Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: úterý 27. září 2005, 10:37 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Jan Křen
 

 
 
Historik Jan Křen varuje před "infantilním" chápáním dějin.

Jan Křen
Jan Křen ve studiu BBC

Historik Petr Čornej tvrdí, že účelem dějepisu není šprtat se data, ale rozumět minulosti. Dějepis je prostě součástí kulturního zázemí. K encyklopedickému pojetí výuky dějepisu Petr Čornej v rozhovoru pro BBC říká:

PETR ČORNEJ (zvukový záznam): Ale tady má dějepis takovou prusko-rakouskou tradici od poloviny devatenáctého století. To znamená, že se klad důraz na faktografičnost a encyklopedičnost. Ale kdybychom se podívali do učebnic z druhé poloviny devatenáctého a zpočátku dvacátého století, tak bychom zjistili, že té faktografie tam bylo podstatně více než v následujících desetiletích.

Říká v rozhovoru pro BBC historik Petr Čornej. Nejen o tom, jak se učíme a především jak vnímáme naše dějiny, bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl historik, vysokoškolský pedagog Jan Křen. Vítejte, hezký dobrý den, pane profesore.

Dobrý den.

Jak rozumíte sousloví historické vědomí?

Historické vědomí je vlastně určitý stav mysli společnosti, i když v různých částech různé. Ale je to prostě takový obecný dojem z dějin vybraný podle potřeba naší doby. Každá generace, každá část toho národa, té společnosti, se prostě vybírá nějaké kořeny, aby se postavila vzhledem k těm minulým. Čili to je stav, který se neustále obnovuje.

Je možné zkoumat míru historického vědomí v jednotlivých proměnách času?

Určitě jsou údobí, kdy hraje historie ohromnou roli, národní obrození nebo počátky národního hnutí, tam to hraje roli. Ale třeba hraje obrovskou roli v boji proti komunismu. Všechny ty převraty, ty disenty, jaksi hlavní jejich témata byla historická. Nejakutnější, které nejvíc hořely, od Ruska přes Polsko, Maďarsko, a zrovna tak v Čechách i na Slovensku hrála ta historická témata, která byla politická a namířena proti tomu režimu hrála velikou roli.

O kterých tématech, vy jste některá obecně vyjmenoval, jste vy diskutovali jako historici, vy jste byl dlouhou dobu v disentu, v českém disentu před rokem roku 1989?

Tak tam byly dvě hlavní témata. Ty velké velmoci, které nás obklopují na jedné straně Rusko nebo Sovětský svaz a na druhé straně Německo. Vztahy s Němci a vztahy k Rusku nebo k Sovětskému svazu to byla dvě hlavní témata, ve kterých vlastně se to hnutí nebo ta společnost emancipovala podobojí. Třeba v těch vztazích k Německu to sehrálo velkou roli. To byla diskuse, která vyústila v souhlas se sjednocením Německa už v pětaosmdesátým roce dokonce tak, že to v Německu vůbec nezabralo a Dienstbierovo snění o Evropě v Německu nevyšlo, ačkoliv už bylo prý vysázeno. Nehodilo se to. Pak se ukázalo, že je to ve skutečnosti jaksi, řekl bych, takové progresivní stanovisko. A totéž se týká vztahu k Rusku, kde zároveň se řešily velké teoretické otázky, co to je revoluce, jaká, jestli to byla moderní revoluce anebo barbarská revoluce. Tyhle ty věci, to byly hlavní předměty tedy diskusí, a potom to vyústilo v takovou tu diskusi o střední Evropě, která trochu byla podnícena Kunderou, jak zapomněla únos Evropy, jak zapomněla západní Evropa na střední Evropu a ta střední Evropa se zároveň také distancovala od té východní Evropy, možná trošku přehnaně, poněvadž to bylo také účelové. Ale to byla podle mého názoru zajímavá diskuse, i když, jakmile došlo k převratu, tak až správně říkal, pak to bloudilo jako bezdomovec po Evropě tahle diskuse.

Když se podíváte teď aktuálně na historické vědomí Čechů, Moravanů a Slezanů v roce 2005, jak si stojíme?

