáct kilometrů od města Tekrit, kde se před pět a šedesáti lety narodil.

Jeden ze Saddámových přátel z dětství, Ibrahim Zobedi, byl o něm ochoten hovořit vůbec poprvé veřejně:

"Když byl Saddám ještě dítě, měl pocit, že je osamělý, že ho nikdo nemá rád, zvláště jeho strýček. Ten se mu vždycky vysmíval a ponižoval ho. Do školy chodil nerad. Byl to samotář, sám chodil ven, sám zůstával doma neměl téměř žádné přátele."

Jak uvádějí další svědci, kteří si pamatují Saddáma Husajna z jeho dětských let, nosíval prý u sebe neustále železnou tyč, aby se mohl bránit před zatoulanými psy a také před lidmi.

Když byl malý, společnost o něj nedbala. Vyrůstal s vědomím, že jediné, čemu lze věřit, je právě ta železná tyč v jeho rukou. Dospěl ve výrostka, který se neštítil násilí.

A tomu se mělo už brzy dostat volného průchodu ...

Stranický gangster

Během padesátých let zažíval Bagdád vzestup nacionalistické politiky a mladý Saddám se dostal do jejího víru.

Irák měl dlouhou tradici politických vražd. Když bylo Saddámovi 22 let, opoziční strana Baath ho naverbovala k vraždě iráckého prezidenta během jeho jízdy autem.

Saddámovi se tohle zamlouvalo. Vůbec se nestyděl za to, co udělal. Naopak. O pár let později si najal jistého amerického režiséra, aby o tom natočil film.

"Člověk musel sledovat ten film poměrně pozorně, aby si všiml, že útok se vlastně nezdařil," hovoří Saddámův životopisec Saíd Aburish.

Bylo to tehdy vůbec poprvé, kdy někdo slyšel o Saddámu Husajnovi. A přesně tímto způsobem se dostal k moci. Nebylo to prostřednictvím nějaké státní organiazce nebo instituce.

Bylo to tím, že dokázal být neúprosně tvrdý, prostě gangster ve službách strany.

I podle těch nejkrvavějších iráckých standardů si Saddámovi baasisté počínali opravdu hrůzostrašně.

Když se však v roce 1968 dostali k moci, měli podporu americké CIA, která měla za to, že jejich nacionalismus byl lepší než komunistická ideologie předchozího režimu.

Saddám se stal viceprezidentem, který měl na starosti prosazovat politickou linii strany.

"Saddám není naprostý blázen, ale má snad ten vůbec nejnebezpečnější kombinaci charakterových vlastností, kterou si lze představit. Mám pro ni takovouhle definici: jedná se o zhoubný narcismus," říká Gerald Post, který pro CIA vytváří řadu let psychologické profily vybraných osob.

Post vysvětluje: "Na jedné straně je příliš pohlcen svou vlastní samolibostí, nějakými mesiášskými sny, ve kterých není místo pro pochopení, bolest a strádání ostatních."

"Nemá absolutně žádné svědomí a co je ještě horší, využije jakýchkoliv násilných prostředků potřebných k naplnění ambicí. A násilí celkově stojí v pozadí jeho úspěchu," uzavírá Post.

Stalin - hrdina a vzor

Sovětský komunismus Saddáma sice nikdy nelákal, nicméně k Josefu Stalinovi se upnul jako ke svému hrdinovi.

Lidé, kteří Saddáma znali od mládí, vyprávěli příběhy, jak se potuloval kolem a tvrdil: "Počkejte, až se ujmu moci a budu vládnout téhle zemi ..."

Samozřejmě se mu všichni smáli. Méně věděli o tom, že studoval a pročítal každou knihu o Stalinovi, který byl pro něj rozhodně vzorem.

Podle lidí, kteří znají iráckého prezidenta osobně, Saddám se liší od jiných tyranů, jakými byli například Hitler nebo Stalin. To byli vládci, ze kterých se stali zločinci. On byl zločincem, ze kterého se stal vládce.

Násilí v přímém přenosu

V roce 1979 Saddám natočil daší film. Nicméně tentokrát bylo zachycené násilí skutečné.

Po převzetí moci začal s uplatňováním stalinismu v praxi. Svolal schůzku stranického vedení, která byla pozorně nafilmována.

Přesně podle vzoru Stalinových inscenovaných procesů byli do té doby významní představitelé země mučením donuceni, aby odhalili poddrobnosti údajné konspirativní činnosti.

"Spiklenci mají spoustu snů," řekl Saddám s doutníkem v ruce a dodal: "buďte si jisti, že vezmu svou pušku a budu bojovat až do konce".

Lidé, kteří byli během projevu jmenováni a seděli v hledišti, se pokoušeli protestovat, ale nebylo jim to nic platné. Jeden po druhém, desítky Saddámových stoupenců byly zastřeleny.

Saddám nařídil, aby kopii videozáznamu obdržel každý člen strany.

Jak uvádějí pamětníci, bylo to neuvěřitelné. Saddám nenatočil ten videozáznam proto, aby ukázal, že proti němu existuje spiknutí.

Chtěl všem vzkázat: "Tito lidé jsou nevinní, ale já jsem je přesto popravil". Jeho záměrem bylo lidi terorizovat.

Neobyčejná osobnost

O dva roky později se byl Saddám tázán, zda je správné, aby s politickými oponenty zacházel tímto způsobem. Nic neskrýval:

"Ano, zaslouží si být mučeni a popraveni. Podle zákona ten, kdo kolaboruje se zahraniční stranou, je odsouzen k trestu smrti."

Když se někdejší britský velvyslanec v Bagdádu, Sir Steven Edgeton, setkal se Saddámem poprvé, uvědomil si, že se jedná o neobyčejnou osobnost:

"Procházeli jsme řadou místností, obrovskými pokoji a v každém byla větší zima, než v tom předchozím. A ten, ve kterém byl on, byl samozřejmě ten nejstudenější, aby to korespondovalo s jeho pózou. Choval se vůči mně velmi chladně. Mám to pořád v paměti, protože všichni kolem něj se potili a já si pak uvědomil, že to bylo strachy."

Nejdtvrdší trest čekal každého, kdo nesplňoval požadavky. Disent byl vlastizradou. Vy i celá vaše rodina jste kvůli němu mohli zmizet z povrchu zemského.

Dokonce i členového Saddámova nejužšího kruhu, jako například bývalý šéf vojenské zpravodajské služby, generál Wafic Samarai, se před ním museli mít na pozoru:

"Nemuseli jsme se dívat do země, když jsme s ním mluvili, nicméně nikdo by se neopovážil zvýšit hlas v jeho přítomnosti. A když by někdo bouchl pěstí do stolu, určitě by ho čekala poprava."

Ztotožnění se státem

"Saddám je skutečně brutální člověk, který nicméně racionalizuje svou brutalitu jako nezbytnou součást směru, kterému věří, tedy zdokonalení Iráku," vysvětluje psycholog Gerald Post.

"Ve své mysli neodděluje sebe od Iráku - to, co je dobré pro Saddáma je dobré i pro Irák, to znamená zůstat u moci," dodává Post.

Saddámovou mocenskou základnou vždycky byla jeho rodina, jeho klan - lidé od města Tekrit a jeho přilehlých vesnic. Jsou to jediní lidé, kterým mohl naprosto důvěřovat.

Syn tyrana

Jako mladý muž se Saddám oženil se svou sestřenicí a brzy byl otcem.

Z jeho syna Udaje se později stal jeden z nejmocnějších mužů Iráku - násilná, nekontrolovatelná osoba a postrach žen, z nichž celou řadu znásilnil. Není divu, že u něj také vyvstala potřeba nalézt dvojníka.

Latífija Jahíja býval ve škole Udajovým přítelem, pak ho zavřeli a nakonec se musel podrobit plastické operaci:

"Ukradl mi mou osobnost a mně trvalo velmi dlouho, než jsem se z toho dostal. Učitel mi ukázal videozáznam, abych věděl, jak Udaj chodí, jak mluví, jak se chová na konferenci, jak řídí auto, jak kouří, jak pije, prostě každý pohyb těla."

"Pak přitvrdili, takže mi začali ukazovat, jakým způsobem mučí lidi, jak je zabíjejí, jak je věší, jak jim odsekávají prsty a strhávají nehty, víte, a uši a nosy.

Udaj má tolik nepřátel, že život jeho dvojníka je neustále v ohrožení:

"Jedenáctkrát se mě někdo pokoušel zabít a v mém těle už bylo devět kulek. Jedenáct pokusů a z toho dvakrát se netrefili, protože zbývajících devět střel mne zasáhlo."

Rodina prezidenta je poměrně neobyčejná. Udaj se na rozkaz Saddáma aktivně podílel na likvidaci svých dvou švagrů, a jejich ženy od té doby nikdo neviděl.

"Existuje pro to jediné slovo, a to je mafie, protože každý syn, vnuk, dcera, prostě všichni jsou součástí jednoho podniku. Když nějak spolupracujete s touhle vládou, musíte za to platit. Jen se s nimi nepokoušejte zahrávat. Musíte jim posílat peníze a když nezaplatíte, useknou vám hlavu. Vám i celé vaší rodině."

Ve svých očích pokračovatel

Stejně jako Stalin povznesl i Saddám sám sebe na středobod země, ústřední postavu jejích dějin a kultury. Nabuchodonosor, Saladin, který také pochází od Tigridu, a nyní největší Iráčan ze všech.

Opětně vybudoval starověký Babylon ovšem jen s nepatrným ohledem na archeologickou korektnost, takže do cihel nechal vytesat své jméno, aby měly pozdější generace co obdivovat.

Irácký režim, jak připomíná bývalý irácký vědec Husajn Šahristání, začal významným způsobem financovat infrastrukturu, ale především proto, aby upevnil vojenskou sílu země:

"Saddám se nikdy netajil přesvědčením, že je tu proto, aby sjednotil arabský svět, kterému by vládl."

USA ve hře

Saddám ve skutečnosti arabský svět znervóznil svou krutostí, nebezpečnými výnosy z prodeje ropy a zbraně, které kupoval.

Američané se nicméně rozhodli, že on je osobou, která může uklidnit svého bouřlivého souseda.

Írán se v té době zmítal v násilné a krvavé islámské revoluci. Irák od jejího propuknutí vysílal nepřátelskou propagandu.

Spojené státy poté podpořily Saddámův režim, aby zaútočil proti Íránu. A Saddám, který cítil, jak je Írán slabý, se rozhodl, že tak učiní.

Invazi zahájil osmnáct měsíců po převzetí prezidentského úřadu. Opět se ukázalo, že lidské životy pro něj nemají cenu. Válka trvala 8 let a o život v ní přišlo na milión lidí.

Stejně jako spousta podobných kroků, které učinil, byl i tento vážným omylem. Brzy dospěl k závěru, že válku bude řídit sám, nicméně na pozici generála nestačil.

V roce 1986 se svět mohl přesvědčit, jak jeho nepřítel, Írán, dosáhl senzačního vítězství, když zaútočil na irácké území na Faožském poloostrově.

Co po vítězství

Reportéři BBC tehdy z dobytých území informovali o iráckém vítězství, i když už tehdy se dotazovali, jakým způsobem Iráčané svého úspěchu využijí.

Američané následně neskrývali obavy. Kdyby byl Saddám poražen, íránský islámský fundamentalismus se mohl rouzšířit v celé oblasti.

Spojené státy možná neměly Saddáma v oblibě, na druhé straně mu v případě nouze byly připraveny pomoci.

"Poskytli jsme mu například satelitní snímky, na kterých byl patrný pohyb íránských sil. A to pro něj bylo nesmírně užitečné, i když pro nás to neznamenalo příliš velkou námahu."

Takže vědět, kde jsou nepřátelé rozmístěni a kde se nacházejí jejich záložníci a podobně, pro něj mohlo být velmi důležité a mohlo ho to i zachránit.

Američané však hráli se Saddámem dvojí hru, když ve stejném čase posílali zbraně Íránu, což bylo součástí dohody o propuštění amerických rukojmích. Saddám jim to nikdy neodpustil.

"O každé informaci, kterou jsme od Američanů dostali a o všech setkáních, která jsme s nimi měli, jsme osobně informovali Saddáma. Zkoumal každý detail, říkával nám, abychom byli obezřetní, a toto řekl velmi jasně: 'Američané jsou konspirátoři'."

Ve slepé uličce

Průběh války se dostal do slepé uličky. Irák se snažil získat další muže a peníze. Když se Saddám ocitl opět v koutě, ukázal, jak daleko je ochoten zajít, aby zachránil svůj režim.

S pomocí západních technologií rozmístil zbraně, které nebyly k vidění od první světové války - zbraně obsahující jedovatý plyn.

V nedalekých íránských silách to zanechalo strašlivé následky.

Jak připomíná Husajn Šahristání, dokonce i televizních prohlášeních irácké armády bylo slyšet 'pozabíjeli jsme íránské vojáky, vystříkali jsme je jako mouchy', a tím měli na mysli, že nervový plyn, který použili, zabil íránské vojáky jako nějaký hmyz.

Halabdžej znamenal další varování. Malé kurdské město na severu Iráku, které se přidalo na stranu nepřítele. Následoval trest, při kterém Saddámovy chemické zbraně připravily o život pět tisíc osob.

Reportéři BBC tehdy z místa referovali o množství mrtvých těl lidí, kteří se snažili před plynem utéct ze svých domovů, jenže nebylo kam.

Buď zemřeli na otravu plynem nebo zahynuli při explozích nastražených výbušnin.

Teď už Saddám věděl, jak je to snadné. To, co udělal jednou, mohl udělat znovu.

"On ho prostě použil otravný plyn proti svým vlastním lidem a to nahání hrůzu. Ale podle mě nejsou jeho chemické zbraně určeny k širšímu použití. Alespoň do té doby, než se ocitne zády ke zdi. A tehdy došlo na iráckém území k invazi," říká bývalý britský velvyslanec v Iráku, sir Stephen Egerton.

Konec války

V roce 1988 válka s Iránem konečně skončila. Saddám prohlašoval, že v ní zvítězil, i když to vítězství určitě nebylo. Oslavil ho tím, že si nechal postavit obrovský památník.

Nedokázal se však uklidit do ústraní a krátce poté, začala pod povrchem kvasit další krize.

Sadámův režim byl finančně úplně na dně. Irácký vůdce se vydal se do sousedního Kuvajtu, aby hledal pomoc u neskutečně bohatého kuvajtského emíra.

Tvrdil přitom, že zachránil zbytek arabského světa před Íránem a chtěl za to peníze. Emír mu však jakoukoliv pomoc odmítl poskytnout.

Saddáma se to těžce dotklo. Od tohoto okamžiku se vojenská invaze do Kuvajtu stala neodvratnou.

Saddám se netajil přesvědčením, že Kuvajt je jeho válečnou trofejí za Irán. Svět byl šokován a zděšen.

Pouze další chyba

Jenže vpád do Kuvajtu byl jednou z dalších kolosálních Saddámových chyb. Od té chvíle začal Saddám Husajn obviňovat Západ téměř ze všeho.

"Saddám to člověk, který měl zcela nespoutané ambice. Po léta trpěl tím, že se mu nepodařilo získat vůbec žádné uznání, přitom se sám považoval za jednoho z největších socialistických vůdců a že patřil do stejné kategorie jako Tito, Maocetung, Castro - ale svět mu neprokazoval takovou úctu, jako kdyby patřil do stejného klubu," říká psycholog Gerald Prost a dodává:

"Po invazi do Kuvajtu najednou držel celý svět pod krkem. A konečně byl považován za velkého světového vůdce."

Zatímco americký prezident Bush dával dohromady koalici a vojáky, kteří by osvobodili Kuvajt, Saddám se dopustil další vážné chyby.

Kdyby se byl z Kuvajtu byť částečně stáhnul, Američané by v arabském světě ztratili podporu k vojenské akci, kterou by Saddáma vytlačili z Kuvajtu úplně.

"Měli jsme tam v té době půl miliónu vojáků a nemohli jsme je tam držet do nekonečna. A on toho nikdy nevyužil, právě z toho jsem měl největší strach. Z toho, že bude dostatečně chytrý na to, že podnikne něco, čím ztíží naši situaci a čím náš útok de facto znemožní," říká Brent Scowcroft.

Největší problém izolace

Saddámův největší problém spočívá v jeho izolaci. Je to cena za to, že lidi kolem sebe doslova terorizuje.

Jak tvrdí lidé, kteří zkoumali jeho psychický stav, nemá patrně vůbec žádné informace o tom, co se ve světě kolem něj děje. Lidé mu prý mají strach sdělit špatnou zprávu, protože něco takového by je mohlo stát život.

Saddám žije ve své slupce, obklopen lidmi, kteří mu tvrdí, že se mu nemůže nic stát.

Mohutný úder spojenců nakonec nepřinesl tak velkou ztrátu na lidských životech, jak Saddám Husajn očekával.

Nicméně přesvědčil jeho generály, že se musí z Kuvajtu stáhnout. Jenže ti se to Saddámovi neodvážili říci.

"Saddám Husajn si možná myslel, že hrajeme nějakou hru a nemám vůbec žádný zájem na tom, abychom Kuvajt udrželi. Za druhé si určitě myslel, že viníme vedení země z toho, že neumí přijímat správná rozhodnutí," říká jeden z generálů Wafic Samaráí.

I když se během války objevilo pár televizních záběrů, na kterých byl Saddám ukrytý v bunkru, většinu času strávil mimo Bagdád.

Jezdil z místa na místo v červeném volkswagenu Passat - téměř bez jediného tělesného strážce. V takové situaci ho bylo nesmírně obtížné odhalit a zlikvidovat.

Lekce z manipulace

Islámský svět Saddámovi nikdy nevěřil. Irácký vůdce byl považován za antimuslimského představitele, který stojí v čele agresivně světského státu.

Během války v Perském zálivu však ukázal, jak chytře dokáže občas manipulovat s okolním světem.

Pár dní před tím než válka vypukla se z něj stal najednou oddaný věřící. Může to znít jako malichernost, ale fungovalo to.

"Tím, že se stal muslimem," upozorňuje Husajn Šahristání, "přenesl na každého muslima na Blízkém výchdoě velkou odpovědnost, neboť nevěděli, co podniknout."

"Tvrdil, že bojuje proti Američanům a jejich spojencům jako muslim, ne jako Iráčan nebo jako Arab, ale v mnohem širším kontextu. A když jste součástí arabského národa, musíte ho podpořit."

Útok na Izrael

Arabské země se tak nezachovaly, ale obyčejné lidi to zviklalo. Byl to začátek cesty, po které Saddám od té doby postupoval.

A co bylo pro arabský svět možná ještě důležitější, rozhodl se zaútočit na Izrael. Izraelci čekali útok chemickými zbraněmi a v zemi zavládla panika.

Když na Izrael dopadly první rakety Scud, na celém Blízkém východě propukly současně demonstrace.

Saddám byl najednou mimořádně populární. To ho přivedlo k závěru, že může hrát na strunu veřejného mínění a povzbuzovalo ho k tomu, aby vydržel - v naději, že koalice jeho nepřátel se zhroutí.

Masy Arabů měly pocit, že se objevil někdo, kdo je schopen se Izraeli postavit. Saddámovi se podařilo přesvědčit masy, že je jejich hrdinou, šampiónem, který se dokáže postavit za jejich práva.

Pokud však dojde k další válce s Irákem, Saddám už nebude schopen Izrael napadnout jako v roce 1991. Má teď všehovšudy osmnáct raket, které jsou schopny Izrael zasáhnout.

"Pokud má vůbec ještě nějaké rakety," připomíná Al-Šahristání, "a použije je proti Izraeli, myslím, že teď to bude ve srovnání s rokem 1991 něco úplně jiného. Neponesou žádné hlavice a těžko způsobí nějakou vážnější škodu."

"Smyslem celé operace by bylo nejspíše dostat na svou stranu zase veřejné mínění. A lidi do ulic, aby požadovali konec války proti Saddámovi."

Lži o armádě

Jak se v roce 1991 ukázalo, Saddámova vojska nebyla schopná téměř žádného boje.

Řeči o tom, že má čtvrtou největší armádu na světě s vojáky ochotnými bojovat na život a na smrt, byly nadsazené.

Vojáci ani iráčtí obyvatelé nebyli ochotni položit za irácký režim své životy.

Při ústupu však dal Saddám najevo, čeho je schopen, když je přitlačen ke zdi. Bude-li v úzkých, může se znovu pokusit zapálit ropná naleziště a těžební věže.

Koaliční vojska se vydala na pochod, ale na iráckých hranicích zastavila. Američané totiž Egyptu a Saúdské Arábii slíbili, že irácké území neobsadí. Své slovo také splnili.

"Naše mise spočívala v tom, vyhnat jeho vojska z Kuvajtu. A byť si tehdy kdekdo myslel, že by mohl být svržen, neexistovala o tom žádná dohoda. Nešlo o misi, která měla Saddáma Husajna svrhnout," popisuje Brent Scowcroft.

Američané dokonce netrvali ani na tom, aby se ceremoniálu, který provázel podpis příměří, Saddám Hussajn osobně zúčastnil.

Kdyby se ukázalo, jak je slabý, jeho generálové by ho zřejmě svrhli. Prezident Bush se tehdy obrátil na kdekoho, aby Saddámův režim zlikvidoval.

Jak Bush prohlásil, Iráčané se měli Saddáma zbavit. Umožnilo by to podle něj řešení všech ostatních problémů, které tehdy existovaly.

A docela určitě by to znamenalo návrat Iráku do mezinárodního společenství.

Zklamané naděje

Šíitové na jihu a Kurdové na severu vzali Bushovu výzvu vážně. Uvěřili tomu, že Američané se chtějí Saddáma doopravdy zbavit a že jim chtějí pomoc. Saddámova moc se začala hroutit.

Prezident Bush však ponechal rebely jejich osudu.

"Cítili se Američany podvedeni," uvádí Husajn Šahristání. "Doufali, že dojde k palácovému převratu, při kterém se ujme vlády některý ze Saddámových generálů. A nastolí režim, který bude vůči nim přátelský nebo který bude možno kontrolovat."

Američané se nakonec rozhodli Saddámovi nepřímo pomoci k tomu, aby povstání potlačil. To stálo irácké obyvatele tři sta tisíc životů.

Sadámovi se podařilo povstání potlačit a udržel se u moci.

Špatné rozhodnutí

Myslím, že to bylo jedno z nejhorších amerických rozhodnutí v celém dvacátém století.

Mají v sobě zakořeněnou takovu zásadu, která jim říká, že nepřátelské státy by se neměly rozpadat, protože nevědí, co pak bude následovat.

Další tisíce lidí zemřely při povstání o čtyři roky později. Saddám se mstil Iráčanům, kteří se ho chtěli zbavit a v armádě, která měla zřejmě jako jediná šanci ho sesadit, dělal pravidelné čistky.

Popravil šéfa bezpečnostní služby, popravil šéfa špionážní služby. Otrávil a nechal usmrtit šéfa kontrarozvědky.

A přes všechny kolosální chyby, kterých se dopustil, byl znovu pevně u kormidla.

Tehdy, jak připomíná Gerald Prost, ho ovládla ambice vytvořit z Iráku znovu regionální velmoc a chtěl k tomu využít zbraně hromadného ničení.

Říkal si, že není přece možné být členem klubu nejmocnějších vládců a nemít přitom zbraně, které jsou spojovány s předními světovými představiteli.

Je pro něj nesmírně důležité, aby fungoval jako páka moci a hrozba, ale aby měl zbraně, které potvrzují jeho status.

Inspektoři na scéně

Po skončení války v Perském zálivu se zbrojní inspektoři pokusili zlikvidovat rozsáhlý irácký program na výrobu chemických, biologických a jaderných zbraní.

Byl to však nesmírně obtížný úkol.

Inspektory provázela na každém kroku frustrace a jednou z příčin byla vynalézavost Iráčanů své zbraně schovávat, ale částečně také kvůli strachu, který Saddám mezi svými lidmi vytvořil.

"Nebyla to vůbec příjemná zkušenost. Protože jsme obvykle narazili na úředníka nižšího ranku a požádali ho, aby nám popsal, co je náplní jeho práce. A on s námi hovořil před zraky svých nadřízených a věděl, že to, jak se bude chovat během rozhovoru s námi, může ohrozit jeho život. A když vidíte, jak se tihle lidé třesou z toho, že něco řeknou nebo prozradí něco, co nebylo součástí oficiální stranické linie ...," vzpomíná jeden ze zbrojních inspektorů, Charles Duelfer.

V roce 1998 museli inspektoři odejít. Byl ovšak zřejmé, že část iráckého arzenálu zůstala nedotčena.

Inspektoři se teď do Iráku sice vracejí, ale problém je v tom, že Irák měl čtyři roky na to, aby své zbraně perfektně ukryl.

Vědci, kteří se účastnili projektu vývoje a výroby zbraní hromadného ničení, uvádějí, že Irák založil svou politiku v této oblasti na strategii regionální rovnováhy.

A podle nich se Saddám této politiky jen tak nevzdá.

Zdánlivě nezničitelný

Koncem devadesátých let vypadal Saddám zcela nezničitelně. Přežil všechyn své politické nepřátele - George Bushe, Johna Majora, Francoise Mitterranda i Michaila Gorbačova.

A nic nenaznačovalo, že by byl ochotný kapitulovat.

Američané ho tolerovali a soustředili se na to, aby mu uzavřeli manévrovací prostor.

K tomu sloužili sankce OSN. Byl to tvrdý trest, ale dopadl hlavně na obyčejné lidi. Saddám se postaral o to, že trpěli ještě více, než museli.

Jedenácté září 2001

Vše však změnilo 11. září. Jestřábi v Pentagonu trvali na tom, že Al-Káida byla napojena na Saddáma Husajna a to přesto, že CIA tvrdila, že tomu tak nebylo.

Koneckonců na tom nezáleželo. Ze Saddáma Hussajna se stal znovu veřejný nepřítel číslo jedna. A po Afghánistánu byl znovu na řadě Irák.

Jak prohlásil George Bush, svět nemůže dopustit, aby ti nejodpornější světoví vůdci drželi svět jako rukojmí prostřednictvím těch nejodpornějších zbraní.

Saddám tvrdí, že v nedávném referendu dostal sto procent hlasů. Možná je to pravda, ale Iráčané nemohli pro nikoho jiného hlasovat.

Navíc volební účast nebyla nijak zvlášť vysoká. Irák totiž zachvátila podobná letargie jako před dvanácti lety, těsně před válkou v Perském zálivu.

Jedno je jisté, pokud Irák nesplní podmínky rezoluce OSN, musí očekávat další vojenský úder.

Útok by mohl příjít v únoru nebo v březnu. A pokud jde o samotného Saddáma Husajna, podle Geralda Posta je jisté, že neodejde potichu:

"Za normálních okolností, když se neděje nic mimořádného, je Saddám Husajn vcelku předvídatelný. Když se však ocitne při zdi, stává se stejně jako každý člověk, který má co ztratit, naprosto nepředvídatelným."

A Husajnův životopisec Saíd Aburish k tomu dodává:

"Pokud Saddám dojde k závěru, že je s ním konec, že válka vedená proti jeho režimu se blíží ke konci a že jemu osobně jde o život, použije podle mě zbraně hormadného ničení. Nebude mít totiž co ztratit."

"Pokud se ocitne v rohu, nevzdá to, neopustí zemi, neodstoupí, neuteče, zůstane do posledního okamžiku."

Jak skončí?

Pokud taková stiuace nastane, bude se snažit zničit vše, kam sahá jeho moc?

Určitě se o to pokusí, ale nemusí se mu to podařit. Jeho zbrojní arzenál je omezený, jeho vojáci nechtějí bojovat a jeho generálové budou hledat cestu, jak se z toho dostat ven.

Lidé, kteřé ho znají, tvrdí, že v případě konfliktu bude bojovat do posledního muže.

Vejde prý do historie jako největší pumový sebevrah. A postará se o to, aby společně s ním odešlo z tohoto světa co nejvíce lidí.

Podle názoru expertů je však mnohem pravděpodobnější, že spíše než Američané se o konec Saddáma Husajna postarají jeho vlastní generálové.

Stejně jako se to stalo už tolika diktátorům před tím - ti, které nejvíce podceňovali, je nakonec dokázali dostat.