BBC Online Network | váš názor
 
Zprávy
Analýza
Britský tisk
Evropský tisk
Radiofejeton
Dobré ráno
Interview
Víkendové pořady
Nová Evropa
Frekvence
Programy
Redakce
In English
Anglicky
s BBC
 
Other BBC sites:

Omnibus


Boj za práva žen ve viktoriánské Anglii


Ve viktoriánské Anglii neměla vdaná žena žádná práva

Neděle 21. ledna 2000


Připravila Zuzana Zrůstová

Ve viktoriánské Anglii se žena bez ohledu na své společenské postavení okamžikem sňatku vzdávala prakticky všech svých práv. Jedinou výjimkou byla královna Viktorie, o čemž svědčí příběhy tří žen, které porušením tehdejších pravidel pobouřily viktoriánskou společnost, ale přitom odhalily pokrytectví a dvojí měřítka, na nichž byla tato starobylá pravidla založena.

Manželky bez práv

Podle anglického nepsaného zákona, vdaná žena neexistovala. V očích zákona nebyla nikdo. To platilo i o Carolyne Nortonové, obdivuhodné ženě, uznávané básnířce a skladatelce písní proslulé důvtipem i krásou. "Ale muži, jak říká její životopisec," doktor Alan Chedzov, "na ni reagovali různě".

"Pro některé muže měla Carolyne sex-appeal a většina ji zřejmě považovala za provokativní. Američtí profesoři, jak sama řekla, naprosto propadali jejímu kouzlu. Jiné muže děsila. Jeden ji popsal jako hroznou, nebezpečnou, krásnou. Spisovatel Tennyson ji nemohl vystát. Říkal, že to bylo jako sedět u večeře vedle hada."

Na literárních večírcích byla Carolyne Nortonová často jedinou ženou. Byla vnučkou dramatika Richarda Brinsleyho Sheratona. Jako plodná a úspěšná spisovatelka se v literárním světě zcela vyrovnala svým mužským protějškům.

Nepovedené manželství

Carolyne se ale potřebovala dobře provdat, protože její rodina byla chudobná. Vzala si tedy člověka, kterého sotva znala - byl to právník a poslanec.

"George Norton, dědic lorda Grantleyho, byl spřízněn s aristokracií a zdál se být vhodným partnerem. Vlastnil půdu v hrabství Yorkshire. Carolyne si myslela, že to s ním bude umět tak jako s ostatními muži."

Ale už v počátcích manželství George odhalil své temné stránky. Ukázalo se, že George Norton byl hrubián, který nesnášel společnost, s níž se jeho žena stýkala, a nezdráhal se Carolyne surově bít. Nenáviděl chytrost, zvláště u ženy. Chtěl manželku, která by byla tichá a poslušná. Carolyne nebyla ani jedno ani druhé. Ale byly tu i jiné neshody.

"Sheratonové byli všichni whigové. Patřili k radikálnějšímu křídlu této liberální politické strany. Reformu a radikalismus měli v krvi. Ale George Norton byl poslancem konzervativních toryů. Nevycházeli tedy dobře ani politicky."

Situace se ještě zhoršila, když George ztratil svůj poslanecký mandát. Carolyne využila svých politických konexí, aby se mu pokusila pomoci. Napsala příteli své rodiny, lordu Melbournovi.

Přátelství s budoucím premiérem

Lord Melbourne - whig jako její rodina - byl ministrem vnitra v nové vládě. Když Carolyne navštívil, požádala ho o místo pro svého manžela. "A díky Lordu Melbournovi se místo našlo. George se stal místním soudcem a většinu odpolední trávil u soudu. Carolyne," jak říká její životopisec Alan Chedzov, "mezitím udržovala přátelství s Melbournem."

"Lord Melbourne navštěvoval Carolyne dvakrát třikrát týdně a trávil s ní odpoledne vždy několik hodin. Pokračovalo to několik let. Bylo to velké romantické přátelství. On se cítil polichocen společností této mladé ženy, ona se cítila poctěna pozorností tak významného člověka."

Navzdory tomu, že Carolynino manželství bylo velmi nešťastné, jejím velkým potěšením byli její tři synové, jimž byla skutečně oddanou matkou. Přestože byla velmi úspěšnou spisovatelkou a měla přátele, byla spokojená, když mohla trávit veškerý čas ve společnosti synů. Děti byly pro ni to hlavní.

