Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: pondělí 31. října 2005, 09:00 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Slávka Peroutková
 

 
 
Slávku Peroutkovou, vdovu po novináři Ferdinandu Peroutkovi, hněte současný stav české politiky. U politiků postrádá větší noblesu.

Díky novináři Ferdinandu Peroutkovi se potkala s mnoha významnými osobnostmi, například s Janem Masarykem.

JAN MASARYK (zvukový záznam): Víte, někdy se jednomu stejská po jedné osobě nebo zážitku. Já dnes vystřídal sto stejskavejch předmětů a ještě dávno jsem neskončil.

Po boku Ferdinanda Peroutky strávila Slávka Peroutková třiatřicet let. Seznámili se v roce 1945, o tři roky později emigrovali z Československa, nejdřív do Anglie, pak do Spojených států amerických. Deset let vedl Peroutka československé oddělení Rádia Svobodná Evropa, a to v letech 1951 až 1961. A nejen o tom bude následujících třicet minut.

Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC, nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla Slávka Peroutková, která žila třiatřicet let po boku novináře Ferdinanda Peroutky. Vítejte v BBC, přeji vám hezký, dobrý den.

Děkuju, dobrý den.

Je to na den přesně patnáct let, počítal-li jsem správně, co jste na Pražském hradě přebírala z rukou někdejšího československého prezidenta Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka první třídy in memoriam pro vašeho muže Ferdinanda Peroutku. Co přesně vám probleskne hlavou, když zmíním tento patnáct let starý okamžik?

Já vás asi překvapím, ale mně bleskne hlavou, jak jsem byla neučesaná ... šaty v nepořádku, všechno zkrátka /nesrozumitelné/ bylo, protože my jsme místo New York - Praha a Hrad jeli New York - Bratislava, tam pan prezident dostal ty svoje vajíčka slovenský na hlavu, teprve potom do Prahy. Takže já neměla čas se převlíknout, jít k holiči, všechno tohle to bylo pryč.

Dodám jen pro úplnost, že jste letěla právě z New Yorku prezidentským speciálem, že vás Václav Havel vzal na palubu, a proto jste absolvovala Bratislavu a ...

Ano, ano. To vlastně jsem měla taky říct.

... a rozpad, řekněme, ne, ale první náběhy k rozpadu, pak jak jsme mohli dva roky poté vidět, rozpadu federálního Československa.

Ano, tak to bylo. Zřejmě ta ... to pódium, kde byl prezident a jeho spolupracovníci, tak bylo obklopeno samýma separatistama a to byl ten výsledek. Protože já jsem nedávno byla v Bratislavě a tam to vypadá úplně jinak.

Když ještě zmíním tento okamžik, myslel jsem, že dodáte to, že de facto jste obdržela tubus, ve kterém nebyl řád pro vašeho manžela, ale pro Jana Patočku. A ještě navíc když už jste si pak vyměnili s vnukem, tuším, Jana Patočky ten řád, tak jste jej zapomněla v taxíku.

Přesně tak. Bylo to zmatek nad zmatek, ale nakonec to všechno dobře dopadlo. Pan Patočka dostal, co mu patří, já dostala, co mně patří, a byly dobrý konce.

To už v tom říjnu roku 1990 bylo jasné a vy jste měla v hlavně srovnané, že se po mnoha letech v exilu budete chtít do Československa, později do České republiky vrátit?

To mi bylo v tom okamžiku, kdy vlastně padla ... toho 9. listopadu padla Berlínská zeď, tak jsem si myslela, že už to někde nějak u nás musí taky dobře dopadnout. V tom případě bych okamžitě ... že se vrátím.

Co především rozhodovalo o návratu, o vašem návratu do někdejšího Československa?

Já bych řekla to, že já jsem nikdy do ciziny nepatřila, že jsem vždycky patřila do Československa domů.

To znamená, že jste si celých těch víc než pětatřicet let přišla ve Spojených státech amerických, předtím v Londýně, že jste si přišla, obrazně řečeno, vykořeněná?

Ne tak úplně. Víte, já byla mladá, lehkomyslná, s Ferdinandem Peroutkou po boku, takže ono všechno vypadalo jaksi růžově. Ale teď když jsem byla stará, samotná, teda ne úplně, měla jsem dva kocoury, tak pro mě návrat domů byl samozřejmej. Protože kdyby žil Peroutka, tak jsme se taky vraceli.

On často přemýšlel o návratu nebo dokonce o přesídlení? Protože pokud se nemýlím, tak v němčině byl víc doma než v angličtině. To znamená možná emigrace v Německu, blíž k Československu.

Mluvíte mně z duše, musím říct, protože při takových těch marných úvahách, co by kdyby, tak samozřejmě jsem přesvědčena, že kdybychom zůstali v Německu, kde by daleko rychleji mohl prorazit jako novinář i jako spisovatel, uměl němčinu tak jako češtinu, to byl jeho vlastně druhej jazyk, jeho maminka byla sudetská Němka, jak asi víte, tak že by ten celej jeho veřejnej život byl docela něco jinýho, než nakonec byl. Ale on měl pocit, že odchází do exilu, nebo odešel do exilu s povinností vůči domovu, že Amerika je vedoucí mocnost, která nějakým způsobem je důležitější než jeho osobní zájmy.

Vrátím-li se k vašemu návratu do Československa, o kterém jste byla přesvědčena už v říjnu roku 1990, později se uskutečnila několikatýdenní návštěva, v roce 1991, kde definitivně došlo k onomu plánu na návrat Slávky Peroutkové do Československa. A propos, bylo to náročné stěhování, získání bytu, přesídlení?

Všechno šlo, skoro bych mohla říct, jako na drátku. Rozhodnutí tady bylo, to bylo definitivní. V New Yorku mě vyhledal ctitel Ferdinanda Peroutky, tehdejší ministerský předseda Petr Pithart, kterej chtěl vědět od vdovy Peroutkovy, jak vypadaly exilový leta Ferdinanda. No a já když jsem mu všechno povyprávěla, tak jsem řekla: "Ale, pane ministerský předsedo, já bych hrozně chtěla domů." A on řekl: "Dobře, podíváme se na to." Nebo tak nějak, já už se tak přesně nepamatuju. A skutečně se dobře podíval a tím pádem jsem byla oficiálně pozvaná k návratu do Československa. Spakovala jsem pár svých ranečků a dva kocoury a už jsme byli v Praze.

Když se Slávka Peroutková podívá na ty své představy, se kterými přijela definitivně v roce 1991 do Československa, a srovná je s realitou roku 2005, k čemu dochází?

Vy mě chcete rozplakat.

To je to tak špatné?

Já jsem si myslela, že touto dobou už budeme daleko dál a že to všechno bude trošku ... trošku lepší, no.

Co především vás hněte, že mluvíte o pláči?

Mě hnětou politici, ať je to strana jakákoliv. Všude někde narážím na sobeckost, každej chce nad tím druhým zvítězit, ale kde jsou zájmy země, kde jsou zájmy státu, to je jako taková druhá záležitost. Ale já to tak nějak cítím. Víte, já jsem si myslela, že všechno bude daleko takový ... ono to zní asi hloupě, ale takový vlastenecký nebo ... nevím, jak vám to mám popsat. A teď najednou jeden útočí na druhýho, máme teď pana ministerskýho předsedu, já jsem si dost od něho slibovala, on se chová ... můžu to takhle veřejně říct?

Můžete.

Mnoho lidí říká jako Hitler, já neříkám jako Hitler, ale nelíbí se mi jeho chování, jeho vystupování, jeho útoky na prezidenta. Víte, to jsou věci takový ... my nejsme nějak dost noblesní taky, my nejsme ...

Jaké máte vysvětlení pro to? Ne, že bych s vámi nesouhlasil, jak jste ...

Já myslím, čtyřicet let že nám dalo do těla.

To znamená stále důsledky života společnosti v totalitě.

Ano. Lidi se tady snažili, teda ne snažili, ale byli více méně nucený podvádět, nebejt upřímný, zalézt k sobě někam do ... do domu a nestarat se o druhý.

Doslova jedním dechem se čtou vaše paměti, které nyní vycházejí pod názvem Slávka Peroutková - Třetí ženou svého muže. Bylo pro vás obtížné vybavovat si jednotlivé detaily a okamžiky vašeho života po boku novináře Ferdinanda Peroutky?

Já si naštěstí psala celej svůj život deník, já bych si tohle už všechno asi tak nedala dohromady, ale s tím deníkem jsem taky vycestovala a ten mně pomohl k paměti.

Jeden deník? To všechno se ...

Ne, to za každej rok byly ... no, samozřejmě, že to byla knihovnička.

To znamená, že máte třicet čtyřicet notesů ...

Ano. No, asi tak. Ano.

... a podle nich jste chronologicky postupovala.

A já jsem jako si to přečetla. Víte, já bych nikdy bejvala se k nějakým vzpomínkám a tak nedostala nebejt několika lidí, kteří mě více méně k tomu přemluvili. A někteří to byli dokonce redaktoři, někteří to byli přátelé. Jenom moje rodina to brzdila. A tak já jsem nakonec začla číst ty deníky a tak jsem si řekla: "No, možná, možná zkusím." Já vám to ale řeknu, tak jak to ze začátku bylo. Já jsem si sedla k psacímu stroji a chtěla jsem začít ...

Psát na stroji.

Psát na stroji.

Čili vy jste ostatně byla písařkou, takže v tom máte grif.

Ano, to bejvalo. Ale tehdy ještě byl, takže sedla ke stroji, šup, můj kocourek, protože jeden už nám umřel, on nám zůstal tenhle ten, tak na klín, tak jak byl zvyklej. Takže to se těžko dalo s tím strojem něco dělat. Takže když už tam seděl, tak na polovinu vašeho papíru tady toho jsem začala na jeho hřbetě rukou psát teda podle toho, jak už zase jsem viděla z těch deníků, tyto moje paměti. Takže on je taky autor.

Znamená to, že vaše paměti byly napsány rukou?

Ano.

Zastavme se teď u několika vašich momentů, které jsou obsaženy v těch pamětech. Edvard Beneš, někdejší československý ministr zahraničí, později i československý prezident. Připomeňme si, jak Edvard Beneš v roce 1940 na vlnách BBC vzpomínal na vznik Československa a na první republiku.

EDVARD BENEŠ (zvukový záznam): Dvacet let samostatnosti, v nichž spojil v demokratické a občanské rovnosti Čechoslováky, Němce, Maďary a Rusíny, dalo mu příležitost vybudovat si nový stát a svou národní společnost v takovém stupni, že jeho republika pod vůdcovstvím Masarykovým bude v jeho národní historii pokládána vždycky za jednu z největších epoch jeho národního vývoje. Československá republika byla skutečně jedním z nejvyspělejších a nejzdravějších států v Evropě po poslední válce. Byla to opravdu republika demokratická a rozumně pokroková, s vyspělým sociálním zákonodárstvím, s vyspělým průmyslem a neobyčejně vyvinutým zemědělstvím, s dokonalou harmonií ve své sociální struktuře.

Tak vzpomínal na první republiku v roce 1940 na vlnách BBC doktor Edvard Beneš. Slávka Peroutková, host Interview BBC, ve svých pamětech nazvaných Třetí ženou svého muže ke svému dětství píše, teď budu citovat doslova: "Naši a i hosté před námi dětmi nikdy o politice, svých názorech na lidi a tak podobně nemluvili." Konec citátu. Jakýmsi zřejmě nedopatřením jste ale zaslechla kritiku na Edvarda Beneše. Vzpomínáte si, oč tehdy konkrétně šlo?

Já si vzpomínám už víc na ten vejprask, co následoval. Já jsem byla tehdy, já už ani nevím, ale z obecný školy nějak, neboli dítě nerozumný. A zaslechla jsem zřejmě nějakej rozhovor, kde se kritizoval tehdejší zahraniční ministr Beneš. No a já stará vlastenka jsem šla do učebnice a perem jsem ... našla jsem jeho fotografii a perem jsem mu vyšťouchala voči a ještě zamalovala, já už nevím, co jsem mu všecko tam provedla, a šla jsem to hrdě našim ukázat, protože já myslela, že to je teda opravdu vrchol mé statečnosti.

