BBC Online Network | váš názor
 
Zprávy
Analýza
Britský tisk
Evropský tisk
Radiofejeton
Dobré ráno
Interview
Víkendové pořady
Nová Evropa
Frekvence
Programy
Redakce
In English
Anglicky
s BBC
 
Other BBC sites:


Komentář

Pátek 13. července 2001

předcházející 

Intelektuál bourající posvátné krávy

Adam Drda

Po krátké a těžké nemoci zemřel včera v Praze básník a filmový kritik Andrej Stankovič. Patřil k předním českým nekomunistickým intelektuálům - byl signatářem Charty 77 a členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, podílel se na vydávání samizdatových publikací.

V české kultuře se najde poměrně málo lidí, jejichž postoje a názory jsou tak kontinuální, jako byly ty Stanovičovy. Nikdy nepropadl totalitní ideologii a už v šedesátých letech patřil k redakci nemarxistické intelektuální revue Tvář, jež byla trnem v oku konzervativním i reformním komunistům. Po sovětské okupaci pak Andrej Stankovič, jemuž přátelé přezdívali "Nikolaj", přirozeně působil v opozici, v prostředí českého undergroundu a samizdatových nakladatelství.

Komunismus myslím nevnímal jako téma politické diskuse, ale jednoduše jako nelidský a násilný systém, který z principu odporuje slušnosti a přirozené mravnosti, který lidi nutí, aby zrazovali přátele a vlastní ideály, který jim brání chovat se svobodně.

Stankovičův přístup k umění byl identický. V tom smyslu, že se stavěl proti pokrytectví, proti pouhé formální dovednosti, proti rozličnému falšování. Napsal několik básnických sbírek, které se zcela vymykají běžné produkci, a řadu filmových kritik, u nichž je vždycky zjevná snaha nazývat věci pravými jmény, nepodlehnout modnímu názoru nebo popularitě tvůrce, ale zjistit, jestli má film skutečně sdělení, které stojí za to.

Jeden z rozhovorů, jež poskytl, má pro jeho kritickou metodu dosti příznačný, byť lehce ironický titulek: "Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce..."

Stankovič patřil k prvním lidem - pokud nebyl vůbec první - kteří kriticky zkoumali tzv. novou vlnu české kinematografie, díla Miloše Formana, Jiřího Menzla nebo Věry Chytilové. Se sympatiemi se zajímal o umělce, stojící na okraji, o outsidery, kteří sice nevešli ve všeobecnou známost, ale přesto vytvořili dílo značného významu.

Z tohoto důvodu napsal například práci o významu staroříšského nakladatele Josefa Floriana nebo se zabýval dokumentárními opusy Karla Vachka. Už za komunismu přeložil také dílo polského exilového spisovatele Czeslawa Milosze "Zotročené myšlení".

Po listopadu 1989 Stankovič své nazírání světa a pobývání v něm prakticky nijak nezměnil - nepotřeboval to. Opustil čerpačskou maringotku a pracoval jako knihovník na pražském Hradě, pravidelně psal například do Revolver Revue, působil v redakci časopisu Střední Evropa a ve Státním fondu České kinematografie. Pokud se veřejně angažoval mimo uměleckou oblast, pak to bylo vždycky v otázkách, které nějak souvisely se spravedlností, především pro oběti komunistického režimu.

Kdo měl to štěstí, že Stankoviče znal a kdo se naučil vnímat jeho humor a vyprávění, byl obohacen způsobem, jež je - obávám se - nesdělitelný. Byl to člověk sloní paměti, neuvěřitelných kombinačních schopností, člověk, který dovedl jaksi mimochodem dávat dohromady přátelství, která by možná jindy ani nevznikla. Andrej Stankovič zemřel včera v jednašedesáti letech.

 

    Zpět nahoru  
© BBC World Service
Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK.
Zprávy a audio ve 43 jazycích: