Pivní triologie
 

------------------------------------------------

 
- Pivní soutěže

------------------------------------------------

 
- Pivo a reklama

------------------------------------------------

 
- Zdravá spotřeba
Pivní soutěže

 

Závody v pití piva na čas patří k těm sportům, které obvykle rodiče ani časopisy životního stylu nedoporučují a lékaři před nimi rovnou varují. Mezi pivaři, kteří se na Táborsku sešli u klání samozvaných reprezentantů Čech a Moravy, jsou ovšem podobné soutěže nesmírně oblíbené.

Vypít půllitr v několika sekundách se mezi štamgasty jednou považuje za riskantní nerozum, jindy ale také za přímo husarský kousek a důkaz mužnosti. Poměřovat se v rychlosti i objemu spotřeby patří k nadměrné konzumaci chmelového nápoje v České republice stejně jako chytání tácků, pivní štafety, břicha, humor, malátnost, ale třeba také recesistické běhy.

Pivní závod
Letos se konal již čtyřiatřicátý ročník běhu

"Vítám vás na třicátém čtvrtém ročníku běhu. Účastní se pět nováčků, kteří běží poprvé. Pravidla jsou jako každý rok stejná, vypít celý pivo, neplejtvat, nepolejvat se, nerozlejvat," uvádí závod organizátor Jan Boháč.

Vítá více než třicet účastníků na startu tradiční šestikilometrové trati do obce Košice u Plané nad Lužnicí. Jak nápad na takový závod vůbec vznikl?

"Když mi bylo šestnáct let, tak jsme s kamarádama přemejšleli, jakej závod si vymyslíme, protože jsme si dělali takovou olympiádu skutečnýho sportu, a pak jsme chtěli udělat nějakej sranda závod, a tak nás napadlo, že můžem běžet těch šest kilometrů, co jsme běhali normálně, ale s pivama," vysvětluje Boháč.

"Bylo to v roce 1972. To byl ještě takovej závod nezávod."

V čem se soutěž od prvního ročníku změnila?

"Já si myslím, že od druhýho ročníku se skutečně začalo závodit, a závodí se pořád. Všichni vždycky před závodem říkají, jak to půjdou a jak to budou jen tak volně vychutnávat, ale jakmile se odstartuje, tak všichni běžej, co to dá. Náš vrchol byl asi v roce 85, kdy bylo sto čtyřicet účastníků běhu a dalších sto jako diváků."

"A to bylo v době totality, takže to byl i jakýsi vzdor, revolta. Byli tady policajti, ale báli se zasáhnout, protože nás už bylo tolik, asi tři sta lidí, a na to nebyli připravený. A teď to pomalu umírá. Já bych byl nejradši, kdybych jednou přišel na start a byli jsme tady zase tři, odběhli si to a já už mohl skončit. Ale bohužel pořád se to některejm lidem líbí, takže nás pořád třicet, čtyřicet běhá, tak nezbývá nic jiného, než abych to předal synovi," říká hlavní organizátor.

Duševní očista

 

Jeho závodníky čeká na každém kilometru jedno teplé lahvové pivo a místy i fandící rodinní příslušníci.
Občerstvení uprostřed běhu
Tekutiny je třeba doplňovat i během závodu

A přestože udržet tekutiny v trávicím systému se každému na trati pod letním sluncem nedaří, nikdo se nevzdává. Mezi účastníky jsou převážně muži, ale letos doběhly do cíle na návsi i dvě ženy. První z nich byla Dana.

Jak se jí běželo?

"Výborně. Mně se běželo dobře, akorát se mi špatně pilo, protože já to tak nenaklopím jak chlapi. Já jsem věděla, do čeho jdu..."

Proč jste vlastně běžela?

"Protože mě baví běhat, tak jsem si to chtěla zkusit."

Ale běhat s pivem, to nedělá každý.

"To ne. Tak jsem si to zkusila. Příští rok půjdu zase."

Co bylo na tom běhu nejzajímavější a co bylo nejtěžší?

"Nejtěžší? Ten poslední kopec, ten mně teda fakt vadil," říká závodnice Dana.

Náročnému klání přihlížejí s mírnými rozpaky kolemjedoucí motoristé a zpoza plotu i místní obyvatelé. Proč se do této bizarní soutěže v době oficiálně proklamovaného kultu zdraví hlásí stále noví běžci? Pořadatel Jan Boháč má po ruce překvapivé vysvětlení.

"No, já myslím, že to je taková bláznivina, protože si člověk chce něco dokázat. My všichni rádi pijem, pivo nám chutná, tak to patří asi k české pivní kultuře. Ne každej člověk má chuť se trošičku dehonestovat, tím se jako odbouráte, poblijete se, pokecáte, je to takový jako hnusný, ale je to, řekl bych, taková očista, duševní. Já to chápu jako duševní očistu."

Výcvikové tábory

 

Podobnou očistu, kterou už přes třicet let během do obce Košice a zpět organizuje pan Boháč, nabízejí i kampaně velkých pivovarů, které sice nejsou tak spontánní, ale svou reklamu mají často laděnou do stejného chlapáctví.
Slavnosti Staropramenu
Kampaně velkých pivovarů nejsou tak spontánní jako jiné akce

Výrobce vychází svému spotřebiteli vstříc a obzvláště v letních měsících se jeho reklamní aktivity přesouvají do ulic. O "chlapech sobě" pak neslyšíme pouze z televize.

Odborníci na marketing a takzvanou street promotion vyzdvihli v uplynulých letech zejména kampaně Staropramenu, který je součástí belgického InBevu, největší pivovarnické skupiny na světě.

Hodnotí vysoce road show zvanou Pivní výcvikové tábory nebo pozdější Chlapark.

Těchto putovních akcí se účastní desítky tisíc lidí ročně a jak potvrzuje Lumír Tuček, který tuto atrakci moderoval, i tady se vedle bujné a mužné soutěživosti sázelo na hravost konzumentů.

"První pivní výcvikový tábor přijel někam a tam si chlapi mohli postavit nějaký družstvo a bojovat o chladící pípu, což byla hlavní cena."

"Disciplíny byly první rok byly hodně pivový, jako pivní sprint, pivní štafeta, což se pak už v dalších ročníkách nemohlo opakovat, protože se pivovary dohodly, že se na těch akcích nesmí na pódiu pít pivo, to byla zvláštní věc, jako nějakej kodex, pivní, pivovarnickej kodex, kterej to jakoby zamezoval," vypráví Lumír Tuček.

Jaká je pro Tebe nejživější vzpomínka na výcvikové tábory?

"Tam byly třeba taky soutěže krásy, protože tam byli různí partneři, kteří s tím spolupracovali."

"Jeden z nich vyráběl holicí strojky a každej si mohl nechat nějak ostříhat hlavu, byly tam holky, který uměly ostříhat. A jeden kluk si na hlavu nechal vystříhat plánek svojí vesničky a ukazoval nám tam potom: 'Tady máme hospodu, tady je kostelíček a tady bydlí moje staruška a tady bydlím já.' Tak to byl takový nejpovýšenější zážitek, který z toho mám."

"Nebo tam byla soutěž, kdy se ženy měly – bylo to i pro ženy, protože tam byla snaha, aby se pobavila celá rodina - postarat o svýho manžela, když přijde z hospody."

"K tomu sloužily molitanový bezvládný figuríny, který měly z montérek převlíknout do pyžama."

"Bylo vtipný sledovat ty ženský, jak je převlíkaj. Nejdřív je svlíkli donaha, takže tam lidi řvali, co s ním dělat... Překlopovali, některá ho držela hlavou vzhůru, takže tam to byla taková úplně jako pouťová zábava," říká o Chlaparku Lumír Tuček.
^^ Zpět na index Zpět na index >>