Když se o něm doma tak nepěkně mluvilo.

Ono se ani snad nepěkně nemluvilo, no, kritizovalo se, víte. No a náš tatíček neváhal ani minutu a nastal velkej vejprask a bylo po mým hrdinství a vlastenčení.

Váš tatínek, ač se, pokud jsem pozorně četl ty paměti, v politice neangažoval, tak se o ni poměrně hodně zajímal. Volil národní demokraty Karla Kramáře a v neděli 22. května roku 1938, v den voleb, spáchal sebevraždu. Což vy popisujete poměrně otevřeně v těch pamětech. Jak časté nebo naopak mizivé či nulové byly ve vaší rodině diskuse o motivech tatínkovy dobrovolné smrti v roce 1938?

Já už vám neřeknu jak časté. My jsme ... mamička najednou byla bezradná, nezkušená vdova, nezkušená v obchodování, nezkušená vůbec v ničem. A s tím se samozřejmě, co se týče smrti mýho otce, absolutně nepočítalo.

Jaké byly jeho motivy?

On měl takový ... představu, že v Praze vybuduje první mezinárodní hotel na Novotného lávce, kde jsme bydleli. A ten dům on koupil ještě s nějakým společníkem a ten dům měl zadní trakt, bejvalou mlýnici, která, s výhledem na Hradčany, by jako hotel, teda přestavěná na hotel měla velkou váhu. Do toho dal on nejenom svoje ... svoji píli a práci a tak, ale taky finance. A to když zaťukal Hitler na hranicích Československa téměř, tak to pomalinku se hroutilo. A myslím, že jeho nervy to neunesly a on to vyřešil tímto způsobem. Naši rodinu aby zaopatřil, tak nechal se pojistit na velkou sumu, o tu nás zase připravil úředník naší cestovní kanceláře. Já jsem vlastně vám ani neřekla, on byl majitelem cestovní kanceláře, která nebyla velká, ale velmi známá. Jmenovala se Fencl Jadran.

Byla to právě smrt vašeho tatínka, o níž jste si po osmi letech pak otevřeně povídala s Ferdinandem Peroutkou. To se psal rok 1945, pokud se nemýlím, a ten váš třiatřicetiletý vztah s Ferdinandem Peroutkou začal po druhé světové válce a první osobní setkání, pokud jsem četl dobře, se uskutečnilo 16. července roku 1945 po filmovém představení britského snímku Stříbrná flotila. Dáte jako člověk na první dojem při setkání s novými lidmi?

Já se v lidech vůbec nevyznám, vůbec ne. Ale samozřejmě, protože jsem byla přítelkyní Evy Peroutkový, jeho dcery, tak jsem ... a on se vrátil z koncentráku, tak to pro mě znamenalo strašně moc. A Eva mě tehdy pozvala do biografu právě na tenhle ten film a že konečně aspoň poznám tátu a tetu, to byla jeho druhá žena. No a přišel vysokej štíhlej blondýn modrookej. Já jsem si ho představovala jako malýho tlustýho, nevím proč, plešatýho. A když mně podal ruku, tak řekl, "těší mě," a koukal jinam. Tak jako velkej dojem neudělal.

To znamená, že jste se v něm také nevyznala. Pokud se v lidech nevyznáte, tak ...

No, já jsem byla rozpačitá. Potom se přihnala jeho paní, no, tak to bylo rychlý, protože samozřejmě už začal film. A po tom filmu jsme byly vyzvány Peroutkou, Eva a já, abychom ho doprovodily na Smíchov.

A tam, pokud se nemýlím, padla jistá úvaha, že byste začala pracovat ve svobodných novinách? Nebo to bylo později?

Ne, bohužel se mýlíte. To bylo trošku jinak. Po cestě jsem mu vyprávěla ... vždycky jsem si vymyslela něco takovýho, teda vzpomněla na něco takovýho, co bylo veselý, protože jsem pořád viděla, ten koncentrák že má za sebou. No a tím to bylo vyřízený. Jenomže on v tu dobu už měl se rozhodnout, jestli půjde jako šéfredaktor do Lidovek. A Eva mně řekla: "Táta bude potřebovat sekretářku, víš co, on u nás bude bez tety, přijď k nám na kávu jako že nic a ono se to nějakým způsobem upraví." No, tak já jsem přišla jakoby nic a ono se nic neupravilo. Takhle se to třikrát opakovalo s tím nic koncem, až konečně on nějak pochopil, že jsem bez zaměstnání a že teda místo potřebuju, a řekl, že mě může dostat do účtárny Lidových novin. Já jsem řekla: "Ježišmarja, pane redaktore, vždyť já neumím počítat." To mě zachránilo, že neumím počítat. On řekl: "No, tak na zkoušku si vás vezmu jako sekretářku." To si dal.

Pak začal milostný vztah.

To nezačal milostný vztah, napřed začaly chyby, který jsem dělala.

Ano, ale ty se občas přecházejí a o nich velmi pečlivě a detailně ...

Proto říkám, to si dal.

... detailně píšete, že dokonce někteří z jeho přátel, už si nevzpomínám na jméno, koho zmiňujete, že jste byla dokonce i předmětem jednoho velmi ostrého telefonátu, který dostal Peroutka, když jste udělala jakousi chybu.

To byl slavný pan Herben, Ivan Herben, ovšem. Ten ... to je právě ta chyba, co jsem udělala, víte. A Peroutka po mně to tehdy ještě nečetl, potom byl velice opatrnej a četl všechno. Ale tam v tom dopise panu Ivanu Herbenovi ... ale Peroutka diktoval přes fajfku, takže mě to vyšlo jako Herbert, psal něco o panu Fierlingerovi, což byl tehdy, myslím, ministerskej předseda. No a teď ... tak já jsem napsala Herbert samozřejmě. Teď když bylo u toho Fierlingera, tak jsem řekla, "no, führer se psal führer," tak ono to bude jako taky takhle se ... teď chci říct spelovat, já ... hláskovat. A Peroutka v domnění, že má perfektní sekretářku, se podepsal a ono to ...

Aniž by to zkontroloval.

... a ono to odešlo a druhý den samozřejmě pan Ivan Herben, šéfredaktor tehdejší Českýho slova, mně se zdá, tak zuřivě telefonoval, že chce okamžitě mluvit s Peroutkou. A my jsme měli v tu dobu, než uvolnili jednu kancelář pro Peroutku, měli jsme společnou místnost, takže já všechno slyšela, taky z toho telefonu co šlo. A tam jsem slyšela: "Peroutko, co to tam máte za krávu." A ta kráva lítala v tom telefonu a ten Peroutka pořád, "ale prosím vás, Ivo, vždyť je to mladá dáma," a takovýhle jako laskavý slova. Kráva zvítězila a od tý doby všecko četl pan Peroutka, co jsem teda naťukala na stroji.

Další muž, kterého bychom mohli zmínit, Jan Masaryk, někdejší ministr zahraničí, muž, který vstoupil díky Ferdinandu Peroutkovi několikrát do vašeho života. Tady jsou slova Jana Masaryka, která jsou zachována v archivu BBC. Psal se roku 1941.

JAN MASARYK (zvukový záznam): A na mne přišlo všeobecné vzpomínání a stejskání. Víte, někdy se jednomu stejská po jedné osobě nebo zážitku. Já dnes vystřídal sto stejskavejch předmětů a ještě dávno jsem neskončil. Stejská se mi po matce, která nás ukládala do postýlky a pak za ruku držela, až jsme usnuli, a pak tichounce odešla, a po otcovi. Slyším ho, jak říká: "Tož jel bys dnes?" A já: "No, jel bych." A jeli jsme do lánských nebo topolčanských lesů.

Tak Jan Masaryk vzpomínal na vlnách BBC ve své emigraci v roce 1941. Udělám velký skok, vy jste společně s Ferdinandem emigrovali, cesta to byla strastiplná, jak popisujete ve svých pamětech, protože vy jste se musela naoko, česky řečeno, vdát s jedním Angličanem, pak jste se dostala do Londýna, mezitím už byl Ferdinand Peroutka ve Spojených státech amerických. Cítila jste a bylo to zjevné na Peroutkovi, byť si uvědomoval, že Spojené státy jsou velmocí, že může jako novinář Československu, které bylo totalitním státem, ve kterém vládli komunisté, že jim může pomáhat ze Spojených států amerických, cítila jste ale, že Peroutka v emigraci uvadá?

To jsem nic takovýho necítila, protože on byl šéfem československýho oddělení Rádia Svobodná Evropa, byl členem Rady svobodného Československa, to bylo zase ve Washingtonu. Ze začátku to vypadalo, že snad to všechno půjde hladce a v prospěch naší země. Politici se začali, no, to jsme zase u politiků, se začali hádat, on jako nestraník se to snažil urovnat, mluvím teď o Radě svobodného Československa ve Washingtonu. Dvakrát odtamtud vystoupil, protože už myslel, že to nemá smysl, dvakrát byl přemluvenej. Ale k ničemu to nevedlo v žádným případě. V rádiu ze začátku, to jsme měli velice vzdělaný a noblesní Američany, kteří si Peroutky velmi vážili. Jezdili jsme k jednomu dokonce na jeho letní sídlo každý víkend. No, zkrátka a dobře vypadalo to ze začátku velice nadějně.

Kdy došlo k tomu zlomu? Protože v těch pamětech velmi otevřeně píšete, že závěr Peroutkova života i vašeho společného života byl de facto tichou domácností. Ferdinand Peroutka v poměrně velkých depresích.

No, ovšem. Jenomže ta emigrace nezačínala tak beznadějně. Tam byla ta naděje, jak jsem vám právě říkala, tam byli osvícený, chytří, vzdělaný Američani, ty byli vyměněný za druhou třídu, ale to pořád ještě šlo. Ale potom přišli takzvaný účetní, kteří ničemu pořádně nerozuměli než cifrám. Teď Peroutka byl "já pán, ty pán", to nebyl žádnej člověk, kterej se nechá podřídit jen tak. A účetní to chtěli jinak, oni že jsou páni a on že je jenom emigrant. No, tam nastaly velký rozkoly. Oni mu potom dokonce rušili jeho promluvy, který měl.

V Rádiu Svobodná Evropa.

V Rádiu Svobodná Evropa. A chtěli od něho pouze, aby mluvil o 28. říjnu dnes a denně a takový jako ... víte, jako se říká, že mnozí kladou akorát věnce k pomníkům. No, tak to on nemohl přijmout. A vždycky psal tak, aby to československýho posluchače zaujalo, zajímalo, informovalo, od toho jsme tam byli, informovat. A tak oni mu to škrtli, oni to nevzali.

A to byl hlavní zlom ...

To už byl v penzi a teď pomalinku se dostavovaly samozřejmě deprese, protože viděl, že v rádiu už to je prohraný pro něho teda osobně. On vždycky chtěl vlastně od politiky pryč a starat se jenom o beletrii, psát. No a to ... i když napsal romány, dva dokonce, a divadelní hry, tak to nikoho v tý Americe nezajímalo, bylo to tuze asi evropský, nebo nevím. A on nebyl ten člověk, kterej by za někým šel a řekl: "Prosím vás." On měl bratrance, skutečnýho bratrance Max Kopfa, kterej byl ženatý za americkou žurnalistkou, která měla ohromný v tý době jméno, Dorothy Thomson. A s těma jsme velice přátelsky jsme stýkali a taky k nim jezdili na jejich farmu a tak dále, Ferdu měli oba dva velice rádi. Kdyby Ferda nebyl ten "já pán, ty pán" a řekl, "pomožte mně," svejma nějakejma jinejma slovama než takovouhle žádostí o pomoc, určitě by se dostal k různým pramenům, ze kterých by eventuálně něco mohlo bejt. Ale to zase byl Ferdinand, hrdý Ferdinand.

Konstatuje Slávka Peroutková. Děkuji vám, že jste byla hostem třicetiminutového Interview BBC, a těším se na další interview. Děkuju vám za návštěvu v této stanici a někdy příště na shledanou.

Děkuji, na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
66Archiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí