ČESKÁ REPUBLIKA V ROCE 2003FILM 2003UMĚNÍ 2003  
Svět v roce 2003
 
 
Válka a dny po ní
 
 
 
 
 
 
 
 
Válka začala 20. března. Spojené státy a Velká Británie za podpory Španělska, Itálie, Austrálie a dalších zemí zaútočily na Bagdád těžkým ostřelováním a bombardováním.

Washington tvrdil, že ve válečné koalici je dohromady více než třicet států. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld v projevu k americkým vojákům tvrdil, že Saddám Husajn si vybral místo mírového odzbrojení válku:

"Režim Saddáma Husajna bude odstraněn a irácký lid bude osvobozen. Právě vy jste ti muži a ženy, kteří splní slib, jenž dal prezident Bush. A zatímco budete plnit svou misi v bitvě, vězte, že americký lid na vás bude myslet a modlit se za vás," říkal americký ministr obrany.

Bagdád dobyt za tři týdny

Boje se, jak odborníci předpovídali, vyvíjely jednoznačně. Irák se svojí zestárlou výzbrojí nebyl soupeřem pro americkou armádu, nejmocnější válečnou mašinérii na světě. Navíc schopnost Iráku modernizovat svoji výzbroj byla výrazně oslabena sankcemi OSN po první válce v Perském zálivu. I přes některé tvrdé střety - obzvláště u jihoirácké Basry a Nadžáfu jižně od Bagdádu, koaliční vojáci irácké jednotky drtivě přemohli.

Republikánská garda, považovaná za elitní jednotku Saddáma Husajna, kladla mnohem menší odpor, než se očekávalo. Během tří týdnů války se koaliční vojáci volně pohybovali po Basře a američtí vojáci dosáhli středu Bagdádu. Režim Saddáma Husajna se zhroutil. Koaliční jednotky zajistily bez většího poškození i ropná pole, která mají zásadní význam pro budoucnost Iráku. Po pádu Tikrítu, bašty Saddáma Husajna, ohlásili představitelé ve Washingtonu a Londýně uprostřed dubna konec hlavních válečných operací.

Válku vystřídalo rabování

Ale pokud šla válka prakticky jako dobře namazaný stroj, tedy z pohledu protisaddámovské koalice, vyhrát mír byla docela jiná záležitost. Válka v Iráku oficiálně skončila prvního května, kdy její konec oznámil prezident George Bush z paluby letadlové lodi. Zdůraznil přitom, že jde o úspěch ve válce s terorismem. Situace v Bagdádu a v Iráku vůbec, však zůstávala cokoliv, jen ne bezpečná. Jay Gardner, americký generál v penzi, který byl vybrán do čela přechodné civilní správy v Iráku, uznal po setkání s obyvateli Bagdádu, že je nutno vyřešit řadu problémů:

"Záleží na tom, ze které jste společenské vrstvy. Jedna dáma vyjádřila obavy běžných občanů - bezpečnost na ulicích, bezpečnost dětí. Obchodníci se zase bojí o svůj majetek a situaci bank. Lékaři chtějí zajistit bezpečnost nemocnic, učitelé zase univerzit. Takže mluvíme o celkové bezpečnostní situaci ve městě, " uvádí Jay Garner.

Dojem bezpráví a násilností v Bagdádu ještě potvrdilo rozšířené rabování. Všude se kradlo - včetně bagdádských muzeí. Christopher Walker z Britského muzea v Londýně se obával, že je ničeno mezopotamské dědictví v Iráku.

"V iráckém Národním muzeu je největší kolekce mezopotamského umění a předmětů na světě. A zdá se, že kolekce je zničena. Byly v ní předměty z evropských a amerických vykopávek i z archeologických průzkumů vedených Iráčany za posledních sedmdesát let. Byla to nádherná kolekce, jak vám mohl potvrdit každý návštěvník Bagdádu," tvrdí britský historik.

Saddám stále na svobodě

Mnoho z nakradených exponátů se nakonec do muzeí vrátilo. Ale sporadické útoky na koaliční vojáky a čím dál rozšířenější protesty proti okupaci, jak přítomnost cizích vojáků vnímali Iráčané, si vyžadovala stále více obětí. Generál Garner byl proto na postu civilního správce Iráku nahrazen. Jeho místo zaujal Paul Bremer, bývalý americký velvyslanec, který dostal mnohem větší pravomoci než jeho předchůdce. Ale útoky pokračovaly. Režim Saddáma Husajna sice padl, ale bývalý diktátor byl pravděpodobně stále na živu a skrýval se.

Právě stoupence bývalého režimu, a nebo stoupence zahraničních organizací sítě Al-Káida, podezíral Washington z organizace útoků na koaliční síly. Ačkoliv se Saddámu Husajnovi dařilo stále skrývat, mnoho vedoucích představitelů jeho režimu, ze seznamu 55 nejhledanějších osob, bylo buď zadrženo a nebo zabito. Patřili mezi ně i synové Saddáma Husajna, Udaj a Kusaj.

Američané zabili Husajnovy syny

Oba zastávali v bývalém iráckém režimu významné a často i brutální role. Udaje a Kusaje zabili američtí vojáci, když v červenci vtrhli do domu v severoiráckém Mosulu. Americký civilní správce Iráku Paul Bremer byl evidentně potěšen, když se dozvěděl, že synové iráckého diktátora byli zneškodněni.

"Mým jediným vyjádřením ke smrti synů Saddáma Husajna bude toto: Je to velký den pro irácký lid. Je to velký den pro americkou armádu, která opět prokázala během této operace svou nesmírnou profesionalitu. Mluvil jsem dnes s představiteli amerického Senátu o vývoji v Iráku během posledních měsíců. Mluvil jsem o úspěších, kterých jsme dosáhli jako je zajištění lepší bezpečnostní situace, zlepšení základních služeb, práci na hospodářské reformě i na reformách politických směřujících k vytvoření demokratické struktury," zdůrazňoval Paul Bremer.

Spory o poválečné uspořádání

Nebyl to ale přehnaný optimismus? Kromě pokračujících násilností se vedly velké spory také o politickou budoucnost Iráku, a to ať už v zemi samotné, tak v zahraničí. Země, které vystupovaly proti vojenskému zásahu proti Iráku, tedy především Francie, avšak za podpory Ruska, Číny a Německa, požadovaly větší úlohu pro Organizaci spojených národů v poválečné rekonstrukci Iráku. Zejména Francie hlasitě požadovala, aby Spojené státy přišly s rozvrhem předání moci zpět do rukou Iráčanů.

Washington to původně odmítal s tím, že potrvá dlouho, než bude v zemi zajištěna bezpečnost a než budou vyřešeny ústavní otázky. Spojené státy nicméně ustavily zvláštní pětadvacetičlennou vládní radu. Jejímu jmenování ale předcházela dlouhá a těžká jednání s mnoha politickými i náboženskými frakcemi irácké společnosti. Radu sice vybral Washington, ale její složení odráželo postavení většinových šíitů i sunnitské menšiny. A byli v ní zastoupeni i Kurdové ze severu země.

Irácká vládní rada

Jedním ze členů Irácké vládní rady se stal Ahmed Chalabí, který se do Bagdádu vrátil po mnohaletém exilu ve Spojených státech. Chalabí si byl jistý, že nový politický orgán připraví cestu pro vytvoření zcela suverénní vlády v Iráku.

"Až bude přijata ústava, budou uspořádány volby. Věřím, že rozhodující je mít dobrou a pevnou ústavu, i když to potrvá o něco déle. Takže bych to odhadoval na rok a půl," přemýšlel nahlas Chalabí.

Další člen Rady, Mohamed Al-Ulum, šíitský duchovní z Nadžáfu, věřil, že nová instituce sjednotí irácký lid v pohledu na budoucnost:

"Vytvoření této rady je vyjádřením národní vůle v Iráku po pádu utlačovatelského režimu. K jeho pádu došlo částečně dílem odvážného odboje a statečných obětí našeho lidu a částečně dílem mezinárodních koaličních jednotek. Obnova Iráku musí zůstat jednou z hlavních priorit iráckého lidu. Vyžádá si účast všech Iráčanů ze všech politických a společenských vrstev, abychom splnili svůj historický úkol," požadoval irácký duchovní.

Vysoký počet poválečných obětí

Mnoho Iráčanů ale mělo úplně jiný pohled na věc. Vražda Sergia Vieira de Mella, zvláštního vyslance OSN pro Irák, který byl v srpnu jednou ze třiadvaceti obětí sebevražedného útoku na bagdádské ústředí Spojených národů, i pozdější útok na Červený kříž, upozornily na křehkou bezpečností situaci v zemi. A útoky pokračovaly až do konce roku - v listopadu přišlo o život sedm španělských agentů jižně od Bagdádu, dva japonští diplomaté přišli o život u Tikrítu.

Smutný milník byl překročen v říjnu, kdy po smrti dalších dvou vojáků zahynulo víc vojáků po skončení hlavních vojenských operací, než během nich. Pokračující násilnosti v Iráku a nevyjasněná role OSN znamenaly, že mezinárodní společenství nechtělo zavázat své vojáky pro operace v Iráku. Vyslání svých jednotek zvažovalo Japonsko i Turecko, ale obě země od toho nakonec upustily. Pro Washington, který nesl hlavní břímě vojenské i finanční zátěže v Iráku, to bylo zklamání. Na mezinárodní dárcovské konferenci v Madridu sice byly pro Irák slíbeny miliardy dolarů, ale nebylo jasné, kolik z nich a kdy opravdu do Iráku dorazí.

Změna postoje USA

Uprostřed všech těch nejistot a nejasností, byl Washington přesvědčen (a nebo přinucen) změnit své postoje o rozvrhu předání moc v Iráku. Práce Irácké vládní rady byla zcela evidentně nedostatečná, ačkoliv to Bushova vláda nikdy neřekla nahlas. Na konci roku se rozhodla, že je na čase uspíšit plán předání moci svrchované irácké vládě. Americký civilní správce v Iráku Paul Bremer odmítal, že by příčinou změny postoje byla špatná bezpečnostní situace v zemi.

"Uspíšíme předání odpovědnosti a moci do rukou Iráčanů. Kromě toho, že Iráčané disponují zásadními jazykovými a kulturními znalostmi nutnými pro boj s terorismem, je důležité, aby měli hlavní roli při své obraně. Je to koneckonců jejich země a jejich budoucnost," zdůrazňoval americký správce.

Debaty o důvodech rozpoutání války

Kromě vývoje v Iráku se tématem ostrých diskuzí staly znovu i důvody rozpoutání války proti režimu Saddámu Husajnovi. Bushova vláda seřadila své důvody pro války s Irákem takto:

Saddám Husajn byl hrozbou stabilitě v oblasti, disponoval zbraněmi hromadného ničení a dále je rozvíjel, měl spojení se sítí Al-Káida.

To vše podle Bushovy vlády představovalo přímou hrozbu pro Spojené státy a jejich spojence. Navíc svržení diktátorského režimu a zavedení demokracie bude službou iráckému lidu. Ale kam se poděly všechny ty údajné zbraně hromadného ničení?

Podrobný průzkum Iráku po válce nenašel nic víc než stopy toho, že takové zbraně mohly někdy existovat. V té době už ale bylo jasné, že politici ve Washingtonu i Londýně spoléhali, přinejmenším částečně, na falešné nebo přehnané informace svých tajných služeb. Washington nakonec připustil, že prezident Bush dostal nekompletní a "možná nepřesné" informace, když tvrdil, že Saddám Husajn se snažil získat v Africe značné množství uranu.

Smrt Davida Kellyho

V Británii zase oživil debatu o důvodech zahájení válka pravděpodobná sebevražda Davida Kellyho, vládního zbrojního experta. Bývalý vedoucí zbrojních inspekcí OSN v Iráku Hans Blix byl pak dotazován, zda si představitelé Spojených států a Velké Británie nečetli zpravodajské informace podle toho, jak chtěli, tedy s cílem svrhnout Saddáma Husajna:

"Myslím, že na tom něco pravdy je. Hlavím důvodem války, jak bylo řečeno nám, americkému lidu i Organizaci spojených národů, byla údajná existence zbraní hromadného ničení. Myslím si proto, že se Spojné státy a Velká Británie snažily svoje pohnutky co možná nejlépe odůvodnit. Pokud se ukáže, že tyto důkazy jsou vratké, pak je to vážná záležitost," soudil Hans Blix.

Vlády ve Washingtonu i v Londýně ale nadále tvrdily, že bylo správné jít do války se Saddámem Husajnem. Trvaly na svých tvrzeních, že diktátor tajil zbrojní programy a poskytoval útočiště teroristům. Jack Straw je britským ministrem zahraničních věcí:

"Režim Saddáma Husajna představoval hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti kvůli šíření zbraní hromadného ničení, dalekonosných zbraní a vzdoru Organizaci spojených národů. A protože irácký režim odmítal splnit své závazky, podnikli jsme vojenskou operaci, která byla provedena za podpory rezolucí Spojených národů," zdůrazňoval Jack Straw.

"Máme ho"

Uprostřed prosince pak přišla z Iráku ještě jedná zásadní zpráva. "Dámy a pánové. Máme ho." Slovy, jež možná vejdou do historie, oznámil americký správce Iráku Paul Bremer zadržení nejhledanějšího muže v Iráku - svrženého diktátora Saddáma Husajna.

Vojáci americké čtvrté pěchotní divize jej zadrželi během speciální operace v okolí Tikrítu. Během akce na farmě, kde byl Saddám nalezen v podzemní díře, nepadl jediný výstřel. Generálmajor Raymond Odierno, který operaci velel, řekl, že Američané Husajnův úkryt našli na základě předchozího tipu:

"Snažili jsme se na to jít skrze rodinu a kmenové a rodinné příslušníky, kteří k Saddámu Husajnovi mohli mít blízko. Za posledních asi deset dní jsme shromáždili něco mezi pěti až deseti členy těchto rodin, od nichž jsme pak získali další informace. A nakonec jsme od jednoho z těchto jedinců získali i tuto definitivní informaci."

Zarostlý a unavený muž, jehož Američané vytáhli ze zamaskovaného krytu, při zatýkání nekladl odpor. Během následného výslechu ale podle člena irácké vládní rady Adnana Pačáčího příliš nespolupracoval:

"Byl pochopitelně unavený a vyhlížel strhaně, neprojevoval ale žádnou lítost a dokonce byl u něj cítit vzdor. Pokoušel se ospravedlňovat své zločiny a tvrdil, že byl spravedlivým, byť přísným vládcem. Na to jsme mu samozřejmě řekli, že spravedlivým vládcem nebyl a že je zodpovědný za smrt tisíců lidí."

Zadržení bývalého iráckého vůdce bylo vítanou zprávou také pro amerického prezidenta George Bushe, který kvůli neutěšené situaci v Iráku dosud spíše ztrácel politické body. V krátkém televizním projevu označil zatčení Saddáma Husajna za velké vítězství pro svobodu Iráku:

"Pro naprostou většinu iráckých občanů, kteří si přejí žít jako svobodní lidé tato událost znamená další ujištění, že mučírny a tajná policie jsou jednou provždy minulostí. Dnes odpoledne mám pro irácký lid vzkaz: Vlády Saddáma Husajna už se nikdy víc nebudete muset bát."

Jak potrestat bývalého diktátora?

Američané ujišťují, že Saddám Husajn se naopak nemusí bát, že by mu v americkém zajetí hrozila újma. Ministr obrany Spojených států Donald Rumsfeld oznámil, že se zadrženým bude zacházeno v souladu s ženevskými konvencemi o válečných zajatcích. Zároveň konstatoval, že Husajn dosud odmítá poskytnout Američanům jakékoli informace. Bývalému iráckému diktátorovi přitom hrozí trest smrti. Americká správa Iráku sice tresty smrti pozastavila do té doby, než Iráčané vytvoří vlastní vládu. Hned poté, ale Husajn může být popraven, zaznělo od představitelů Irácké vládní rady. Jedním z nich je Hajdar Abadí:

"Někteří Iráčané mají pocit, že by neměl být popraven, protože by to podle nich byl pro něj milosrdný konec za všechny ty zločiny, které na iráckém lidu napáchal. Domnívají se, že by za to měl trpět dlouhou dobu. Já si ale myslím, že vzhledem k tomu, že se snažíme vybudovat nový, prosperující Irák, musíme se tohoto muže zbavit co nejdříve. Podle mého názoru by měl být eliminován velice rychle, ale spravedlivě. A pokud se mne ptáte, zda to znamená popravu, pak říkám ano."

K členům irácké vládní rady, kteří naznačili, že žádný jiný trest by pro svrženého diktátora nebyl dostatečný, se přidal i americký prezident George Bush:

"Je to nechutný tyran, který si zaslouží spravedlnost, nejvyšší spravedlnost, ovšem o tom nebude rozhodovat prezident Spojených států, nýbrž občané Iráku v té či jiné podobě," řekl George Bush v rozhovoru pro televizní stanici ABC.

Výslechu se ujme CIA

Kdo bude Saddáma Husajna soudit, se zatím neví, jasno už je ale ohledně toho, kdo ho má vyslýchat. Jak bylo oznámeno ve Washingtonu, věci se ujme Ústřední zpravodajská služba CIA. Patricka Langa, blízkovýchodního specialisty americké vojenské rozvědky, který vyslýchal důstojníky irácké armády během první války v Perském zálivu v roce 1991, jsme se zeptali, jak dlouho by mohl výslech Saddáma Husajna trvat:

"Trvá to dlouho. Překvapilo mě, když jsem slyšel, jak se lidi baví o možném zahájení procesu někdy na jaře nebo na počátku léta. Řekl bych, že tak časný termín je z pohledu zpravodajských služeb velmi nežádoucí. Tady máme co do činění s člověkem, který se s vámi bude snažit vyjednávat a bude vám prodávat každou informaci postupně výměnou za cokoli, co od vás může získat. Musíte si s ním vytvořit vztah, který vám umožní, aby se vám otevřel, a to trvá dlouhou dobu. Je třeba to provádět v podmínkách izolace, jinak nad ním ztratíte kontrolu. Představoval bych si tedy, že zpravodajové budou chtít, aby to trvalo alespoň osm, deset měsíců nebo nějak tak podobně," spekuluje o možném termínu soudu se Saddámem Husajnem Patrick Lang, blízkovýchodní specialista americké vojenské rozvědky.
 
^^ Nahoru Zpět na úvod >>