Násilí na ženách povoleno

"Jednou, když byla Carolyne těhotná, ji George srazil na zem, kopal ji a ona o dítě přišla. Zákon dovoloval mužům bít manželky. Jen je nesměli bít holí silnější než palec na ruce, aby ji nezranili," říká Alan Chedzov.

Carolyne byla v tomto manželství jako v pasti. Podle
 

Zákon dovoloval mužům bít manželky. Jen nesměli bít holí silnější než palec na ruce, aby ji nezranili.

 
   
 

Alan Chedzov

 
zákona patřilo vše Georgovi. Kdyby ho opustila, neměla by nic, dokonce ani děti. Kromě vlastní rodiny věděl o jejím utrpení jen Melbourne. Radil však Carolyne, aby svého manžela neopouštěla, protože mu dělaly starosti spekulace v novinách o skutečné povaze jejich přátelství.

V dubnu 1836 George Norton Melbourna obvinil, že se s jeho ženou dopustil cizoložství. "Nevím, co by se stalo dnes, kdyby premiér třikrát týdně navštěvoval mladou ženu. Toryové věděli, že pokud dokáží vyvolat skandál, mohlo by to položit vládu. A tak nakonec donutili Nortona, aby premiéra žaloval."

Případ se stal senzací. Melbourne byl v té době už premiérem a bylo to poprvé, co byl předseda vlády obžalován z cizoložství. Melbournova budoucnost byla ohrožena a s ní i osud celé strany whigů.

Bez práv a bez dětí

Carolyne, která pro zákon neexistovala, nedostala příležitost se u soudu hájit. Při křížovém výslechu služebnictva v nabité soudní síni ale vyšlo najevo, že je Norton podplatil, aby lhalo. Porota jednomyslně shledala Melbourna nevinným z cizoložství. Melbourne ale Carolyne opustil a skandál zničil její reputaci.

Carolyne byla vykázána ze slušné společnosti. George Norton ji potrestal ještě víc. Vzal jí děti, které pak Carolyne objevila v opatrování slečny Vaughanové, Nortonovy milenky. Neměla k nim však přístup.

Carolyne pomalu poznávala, jak nelítostný dokáže George být. Jako právník věděl, že právo je na jeho straně. Carolyne se proto rozhodla, že jedinou zbraní proti němu bude, když sama právo nastuduje.

"Zjistila ke svému úžasu, že veškerý majetek, který měla, to málo peněz, co zdědila od vlastní rodiny, ale také poměrně slušné peníze, které si vydělávala psaním, patřily jejímu manželovi, nikoli jí, a to od okamžiku, kdy si ho vzala. To platilo pro všechny ženy viktoriánského období. Zjistila také, že jako osoba pro zákon neexistuje."

Bezpráví vdaných žen

Vše, co zjistila, vyjádřila Carolyne v pamfletech, dopisech a v rozhovorech s přáteli.

"Chtěla bych poukázat na bizarní anomálii, podle níž provdané ženy nemají existenci - v zemi, které vládne panovník ženského pohlaví. Vdaná žena nemá v Anglii žádnou právní existenci. Její bytost je ... "vstřebána" ... do osobnosti jejího manžela. Anglická manželka nemá právní nárok dokonce ani na své šaty a ozdoby. Anglická
 

Vdaná žena nemá
v Anglii žádnou právní existenci. Její bytost je "vstřebána" do osobnosti jejího manžela. Nemá právní nárok ani na své šaty, ozdoby nebo výdělky.

 
   
 

Carolyne Nortonová

 
manželka si nesmí podle zákona dělat nárok na své výdělky. Anglická manželka nemůže opustit dům svého manžela, nemůže žalovat za nactiutrhání, nemůže svého mažela vázat žádnou dohodou. Můj manžel je právník a poučil mě o všech kličkách anglického zákona."

Carolyne nyní vytáhla na vlastní křižácké tažení, aby dosáhla uznání práva žen odloučených od manžela na jejich děti. Narazila však na velký odpor, zvláště v toryovském tisku. List British and Foreign Review napsal.

"Takové lži - těch se může dopustit jen ďáblice. Bestie v ženských šatech. Může tato žena vůbec být manželkou nebo matkou?"

Zákon o opatrovnictví malých dětí

Povolala si na pomoc whigovské politiky a právníky, kteří sympatizovali s jejím postojem. Její hlas byl vyslyšen na vlivných místech.

Zákon o opatrovnictví malých dětí byl schválen v roce 1839. Zapsal se do právní historie jako první zákon, který uznal práva žen jako samostatných osob. Carolyne samotné však příliš nepomohl - své děti mohla občas vídat teprve po smrti jednoho ze svých synů.

Bitva s Georgem pokračovala, když jí přestal vyplácet výživné. Přes značné přijmy, které vynášela její spisovatelská činnost, se Carolyne hluboce zadlužila.

"Podle zákona byla Carolyne vlastně George Norton. Řekla si tedy, že George Norton může stejně tak dobře platit její účty," uvedl Alan Chedzov.

Morální vítězství

Norton to ale odmítl a jeden z Carolyniných věřitelů jej nakonec vzal k soudu. George pozval Carolyne jako svědkyni. Carolyne brzy pochopila, že v tomto procesu nejde o její výživné, ale o její pověst. Norton se snažil ji morálně zdiskreditovat. Tentokrát však už o zákonech věděla dost na to, aby mohla přistoupit na jeho hru.

"17 let jsem o těchto věcech mlčela, ale dnes vyjdou najevo, protože mě zastrašujete. Stydím se za vašeho klienta, jestli se nestydí sám. Nežádám o svá práva. Nemám žádná práva. Mám jen bezpráví."

Proces byl pro Carolyne okamžikem zvratu. Její morální vítězství nad Georgem ji přimělo k tomu, aby pokračovala ve svém tažení za spravedlnost. A jako tato ctnost - Spravedlnost - byla navždy zpodobněna ve fresce ve sněmovně lordů.

Carolyne si dobyla další vítězství v roce 1857, kdy do nového zákona o rozvodu byla zahrnuta její doporučení o tom, že rozvedené ženy odloučené manželky by měly mít právo nejen na své děti, ale i na své výdělky a majetek. Boj za rovnoprávnost žen před zákonem však teprve začínal.

Největší skandál viktoriánské éry

Dvojí měřítka v otázkách sexuálního života, která se stále uplatňovala jak v ložnici, tak v soudní síni, znamenala pohromu pro Harriet Mordauntovou, protagonistku jednoho z největších skandálů viktoriánské éry.

Jako mladá a hezká dívka se Harriet v roce 1836 provdala za bohatého a uznávaného Sira Charlese Mordaunta. Zdálo se, že je to perfektní dvojice. Skandál, jehož kořeny tkvěly v samotných počátcích tohoto manželství, způsobil paniku v srdci viktoriánského establishmentu, dokonce i v samotné královské rodině.

Lady Elisabeth Hamiltonová, je autorkou životopisu Harriet Mordauntové: "Pocházela z početné, ale také zřejmě bezstarostné a tolerantní skotské rodiny, která měla kontakty s královskou rodinou. Synu královny Viktorie, princovi z Walesu, následníkovi trůnu a jeho přátelům se podařilo rozšířit londýnskou společenskou sezónu až do Skotska. Tato rozmařilá a nevázaná společnost tam jezdila od panství k panství - mezi nimi bylo i venkovské sídlo Harrietiných rodičů."

Princ chlípník

Harriet, sice povrchní, ale krásná a temperamentní mladá žena se těšila obzvláštní princově přízni. Jeho rozmařilá společnost si ale rychle získali špatnou pověst. O sto let později vznikla písnička, v níž je následník trůnu označován jako "dirty Bertie" - chlípník Bertie.

"Na návštěvách ve venkovských sídlech se tato nevázaná společnost výborně bavila. Kromě střílení a honů často přebíhali do cizí postele. Stávalo se to i ve dne."

Sir Charles nepatřil ke stejné společnosti jako jeho mladá žena a Harrietini rodiče byli velmi rádi, že požádal o její ruku. Zřejmě si představovali, že když ji hned provdají, usadí se. Harriet si před sňatkem vymínila, že za ní přátelé z této nevázané princovi společnosti budou moci dál jezdit. Charles byl tak zamilovaný, že souhlasil.

Nevázaná společnost

Sir Charles, poslanec a vážený občan si vymínil, že se Harriet už nebude stýkat s princem z Walesu. Ale díky svým poslaneckým povinnostem a koníčkům jako rybaření často nebyl doma, a pro Harriet nebylo lehké odmítnout
 

Princ a jeho společníci se cítili při aférách
s vdanými ženami bezpeční. Když žena otěhotněla, nedalo se zjistit, čí to bylo dítě. U žen
z ulice navíc hrozilo nebezpečí pohlavních nemocí.

 
   
 

Elisabeth Hamiltonová

 
intimní pozornosti budoucího anglického krále.

"Princ a jeho společníci se při svých milostných aférách s mladými ženami, které stále žily se svými manželi, cítili bezpeční. Když došlo na nejhorší a žena otěhotněla, nedalo se nijak zjistit, čí to bylo dítě. Naproti tomu u žen z ulice vždy hrozilo nebezpečí velmi rozšířených pohlavních nemocí."

Osm měsíců po jednom z Charlesových delších pobytů mimo domov, porodila Harriet děvčátko. Soužilo ji však vědomí, že jeden z mužů z její zhýralé společnosti se nakazil pohlavní nemocí.

"Když dítě dostalo těžkou oční infekci, která se nechtěla zlepšovat, byla lady Mordauntová přesvědčena, že oslepne, protože na ně přenesla pohlavní nemoc, kterou se nakazila."

Předstírané šílenství

Ve své úzkosti se Harriet Charlesovi přiznala, že se pohlavně stýkala nejen s otcem dítěte, ale i ostatními muži společnosti, včetně prince z Walesu. Zdrcený Charles dospěl k přesvědčení, že jediným řešením je rozvod.

Ale když se o jeho záměru dozvěděl Harrietin otec, sir Thomas, který měl ještě pět neprovdaných dcer, rozhodl se obětovat dceru pro záchranu cti rodiny.

"Když sir Thomas přijel do Walton Hallu, šel hned nahoru za svou dcerou. A řekl: Chudáček, vždyť je šílená. Aby rodinu uchránil před tímto stigmatem nařídil Harriet, aby předstírala šílenství. Kdyby se to podařilo prokázat, nemusela by u rozvodového soudu svědčit."

Rozvodový soud se tedy nakonec proměnil v proces, který měl rozhodnout o Harrietině zdravém rozumu. Lékaři - buď přesvědčeni jejím chováním nebo spolčení se sirem Thomasem - ji všichni prohlásili za blázna.

"Viděl jsem lady Mordauntovou šestkrát. Měla prázdný pohled a bezdůvodně se smála."

"Její paměť téměř zmizela."

Soud s nevěrnou manželkou

Sir Thomas se domníval, že proces rychle skončí. Ale soudce, Lord Penzance, si vyžádal svědectví o Harrietině psychickém stavu před narozením dítěte, tedy v době údajné nevěry. Skandál se rozběhl na plno.

Teď měli šanci Sir Charles Mordaunt a jeho právníci. Kdyby dokázali Harrietinu svéprávnost, umožnilo by to rozvod. U soudu vyšlo při výpovědi služebnictva najevo, že jedním z Harrietiných milenců byl i princ z Walesu. Odhalena byla i jména všech ostatních, s nimiž měla milostné pletky.

Kdyby byl usvědčen následník trůnu, mělo by to dalekosáhlé důsledky. Královna Victorie neponechala nic náhodě. Kontaktovala svého premiéra, Gladstonea, který si v soukromí promluvil se soudci.

"Dědic trůnu se v tomto soudním procesu neměl čeho obávat."

Nevinní milenci

Při výslechu popřel jakékoli intimní kontaky s lady Mordauntovou a u toho také zůstalo. Žádný další křížový výslech se nekonal. V poslední den procesu, soudce lord Penzace připomněl porotě, že ačkoli muži, včetně prince z Walesu jednali nepatřičně, neznamenalo to, že jsou vinni.

Porota složená pouze z mužů po desetiminutové poradě prohlásila, že lady Mordauntová je duševně zcela nezpůsobilá.

Harriet byla obětí bitvy mezi dvěma mocnými muži - svým otcem a princem z Walesu. Předstírání duševní nemoci ji přišlo draho. Byla potrestána tím, že zůstala uvězněna v blázinci až do své smrti o 33 let později.

Josephina Butlerová - bojovnice za práva prostitutek

Královna Victorie nyní vládla čtvrtině zeměkoule a její říše byla na vrcholu své moci. Ale kvůli udržení této moci byly schváleny zákony, které ještě víc omezovaly práva žen.

V létě roku 1864 byl ne pravě korektním způsobem parlametnem protlačen zákon o nakažlivých chorobách. Říkalo se, že královna Victorie si při jeho podepisování myslela, že je to zákon týkající se dobytka. Ale nešlo o zvířata, nýbrž o prostitutky, a nešlo o dobytčí nákazu ale o pohlavní nemoci.

"Napříště už nejsou ženami, ale stávají se očíslováným, prohlédnutým a nálepkou opatřeným lidským masem, které vláda vrhá na veřejný trh."

Ženou, která měla dostatek odvahy postavit se proti této legislativě, byla Josephine Butlerová. Vyrostla v rodině oddané reformám a radikální politice a vášnivě věřila v ženská práva.

"Josephine byla velmi ženská, vysoce vzdělaná, kultivovaná, velmi duchovně založená, ale zároveň se silným smyslem pro sociální spravedlnost," napsala autorka jejího životopisu, doktorka Jane Jordanová.

Zastánkyně prostitutek

Po tragické smrti své dcery hledala Josephine vykoupení z této bolesti.

"Posedla mě neodolatelná touha najít bolest, která je pronikavější než ta moje. Mým jediným přáním bylo ponořit se do nějakého lidského neštěstí a říci postiženým. Rozumím vám, protože jsem také trpěla."

Rodina se přestěhovala do Liverpoolu, který byl tehdy jedním z nejrychleji rostoucích britských měst. Žilo tam velké množství lidí a bylo tam soustředěno velké bohatství, ale i velká bída. Josephine šokovalo, co viděla.

"Je tu dva a půl milionu žen, které mají na vybranou pouze mezi smrtí hlady nebo prostitucí. Tady v Liverpoolu se jí živí 9 tisíc žen, žádné jiné povolání se jim nenabízí."

Mezi prostitutkami byly i dvanáctileté dívky a pohlavní styk s nimi nebyl protizákonný. Mnohé skončily v obrovských institucích jako bylo liverpoolská Bridewellova věznice, kde si ženy na sebe vydělávaly prací. Nebylo odsud úniku a mnohé tu také zemřely.

Přehlížená prostituce

Ačkoli prostituce byla všudypřítomná, byla to skvrna na společnosti, které se nikdo nechtěl dotknout. Josephine našla poslání, které tak zoufale hledala.

"Bridewellova věznice pro ženy se skládá z velkých holých cel bez jakéhokoli zařízení, s vlkou kamennou podlahou a velkých tmavých klenutých prostor, kde se nacházelo pravděpodobně víc než 200 žen a dívek," vypovídala Josephine.

"Josephine nikoho nesoudila, přistupovala k prostitutkám jako k sobě rovným, říkala jim sestry. Ženy, které byly považovány za vyvrhele společnosti, kanál se jim říkalo. V Bridewellu se Josephine seznámila s dívkou jménem Mary Lomaxová."

"Mary Lomaxová byla první prostitutkou, kterou vzala k sobě domů. Bylo jí teprve 19 a byla vyhozena z nevěstince, když onemocněla a začala kašlat krev. Muselo to být opravdu zvláštní, brát prostitutky do vlastního domu. Ve všech volných pokojích, podkroví i suterénu měli Butlerovi ubytovány tyto dívky. Vůbec nepřipadalo v úvahu, že by žily nějak odděleně od Josephininých synů. Staly se skutečně součástí rodiny."

V armádě královny Victorie se sňatky nepodporovaly. Rodinou byl vojákům jejich regiment. Prostituce byla tedy považována za nezbytnou sexuální pojistku pro tyto muže. Odhadovalo se, že každý třetí voják byl nakažen pohlavní nemocí.

Zákon o pohlavních nemocech

Zákon o nakažlivých nemocech byl zaveden právě kvůli omezení pohlavních nemocí. Prostitutky se každý druhý týden musely podrobit vyšetření.

Viktoriánská mladá žena"Zákon o nakažlivých nemocech zbavil ženy jejich občanských práv. Nebyl způsob, jakým by dokázaly svou nevinu. Pokud odmítly nechat se vyšetřit, byly poslány do vězení na tak dlouho, než se vyšetření podrobily."

Josephine byla rozhořčena, že vláda schvaluje - jak tomu říkala - státní regulaci neřesti čili prostituce. Začala navštěvovat nevěstince a vězení ve městech s vojenskou posádkou, aby se na vlastní oči přesvědčila, jak tento zákon ženy postihuje. Později své poznatky popsala jako "sestup do čelistí pekla".

"Jakmile byla žena zatčena, musela podepsat takzvané prohlášení o dobrovolném podrobení se vyšetření, které samozřejmě dobrovolné nebylo. Pak byly surovým způsobem gynekologicky vyšetřeny. Mnoho těchto žen bylo těhotných. Bylo to strašlivé vyšetření."

Proti zákonu o nakažlivých chorobách

Podle tohoto zákona mohla být ve městech s vojenskou posádkou zatčena nejen prostitutka, ale kterákoli žena. Josephine zveřejnila v Daily News kritickou výzvu. Byl to výtvor Spolku žen za zrušení zákona o nakažlivých chorobách vedeného Josephinou Butlerovou.

Když byla petice předána parlamentu, bylo na ní 2 tisíce podpisů. Mnohé z nich patřily ženám. Ženy sice ještě neměly volební právo, ale již začaly využívat svého vlivu. Jeden z poslanců napsal:

"Váš manifest námi v dolní sněmovně hluboce otřásl. Víme, jak zvládnout jakoukoli jinou opozici ve sněmovně, ale tohle je pro nás velmi nepříjemné, tato revolta žen. Je to něco úplně nového - co máme s takovouto opozicí dělat?"

Kampaň za odvolání zákona se rozběhla naplno. Spolek si pořídil vlastní tiskařský stroj, aby mohli vydávat své letáky. Josephinin manžel George byl jejím hlavním spojencem a oporou v této kampani.

"Byl to velmi moderní manžel. Dal jí své požehnání, když vyjížděla na turné po celé zemi, kde promlouvala k lidem. Hovořil o ní také jako o velké političce a když mu některý z jeho přátel položil nějakou otázku týkající se politiky, říkával: Musím se nejdříve zeptat své ženy - ona má v rodině nejlepší politický mozek."

Dvojí morálka

"Kořenem zla jsou různá měřítka morálky. Jedno platí pro muže a druhé pro ženy. Je falešné a zavádějící tvrdit, že podstata dobra a zla jsou nějak spojeny s pohlavím. Nikdy neslyšíme, že by se o mladé ženě říkalo, že se jen potřebuje vybouřit."Josephine prohlašovala, že nebojuje jen za prostitutky, ale všechny ženy.

"Mužští kolegové Josephine radili, aby trochu zmírnila slova, protože často mluvila velmi ostře. Např. vyšetření prostitutek označovala za chirurgické znásilnění. Ona odmítla."

"Kde jsou tyto oběti? Jsou to děti chudých, dcery pracujících tříd, které jsou donuceny sloužit takzvané "potřebě"."

V parlamentních debatách poslanci vstávali a namítali: Kam budou naši synové chodit pro sexuální zkušenosti?

Vykořisťování chudých prostitutek

"Je od vyšších tříd zbabělé zavést zákon, který je proti zájmům chudých a který má zajišťovat zdraví jejich armád a námořnictva, zhýčkaných synů, pro něž byly tyto zákony

 

Je od vyšších tříd zbabělé zavést zákon, který je proti zájmům chudých a který má zajišťovat zdraví jejich armád a námořnictva, zhýčkaných synů, pro něž byly tyto zákony vymyšleny.

 
   
 

Josephine Butlerová

 
vymyšleny. Pracující muži, můžete se na to dívat? Jestliže je prostituce nezbytností, vyzývám pana Cavea, plukovníka Alexandra a pana Gaythorna Hardyho, aby každý přispěl jednou dcerou."

S rostoucím řečnickým sebevědomím byla Josephine stále kritičtější a otevřenější. Přes stále zuřivější opozici, která neváhala ani založit požár při jednom z mítingů.

Josephinina neohroženost, intelekt a politický talent však nakonec zajistily vítězství: Zákon o nakažlivých chorobách, který ve svých důsledcích zvyšoval poptávku nevěstinců po ženách a dívkách a pohlavní nemoci neomezil, byl v roce 1886 zrušen - rok poté, co byla zvýšena věková hranice beztrestného pohlavního styku ze 12 na 16 let.

Josephine se tak stala jednou z největších průkopnic ženské emancipace 19. století.

Související odkazy:
Éra královny Viktorie
Britské impérium ve viktoriánské době

 

    Zpět nahoru  
© BBC World Service
Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK.
Zprávy a audio ve 43 jazycích: