Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: čtvrtek 30. září 2004, 22:08 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Jaderné programy z černého trhu
 

 
 
Londýnská čtvrť Mayfair je známá i díky tomu, že v ní najdete řadu exkluzivních hotelů - 19. března 2003, den před tím, než Británie a Spojené státy vstoupily do války v Iráku, došlo v pokoji v jednom z těchto hotelů k velmi zajímavé schůzce.

Získat jaderné zbraně není dnes žádný problém

Zatímco hosté popíjeli čaj a koktejly v hotelové hale, nedaleko od nich dospěly zúčastněné strany k jedné z nejvýznamnějších dohod moderní doby.

Právě v tento den a na tomto místě oznámil syn libyjského vůdce Muammara Kaddáfího lidem z britských tajných služeb, že jeho otec je ochoten se vzdát plánů na získání atomové bomby.

"Bylo to pro mne tehdy dost zvláštní, protože jsem poprvé v životě stál tváří v tvář agentům z britských tajných služeb. Lidem, na které jsem se po velmi dlouhou dobu díval jako na ďábly, jako na nepřátele. Byl jsem dost nervózní, myslel jsem, že se něco může stát.

A pak jeden z nich řekl - historie jednoho dne ocení, že převratná a zásadní iniciativa byla započata v malém pokoji v malém hotelu," říká s odstupem času syn plukovníka Kaddáfího, Saíf Al Islam.

Libye byla z hlediska mezinárodního společenství po léta považována za vyvrhele.

V poslední době však dávala zřetelně najevo, že by chtěla ze své izolace vystoupit a v rámci této snahy byla ochotna zříci se terorismu a jaderných zbraní.

Nukleární zbraně načerno

Až nyní může BBC zveřejnit, jak se Libye dostala k některým základním komponentům nezbytným pro výrobu jaderné bomby navzdory mezinárodním sankcím.

 Rozhodnutí plukovníka Kaddáfího odstranit zbraně hromadného ničení je historické
 
Tony Blair, britský premiér

Při pátrání po tom, jak se režimy, jako je ten libyjský, dostávají k nejnebezpečnějším zbraním hromadného ničení, vyvstávají také zřetelně chyby, kterých se opakovaně dopouštěly zpravodajské služby.

19. prosince 2003, tedy devět měsíců po tajné hotelové schůzce, britský premiér Tony Blair vystoupil s oficiálním prohlášením: "Libye právě zveřejnila svůj záměr zcela odstranit zbraně hromadného ničení.

Toto rozhodnutí plukovníka Kaddáfího je historické a statečné a já ho oceňuji," řekl tehdy britský ministerský předseda.

Fakt, že Libye byla blízko k tomu, aby získala jadernou zbraň, šokoval svět. Jak je možné, že země bez solidní technologické základny dala dohromady program na výrobu této zbraně přímo před nosem mezinárodního společenství?

Odpověď zní - koupila ho. Koupila ho bez větších potíží na černém trhu, který zůstal do značné míry skryt a po mnoho let nerušeně vzkvétal.

Popravdě řečeno, Libye je jedním z mála úspěchů, kterých Spojené státy a Británie dosáhly ve snaze alespoň omezit vysoce organizovanou síť pašeráků, jež obchoduje se zbraněmi hromadného ničení.

Počátky spolupráce

Začalo to na oné tajné schůzce v londýnském hotelu, na kterou přišel syn plukovníka Kaddáfího Saíf Al Islam na jaře loňského roku. Poprvé od té doby otevřeně promluvil o dohodě s britskými tajnými službami v exkluzivním rozhovoru pro BBC:

 Tony Blair poslal mému otci dva dopisy. Proto jsme věděli, že Brity a Američany znepokojují aktivity v Libyii
 
Saíf al Islam, syn plukovníka Kaddáfího

"Začali jsme tím, že jsme jim řekli, jaké sdělení máme od našeho vůdce týkající se naší spolupráce. Týkalo se to zejména plánů na reformu Blízkého východu.

Oni pak zmínili zbraně hromadného ničení. Řekli dobrá, líbí se nám představa spojenectví a společné práce na Blízkém východě, ale nejprve musíme vyřešit některé věci. Já jim odpověděl, že souhlasíme. Věděl jsem, že náš vůdce je připraven o této věci jednat," uvádí Saíf Al Islam.

Na otázku, zda synovi plukovník Kaddáfí dovolil zahájit jednání v případě, že se ho britské tajné služby zeptají na jaderné zbraně, Al Islam uvádí:

"Ne, tak to nebylo. Znám svého otce velmi dobře a znám jeho způsob uvažování. Už dlouho jsem věděl, že stojí o to řešit otázku zbraní hromadného ničení se západem tehdy, pokud druhá strana přijde s dobrým návrhem.

Nezapomeňte na to, že Tony Blair poslal mému otci dva dopisy týkající se tohoto tématu. Vyzýval ho, aby našel řešení problému. Proto jsme věděli, že Brity a Američany znepokojují aktivity, které probíhají v Libyi."

Na začátku panovala na obou stranách dost velká nedůvěra, která mizela vzhledem k závažnosti problému jen pomalu.

Krok do neznáma

David Landsman, který se na britském ministerstvu zahraničí zabývá bojem proti šíření zbraní hromadného ničení, říká, že komunikační kanál zůstal otevřen od doby, kdy Británie s Libyí jednala o předání podezřelých v případu atentátu na dopravní letadlo, které spadlo na skotské městečko Lockerbie.

Landsman však upozorňuje, že tentokrát šlo ještě o mnohem víc:

"Zbraně hromadného ničení, to je velmi vysoká karta. Řekl bych, že obě strany - Libyjci na jedné straně a Britové a Američané na straně druhé - vstupovaly skutečně v jistém smyslu do neznámé partie.

Vzájemnou důvěru, pokud to tak chcete nazvat, jsme k sobě získali v průběhu složitého a zdlouhavého jednání o kauze Lockerbie. To jistě pomohlo, ale oni jistě nemohli vědět, jak budeme reagovat. A stejně tak na naší straně - bylo pro nás obtížné založit jednání o zbraních hromadného ničení jen na čestném slovu libyjské strany.

Museli jsme vidět něco, co by nám ukázalo, co všechno hodlá Libye přiznat, kam hodlá zajít. Takže to nebyl jen složitý vědecký a technický problém, ale šlo také o proces budování důvěry v průběhu času."

Poté, co bylo oznámeno, že Libye se vzdává zbraní hromadného ničení, Tripolis přiznal, že si uvědomil, že vlastnictví jaderné zbraně z něj činí cíl pro potenciální nepřátele.

Zbraně za spojence

Saíf Al Islam vysvětluje, proč vlastně jeho země po zbraních hromadného ničení sáhla:

 Libye chtěla získat jadernou technologii od Ruska či jiných východních zemí za druhé světové války. Neuspěli jsme, tak jsme se obrátili na černý trh
 
Saíf al Islam, syn plukovníka Kaddáfího

"Nesmíte zapomínat, že jsme velmi malá země. Byli jsme ve velmi ostrém konfliktu se supervelmocemi. Bojovali jsme s Brity, s Američany, s Francouzi a dokonce s našimi sousedy.

Neměli jsme žádné spojence a proto jsme potřebovali něco, čím bychom zastrašili naše nepřátele. Libye se snažila získat jadernou technologii od Ruska nebo jiných východních zemí během druhé světové války. Tyto snahy ale nevedly k úspěchu a tak jsme se obrátili na černý trh."

Plný rozsah černého trhu se zbraněmi hromadného ničení se vyjevil poté, co došlo k dohodě s Libyí. Ta byla považována za triumf mezinárodní diplomacie v čele s Británií. Proč to ale trvalo tak dlouho? Proč se Muammara Kaddáfího někdo už dávno nezeptal na jeho plány se zbraněmi hromadného ničení?

Podle oficiálních dokumentů začala Libye nakupovat na černém trhu v roce 1997.

'Libye je rozlehlá země...'

David Landsman, šéf oddělení zaměřeného na boj proti šíření zbraní hromadného ničení na britském ministerstvu zahraničí, připouští, že tajná služba MI6 věděla "která bije" už mnohem dřív, než Tripolis přišel se svým návrhem:

"Můžete mít informace, můžete mít podezření, ale nakonec je to vždy tak, že pokud nějaká země není ochotna plně spolupracovat, existují limity, co se dá najít. Na tom závisí, jak lze celou věc uzavřít.

Libye je rozlehlá země. Pokud vám ona sama neřekne, co dělá, nemusíte vůbec najít jakési malé zařízení schované neznámo kde. Není zkrátka realistické očekávat, že na všechno přijdete bez spolupráce s danou zemí. V případě Libye jsme měli celkem dost informací o tom, co se tam děje.

Rozhodli jsme se k jistému způsobu řešení a ukázalo se, že byl úspěšný. Tím nechci říct, že pokud by Libye neučinila to, co učinila, neprozkoumali bychom jiné možnosti, jak ukázat, čeho se Libye dopouští, abychom se dobrali nějakého řešení," říká David Landsman.

Naštěstí na tyto "jiné možnosti" nedošlo. Saíf Al Islam říká, že je rád, že Libye našla nové spojence výměnou za to, že se vzdala zbraní hromadného ničení.
Odmítá však, že by jeho země svým dřívějším postojem nějak výrazně přispěla k bujení nebezpečného černého trhu:

"Ne, to je americké tvrzení. My, náš vůdce, libyjská vláda ... všichni jsme učinili statečné rozhodnutí. A díky nám je Amerika bezpečnější, Británie je bezpečnější a stejně tak i celý svět. Proto by měl svět Libyi odměnit, jde o velký úspěch.

V důsledku našeho rozhodnutí, díky libyjskému prezidentovi, není v současné době žádná aktivní síť černého trhu. Celá síť je zmrazená, a to kvůli Libyi," uvádí Saíf Al Islam.

Nukleární samoobsluha

Detaily toho, co bylo vlastně do Libye propašováno, se stále prošetřují. V lednu letošního roku byly do Spojených států převezeny tuny materiálů potřebných k výrobě jaderných zbraní, kde je zkoumají experti Organizace spojených národů. Jsou mezi nimi i nejpřísněji střežené součásti, včetně odstředivek.

 Nemůžete sestrojit jadernou bombu, pokud nemáte odpovídající nálož. A jednou z nejčastějších náloží je obohacený uran
 
David Albright, bývalý zbrojní inspektor OSN

Fyzik David Albright, který dříve pracoval jako zbrojní inspektor OSN, vysvětluje, že odstředivky jsou jednou z nezbytných pomůcek při výrobě jaderné pumy.

"Nemůžete sestrojit jadernou bombu, pokud nemáte odpovídající nálož. A jednou z nejčastějších náloží je obohacený uran. Pomocí odstředivky se obohacený uran vyrábí. Je to složité zařízení, které se velkou rychlostí otáčí, a separuje izotopy uranu.

Přírodní uran obsahuje jen velmi malé množství izotopu U 235 a má hodně izotopu U 238. Pro jadernou bombu potřebujete látku s vysokým obsahem izotopu U 235. Odstředivka, zvláště když jich máte víc, dokáže vyrobit dostatečné množství uranu použitelného v jaderných zbraních," říká David Albright.

Smlouva a realita

Libye nakupovala vybavení k výrobě jaderné zbraně, včetně odstředivek, v době, kdy podepsala mezinárodní smlouvu o nešíření zbraní hromadného ničení. Na to, zda se právě o něco podobného země jako Libye nesnaží, má dohlížet Mezinárodní agentura pro atomovou energii.

Melissa Flemmingová z této organizace však připouští, že o libyjském programu toho inspektoři příliš nevěděli, přestože byli v samotném Tripolisu:

"Nějaké informace o tom, že tam někde v té oblasti existuje černý trh, se k nám začaly dostávat o rok dříve. Nevěděli jsme, jak funguje, kde je jeho ústředí. Věděli jsme o prostřednících, začali jsme to prošetřovat, ale pochopitelně když se Libye otevřela, byl to dost velký šok.

Velkým překvapením bylo, jak rozsáhlý tento trh byl, že nešlo jen o nějaké ojedinělé aktivity, ale že šlo koupit celé části pro montáž odstředivek."

Libye dokázala získat to, o co měla zájem, také kvůli velmi důmyslné organizaci černého trhu. Jeden činitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii popsal černý trh jako nukleární samoobsluhu. K dostání bylo vše na jednom místě, či od jednoho zdroje.

Jaderný deštník nad Pákistánem

Ústředí tohoto řetězce bylo v Pákistánu a generálním ředitelem byl muž, jenž je označován za otce pákistánského jaderného programu - doktor Abdul Kádir Chán. Pákistán úspěšně otestoval své jaderné bomby v roce 1998.

Abdul Kádir Chán se vždy považoval za globálního islámského vizionáře.

 Abdul Kádir Chán se vždy považoval za globálního islámského vizionáře. Chtěl vytvořil vlastní říši, ve které by Pákistán tvořil střed muslimského světa
 
Mansor Idžas, syn amerického jaderného vědce
Chtěl vytvořil vlastní říši, ve které by Pákistán tvořil střed muslimského světa

Mansor Idžas je Američan s pákistánskými kořeny. Studoval motivy Kádira Chána a je přesvědčen o tom, že tento muž byl původně veden myšlenkou, že prospěje svému národu:

Kádir Chán byl nadaný vědec, který odešel na postgraduální studium do Německa a Belgie. Na počátku 70. let minulého století našel práci v Nizozemsku. Ve společnosti Urenco, která se na komerční bázi zabývala obohacováním uranu.

Islámský vizionář

Chán ukradl svému zaměstnavateli tajné dokumenty a uprchl zpátky do Pákistánu. V nepřítomnosti byl v Nizozemí usvědčen za špionáže, ale kvůli formálním nedostatkům bylo upuštěno od soudu. Šlo o první náznak toho, jak vážnou hrozbu Chán představuje.

Gary Milhollin z Winconsinského projektu na kontrolu jaderných zbraní se sídlem ve Washingtonu má za to, že Chán využíval moci, kterou mu dal Pákistán, k vlastnímu prospěchu.

"Poté, co dal Pákistánu bombu, se Chán stal hrdinou. Díky tomuto úspěchu získal volnou ruku, aby mohl vést své obchody a mohl si dělat do značné míry to, co sám chtěl. V jistém okamžiku se pak Chánovy aktivity přelily do podsvětí, do oblasti černého trhu, a Chán začal dělat na sebe.

V podstatě je to tak, že pokud máte systém jehož prostřednictvím můžete dovážet zbraňové komponenty do Pákistánu, máte také prostředky k vývozu. Prostě jen obrátíte směr toku.

Chán tedy poté, co vybudoval jaderný program v Pákistánu, dostal nápad, že by mohl podobné programy vybudovat i v jiných zemích a že by za to mohl dostat zaplaceno," říká Gary Milhollin.

Od otázek k výhružkám

Z Pákistánu se Chán pokoušel kontaktoval další vědce, kteří by mu mohli pomoci při uskutečňování jeho projektu, ale neměl úspěch u všech. Americký jaderný fyzik pákistánského původu Mujaddid Idžas ho odmítl.

Jeho syn, již jednou citovaný Mansor Idžas, po otcově smrti objevil dopisy, ve kterých bylo vyhrožováno jeho rodině.

"Můj otec mezi lety 1966 až 1992 přivezl do Spojených států více než sto studentů, které vyučoval. Pocházeli hlavně z Pákistánu, ale i z jiných muslimských zemí.

V průběhu těchto let si vytvořil řadu silných vztahů s lidmi, kteří se pak vrátili do Pákistánu a stali se důležitými prvky v pákistánském jaderném programu. Ti se pak pokoušeli kontaktovat lidi jako byl můj otec.

Nejprve jim psali jen formální pozdravné dopisy, jen jakoby mimochodem se ptali na věci, na kterých otec pracoval, a připojili také zmínku o tom, na čem pracují oni. A rovněž dovětek ve stylu 'bylo by fajn, kdyby mi někdo mohl poradit s tím a tím'.

Později, když můj otec nereagoval a neudělal věci, které by zcela zjevně byly v rozporu s americkými zákony, začali v dopisech hrát na vlasteneckou strunu. Byly tam otázky jako 'které zemi jsi věrný?', 'jsi věrný muslim?' a podobně.

A poslední dopisy, které jsem našel v otcově pozůstalosti, byly téměř otevřenou hrozbou. "Pokud neuděláš to a to, nebudeme moci udělat nic ve prospěch tvé rodiny v Pákistánu a ta bude trpět," uvádí Mansor Idžas.

Cesty obohaceného uranu

Jiní však Chána neodmítli. A někteří se připojili k jeho síti kvůli penězům. Lidé pracující pro Chána nebyli špióni. Byli to vědci a obchodníci. Chánova síť měla dodavatele v řadě evropských zemí.

Odstředivky používané pro výrobu obohaceného uranu se skládají ze stovek částí. Ne všechny se vyrábějí jen pro použití při výrobě jaderných zbraní, firmy je často vyrábějí zcela legálně pro jiné účely.

Součástky byly získávány z mnoha společností, kousek po kousku. Některé byly vyvezeny legálně, jiné v rozporu s exportními předpisy. Chánova síť ale často jen prostě zneužila mezer v legislativě evropských zemí. Lidé, kteří kupříkladu v Británii nakupovali zboží pro Abdula Kádira Chána, jsou dodnes často na svobodě.

Součástky byly posléze poslány do třetí země, například do Malajsie. Na tom místě je odborníci částečně složili a poslali se ještě přes další země k jejich skutečným příjemcům. Těmi byli nezřídka nejnebezpečnější světové režimy. Velká část těchto operací byla deklarována jako legální obchod a skutečný účel zůstával skryt.

Tisíce překupníků

Je obtížné odhalovat pohyb nebezpečného zboží, někteří lidé se o to však snaží. Jedním z těchto lidí je Gary Milhollin. "V počítačích máme databázi asi tří tisíc osmi set jednotlivců a společností, které byly nějakým způsobem zapojeny do šíření zbraní hromadného ničení ve světě," říká Milhollin.

 V počítačích máme databázi asi tří tisíc osmi set jednotlivců a společností, které byly zapojeny do šíření zbraní hromadného ničení
 
Gary Milhollin z Winconsinského projektu na kontrolu jaderných zbraní

Chánova síť pravidelně prováděla transakce přes Dubaj. Podle Garyho Milhollina to je oblíbené místo pro ty, kdo chtějí utajit skutečný účel použití a konečné místo určení tajných jaderných programů:

"Pokud jde o Dubaj, ta prakticky nemá žádné efektivní exportní zákony. Něco tam pošlete, pak se to zase odveze a nikdo neví kam. Tak to funguje už dvacet let. Je to vlastně překladiště a Dubaj je hrdá na to, že lidi nešikanuje.

Prováděli jsme jistý průzkum týkající se celních předpisů v Dubaji a v oficiálních brožurách stojí, že obchodníkům, kteří obchodují přes Dubaj, nečiní tento stát žádné problémy při opětovném vývozu. To je prostě perfektní černá díra, do které můžete poslat citlivou technologii, protože vždy můžete tvrdit, že jste si mysleli, že to zboží v Dubaji zůstane," říká Milhollin.

Zpřísnění kontroly vývozu?

Dubaj je součástí Spojených arabských emirátů, jež jsou považovány za spojence západu a přítele Spojených států. Pro náměstka amerického ministerstva zahraničí Johna Boltona proto není příjemné komentovat tvrzení, že Dubaj funguje jako překladiště nebezpečných nákladů:

"Není to jen otázka Dubaje. Po světě jsou významné přístavy, ve kterých je takový provoz, že bez nového systému kontroly prostě není možné sledovat, co se přiváží a co se odváží.

S řadou vlád vedeme konzultace o tom, jak zpřísnit kontrolu vývozu a jejich systémy kontroly. Myslím, že by bylo chybou vyjímat jen jeden přístav, všichni s tím problémem musí něco dělat," říká Bolton.

BBC se snažila získat i vyjádření vlády Spojených arabských emirátů. Ta však na žádost o rozhovor nereagovala.

Přestože je Dubaj považována za velký zádrhel ve snaze o kontrolu šíření jaderných materiálů, jsou i jiné a závažnější problémy. Po léta existovaly jasné signály toho, co Abdul Kádir Chán dělá. Británie, Spojené státy a další západní země však nepodnikly prakticky nic, aby mu v jeho počínání zabránily.

Jeden z těchto signálů se objevil jaksi mimoděk v rámci snahy najít řešení pro oblast Kašmíru. Na sklonku minulého století poslal americký prezident Bill Clinton Mansora Idžase jako vyjednavače do regionu, na který si činí nárok jak Indie, tak Pákistán.

Idžas se ale na schůzkách s lidmi z pákistánských tajných služeb nedozvěděl jen o další podrobnosti o Kašmíru, ale také o černém trhu s jadernými zbraněmi, který řídí Abdul Kádir Chán.

"Ti lidé byli připraveni prodat nejen intelektuální kapacity, jimiž Pákistán disponoval. Jedna věc je, když někam přijdete a řeknete: podívejte, my můžeme vyškolit vaše vědce, můžeme jim vysvětlit, jak je možné sestrojit jadernou bombu, jak taková věc funguje.

Co jsem ale slyšel na uzavřených oficiálních jednáních, kterých jsem se zúčastnil a které jsem organizoval, byla věc jiná. Oni chtěli fyzicky převézt "hardware" z Pákistánu do jiných zemí a v tom okamžiku se to varování stalo mnohem vážnějším," uvádí Idžas.

Clintonově vládě už ale téměř končilo volební období a Mansor Idžas si myslí, že vládní činitelé se prostě nechtěli nově zjištěnými fakty zabývat. Nešlo ale o jediné varování západu. Chán prodával jadernou technologii na zbrojním veletrhu.

Veletrh jaderných zbraní

V roce 2000 poslal odborný časopis Jane´s Defence Weekly zkušeného redaktora do pákistánského Karáčí. V té době už za sebou měl Pákistán úspěšné testy jaderné zbraně a Chán dosáhl obrovské slávy a věhlasu.

 Ptal jsem se prodejců na stánku, zda je skutečně všechno, co nabízejí, určeno k vývozu, a oni řekli, že je možné to zařídit
 
Andrew Koch, redaktor Jane´s Defence Weekly

Když Andrew Koch z Jane´s Defence viděl, co všechno bylo na veletrhu ke koupi, téměř nevěřil svým očím: "Chánovy výzkumné laboratoře, což byly v první řadě pákistánské laboratoře na výrobu jaderných zbraní, které řídil Abdul Chán, tam měly velký stánek.

Tam v brožurách nabízely k prodeji technologie, které by bylo možné přímo použít při výrobě jaderných zbraní. Všechno v jednom.

Byly tam brožury, ve kterých bylo zcela jasně uvedeno, že k prodeji jsou odstředivky na výrobu obohaceného uranu a bylo tam napsáno, že pokud máte o naše zboží zájem, pomůžeme vám ho nainstalovat, opravovat a udržovat v provozu.

Ptal jsem se prodejců na stánku, zda je skutečně všechno, co nabízejí, určeno k vývozu a oni řekli, že to sice nemají u sebe, ale je možné to zařídit, že mají licence na vývoz. Zcela jasně se pokoušeli najít odbyt pro své zboží a služby," uvádí Andrew Koch z Jane's Defence Weekly."

Přestože Chán už obchodoval se svým zbožím tak otevřeně, zbytku světa to stále nestálo za reakci. Nejdřív muselo dojít k útokům na New York a Washington 11. září 2001 a do křesla amerického prezidenta musel usednout nový muž. Až poté došlo na plánování toho, jak rozbít jeho síť.

To už ale Abdul Kádir Chán prodal zařízení na obohacování uranu do Severní Koreje. Tak výkonné, že by stačilo vyrobit materiál pro několik jaderných bomb. Íránu byly prodány části odstředivek, plány na výrobu zbraní a expertízy.

'Bratři a sestry, omlouvám se...'

Když Libye odstoupila od programu, který Chán dodával plukovníku Kaddáfímu, byl konec hry. Letos se Chán objevil ve státní televizi a nabídl veřejnou omluvu:

 Bratři a sestry, rozhodl jsem se, že před vámi vystoupím, abych vyjádřil smutek a nabídl vám svoji nejhlubší omluvu
 
Abdul Kádir Chán, 'otec pákistánského jaderného programu'

"S ohledem na důkazy a zjištění musím připustit, že mnoho z nich je pravdivých a přesných. Bratři a sestry, rozhodl jsem se, že před vámi vystoupím, abych vyjádřil smutek a nabídl vám svoji nejhlubší omluvu."

Nejvíce znepokojující počin pákistánského vědce na černém trhu se však datuje až do roku 1990 a západní zpravodajské služby o něm vše věděly. Abul Kádir Chán nabídl ke koupi plány na výrobu jaderných hlavic zemi, která byla mnohými považována za nejvážnější hrozbu globální bezpečnosti - Iráku.

Kádir Chán a Saddám Husajn

Saddám Husajn byl jen malý kousek od získání jaderné zbraně v době, kdy čelil invazi koaličních sil před první válkou v Perském zálivu. Dokumenty, které byly v Iráku objeveny o pět let později, poskytly britským a americkým zpravodajským službám informace o Chánově pokusu o uzavření hrůzu vzbuzujícího obchodu.

Podle Davida Albrighta, jenž působil v době po první válce v Perském zálivu jako zbrojní inspektor Organizace spojených národů v Iráku, mohl Chán předat Saddámu Husajnovi poslední část skládanky potřebnou k zisku jaderné zbraně.

"Irák měl potíže s vyvíjením jaderných zbraní. A to, co - jak nyní víme - Chán mohl Iráku nabídnout, by bylo ideální u hlediska rozměrů a váhy, aby to bylo možné spojit s iráckými raketami. Pokud by tedy tehdy přistoupili na Chánovu nabídku, velmi výrazně by jim to pomohlo k zisku jaderné zbraně," říká David Albright.

Katastrofa na spadnutí

V době, kdy se schylovalo k válce v Perském zálivu, však Iráčané měli obavu, že může jít o trik, za kterým stojí CIA. A tak namísto toho, aby přímo souhlasili s nabídkou a uzavřeli obchod, požádali o vzorek toho, co Chánovi lidé nabízeli. Čekali příliš dlouho, přišla válka a svět byl zachráněn od hrozící katastrofy.

 Byl jsem opravdu překvapen, když s jadernou hrozbou ze strany Chána nikdo nic nedělal. Zdá se, že to nebylo bráno tak vážně
 
David Albright, bývalý zbrojní inspektor OSN

David Albright se domnívá, že právě tehdy, v roce 1995, si měl svět uvědomit, jakou hrozbu představuje Abul Kádir Chán. V době, kdy se dokumenty o Chánově nabídce k Saddámu Husajnovi dostali do rukou amerických a britských zpravodajských služeb.

"Když jsem ten dokument viděl, byl jsem prostě ohromen. Byl to přímý důkaz, ona "kouřící zbraň", která dokládala, že se tady děje něco hrozného.

To, že k Abdulu Kádiru Chánovi vedly stopy od nabídky, díky níž se mohl Saddám Husajn dostat k jaderné zbrani těsně předtím, než jsme s ním začali válčit, a že se k ní nedostal jen kvůli tomu, že válka předběhla jeho plány, na mne působí skutečně děsivě.

Byl jsem opravdu překvapen, když s tím nikdo nic nedělal. Zdá se, že to nebylo bráno tak vážně," uvádí bývalý zbrojní inspektor.

Melissa Flemmingová z Mezinárodní agentury pro atomovou energii, instituce, jež může být považována za světového inspektora veškerých jaderných zařízení, říká, že nebylo jisté, zda jsou dokumenty, nalezené v Iráku, autentické:

"Skutečně jsme se o tom dozvěděli. Nejsem si jistá, za nakolik důvěryhodné byly tyto materiály považovány. Dokumenty nás vedly k přesvědčení, a u toho zůstalo, že Irák tuto nabídku odmítl.

Jistě, byly tady náznaky, že někdo nabízí jaderné technologie na černém trhu. O tom, že za tím může stát Abul Kádir Chán se spekulovalo už dlouho. Přestože však jeho pohyb a aktivity sledovaly mezinárodní zpravodajské služby, bylo velmi obtížné shromáždit nějaké neprůstřelné důkazy," uvádí Flemmingová.

"Otázka, zda představoval pro zbytek světa nějaké nebezpečí, nebyla zcela zodpověditelná. Neexistovaly žádné důkazy, že by jakákoli země měla prospěch z překupnictví, nebo že by byla součástí sítě pro distribuci jaderné technologie, " vysvětluje vědkyně.

Kádir Chán a Severní Korea?

Existují informace, že Kádir Chán přiznal, že nějaké materiály dodal do Severní Koreje, a něco též do Íránu. Melissa Flemmingová však říká, že celá situace není dostatečně průhledná.

Kolik jaderného materiálu je nyní v Íránu a Severní Koreji, není jasné

"Co bylo dodáno do Severní Koreje, ještě není jasné. V každém případě je to ale velmi znepokojující. Pokud by svět dokázal Chána vystopovat a zastavit dříve, bylo by to mnohem lepší. Nevím, proč se to nepodařilo a proč to trvalo tak dlouho," dodává Melissa Flemmingová.

Podle odborníků na jaderné zbraně, se kterými hovořila BBC, je technologie na výrobu jaderné hlavice, jež byla nabídnuta Iráku, zřejmě velmi podobná té, kterou Chán prodal o pár let později Libyi.

John Bolton, náměstek amerického ministerstva zahraničí, který zodpovídá za kontrolu zbraní a mezinárodní bezpečnost, se příliš nechce vracet do minulosti a chce se více soustředit na časově bližší pokusy o uzavření jaderné samoobsluhy.

Podle Boltona byly pokusy úspěšné: "Důvodem, proč byla síť rozkryta právě v té době, kdy k tomu došlo, bylo rozhodnutí Libye. Takže veřejnost se o těchto věcech nedozví vždy kvůli našim strategickým rozhodnutím, ale někdy v závislosti na jiných okolnostech. V každém případě se to z našeho pohledu vyvinulo velmi dobře."

Existují názory, že šlo o chybu zpravodajských služeb, protože tato síť moha fungovat nerušeně po velmi dlouhou dobu. John Bolton však vyvrací, že by situace byla takto jednoznačně interpretovatelná.

"Myslím, že překrucujete, co se dělo. Pákistánský jaderný program se Spojené státy pokoušely ukončit po celá desetiletí prostřednictvím sankcí a ekonomických opatření. Tento postoj nesdílely například evropské země.

Řekl bych, že od doby, kdy k nám začínaly pronikat zprávy o tom, že Chán se snaží vyvážet technologie za hranice, jsme tím byli znepokojeni a veškeré informace jsme vyhodnocovali.

Myslím, že ti, kteří komentují to, jak fungovala celá síť a přitom nemají veškeré informace, by měli brát v úvahu souvislosti. Měli by se pokusit situaci analyzovat stejně jako rozhodující činitelé v Londýně a ve Washingtonu, kteří museli posuzovat, jaké kroky by bylo správné podniknout.

Museli jsme o síti zjistit co největší množství informací a nezničit ji předčasně a zároveň zabránit tomu, aby dodala své zboží do cílových zemí," říká Bolton.

Lidé, kteří působili v rámci této sítě, byli více méně známi již po skončení první války v Perském zálivu. John Bolton se vyjadřuje k tomu, proč trvalo tak dlouho, než se je podařilo zastavit:

"Některé z těch aktivit byly známy dříve, jiné později, zprávy byly také roztroušeny po různých místech. Dát to všechno dohromady bylo velice komplexním procesem.

Tady nejde o to, že bychom čekali deset let. Šlo o to porozumět správně tomu, co se děje. Někdy bylo potřeba věci zvažovat, posuzovat, které z často protichůdných informací jsou pravdivé, a to někdy nějakou dobu trvá," uvádí Bolton.

Drobný triumf

Abdul Kádir Chán je v Pákistánu v domácím vězení. Na oplátku za své doznání však dostal prezidentskou milost. Jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, B.S. A. Tahir je zadržován v Malajsii, někteří prostředníci, kteří byli rozmístěni po Evropě, jsou vyšetřováni.

Americe a Evropě ale trvalo příliš dlouho, než přikročily k rozhodné akci proti nim. A státy, které jsou považovány za hrozbu světovému míru, za tu dobu nakoupily na černém trhu příliš mnoho věcí.

Mezinárodní společenství teď neví, jak postupovat vůči Íránu a jeho jadernému programu.

Stále větší pochybnosti panují ohledně Sýrie a Saúdské Arábie - to vše v době, kdy je Blízký východ mimořádně neklidným místem. A Severní Korea nejeví vůbec žádnou ochotu ukončit svůj program na vývoj a výrobu zbraní hromadného ničení.

To, že se Libye vzdala svých zbraní, je možná diplomatický triumf. Šlo ale jen o drobný úspěch ve velkém boji o zajištění světové bezpečnosti.

Pořad odvysílala BBC v premiéře v sobotu 25. září 2004.

 
 
OmnibusOmnibus
Dokumenty o významných tématech ze světa i z domova
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí