OmnibusSpeciály  
Genocida v Namibii
 

------------------------------------------------

 
- 'Nové' Německo

------------------------------------------------

 
- Tábory smrti

------------------------------------------------

 
- Otrocké práce

Hererové u hrobu obětí


Kmen Hererů

 

Hererové přišli na území dnešní Namibie v polovině šestnáctého století a po kratším pobytu v severovýchodní oblasti zvané Kaokoland, se usadili v údolí řeky Swakop a na Centrální plošině, Waterbergu.

Velká část kmene uměla číst a psát, vlastnili střelné zbraně a věděli, co se děje ve zbytku světa.

Hererové byli nuceni pro Němce pracovat a neměli prakticky žádné zastání
Ben Madley
 
Guvernérem v Namibii byl tehdy Theodor Leutwein, který prosazoval politiku vyjednávání s hererskými vůdci. Ta ale příchozím Němcům nevyhovovala:

"Budoucím osadníkům se situace v Namibii zdála nepřijatelná. Nevlastnili by půdu ani zdroje. A nechtěli si na území, kde by se usadili, pronajímat pozemky, ani dobytek," vysvětluje Caspar Ericsen z Namibijské university.

A jak dodává jeho kolega Ben Madley, brzy po svém příchodu do Jihozápadní Afriky dávali Němci najevo svou představu o rasové hierarchii:

"Hererové pro Němce museli pracovat a neměli prakticky žádnou možnost se bránit zneužívání. Je jen málo případů, kdy se Hererové snažili hledat právní pomoc kvůli tomu, že nedostali výplatu, byli biti, nebo když byl zabit někdo z jejich rodiny."

Povstání Hererů

 

Jak je zřejmé z dobových karikatur, chování Němců k černošským obyvatelům jihozápadní Afriky nechvalně proslulo i v Evropě. Jan Bart Gewald, který se namibijskou historií zabývá na universitě v nizozemském Leidenu, říká:

"Němečtí osadníci chtěli víc a víc půdy, levně a hned. A němečtí vojáci sami se viděli jako budoucí osadníci. Chtěli po skončení vojenské služby hospodařit. A tyto dvě skupiny spolu bojovaly o půdu. Bránili jim v tom guvernér Theodor Leutwein a Hererové."

Hererové na koních
Hererové neměli šanci se Němcům ubránit
V době, kdy bylo nejvíc třeba guvernérovy rozvahy, začalo na jihu kolonie menší hererské povstání. Guvernérovi to, jak dodává John Rhol z university v britském Sussexu, dost ztížilo pozici:

"Když propuklo povstání Hererů, zprávy o něm se dostaly 14. ledna 1904 do Berlína. Pangermánská liga a další zájmové skupiny vyčítaly guvernérovi Leutweinovi jeho údajnou slabošskou politiku vůči obyvatelům Jihozápadní Afriky."

Podle Johna Rhola tak činili prostřednictvím novinových článků a pamfletů, jakousi propagandou se snažili ovlivnit přes veřejné mínění vládu, aby zvolila tvrdší linii."

Během hererského povstání byly zabity stovky německých vojáků. Nejradikálnější osadníci a armáda to využili jako záminku a brali dalším Hererům půdu.

Ne všichni Hererové chtěli bojovat, postupně byl ale do bojů vtažen celý kmen. Příklad, jak válka začala, lze hledat v městečku Otjinbingwe, ležícím ve vnitrozemí, západně od hlavního města.

Dnes zapomenuté sídlo bylo v roce 1904 důležitým centrem Hererů. Místní kmenoví předáci pěstovali pokojné soužití s Němci a měli s nimi úzký kontakt.

Ve městě se právě konala svatba, když dorazila zpráva o tom, že na severu země propuklo hererské povstání.

Misionáři z Otjinbingwe se setkali s náčelníkem Zacharájou, který podepsal prohlášení, že si přeje mír a zůstává k Německu loajální.

Druhý den večer ale dorazila do města německá armáda se zásobami jídla a munice. A bělošští obyvatelé města začali opouštět své farmy nebo je opevňovali.

Hererové šli na bohoslužbu, a zatímco se městem rozléhaly jejich zpěvy, armáda zaujímala pozice. 21. ledna, devět dní po začátku povstání, vojáci začali střílet.

Od povstání k válce

 

Scénář z Otjinbingwe se opakoval i jinde. Co začalo jako povstání, pokračovalo jako válka.

Trotha měl před sebou jediné řešení, zničení kmene Hererů. Hererové si ale nevšimli, že se pravidla hry mění
Jan Bart Gewald
 
Guvernér Leutwein měl být odvolán do Berlína, ale ještě předtím stačil poslat vrchnímu náčelníkovi Hererů Samuelu Mahaherovi dopis, v němž žádal o jednání. Když se to osadníci dozvěděli, zkontaktovali své příznivce v Berlíně. A výsledek?

"Německá média vytvářela obraz divokého, zchudlého nepřítele, který znásilňuje bělošské ženy a zabíjí děti. V Německu se rozběhla propagační kampaň s cílem vytvořit nepřítele, který ve skutečnosti neexistoval," vysvětluje namibijský historik Caspar Ericsen.

Císař Vilém II. nařídil vyslat armádní posily, které by pomohly hererské povstání potlačit.

A měl mu v tom pomoci nový velitel armády, Lothar Trotha. Připlul k namibijským břehům několik měsíců po začátku konfliktu.

"Trotha nepřijel, aby vyjednával. Pro něj by jednání byla známkou slabosti a urážkou německé vojenské cti," říká Jan Bart Gewald.

Podle Gewalda generál Trotha uvažoval o jediném řešení: zničení kmene Hererů.

"Hererové si bohužel nevšimli, že se pravidla hry mění," podotýká historik.
^^ Nahoru Zpět na úvod >>