Jak se za posledních deset let změnila kvalita vzduchu, ve kterém průmyslové zplodiny a nečistoty poškozovaly plíce statisícům bývalých východních Němců a Severočechů? Jak životnímu prostředí pomohla a pomáhá Evropská unie? Odpovědi na zmíněné otázky hledal s německými a rakouskými odborníky, politiky a obyvateli kdysi zhuntovaných oblastí na hranicích bývalé NDR a Československa Martin Řezníček.

Audio záznam 6. dílu v MP3

"Podle mého názoru je životní prostředí jedním z klíčových problémů dneška. Musíme zastavit globální oteplování a ničení životního prostředí jako takového. Země není náš majetek. Zdravou planetu musíme nechat i našim dětem."

Slova generálního tajemníka OSN Koffiho Annana poté, kdy USA odmítly podepsat kjotský protokol o snižování emisí.

Globální přístup je však k ničemu, pokud nevychází z malých, relativně nenápadných kroků. Takových, jakými v uplynulých letech prošly nové německé spolkové země, včetně Saska.

Tramvaje z plzeňské Škodovky dodnes křižující drážďanské ulice nejsou jediným znakem, který měly společný severočeská města a tato saská metropole. Drážďany teď vypadají stejně jako jakékoli sídlo na Západě - lesknoucí se výlohy plné často luxusního zboží, kvalitní auta a lidé chodí oblékaní jako v Paříži.

Proměna černého trojúhelníku

Ještě před deseti lety však děti na obou stranách hranice za inverze kvůli budování světlých zítřků nemohly chodit do školy a lidé při čekání na autobus nesledovali billboardy s bombastickými reklamami, ale světelné tabule oznamující množství škodlivin ve vzduchu.

"V západoněmeckém Goetingenu jsem studoval lesní hospodářství a samozřejmě jsem slyšel o rozsáhlých škodách na lesích v Krušných horách a viděl v televizi mnoho záběrů. A ty nebyly nepodobné těm ze Západního Německa. Když jsem to ale potom spatřil na vlastní oči, tak jsem zůstal zkoprnělý. Příroda dostala opravdu zabrat. Poručilo se řekám, kudy mají téci. Tehdy jsem si uvědomil, že to bude trvat ještě hodně dlouho, než se vše podaří dát do pořádku," říká Ulrich Pietzarka, který vede dvě stě let starou botanickou zahradu v saském městečku Tharandt - asi 20 km jihozápadně od Drážďan.

Na Východ přišel v polovině devadesátých let. V té době už Evropská unie a staré spolkové země investovaly do životního prostředí v bývalé NDR miliardy marek ročně, aby přírodě pomohly se po desetiletích vzpamatovat. Výsledek je v přihraniční oblasti vidět takřka na každém kroku a je jedno, jestli zrovna projíždíte městem, vesnicí nebo volnou krajinou.

Lepší ovzduší za více peněz

Konkrétní čísla doplňuje Holm Grosse, který se na Evropském institutu pro postgraduální vzdělávání v Drážďanech zabývá životním prostředím a který v osmdesátých letech studoval v Bratislavě:

"Množství prachu ve vzduchu od roku 1990 v Sasku pokleslo o 50 procent, a když si vezmete kdysi hodně postižené Lipsko, tak tam dokonce až o 80 procent. Oxid siřičitý zaznamenal snížení o 30 - 50 procent. Oxidy dusíku také klesly, ale jen o 15 až 20 procent, což je způsobeno nárůstem dopravy."

Taková změna přirozeně nenastala přes noc. Podle Holma Grosseho však ke zlepšení životního prostředí nepřispěly pouze státní peníze:

"Do sanací se od roku 1991 do 1997 v Sasku investovalo 11 miliard marek ze státních peněz. Soukromá sféra sama investovala do životního prostředí 6 miliard marek. Bylo to potřeba, aby podniky vůbec mohly na evropském trhu existovat. No a tím zpětně samozřejmě pomohly životnímu prostředí i v Sasku."

Překvapivě rychlá regenerace

Změnám ve střední Evropě bedlivě přihlížely i okolní státy. Johannes Mayer z rakouského Spolkového úřadu pro životní prostředí ve Vídni tvrdí, že ho rychlost, jakým se životní prostředí zlepšilo, překvapila:

"Vývoj k lepšímu v těchto zemích za posledních deset let byl rychlejší, než kdo očekával. Nejdříve samozřejmě ustoupil těžký průmysl jako jeden z největších znečišťovatelů. Zároveň středoevropské země investovaly do modernějších technologií. Před devadesátým rokem ovlivňovaly tyto státy negativně životní prostředí v Rakousku, a proto Vídeň tuto, řekl bych, zahraniční očistu, také finančně podporovala. A to už jen kvůli tomu, aby se situace zlepšila i samotném Rakousku. Například jedna ze slovinských elektráren pouštěla v osmdesátých letech do ovzduší více emisí než celé Rakousko dohromady."

