Konec 2. světové války
 
 
Pražské povstání
 
 
 
 
 


Květnové povstání v Praze

 

Příkladem může být povstání v květnových dnech roku 1945.
Adolf Hitler
Hitlerova smrt byla jedna z rozbušek, jež vedla k pražskému povstání

Povstání proti okupantům vypuklo 1. května v Přerově - přispěla k tomu nepravdivá informace, vysílaná v rádiu, že Německo už kapitulovalo. Pak se živelný masový odpor začal šířit do dalších měst - a v sobotu 5. května vyšli do ulic ozbrojení Pražané.

Za minulého režimu se událost účelově interpretovala jako vzpoura pracujících, kteří pod vedením komunistické strany povstali proti nacistům a vydrželi v boji až do slavného rozhodujícího zásahu Rudé armády. Po roce 1989 se zase v médiích často zdůrazňovaly temné stránky květnových bojů, třeba případy násilí proti německým civilistům, k nimž docházelo v pražských ulicích.

Historici dnes připomínají, že pražské povstání bylo především spontánní akcí, která začala bez velké koordinace a centrálního vedení, byť je prokazatelné, že je předem připravovaly skupiny českých důstojníků, v posledních týdnech například podplukovníci generálního štábu František Bürger a Raimund Mrázek. Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu říká:

"To spontaneita měla své důvody. Těch rozbušek, které vedly k nárůstu napětí bylo více. Byla to smrt Hitlera, snahy K. H. Franka a protektorátní vlády o jakési předejití tomu povstání, které paradoxně situaci radikalizovaly."

"Mnoho jak politických, tak i vojenských odbojových skupin se na povstání připravovalo prakticky už od roku 1939. V roce 1945 se všechny proudy slily v jeden a po prvním spontánním vystoupení musela nastoupit organizace, protože jinak by to povstání bylo velice rychle rozprášeno a zničeno."

Praha - důležitá křižovatka

 

Podle jeho kolegy Jana Gebharta z Historického ústavu Akademie věd byla česká rezistence nacistickou represí natolik zdecimovaná, že nedokázala povstání od počátku koordinovat.
Za mnou byli další dva 'odborníci', kteří si mysleli, že dostanou pušku. A ten jeden to chytil
Jan Trmal
 
Proti povstalcům také stály dobře vycvičené a vyzbrojené německé jednotky, které potřebovaly Prahu udržet jako důležitou křižovatku. Jan Gebhart zdůrazňuje:

"Nacistická vojska volila tuto cestu právě proto, že se snažila co nejrychleji dosáhnout pozic západních spojenců, aby se nedostala do sovětského zajetí. Tak se pokoušela dostat přes Prahu, dobýt ji jako komunikační uzel. Hlavně když se podíváme na Vltavu, která přetíná Čechy od severu na jih, nebo od jihu na sever, tak těch mostů přes ni není moc a nejvíc je jich právě jenom v Praze."

Pražané v květnových dnech postavili asi 1600 barikád, které měly německým tankům bránit v útoku na město. Mezi povstalci byl i tehdy šestnáctiletý Jan Trmal, který se do Česka před časem vrátil z americké emigrace.

I on si na počátek povstání vzpomíná jako na spontánní proces. Když 5. května ráno vybíhal z domu, nevěděl, že jde do boje. Brzy ale získal pušku a zapojil se do bojů na Pankráci. Povstání tam probíhalo velmi krvavě - a právě bitva o Pankrác prý ukázala, že s Němci se dá bojovat. Jan Trmal nicméně záhy zjistil, jaká síla proti povstalcům stojí:

"Ve své naivitě jsem myslel, že někoho zastřelím. Nikoho jsem neviděl, ale stříleli po mně. Bylo to dost tvrdé. Takže jsem si asi několikrát vystřelil. Za mnou byli další dva 'odborníci', kteří si mysleli, že dostanou pušku. A ten jeden to chytil. Jak to tenkrát bylo - banda nadšených lidí, kteří si mysleli, že přemůžou cvičené lidi. Němci byli cvičení vojáci. My byli začátečníci."

 
^^ Zpět nahoru Zpět na úvod >>