Jan Svěrák, filmový režisér
čtvrtek 10. května 2001



Poslechněte si rozhovor v MP3

Přečtěte si on-line rozhovor ZDE

Přepis rozhlasového rozhovoru


Pět let čekali filmoví diváci na nový snímek z dílny otce a syna Svěrákových. Jen pro úplnost, v roce 1996 přišel do kin snímek Kolja, který si podmanil nejen diváky, ale i členy filmových porot.

Kolja dosáhl zatím největšího úspěchu, který si zatím mohli Jan a Zdeněk Svěrákovi přát. Kromě Zlatého glóbu a šesti Českých lvů získal Kolja i Oskara, a to za nejlepší cizojazyčný film. Po pěti letech od vzniku Kolji dokončili Jan a Zdeněk Svěrákovi nový snímek - Tmavomodrý svět. Nejen o tomto filmu bude následujících třicet minut.

Pozvání do pořadu Interwiev BBC dnes přijal režisér Jan Svěrák. Vítejte u mikrofonu BBC. Hezký dobrý den.

Dobrý den.

Jan Svěrák má na svém kontu několik nej. Natočil jste ve své době nejlevnější film Jízda. Nejdražší v současnosti Tmavomodrý svět. Z českých režisérů jste byl nejčastěji nominován na Oskara, přičemž jednoho jste získal. O jakých nej ještě sníte?

Mít nejvíc dětí, mám tři, tak ještě bych tak dvě mohl mít, a to je všechno.

Když budete mít...

Ne, ne, tak na dětech nebudu dělat. Tak nabízejte, co bych ještě tak mohl mít nej. Já nejsem sportovec.

Nejdelší film byste ještě mohl natočit.

Když mně se chce vždycky na záchod, když jsou ty filmy delší jak tři hodiny. Já třeba Titanic, ještě jak tam byla ta voda furt, to jsem nemohl vydržet.

Máte něco jako životní téma, které byste chtěl převést do filmové řeči a zatím se tak nestalo?

No, já se každým filmem, který dělám, vlastně snažím trošku vypořádat s něčím, o čem sám přemýšlím, ať je to třeba vztah k dětem rodičů, co bylo v Koljovi, taková zodpovědnost, jestli mě to vlastně obírá o svobodu, anebo jestli mně to něco dává, protože mám někoho ochočeného, o koho se musím starat a stejně tak se v Tmavomodrém světě vlastně zabýváme tématem hrdinství a přátelství a zrady a určitě další téma objevím. Většinou je to tak, že čtu knížku nebo se bavíme o příběhu s tátou a něco v tom příběhu mě musí rozeznít, že si říkám: "O tomhle bych se chtěl bavit."

Umíte pracovat souběžně na několika tématech nebo si přečtete knížku a rozvíjíte pouze jedno téma?

Já se snažím dělat vždycky jenom jednu věc, protože jsem zjistil, že třeba nedokážu psát do počítače a zároveň telefonovat. To buď píši nesmysly, anebo koktám a stejně tak je to s prací na těch látkách.

Vy osobně se považujete za režiséra vysloveně autorského nebo dejme tomu za realizátora scénářů, které napíše buď váš otec, nebo někdo jiný?

Já jsem se považoval za režiséra, který prostě natočí scénář, který se mu bude líbit, ať ho napsal kdokoliv, ale už jsem natočil pět filmů, které pocházejí z naší rodinné dílny, ať to napsal tatínek nebo jsem to napsal s někým já a začínám se obávat, že asi cizí látky nedokážu přijmout za své, že mi jsou natolik cizí. Ale bojím se. Já bych hrozně rád dostal krásný scénář, který bych bez práce mohl rovnou natočit. Nemusel ho promýšlet.

To je přeci velmi nebezpečné vázat se na otce, co se psaní scénářů týče.

Jakože umře, myslíte?

Ne, teď myslím, že vy vlastně budete vždycky čekat na scénář, který otec píše.

Já nemyslím jenom tatínka. Já jsem třeba napsal Jízdu a Akumulátor vždycky s nějakým kamarádem svým bez tatínka a stejně tak teďka, jestli budeme dělat anglický film, tak ten budeme dělat bez tatínka, protože tatínek, jak se ukázalo, tak píše tak jakoby český a originální látky, že jsou nepřevoditelné do jiného jazyka. Převést se dají, dají se přeložit, ale nikdo jim nerozumí nebo ztratí vlastně tu poetiku a humor.

Když pracujete s tatínkem na scénáři, tak s tím prvotním nápadem přichází on?

Zpravidla ano. On mi nabízí to, co by ho bavilo psát a dohadujeme se, jestli i mě by to bavilo točit.

A vy mu to postupně vždy zamítáte.

Ne, tak já ho nechám, ať se rozvine a poté, když už jde do tuhého a vypadá to, že by to třeba chtěl začít psát, tak když je to špatné, tak to skrejčuju, ale to se mi stalo asi jednou.

S kolika náměty musí Zdeněk Svěrák přijít, aby vy jste to téma schválil?

To ne, on většinou už mě tak zná, že přijde s námětem a já mu ho schválím. To se stalo opravdu jenom jednou, že on vymýšlel nějaký film, ale možná, že se rozhodl i on sám, že to zastaví a možná, že na základě toho příběhu pak vznikl Kolja, že něco z toho do toho použil.

Od uvedení Kolji do kin a dokončením snímku Tmavomodrý svět uplynulo pět let. V tom zmíněném meziobdobí jste pracoval na Tmavomodrém světě. Začal jste točit ještě jeden film jen tak, jak jste sám v jednom z rozhovorů řekl, podobně jako Jízdu. O čem je ten roztočený snímek?

No, já asi prozradím všechno, co o tom vím. To je, jak byly záplavy na Moravě, tak já jsem viděl v televizi ty hrůzy, co se tam odehrávají a ve mně samozřejmě filmařská dušička zajásala, protože to jsou takové obrazy, které se nedají nijak zfalšovat, město pod vodou nebo silnice přerušená najednou řekou, takže jsem vzal tři kamarády a kamery, film a vyjeli jsme na Moravu točit a natočili jsme si několik záběrů vlastně do filmu, který nemá žádný příběh zatím, ale kdybych ten příběh domyslel, tak bych ho mohl udělat.

To znamená, že se vracíte k dokumentárnímu filmu?

Ne, ne, ne, to by byly záběry do hraného filmu.

Teď už jenom dodat ten příběh.

Ten příběh někdo musí vymyslet.

Tatínek?

Ne, tatínka jsem poprosil, jestli by ho nevymyslel a nedohodli jsme se na tom.

Jak velká je pravděpodobnost, že ten roztočený film dotočíte?

Asi jedna desetina procenta.

Proč?

No, tak já zatím nemám na to čas, teďka musím vymýšlet co točit seriózního po Tmavomodrém světě.

To téma záplav není seriózní?

Je seriózní, ale ten film neměl být o záplavách, to mělo být o někom, kdo se dostane do situace, ty záplavy by tam byly jenom třeba katalyzátorem.

Vy jste v uplynulých pěti letech dostával různé scénáře a podle vlastních slov jste je také s různými výmluvami odmítal. Nebylo ovšem hlavním důvodem vašeho odmítání to, že vsázíte na jistotu, tedy na otce?

No, určitě taky, protože jsem věděl, že Tmavomodrý svět, když ten scénář se dotáhne, takže bude stejně dobrý, ne-li lepší, než ty scénáře co jsem dostával. Ale jak jsme mluvili ze začátku, já opravdu potřebuji k té látce mít osobní vztah a žádný z těch scénářů, které jsem dostával, ty ve mně nevyvolaly žádnou resonanci a natočit první anglický film je tak riskantní, že si nemůžu dovolit něco jen proto, abych natáčel v cizině.

Proč pořád chcete natáčet anglicky mluvený film?

Takový já už jsem.

To je taková vaše obsese?

To je obsese, no. Víte, ono, jak bych vám to vysvětlil, když jsem natáčel amatérské filmy, tak mě těšilo, že jsem to ukazoval doma sestře a mamince a tatínkovi, ale byl to rozdíl, když jsem to pak pustil studentům v nějakém klubu. Když to vidělo dvě stě lidí a viděl jsem jejich ohlasy, tak to je mnohem větší satisfakce a stejně tak je to s těmi hranými filmy. My jsme přeci jenom malá komunita a ten film, když se náhodou povede, jako třeba Obecná škola, tak ho v tom světě nikdo nevidí. I Kolju vlastně vidělo málo lidí, protože to je cizojazyčný film, i když se promítal ve čtyřiceti zemích světa. A ta angličtina je bohužel takové světové esperanto dneška a je to vlastně propustka pro ten film do všech kin ve světě, čili proto, je to prostě režisérská ambice, že bych chtěl, aby můj film vidělo co nejvíce lidí.

Není to taky...

Samozřejmě ještě je tady...

...ten český mindrák?

Určitě. Já mám velký mindrák z toho, že jsem Čech. Ale ještě jeden důvod tady je, a to je, že přeci jenom tím, že v angličtině se dělá celá řada filmů, tak veškeré profese špičkové se pohybují v angličtině a pracují v anglicky mluvících zemích, čili já samozřejmě chci natočit film s těmi nejšikovnějšími lidmi. Mít ve štábu ty nejlepší, pak je záruka, že i ten můj film dopadne hezky.

My se k tomuto tématu bezesporu ještě dostaneme. K práci se scénářem svého otce říkáte, a následuje citát. "Snažím se otcův text rozebrat, najít kostru. Tam, kde je kolem ní málo masa a je vidět kost, tak to obalit, no a kde je jen to maso a kost chybí, tak tam se tátu snažím přimět, aby tu kost dodatečně operoval." Kolik takových míst, kde je třeba voperovat onu kost nebo obalit to tím masem, jste našel u scénáře Tmavomodrého světa?

To už těžko asi takhle zpětně analyzuji, protože ten scénář vznikl opravdu asi před třemi roky a já si nepamatuji všechny peripetie, ale je fakt, že ten první scénář, ta první verze vypadala úplně jinak než ta poslední a v té poslední nejsou vlastně scény, které by mně vadily, kromě toho, že třeba se piloti opalují v křesílkách a klábosí, tak nevím, proč tam ta scéna je. A já mám rád, když je ta scéna humorná a zároveň se v ní něco dozvíme nebo zároveň v ní je jakési napětí z čekání na něco. Rozumíte?

A jak často se pak často měnil scénář Tmavomodrého světa při samotném natáčení?

Tam už se neměl vůbec nebo takhle měnil se, protože jsme zjistili, že jsme pořád ještě dlouhý, a abychom nebyli právě tříhodinový film, tak se některé dialogy musely zkracovat.

Takže kvůli divákovi, aby nepotřeboval čůrat.

No a aby vás to bavilo taky. Ono přeci jenom, když sedíte a díváte se na scénu, která má pět minut a ty lidi si pořád povídají, tak je to, řemeslně myslím, nešikovný. Když jsou tam dialogy, které se mohou vyhodit, tak proč by se nevyhodily. Hemingway nebo kdo psal ve stoje?

Tuším, že Hemingway.

Aby tam ... Nebo to byl Jefferson? Nevím. Aby tam neměl zbytečná slova v tom textu.

Stejně tak někteří profíci na rozhovory tvrdí, že lepší je dělat rozhovor v chůzi, protože...

Proto teďka jdeme taky.

Ano, proto tady jenom chodíme. Jak obtížné, Honzo, bylo pro vás i pro tatínka vyrovnat se pro něj s tak obtížnou látkou jako je téma válečného dramatu?

Bylo to, já myslím, že to byl nejtěžší scénář, který kdy napsal. Nejenom, že to byla komedie, které on umí psát, ale byl to vážný film vlastně, ale také to bylo z prostředí, které neznal. On sice vypráví o Cimrmanovi, ale to je legrace, to je tak silná stylizace, že si tam může dovolit tu nadsázku, ale tenhle film bude posuzován i historiky a účastníky té války a mělo by to být věrohodné, takže on nastudoval všechen dostupný materiál, který byl, mluvili jsme s veterány, i v Anglii jsme byli, i do letadla jsme ho posadili, do Spitfire, na zemi tedy, a potom do letadla dvoumístného, aby si zkusil létání, i ve větroni létal, tak všechno co šlo, jak se nejblíže k té látce přiblížit, tak to on udělal, ale stejně v něm byla malá dušička, jestli nemíří vedle.

Cítíte i vy, že toto může být největší slabina toho snímku?

Tak myslím, že ne, protože ten film není, my jsem se toho obávali a myslím, že jsme pro to udělali všechno, ale ten film není dokument, ten film je prostě drama, je to fikce a odehrává se to v historicky skutečných reáliích, ale třeba takové věci jako ty naši piloti, ty perutě se stěhovali neustále napříč Anglií a po určitém množství odlétaných hodin měli pak volno a zase pak jeli někam nahoru do Skotska, a to my tam vůbec neukazujeme, protože to bychom vlastně jenom ukazovali divákovi nové a nové prostředí a on by ztratil v tom orientaci a my bychom utratili veškerý rozpočet jenom za stavby těch různých prostředí. Takže jsme postavili jedno letiště, nákladně a dokonale, zvolili jsme jeden typ letadel, i když i oni měnili během války výzbroj, i kamufláž těch letadel, tak my jsme zvolili jenom jeden typ a ten držíme od začátku až do konce, protože třeba moje sestra, když viděla film Francouzská spojka, tak nevěděla, kdo je kdo, protože ty lidé se často převlékali v tom filmu a z toho já si pamatuji, že když někdo má na sobě bílý svetr a není to hlavní postava, hlavní postavu si tu tvář zapamatujete, ale ty vedlejší, když má někdo bílý svetr, tak až do konce filmu má mít něco podobného na sobě, aby moje sestra je poznala.

Pokud opět zobecním tu naši debatu, zásadní roli, ne-li nejzásadnější, hraje ve filmu producent. Jeho hlavním úkolem je, aby si film na sebe vydělal. Jsou to producenti, kteří mají hlavní zásluhu na tom, že se z filmu stává zboží. Jak často se vám stávalo, že jste pochyboval o připomínkách svého producenta Erica Abrahama, který vlastně produkoval i Kolju?

Já, jestli vám mohu do té vaší představy o producentech vstoupit, tak to je taková mylná naše představa, jak nebo co dělá producent, protože u nás vlastně producenství nebylo, tady byl producentem stát a Barrandov, ale producenti v zahraničí vlastně dělají to, co u nás dělají režiséři. Oni hledají látku, když najdou tu látku, tak ji koupí, ty práva, a hledají pro ni, kdo nejvhodněji by ji přepsal do scénáře a kdo nejvhodněji by ji natočil. Oni vlastně mají určitou tvůrčí představu, jak by to chtěli a dají dohromady tento tým tvůrců, seženou pro ně peníze a vy vidíte vlastně jenom to, že shání peníze a pak na tom vydělávají, seženou pro ně peníze, ten film ošetří, seženou i herce, nebo jak silný je ten producent, buď si diktuje, kdo by měl v tom filmu hrát, anebo to nechá na tom režisérovi, ale pomůže mu je dostat ty herce a pak se o ten film stará jako o dítě. To je ta poslední fáze, kdy se snaží ho prodat a zviditelnit.

Tím jste poopravil tedy ... Ale kdo může nebo kdo způsobuje, že se z filmu stává zboží?

Trh.

No, ale na něj přece někdo musí reagovat z té filmařské branže.

Že se z filmu stává zboží, způsobuje existence trhu. Promiňte. Já nevím, jak to jinak vysvětlit. Mě jako režiséra také zajímá, jak se film prodává, protože kdyby se neprodával, tak mi na příští nikdo nedá.

Ale také bezesporu vás...

Pojďme na jiné téma.

Dobře. Zeptám se jinak. Kolikrát se vám v poslední době stalo nebo v posledních deseti letech, že vám investor do filmu příliš zasahoval a vy jste jej musel odmítnout? Stalo se vám to?

Abych vám pravdu řek, tak si nevzpomínám, protože já jsem vlastně točil první film ještě na Barrandově, a to byl takový dojíždějící komunismus, kdy ten scénář byl napsaný, schválený a nikdo do toho už nemluvil, a když se ten film schvaloval hotový, tak vlastně už ani neexistovala ta komise, která by ho mohla cenzurovat. Další film Akumulátor I, tak ten jsem dělal v produkční společnosti Heuréka a bylo to poté, co Obecná škola byla nominována na Oskara a oni byli tak jako nadšení, že si asi nedovolili mi do toho mluvit, a pak už jsme všechny filmy dělal ve vlastní produkci a tam mi do toho taky nikdo nemohl mluvit, a teď vlastně tím, že mám, proto jsem se taky zastával toho producenta, protože mám toho Erica Abrahama, což je Angličan jihoafrického původu, a on je tenhle ten vlastně tvůrčí producent, který mě a tatínka dokáže zaštítit vůči ostatním investorům, že i když je to americká společnost, tak vlastně nemůžou na tom filmu nic změnit, pokud my s tím nebudeme souhlasit.

Tmavomodrý svět, to je název vašeho nejnovějšího snímku, o kterém jsme se už zmínili. Tady je zvuková ukázka z toho filmu.

Zvuková ukázka z filmu Tmavomodrý svět.

Tolik ukázka z vašeho nového snímku Tmavomodrý svět. Hrál a zpíval Oldřich Kaiser.

Oldřich Kaiser a Kryštof Hádek tam si s ním povídal. To bylo zajímavé s tím panem Kaiserem, protože já jsme sháněl herce, který umí hrát na piáno, aby to jenom nemarkýroval, ale opravdu hrál, a aby přestavoval jednoho z pilotů a castingová režisérka Soňa Ticháčková mi nabízela Oldřicha Kaisera, že umí výborně hrát na piano a já jsem ho nechtěl, protože jsem ho znal z televize jako takového komedianta a zdálo se mi, že by to bylo nedůstojné, nebo že by tam nezapadal mezi ně a pak jsem se s ním sešel v kavárně a byl jsem překvapený, že to je úplně jiný člověk, než jak jsem ho viděl na obrazovce, že možná...

Je vidět, že ho znáte hlavně z obrazovky, protože on je na divadle skvělý.

No, já jsme pak na něm byl v divadle, ale nikdy jsem ho neviděl předtím.

Před dvěma roky...

Pardon, ještě vám řeknu jenom, že jsme měli profesionálního pianistu, aby nahrál Tmavomodrý svět, přišel a nahrál to a my jsme si pak přesto vybrali tu nahrávku, kterou nahrál sám pan Kaiser, protože ona nebyla tak přesná, ale má srdce, on to umí zahrát opravdu, že to má takový drive.

Před dvěma roky jste mi řekl a omlouvám se, že vás znovu budu citovat: "Já jsem hrozně chtěl ten film natočit anglicky, protože jednak bude příšerně drahý, protože z našich kin si na sebe nikdy nevydělá, takže už začínám říkat, že to bude můj první nekomerční snímek, protože kdybychom se rozkrájeli, tak se ty peníze nevrátí." Konec citátu. Platí ten citát stoprocentně i dnes po těch dvou letech?

No, platí v tom, že jsem ho chtěl natočit anglicky a že na sebe nevydělá. To je pravda.

V každém případě tedy bude Tmavomodrý svět, který měl rozpočet 230 milionů korun, prodělečným filmem?

Ano.

Z jakých peněž jej zaplatíte?

Je to zaplacené jednak z Německa, kde ten film poběží v kinech, v televizi a na videu a tam se jim možná ty peníze vrátí, pak jsou to peníze z Čech, to je RadioMobil a Paegas nám do toho dal peníze, Česká televize dala peníze a grand jsme dostali, dostali jsem evropský grand, Italové dali do toho peníze a Dánové.

Ten Tmavomodrý svět ještě nepřišel ani do kin. Premiéra je za týden a novináři se už vás ptali na oskarovou nominaci tohoto filmu a vy jste na to odpověděl, že to závisí na štěstí a na náhodě. Opravdu oskarová nominace závisí jen na těchto dvou komponentách?

Já bych řekl, že těch filmů, které by si zasloužily být nominované, je natočených ve světě každý rok více, než co se jich dostane do té nominace, a že opravdu záleží na tom, jestli máte štěstí a jestli třeba i politická situace je příznivá pro to, aby na vaši zemi dopadlo více světla než na ty ostatní.

Teď jsme měli příznivou situaci krizí v České televizi. K tomu bych se mohl vrátit, že byste si vlastně před dokončením filmu Tmavomodrý svět odskakoval průběžně na Kavčí hory, průběžně do Poslanecké sněmovny a průběžně také na Václavské náměstí. Připomeňme si začátek letošního ledna, kdy se na Václavském náměstí v Praze uskutečnila statisícová demonstrace. Na ní krom jiných promluvili váš tatínek Zdeněk Svěrák, Marek Eben a Eva Holubová.

Zdeněk SVĚRÁK, herec /zvukový záznam/: Chceme, aby někteří námi zvolení politici pocítili, že je nás hodně, kteří si myslíme něco jiného než oni.

Marek EBEN, herec a moderátor /zvukový záznam/: Ta situace se celou dobu předkládá jako střet těch, kteří svévolně porušují zákony s těmi, kteří je pečlivě a úzkostlivě dodržují. Já mám pocit, že je to mnohem spíš střet těch, kteří velice zručně pracují se špatnými zákony a těch, kteří měli odvahu se proti tomu ozvat.

Eva HOLUBOVÁ, herečka /zvukový záznam/: Ve filmu Knoflíkáři jsem často pronesla větu: "To neřeš." Teď se s vámi loučím větou: "To řešte."

Tolik zvukový záznam z letošního ledna, kdy se na Václavském náměstí uskutečnila demonstrace při krizi v ČT. Už je to půl roku, co ta krize propukla. Skončila podle vás šťastně?

Já myslím, že smyslem té krize ani tak nebylo vyřešit situaci v České televizi, že to byla jenom roznětka, ale že spíše šlo o takovou hlubší společenskou krizi, kdy došlo k odtržení těch politických špiček a té vládnoucí moci od mas, když to tak nazveme, a že tak jako trošku jsme je polochtali mezi žebry, aby si uvědomili, že je tady taky nějaká občanská společnost, která je sleduje a která se vším nemusí souhlasit, co dělají.

Uvědomili si to?

Myslím si, že ne.

Co budete dělat dál i vy jako součást občanské společnosti?

Asi až dojde k další takovéhle situaci, tak zase budeme muset vystoupit a každopádně je asi člověk musí sledovat a hlídat.

Napadlo by vás, že by i toto bylo téma pro Jana Svěráka jako režiséra?

Já myslím, že je to příliš komplikované to téma. Jestli jste si všimli, tak už jenom to, co se dělo v České televizi, nebylo možné veřejnosti vysvětlit nějak jednoduše. Já jsem čekal, kdy novináři, vždyť to bylo o novinářích, kdy stručně v pěti větách vysvětlí, co se tam děje. Všichni lidi chodili dva měsíce a pořád se ptali: "Ty tomu rozumíš? Já tedy vůbec nevím, co tam dělají. Se tam zabarikádovali." Čili nejde to říct teď pěti větami, takže to je pěkný voříšek, proto něco takového natočit. A vůbec, točit filmy ze současnosti je velmi těžké, protože vám chybí odstup a tudíž se vám špatně ten příběh vypráví stylizovaně.

I proto spíš jdete na starší časové údobí, že od něj máte dostatečný odstup a bojíte se aktuálních námětů, aktuálních témat?

No, já bych řekl, že to není tak, že my bychom vyprávěli tím příběhem z historie problém, který měli naši dědečkové nebo tatínkové. My vlastně na základě toho příběhu se vyjadřujeme k dnešku. Ten příběh je o hrdinství, o vlastenectví a taky o českém národě, a to je dnešní téma, jestli být hrdina, anebo jestli mlčet a nechat ty u kormidla, aby si dělali, co chtějí, i když za to budeme potrestaní.

Pokud bych vám položil lapidární otázku, na kom nebo na čem jste nejvíce závislý jako režisér, jak by zněla vaše odpověď?

Na kom nebo na čem? Na rodině, tím myslím nejenom tatínka a maminku, ale především ženu a děti, na čerstvém vzduchu a na slunci. Já jsem hrozně závislý na světle.

Opravdu?

No, já třeba když je ta zima zatažená, tak já jsme hrozně rád, když mě pozvou někam na festival a já můžu odletět, protože jak vystartujete z Ruzyně, tak půl kilometru nebo kilometr nad zemí už svítí sluníčko. Prorazíte i mraky, a to je hrozně optimistické.

Když se ještě dostanu k Tmavomodrému světu, vy patříte k lidem, kteří poskytují rozhovory jen sporadicky, až když natočíte snímek, tak...

Když mám o čem mluvit, tak se protrhnou stavidla.

A není to kvůli reklamě?

No, jasně, ale já to dělám pro ten film. Proto nedělám rozhovory nikdy jindy, protože mě to opravdu nebaví.

Vzpomínám si na to, že jste mi před třemi lety říkal, že když jsme propagovali Kolju, tak jste českým médiím během dvou měsíců poskytl sedmdesát rozhovorů v Americe. Při propagaci Kolji během jediného měsíce sto třicet rozhovorů. Neexistuje jiný způsob, jak propagovat film a přitom se neumluvit k smrti?

Existuje a jmenuje se to rozpočet deset milionů dolarů na reklamní kampaň, vyvěsit všude billboardy a pustit do televize reklamní spoty.

Pak už byste vůbec rozhovory neposkytoval?

Asi bych jich dělal méně.

A o čem byste si povídal?

Asi o tom, o čem si povídám teď, ale nemusel bych to opakovat tak často. Ono totiž ten okruh těch otázek je poměrně malý, na které se novináři můžou ptát. Vy jste se ptal tedy alespoň na půlku toho, co jsem nikdy ještě neříkal nikomu, ale je to, když za den říkáte desetkrát to samé a tváříte se, že to je poprvé, tak je to taková mechanická práce, to netěší nikoho.

A puntík. To bylo poslední slovo Jana Svěráka. Děkuji vám za vašich třicet minut a někdy u mikrofonu BBC na shledanou.

Na shledanou.


© BBC 2001 Tisk ctrl + p Zavři okno