Vraťme se ovšem do černého trojúhelníku - tedy do území ohraničeného severními Čechami, Saskem a jihozápadním Polskem. Kvalita ovzduší, alespoň pokud jde o oxid siřičitý, se na německém i českém úpatí Krušných hor dostala na úroveň požadovanou Evropskou unií někdy kolem roku 1997 a 1998.

Na začátku devadesátých let patřila v Sasku mezi velmi znečištěné každá druhá řeka, nyní už jen každá patnáctá. Nachodil jsem kolem Drážďan hodně kilometrů a na klasický zápach nebo různé pěny z chemikálií, které dříve patřily k nedmyslitelnému charakteru, jsem víceméně nenarazil.

Přísnější směrnice

Kvalita ovzduší v české příhraniční oblasti je na úrovni požadované Evropskou unií

Z českého pohledu je také povzbudivé zlepšení kvality vzduchu. Limity EU pro oxidy dusíku, které má na svědomí především automobilová doprava, splňuje poněkud překvapivě lépe česká příhraniční oblast než Sasko. Tento německý region překračuje úroveň danou Bruselem mnohde i třikrát. Severní Čechy se v průměru drží víceméně při tomto limitu.

Dieter Brandt z drážďanského sdružení Grüne Liga, tedy Zelená liga, který se podílel i na řadě přeshraničních aktivit podporovaných Evropskou unií, tvrdí, že patnáctka nepomohla oblasti jen penězmi:

"První pomoc samozřejmě byla ta finanční. Západní část Německa a Evropská unie jako taková do zlepšení východoněmeckého životního prostředí napumpovaly miliardy marek. Další část se týkala té úrovně legislativní, neboť patnáctka má v této oblasti velice přísné směrnice. Co se ovšem nepodařilo ve východním Německu a nedaří se ani v kandidátských zemích, je předcházet škodám. My přírodu nejdříve zhuntujeme a pak se jí snažíme pomoc - tedy čistíme takzvaně na konci trubky místo na začátku. Střední a východní Evropa měla šanci Západ v tomto předběhnout a neopakovat jeho chyby, ale nedokázala to."

České problémy s odpadem

Hlavní problém vidí Dieter Brandt v tom, že Česká republika nedokáže ještě příliš zpracovávat odpady, tedy že se málo recykluje.

"Další rozdíl mezi ČR a Německem nebo unií vidím v kvalitě vod, byť zde nelze opomenout pokrok, kterého se dosáhlo například na Labi. Ovšem dodal bych ještě jednu věc. Problémy s naplňováním standardů v oblasti životního prostředí nebudou mít jen noví členové Evropské unie, ale mají je paradoxně i ti dosavadní. Takže si myslím, že bychom měli více spolupracovat a radit si. A Brusel by zároveň měl být realistou a nevyžadovat od kandidátských zemí za každou cenu to, co sám nedodržuje," říká Dieter Brandt.

Ekologie po německu

Byť byl dříve stav životního prostředí v NDR zubožený, anebo možná právě proto, zaujímala ekologie důležité místo na známé drážďanské Technické univerzitě. A po devadesátém roce se mezi ostatními obory vyšvihla ještě výše.

Vydal jsem se proto na tuto školu, abych zjistil, co vedle praktiků soudí akademici. V supermoderní budově umístěné v krásném tichém údolíčku plném lesů jsem se setkal se třemi předními německými odborníky na ekologii.

Profesor Otto Wienhaus patří mezi ty, kteří v devadesátých letech bedlivě sledovali masivní investice ČEZu do odsíření uhelných elektráren. Překvapil mě však tím, když své argumenty dokládal českou knihou z osmdesátých let, ve které tehdejší režim sám sebe propagandisticky holedbal za to, jak se mu daří rekultivovat doly:

"Tady na těch obrázcích můžete vidět, jak se situace v příhraniční oblasti zlepšila. Nedávno jsme tyto snímky vystavovali zde v Drážďanech. Do této kdysi měsíční krajiny se opět vrací turistika. Podle mého názoru lze z jižního Saska a severních Čech udělat pěknou, velice atraktivní oblast nejen pro místní lidi, ale pro turisty z celé Evropy. Dokonce se na svazích, kde se dříve těžilo uhlí, objevují i vinohrady. No a měli jsme již příležitost toto dobré vínečko ochutnat."

Radioaktivní krajina

Jak vidět, žaludkem drážďanských akademiků neprochází jen láska, ale nyní i dříve nemyslitelné severočeské víno. A když zůstaneme u pořekadel s lidskými orgány - říká se, že co oči nevidí, srdce nebolí. To ovšem neplatí u dalšího bolavého bodu bývalých těžebních oblastí, a sice radioktivity.

Odborníci tvrdí, že když člověk tímto územím projde, tak se mu samozřejmě nic nestane. Horší by ovšem bylo, pokud by se zde chtěl usadit na trvalo a postavit třeba dům.

Další z profesorů drážďanské univerzity Ernst Dudel varuje, že radioktivní znečistění hraje mezi ostatními problémy životního prostředí, na které se média soustřeďují, tak trochu roli popelky:

"Radiace v krajině poklesla, takže situace se celkově zlepšila. Ovšem i tak zůstávají zde v Německu ale i v Čechách obrovská území s vysokým zářením. Mnohde sice vznikly na místě vytěžených ploch sady, louky nebo lesy, ale když zapíchnete sondu do země, zjistíte, že situace rozhodně není ideální. A to se týká jednak povrchové vody, ale také vody, která zaplnila nepoužívané doly. Takže tohle si myslím, že bude poté, co jsme jakž takž zvládli znečištění ovzduší, další náročný úkol, který nám zde komunisté nechali."

Ekonomický útlum přínosem

Ani v bývalé NDR ani v České republice se ovšem životní prostředí nezlepšilo pouze tím, že by se na komíny elektráren a chemiček nasadily filtry. Obrázky z příhraničních oblastí jsou dost podobné.

Když jedete z Lipska směrem k německo-českým hranicím, vidíte řadu zavřených továren, opuštěných průmyslových komplexů, skladů apod. Někteří tedy za lepší vzduch zaplatili ztrátou zaměstnání.

Otto Wienhaus zdůrazňuje, že životní prostředí se zlepšilo právě v důsledku ekonomického útlumu.

"To mělo samozřejmě důležitý dopad na hospodářství, zvláště zde v Sasku a pak v jižním Brandenbursku. Když si vezmete, že se tehdy těžilo 300 milionů tun uhlí za rok, tak je jasné, že v tomto oboru bylo zaměstnáno mnoho lidí, kteří v devadesátých letech o svou práci přišli. Se zavíráním elektráren a mamutích podniků se ovšem na druhé straně zvýšila kvalita života a to značně. Ekonomika se začala přetransformovávat z průmyslu na služby, takže zde později zase vznikly nové pracovní příležitosti."

Nový přístup k životnímu prostředí

Příkladem česko-německé spolupráce je nový Národní park České Švýcarsko

Vstup bývalé NDR do Evropské unie, respektive sjednocení Německa postupně přineslo i změnu způsobu myšlení obyvatel nových spolkových zemí, i když z vlastní zkušenosti mohu říci, že asi ne takovou, jak by si někdy západní Němci přáli.

Změna se samozřejmě týkala i životního prostředí, což dosvědčují slova třetího z profesorů drážďanské univerzity Petera Schmidta:

"Na jednu stranu přibývá lidí, kteří se s životním prostředím identifikují, ale na druhé tu máte konzumní společnost, ve které se lidé přírodě čím dál více vzdalují. A je úkolem škol nebo například naší univerzity, aby v mladých lidech probudili zájem o životní prostředí. Slovo AIDA je známé spíše v hudebním světě, ale je to také anglická zkratka jistého přístupu: A - z anligkého attention tedy pozornost, I - interest tedy zájem, D - desire - tedy přání nebo touha a písmeno A - action - znamenající akci."

Společné česko-německé projekty

I přes výrazné zlepšení životního prostředí v tzv. černém trojúhelníku se budou všechny tři země - tedy Německo, Polsko i ČR - z následků dob minulých, jak tvrdí odborníci, vzpamatovávat ještě několik desítek let.

Vyčíslitelných škod, které třeba nejsou na první pohled vidět, bylo napácháno za stovky miliard korun. Takže rekonvalescence bude pokračovat i v době, kdy se střední Evropa dostane pod jednu pokličku s názvem Brusel.

Přeshraniční spolupráci nyní Unie podporuje v rámci programů PHARE a INTERREG. Jak doplňuje Holm Grosse, v některých obcích se například díky společné aktivitě na jednom místě čistí odpadní vody z českých i německých domácností:

"Máme společné čističky - například Vejprty - Baerenstein nebo Varnsdorf- Seifhennersdorf. A ve Varnsdorfu právě v těchto dnech vzniká společná průmyslová zóna, což je první a ojedinělý projekt v rámci česko-německé spolupráce."

Mimochodem, právě čističky odpadních vod jsou oblastí, kde bude ČR při vstupu do Evropské unie mimojiné žádat výjimku, neboť nebude schopna těmito zařízeními vybavit všechny obce nad 2 000 obyvatel tak, jak Brusel káže.

Národní park České Švýcarsko

Asi nejviditelnějším příkladem česko-německé spolupráce v oblasti životního prostředí bylo nedávné ustavení Národního parku České Švýcarsko, neboli Labské pískovce a to z obou stran hranic.

"Jde o jednu krajinu, potom dvě chráněná území a teď dva národní parky. Ovšem ustavením národních parků naše spolupráce neskončila. Spolu s našimi českými kolegy se v tomto konkrétním případě zabýváme tím, jak chránit přírodu, aniž bychom museli celé území zavřít před turisty. Řešíme společně například rekultivaci místních značně poškozených lesů," vysvětluje Peter Schmidt.

Mezi jednu z nejpostiženějších oblastí tzv. černého trojúhelníku patřilo údolí Nisy ležící pár kilometrů na sever od ČR na hranicích mezi Německem a Polskem.

Ekologická energie

V těchto dnech již ke koloritu místní krajiny nepatří oblaka dýmu z četných komínů, ale spíše stožáry větrných elektráren. Těch je k vidění mnoho i podél dálnice z Drážďan na východ směrem k Polsku. Elektřinu získávají netradičním způsobem.

"Teplárna na biomasu, ve které teď stojíme, zpracovává dřevní odpad, který vzniká při úpravě dřeva v nedaleké pile - tedy piliny a štěpku. Za rok spotřebujeme asi 25 tisíc kubíků tohoto materiálu. Vedle toho zde máme generátor na řepkový olej o výkonu 650 kw, který spolu s dvěma větrnými elektrárnami zásobuje proudem celou obec Ostritz," vypráví Bernd Dietrich, který má ve zmíněné vesnici na starost vytápění a zásobování elektrickým proudem.

Ekologickou a energeticky zcela soběstačnou obcí Ostritz se třemi tisíci obyvateli na hranicích s Polskem se Německo chlubilo i na nedávné celosvětové výstavě EXPO v Hannoveru.

Bernd Dietrich, který stál v Ostritzu u zrodu ekologických technolgií, říká, že i přes velké počáteční investice je tento způsob vytápění levnější než dříve užívané uhlí. A navíc, jak doplňuje, změna způsobu získávání energie byla spíše nutností než nějakým vznešeným úmyslem:

"Tato teplárna stojí na místě bývalé textilní továrny, která byla zavřena v roce 1990. To byla také doba, kdy jsem si uvědomili, že musíme se životním prostředím v obci něco dělat, neboť se to již zde nedalo vydržet. Asi pět kilometrů odsud stojí dvě ohromné hnědouhelné elektrárny a víceméně za rohem je obrovský důl."

Rakousko jako příkladný člen EU

Zpracováním biomasy vzniká "ekologická" elektřina

Ostritz sice může být průkopníkem na hranicích Německa a Polska, nicméně v nejsevernějším cípu Rakouska, při hranicích s Českou republikou, se nachází podobně ekologicky zaměřená obec Kautzen.

Ta prošla v devadesátých letech podobně revolučními změnami jako německý Ostritz. Starosta Kautzenu, sedlák Erwin Hornek vysvětluje důvody:

"Na začátku to vlastně byla nutnost řešit energetickou situaci za pomoci toho, co se zde nachází, neboť jinak peníze, které do oblasti přišly, odešly na platbách za elektřinu zase pryč. Například vytápění školy proudem bylo hrozně náročné. A místní lidé nechtěli placením za energii odvádět peníze někam jinam. Našli jsme proto způsob, jak zajistit, aby finance zůstaly v místě a pomáhaly nadále naší obci Kautzen. Musím přiznat, že ten ekologický aspekt stál na začátku trochu v pozadí."

Kautzen, podobně jako Ostritz vytápí kotelna na biomasu, tedy na dřevo a slámu. Obec navíc vyrábí řepkový olej, který se hodí jak například do fritovacích hrnců tak jako palivo do automobilů.

Když s Erwinem Hornkem projíždíme po okolních polích s řepkou, tak se potutelně usmívá a říká, že zde mu roste budoucí šťáva do jeho vozu.

Ekologické vesnice

Podobných ekologických obcí, jako je Kautzen, je v Rakousku možno najít více. Co je ovšem na této vesnici zajímavé, je to, že k podobným krokům inspirovala i některá česká sídla. Díky Kautzenu nyní stojí kotelna na biomasu i ve Starém městě pod Landštejnem.

Rakouská strana dokonce přispěla i finančně 15 miliony korun. Ovšem za podmínky, že technologii dodá rakouská firma. Takže vlastně podpora domácímu, rakouskému průmyslu prostřednictvím výstavby v české obci, z níž má opět ve formě čistého vzduchu prospěch obec rakouská. Ještě jednou starosta Kautzenu Erwin Hornek:

"V naší obci žije zhruba třináct set obyvatel a část našeho katastrálního území obepíná dvanáct kilometrů hranic s Českou republikou. Máme spoustu společného, i když myšlení lidí je mnohdy ještě trochu odlišné. Děti ze Starého města kdysi chodili sem k nám do Kautzenu do školy, můj dědeček byl starostou jedné, dnes už zaniklé, české obce. A když se otevřeli hranice, chtěli jsme pomoci, tam kde jsme mohli. Takže jsme nabídli spolupráci na výstavbě kotelny na biomasu a i nyní si v různých věcech navzájem pomáháme a radíme. A co je zajímavé, naší sousedskou spolupráci nehodnotili jako příkladnou jen ve Vídni nebo v Praze, ale i v Bruselu."

Využívání obnovitelných zdrojů

Evropská unie plánuje, že v roce 2005 dosáhne v rámci patnáctky podíl obnovitelných zdrojů energie - tedy vodní, větru, biomasy a solární v průměru asi 6 procent. V České republice se toto číslo teď pohybuje někde okolo 2 procent, přičemž Rakousko už nyní vyrábí "ekologickou energii" z celé jedné čtvrtiny.

Přirozeně, že na tom mají hlavní podíl vodní elektrárny, jichž je v Alpách s nadsázkou pomalu tolik jako sjezdovek. O obnovitelných zdrojích přednášel před časem v Praze i poslanec německého Bundestagu Hermann Sheer. Zeptal jsem se ho tehdy, jak se v současném světě, kde existuje tak masivní podpora fosilním zdrojům, chce tohoto způsobu zbavit:

"To je otázka nahrazení ropy a zemního plynu bioenergií. A to je také velice aktuální téma pro Polsko, Maďarsko a ČR, které se zanedlouho stanou členy EU. Tyto země totiž mají větší podíl lidí pracujících v zemědělství, než je běžné v EU, a mnoho po rozšíření ztratí práci. Nabízí se pro ně tedy výborná příležitost, aby v zemi zůstali a podíleli se na výrobě biomasy, a to jak na výrobu tepla, tak i elelektřiny a bioplynu pro automobily. A to není důležité a výhodné jen z ekologických , ale především, a to zdůrazňuji, z ekonomických důvodů."

Požadavky EU v oblasti životního prostředí

Jakou roli EU vůbec v předvstupních rozhovorech ekologii přisuzuje? Hovoří hlavní český vyjednavač pro oblast životního prostředí Bedřich Moldan:

"EU věnuje životnímu prostředí ve vstupních rozhovorech mimořádnou pozornost. Kapitola o životním prostředí je jednou z nejrozsáhlejších, protože na úrovni evropského práva je upravena velká část norem týkající se životního prostředí. To je dáno tím, že Evropa je malý kontinent a že je třeba chránit prostředí jednotným způsobem. Co se týče ČR, tak má EU v dobré paměti, že v roce 1991, kdy zanikla NDR, jsme se stali vlastně nejhorším znečišťovatelem ovzduší v Evropě."

Když se ve známých vídeňských kavárnách zeptáte, co místní napadne, když řeknete slova životní prostředí a Česká republika, zcela jistě vám většina odpoví jménem jedné jihočeské vesničky, kde se tyčí čtyři betonové chladící věže. Ano, Temelín dominuje již nějaký pátek česko-rakouským vztahům a komplikuje i jednání s Bruselem o kapitole energetika.

Nechme však zmíněný fenomén pro tentokrát stranou, neboť o něm zcela jistě ještě hodně dlouho uslyšíme, a podívejme se spíše na to, co Rakousku samotnému přinesl vstup do Evropské unie v oblasti ekologie.

Rakouský střet s evropskou ekologií

Vydal jsem do Vídně za poslankyní rakouského parlamentu za stranu Zelených a stínovou ministryní životního prostředí Evou Glawischniggovou:

"V době, kdy se diskutovalo o tom, zda se má Rakousko stát členem EU, se v oblasti životního prostředí mluvilo o třech sporných bodech. První bylo předpokládané masivní zvýšení dopravy zvláště v Tyrolsku, což se poté bohužel potvrdilo. Druhým pak vstup do Euroatomu. To je docela paradoxní, když Rakousko jadernou energii odmítá, a za třetí spousta otázek v zemědělství. Rakousko bylo známé tím, že mělo řadu menších farem, ale kvůli způsobu rozdělování dotací z Bruselu bylo potřeba vytvořit větší celky. Takže v současnosti mají farmy například místo původních 400 i patnáct tisíc prasat. EU se nyní začíná zabývat tím, zda by se v rámci tolik odkládané reformy zemědělské politiky nemělo pomalu zavádět vlastně přesně to, co Rakousko muselo zrušit. Takže je to v tomto ohledu trochu postavené na hlavu."

Jak vidět, Rakousko má k politice Unie v této věci řadu připomínek. Johannes Mayer z rakouského Spolkového úřadu pro životní prostředí ovšem tvrdí, že i přes některé výhrady není důvod Brusel pro jeho postoj v ekologii odsuzovat:

"Je těžké říci, zda je možné si na něco stěžovat, když jako jeden z členů unie tuto politiku formulujete. Ale je tady jedna věc, kterou jsme zjistili po našem vstupu. A sice, že je potřeba se aktivně podílet na činnosti Evropské komise a parlamentu při tvorbě různých směrnic, a reagovat rychle, pokud máte zvláštní zájmy. To pro nové členy není jednoduché a Rakousko se to pořádně nenaučilo dodneška. Na druhou stranu jsme měli výhodu, že jsme do Unie vstupovali s tradičně ekologicky uvažujícími skandinávskými státy."

Noví členové jako alibi

Dosud jsme se zabývali tím, jaký může mít rozšiřování vliv na životní prostředí v kandidátských státech. Položme si ale otázku opačně. Jaký dopad bude mít začlenění střední a východní Evropy na životní prostředí v Unii samotné. Hovoří opět Eva Glawischniggová:

"O tom, jaký bude mít rozšíření EU dopad na formulování politiky v oblasti životního prostředí, se moc nediskutuje. Proces přijímání přísnějších směrnic to ovšem zcela určitě zpomalí. Nové státy patří mezi ty, které logicky nemají tak přísné normy, a to jen posílí skupinu těch, jak se někdy říká, špinavějších zemí - což jsou vlastně všechny středomořské od Řecka až po Portugalsko, Francie a Velká Británie. Takže dle mého názoru se některé z těchto států na příchod kandidátů doslova těší, protože budou moci říci: "tak teď zde máme nové státy a některá omezení v oblasti živ. prostředí je tedy potřeba odložit."

Skloubení ekonomiky s ekologií

"Klasické problémy nehrají takovou roli jako před 10 lety, lidé jsou tím relativně uspokojeni, ale jsou tu jiné problémy - globálnější - a sice vyčerpávání energetických zdrojů, celosvětový růst obyvatelstva. Tím, že tyhle problémy nevnímáme, tvoříme další chyby."

Holm Grosse na závěr ve zkratce načrtl to, co před novou, větší Evropskou unií ale vlastně i zbytkem světa stojí. Tradiční problémy s ekologií, tak jak je v současnosti zná Česká republika, postupně ustoupí do pozadí.

Do popředí se dostane především to, co nyní trápí vyspělou část západní polokoule. A sice jak skloubit hospodářství se životním prostředím tak, aby jedna věc druhé nepřekážela. Právě udržitelný rozvoj patří mezi témata, v nichž je společný postup jediným možným.

Nikdo však v tuto chvíli nedokáže s určitostí říci, zda se budoucí, čím dál různorodější Evropské unii podaří v životním prostředí opravdu příslovečně táhnout za jeden provaz.