Konec 2. světové války
 
 
 
 
Demarkační čára
 
 
 


Vítání Rudé armády

 

Češi a Moravané vítali sovětské vojáky se srdcem na dlani - vítali muže, kteří měli za sebou strašlivou válečnou zkušenost a jejichž země, přepadená hitlerovskými vojsky, zakoušela ta nejhorší zvěrstva.
Stalin
Stalin nechtěl, aby Američané osvobodili Prahu

V šesti útočných operacích na československém území zahynulo 144 tisíc sovětských vojáků. Rudá armáda ale zároveň plnila Stalinovy úkoly. A tady je třeba vrátit se v čase ještě dál.

Už během moskevských jednání v roce 1943 nabídl Edvard Beneš generalissimovi odstoupení Podkarpatské Rusi a její připojení k Sovětskému svazu, pokud si to tamní obyvatelstvo bude přát.

Stalin naopak podpořil obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Přitom jedno vylučovalo druhé. Když Sověti přišli na Podkarpatskou Rus, vyřešil Stalin věc po svém: vojenské orgány Rudé armády jednoduše neumožnily činnost zástupcům československé vlády, provedly za asistence NKVD zmanipulované volby.

Rodinám, které se nechtěly přizpůsobit, odebraly příděly potravin a mnoho lidí nechali sovětští úředníci transportovat do koncentračních táborů.

Československá vláda nebyla schopna vzdorovat - a Stalin pak zasahoval rovněž do vývoje na Slovensku. Obojí ukazovalo, že se vedení Rudé armády nebude řídit žádným idealismem, ale geostrategickými zájmy.

Praha byla pro Stalina velmi důležitá - proto pražští povstalci marně volali na pomoc americkou armádu, která 6. května vstoupila do Plzně. O den dříve sovětské velení odmítlo návrh generála Eisenhowera, že americké jednotky postoupí dál do vnitrozemí.

Sověti přitom nepravdivě tvrdili, že operace Rudé armády k osvobození Prahy je již v běhu. Historik Miroslav Hus o Pattonovi vypráví:

"Například generál Patton, když osvobodil Plzeň a obsadil Rokycany, tak chtěl táhnout na Prahu. Patton měl tři velké cíle, dobýt Berlín, to se mu nepodařilo, dobýt Vídeň, to se mu také nepodařilo, tak chtěl aspoň dobýt Prahu, to se mu bohužel také nepodařilo."

"Na Prahu chtěl táhnout už 7. května. Přísný rozkaz, zákaz jak generála Eisenhowera, vrchního velitele spojeneckých sil, tak generála Bradleyho, což byl velitel skupiny armád amerických, mu znemožnil táhnout ku Praze."

"Pak se to ještě pokoušel udělat tak, že by jako ztratil spojení a že by s jeho štábem nebyla žádná komunikace a že by se pak ozval až z Prahy. Také se to nepodařilo. Nejvyšší američtí velitelé si to nedovolili vůči Sovětům. Bohužel Sověty potřebovali proti Japoncům."

Demarkační linie

 

Jak známo, sovětská a americká armáda si v Evropě dopředu rozdělily sféry vlivu. Určovala je takzvaná demarkační linie, k níž na konci války postupovaly.

Původně měla kopírovat západní hranice Československa, ale protože Američané dorazili k cíli zhruba o týden dřív, situace se vyvinula jinak - Sověti přistoupili na to, že se linie posune do vnitrozemí, přibližně na spojnici měst Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice. Demarkační čára se místy měnila, ale Američané a Rusové si podle Miroslava Husa vycházeli vstříc:

"Dokonce v jednom případě, a to je ke škodě americké armády, vyšli vstříc Sovětům až moc. A sice u Lnář, kde se do americké zóny dostala první divize Ruské osvobozenecké armády. A Američané, aby vyšli vstříc Sovětům, tak tu svoji jednotku, která tam stála, úplně stáhli z linie, ustoupili hluboko do vnitrozemí."

Do toho prázdného prostoru podle Husa vnikl 25. sovětský tankový sbor, a ty vlasovce, kteří už byli téměř v bezpečí a bezstarostní, zajal.

"A jak to dopadlo, všichni víme, důstojníci byli na místě postřílení a zbytek vojska šel na Sibiř do gulagů," dodává Hus.

Úplná symbióza ale mezi americkými a sovětskými vojáky už tehdy nepanovala: lišili se ve zvycích, v technickém vybavení, v zásobování i v přístupu k předpisům. Jeden z Američanů, bývalý voják Earl Ingrem později vzpomínal:

"Jednoho dne ruský kapitán se dvěma soudruhy přišli k našemu kontrolnímu stanovišti. Ruský kapitán chtěl projít na naši stranu, aby navštívil dům nedaleko demarkační čáry. Já jsem mu řekl, že to nejde, že přes linii nesmí. Poblíž kontrolního stanoviště na malé vyvýšenině stály dva naše tanky, které přístup hlídaly."

"Když to Rus viděl, řekl, že tanky budeme muset stáhnout. Já mu odpověděl, že to neudělám. Moc se mu to nelíbilo a nasupeně odešel. Pak už se na tom místě nikdy neukázal.To byla první konfrontace, kterou jsem s Rusy měl."

Američané v Plzni

 

Od pádu komunismu se výročí osvobození slaví snad nejvíc v Plzni, kde se místní občané rovněž 5. května časně ráno pustili do bojů s nacistickými jednotkami.
Na kus hadru podepsali v ruce bezpodmínečnou kapitulaci, oba se podepsali. A ten Majewski vytáhl odněkud pistoli a před nimi všemi i před svou ženou se zastřelil
Jaroslav Peklo
 
Americké vojáky, kteří dorazili o 24 hodin později pak vítali s obrovským nadšením. Česká polka "Škoda lásky" od té doby symbolizuje "plzeňskou svobodu":

Právě o této kapitole české historie se za komunistického režimu jednoduše nemluvilo; hrdinství a zásluhy měly podle propagandistů náležet výhradně velkému bratru z Východu. Plzeňan a pamětník Jaroslav Peklo si dodnes pamatuje, že celé město se běželo podívat na první americký konvoj tak zvědavě, že lidé zapomněli na přetrvávající riziko:

"V osm hodin ráno na nás klepal soused, že jsou Američané na náměstí. Bez snídani jsme se honem oblékli a utíkali jsme tam. To bylo asi čtvrt hodiny cesty. A viděli jsme, jak ze všech stran do centra běží lidé. Nevěděl jsem, jakou mají Američané výstroj."

Jaroslav Peklo si tehdy představoval Američany jako nějaké dvoumetrové lidi z Marsu, kteří jsou oblečení v kůži:

"Prvního Američana jsem viděl, jak stál na svém obrněném voze a dával podpisy. Oni se všem na všechno podepisovali, i na bankovky. A já byl zklamán, protože ten mužský nebyl dvoumetrový, měřil tak možná sto sedmdesát, možná méně. Měl na sobě dlouhý, divný gumák až na paty a na hlavě měl velikou šišatou helmu."

"Mně to připadalo jako ve třicetileté válce - jako Švédové, kteří měli takové helmy - šišáky. Tak jsme chodili po náměstí, tady to klapalo, oni házeli lidem žvýkačky, slečny šplhali na tanky. A můj otec říkal: 'Ježišmarjá, vždyť je ještě válka a oni se tady bratří.'"

Jaroslav Peklo dále vypráví, že velmi brzy přiběhla k vojákům nějaká paní a křičela, že se u budovy plzeňského gestapa střílí. Současně prý začali němečtí snipeři pálit z okolních domů a z věže kostela do lidí na náměstí. Během minuty prý bylo prázdné, zůstali tam jen "Američani a déšť". Jaroslav Peklo pokračuje:

"Do půl páté se to zklidnilo, snipeři byli všichni zlikvidováni. Potom se sedmitisícová německá posádka vzdala. Vzdal se i velitel, generál Georg von Majewski. Znám jednoho Američana, který skončil jako podplukovník, ale tenkrát tady byl poručík. Přišel na velitelství německé armády, do prvního patra, a viděl, jak všichni v místnosti sedí na zemi – důstojníci i jejich ženy. A tak jim řekl, aby se odzbrojili, a aby se všechny zbraně hodily do kouta místnosti."

"A pak volal z okna o pomoc, že je tam sám. Majewski chtěl podepsat kapitulaci s generálem, s nejvyšším velitelem. Ale tento muž byl jen poručík. Tak přijel podplukovník, to byl výkonný důstojník toho útvaru, který přijel první. Jmenoval se Percy Perkins. Na kus hadru podepsali v ruce bezpodmínečnou kapitulaci, oba se podepsali. A ten Majewski vytáhl odněkud pistoli a před nimi všemi i před svou ženou se zastřelil."

 
^^ Zpět nahoru Zpět na úvod >>