Češi jsou historický národ. Němci, Švédové a tak dále v těchhle těch národech je to historie, ta historie hraje větší roli, takže ono je vždycky širší, hlubší. Je samozřejmě diferenciované podle těch zemí, jak jste je jmenoval a je také diference podle různých vrstev. To je pochopitelné. To národní vědomí není pouhý součet těchhle těch vědomí, ale jakýsi průnik, který je kdysi tohle výrok, který byl znám od Bedřicha Engelse, ale ve skutečnosti to byli italští sociologové, že ty dějiny jsou součtem nejrůznějších silokřivek, jejichž výsledek neodpovídá ani jedné z nich. To já myslím, že je kus toho vědomí.

Podívám-li si na to, co vy jste o historickém vědomí a práci historiků řekl, tak jste použil jeden termín na jednu skupinu historiků, termín přežvýkavci. Byla to a je to skupina historiků, označujete jimi ty, kteří interpretovali historii podle politického zadání a v rozhovoru pro deník Právo jste v 18. 9. roku 1999 dodal, cituji doslova: "Za posledních padesát let se historie nejméně šestkrát přepisovala a na každém tom přepisování se podíleli někteří historici. To historiografii jako vědu nepochybně zkompromitovalo. Vyrovnání se s vlastní minulostí se pochopitelně týká i historické obce," konec citátu. Když se podíváte na to, jak se historická obec vyrovnala s minulostí, k jakým závěrům dochází?

Tak první věc zkusím říct, také na tom mám nějaký podíl.

Takže jste také přežvýkavec?

Asi ano, samozřejmě, v mládí a žvejkal jsem hodně a trvalo mi to dost dlouho a to mě nejvíc mrzí.

A čím to bylo dáno? Tím, že v té době, ve které vy jste začínal s historiografií, de facto přežvýkavectví dějin bylo na vzestupu, byl to, když to řeknu anglickým slovem, byl to /nesrozumitelné/.

Byl to /nesrozumitelné/, poněvadž značná část mladé generace byla stržena těmi ideály komunismu a ony ty ideály byly také strašně jednoduchý. Tím byly atraktivnější. To se zdálo, že máme recept z několika brožur a že teď jsme chytřejší než všechny ty ostatní generace, tak jsme přišli na ten recept. On je to tedy sen věčného lidstva a možná každá generace si něco takového prožije. Tehdy to bylo velice silný. Samozřejmě, že tomu potom jaksi pomáhal ten tlak ideologický. Až teprve po letech se začali, jak se historici seznamovali vlastně s látkou, tak najednou viděli, že ta schémata prostě nesedí.

Kdy to bylo u vás ve vašem konkrétním případě?

Někdy v druhé polovině padesátých let to byl přeci jen ten vliv smrti Stalina a dvacátého sjezdu a najednou taková ta představa, co říká Ludvík Vaculík, ten socialismus byl vybudován proti našim představám. Takže to mělo i tedy politický, abych tak řekl aspekt. Politika je v historii vždycky. Tentokrát si myslím, že sehrála docela jaksi pozitivní roli, poněvadž to znamenalo se rozejít s těmi klišé, s těmi schématy, které prostě neobstály.

A nezačala se vytvářet nová schémata a nový způsob přežvýkání?

To víte, že vždycky, ono to platí také pro určitou část té historické obce. Pro lidi, kteří nejsou originální, nemají nápady, jsou důležití v té obci proto, poněvadž rozšiřují to poznání, ale nějaký velký objev nepřinesou. Těch bylo samozřejmě a pořád je dost. I když se nedá to jednoduše odsoudit, poněvadž rozšíření jaksi faktických znalostí je plus. Někdy je to až samoúčelné, a tam už začíná to přežvykování.

Když se podívám a ještě jednou vám položím otázku, týkající se vyrovnání české historické obce s vlastní minulostí, s uplynulými zhruba padesáti lety, jak na tom historická obec z pohledu profesora Jana Křena je?

To zase ta odpověď je docela složitá ve dvou věcech. Za prvé, myslím si, že historiografie neudělala zrovna málo, ale její nedostatek je také v komunikaci, poněvadž to je vlastně poznání, nová poznání, nový objevy sice existují, ale těžko se do veřejnosti dostávají také proto, poněvadž každý historik, který to objeví, tak začíná tím slavným slovem, jo, ono je to složité. A to je samozřejmě to, co činí obtíže, poněvadž lidé inklinují, já tomu říkám infantilní pojetí dějin, takové, co mi vnuk, když byl malý, říkal, který byl hodný a který byl zlý? A tohle vlastně lidé chtějí mít takovou černobílou historii.

Není to tak, že vstupuji do vaší řeči, že se ta historie tak učí? Jak nám jsou podávány dějiny na základní škole?

No, tak víte, do těch čtrnácti, patnácti let to musí být trochu pohádka, musejí tam být ti hodní a zlí.

To znamená, že zkrátka k dětem to infantilní pojetí dějin patří?

Jistě. Strašný je, když si to zachovávají lidi ještě do dospělého věku, takže do těch na té základní škole, myslím si, že se takový trochu pohádkový dějiny, taková kronika musí učit. To odpovídá tomu, ale do takových třinácti, čtrnácti, patnácti let to už přeci jen nabývají rozumu, a tam si zaslouží tedy, aby se s těmi, řekněme, schématy jednoduchými, aby se přestalo. Je to trochu utrpení pro ty kantory i pro ty studenty nebo pro ty žáky. Možná větší pro ty kantory.

Aby dávali dějiny v souvislostech a nezplošťovali je a nedocházelo k tomu, co na zýváte infantilním /nesrozumitelné/.

Trochu se musí na jejich omluvu říct jedno, ta historie se bohužel na středních školách, které jsou klíčové pro to v posledních ročnících, kdy je ta schopnost už ty složitosti dějin chápat, je jí málo, nebo není vůbec. Poslední roky střední školy, to záleží na panu řediteli, jestli prostě je dějepis či nikoliv, a poněvadž na to potřebuje mít kantora s atestací a ten má vyšší plat, tak se tomu páni ředitelé často z nouze vyhýbají. To je velká škoda.

A souvisí to pak s tím nízkým nebo nižším historickým vědomím společnosti jako celku? Má to na ni vliv?

To je jedna věc a druhá věc, mají vliv také média. A média mají tentýž sklon populárně vyložit, aby to bylo jednoduché, jednoznačné, pokud možno, aby to nedělalo velké problémy, takže buď z toho je nějaká taková senzace, nebo takový to černobílý jaksi pojetí. Problém je v tom, že zase člověk musí říct, žurnalisti nemají velké možnosti. Ty možnosti jsou omezený. V televizi jsou to kliky na dvě na tři minuty, kde se nesmí říct složitý, poněvadž to už by zabralo příliš mnoho. I v novinách na to není dostatek místa. Přeci jen ale musím říct, že jsou jaksi časopisy, revue, které mají slušnou úroveň a já bych řekl, že dost jaksi v Čechách to vědomí je relativně kritický.

Dovolte, abych se vrátil ještě k tématu historie a politických kontextů. Historik, vysokoškolský učitel Petr Čornej před těmito mikrofony upozorňoval na pradávný nešvar historiografie, tedy využívání historie k aktuálním politickým kontextům. Připomeňme si slova Petra Čorneje.

PETR ČORNEJ (zvukový záznam): Je to pokušení stálé a musím říci, že vždycky existovali historikové, kteří vůči tomuto pokušení nebyli imunní a vždycky existovali historikové, kteří říkali: "O tomto my psát nebudeme, protože z toho bychom mohli mít jenom problémy a nikomu bychom se nezavděčili." Ta manipulace s dějinami je pochopitelně velmi stará, ale když uvedu třeba boj o císařkou korunu mezi Karlem IV. a Ludvíkem IV. Bavorem, tak tam z obou stran docházelo pochopitelně k té argumentaci historické, jasně účelově zaměřené. Bylo tomu tak i v italské renesanci, bylo tomu tak potom samozřejmě i s nástupem masmédií v devatenáctém století. Já rád s oblibou uvádím příklad Jiřího z Poděbrad a jeho mírového projektu, který je dnes všude u nás v tisku interpretován jako vlastně prapočátek Evropské unie a evropských sjednocovacích trendů. Když se podíváte do časopisu z třicátých let devatenáctého století, tak zjistíte, že stejný projekt tam byl vykládán jako anticipace Svaté aliance.

Konstatoval v červenci roku 2004 historik, profesor Petr Čornej. Jak je podle historika, profesora Jana Křena, hosta Interview BBC, možné ubránit se využívání, chce se mi použít slůvko, dokonce zneužívání historie k aktuálním politickým konceptům?

Dvě věci k tomu je, vždycky se díváme na minulost z našeho stanoviště. To se prostě nedá nic dělat, a tím trochu už tu historii znásilňujeme, poněvadž si samozřejmě vidíme jenom to, co nás zajímá, to, co nás oslovuje z té minulosti a nemusí to být vždycky to hlavní, nebo trochu to deformuje.

To je první determinant.

To je první determinant a druhá determinanta je, co se zná. To je také důležité. Ne že by, zná se toho hodně, ale ty znalosti jsou vybírány podle toho, jak se táže a táže se zase současnost a chce se vidět, hledat příbuzný v dějinách. A teprve potom nastupuje taková ta primitivní politická nebo komerční manipulace. To je nepochybné a samozřejmě, že to jaksi dokonce zabírá i v historické obci.

Co byste označil za komerční manipulaci? Konkrétní příklad, veřejnost jakou se může setkat komerční manipulací nějakého historického údobí?

Jeden příklad, nedávno, to je asi dva roky, kolega Hrbek rozebral taková ta militaria, co vcházejí a konstatoval, že z historického hlediska je to vlastně šmejd. A vychází to v masových nákladech, různých nakladatelstvích, Romel, Liška pouště a tak dál a tak dál. A to ovlivňuje, protože lidi mají rádi velké příběhy. Války jsou jaksi atraktivní v tomhle tom a tyhle ty práce jsou opravdu špatný.

Vznikají pak nějaké historické mýty, se kterými vy jako historici pak zase musíte bojovat a uvádět je na pravou míru?

No, tak naše myšlení mytologizuje pořád i moje a vaše. My k tomu, to je prostě všeobecný sklon jaksi lidské mysli, u kterého kritická mysl musí být neustále bdělá a ostražitá a opravovat to a není to snadné osvobodit se od těch jaksi sklonů, které jaksi v lidské mysli máme. Těch mýtů je sto nebo nepočítaně. Téměř každé velké téma historie má také mýtus. Ale víte, já vždycky posluchačům říkám, to je vždycky trochu, to je taková výpomoc z ghetta, že vlastně ten mýtus je dichtung und maarheit, na jedné straně, že to musí být jaksi atraktivní krásný příběh, aby získával a potřebuje, aby vydržel ten mýtus, mít asi také reálné jádro a proplout touto skvělou a charybdou mezi tím krásným básnickým mýtem a tou realitou je obtížné, ale to je profese historika, od toho je, a za to je placen, i když někdy mizerně.

Když se podíváme na jednotlivé proudy české historiografie nebo historiografie obecně, tak vy považujete za nejvýznamnější směr, který bychom mohli označit slovem komparativní. V rozhovoru pro deník Právo 18. září roku 1999, když jste odpovídal na otázku, který ten směr dnešní české historiografie vy považujete za nejvýznamnější, řekl jste doslova, cituji: "Osobně považuji za nejvýznamnější směr komparativní, který usiluje o zařazení našich českých dějin do středoevropského a evropského kontextu," konec citátu. Proč je z vašeho pohledu ten středoevropský a evropský kontext především důležitý?

Víte, západoslovanský jazyky mají strašnou výhodu, poněvadž nazývají dějiny pomnožným způsobem. Jinak je to ta dějina nebo to dějino v jiných jazycích a to je docela důležitý moment, poněvadž ten jazyk leccos, samozřejmě my také máme historie, tak to je potom jednoznačný pojem, ale ty dějiny naznačují, že těch dějin je víc. Už sám ten pojem, a to je strašný štěstí češtiny nebo polštiny nebo slovenštiny, že už vnucuje takové trochu pluralitní pojetí tím samotným slovem.

To znamená, že nejen že jsou dějiny politické, kulturní a jednotlivé, řekněme, části života společnosti, mají své dějiny, množné číslo, ale i dějiny různých národů, menšin a podobně?

To samozřejmě poněvadž jsou dějiny světové, jsou evropské, jsou dějiny těch velkých celků habsburské monarchie, Svatá říše, sovětský blok, nacistické panství. Jsou dějiny teritorií evropských a jsou národní dějiny, které vlastně nejsou ničím jiným než zpětnou reprodukcí současných států, a to je samozřejmě v každých těch dějinách se vydává historik i ten čtenář na velice složitou křivolakou cestu, poněvadž samozřejmě se vyhledává to, co tvoří spojitost se současností, a ta minulost tomu vždycky neodpovídá. Máme trošku štěstí. Víte, ty české země mají starou hranici. Když se kouknete na tu Evropu, je to jasný. A když si představíte Polsko, které se stěhovalo v dějinách několikrát, když si představíte Německo, které nemělo vždycky nikdy pojem, co to je Německo, a takže dokonce ta země, která je nejvyhraněnější v Evropě, Británie, taky není a angličtí nebo britští historikové se teď trápí, skotské, welské, irské dějiny a teprve teď se prosazuje anglické dějiny jako dějiny Angličanů a Norman Davis se dokonce, aby nebyl imperialista, tak to celé nazval Ostrovy, naprosto neutrálně. Takže těch dějin je víc a podle mého soudu samozřejmě světové dějiny dokonce s tou globalizací nabývají na významu s evropskou integrací evropské dějiny, ale pravda je, třeba takový velký znalec současný Legoff říkal, že ještě není doba zralá, abychom napsali syntetické dějiny Evropy, a ty pokusy mají jaksi své nedostatky.

A proto jsou důležité například k napsání těch evropských dějin právě tyto komparativní dějiny, tyto srovnávací dějiny střední Evropy?

Ano, záleží nebo princip je v tom, že my totiž, historie nemá vlastně absolutní měřítka. Ta má jenom srovnávací. Nemůžeme říct, nebo kdybychom chtěli meziválečnou demokracii, to je naše oblíbené téma, je to výborný, ale kvalita se dá porovnat teprve, když se srovnává s třeba těmi Výmarskou republikou, Rakouskou republikou a se západní Evropou, teprve v tom momentu se vlastně vytvoří určitá kritéria, která říkají, tohle byly přednosti a tohle byly jaksi zápory.

Ten obrat, že vstupuji do vaší řeči, teď je otázkou, zda ta komparativní část historiografie, není, řekněme nejnáročnější, protože může vést k tomu, že se srovnává a utvrzuje se v některých národních mýtech. Zmínil jste založení Československa, první republiku a říkalo se, podívejte se, tygr střední Evropy nebo Evropy jako takové, někdejší Československo a to je ono srovnávání s Rakouskem a s dalšími okolními zeměmi, první republika?

To je pravda. Realistický obraz té první republiky nevzniká z ní samotné, ale v tomto srovnání, teprve v tomto momentu se blížíme tomu, abychom měli nějaké opory, kde zjistit, že má přednosti, kde zjistit, že má nedostatky. My bychom to měřili absolutním ideálem demokracie, tak podle Churchilla je to ten známý citát, který zní, že všechny demokracie jsou špatné. Čili ta absolutní kritéria nám moc nepomohou, jenom s jednou výhradou, to hodnocení by nemělo být v rozporu s mravním cítěním. Tady je určité hledisko, které nemůže historiografie přehlédnout, i když samozřejmě její hodnotící kritéria jsou jiná. Ale někde v pozadí, v tom svědomí toho historika tohle musí být, aby to bylo, abych tak řekl, slučitelné s obecně uznávanými mravními kritériemi. Jakmile se falšuje holocaust, tak je to prostě nejenom nevědecké, ale nemravné. A to do historiografie nepatří.

Vy se zabýváte středoevropskými a evropskými dějinami, jste odborníkem na českoněmecké vztahy. Zmiňuje se teď krátce o tomto tématu, o vztazích mezi Čechy a Němci se ve svých prostorech na BBC během druhé světové války mnohokrát zmiňoval Edvard Beneš. Připomeňme si jeho slova:

EDVARD BENEŠ (zvukový záznam): Naše vlast bude zase svobodná. Od dob, kdy náš národ vstoupil do historie asi v pátém století po Kristu, pohybují se jeho dějiny ve stálém boji o existenci státu, národa, národní kultury a jazyka. Příčinou vlastní je jeho obtížná osudná geografická pozice. Je obklopen na úzce horami omezeném území vesměs národy silnějšími, než je sám, a především ovšem silným národem německým, se kterým od desátého století velmi často zápasil o zachování svého malého území a své existence, i když na druhé straně jsou také význačné periody historické, kdy s ním politicky spolupracoval, anebo, kdy aspoň s některými jeho částmi společně bojoval o svobodu nebo o svou vlastní existenci.

Konstatoval v průběhu druhé světové války na vlnách BBC doktor Edvard Beneš. Pane profesore Křene, neukazuje se pak, když člověk dělá ony srovnávací komparativní dějiny, zabývá se dějinami střední Evropy nebo Evropy jako takové, že například Češi jsou v tom případě menšinou, dominantním vlivem německým a podobně?

Ono se to samozřejmě v dějinách měnilo. Ještě Palacký zaznamenával, že lze jaksi vytvářet velké české dějiny v té době, kdy měli Češi nebo český stát přibližně stejně silné sousedy, Sasko, Bavorsko, Polsko, Uhry, rakouské země a tak dál, kdy vlastně nebylo to velké Německo. To se vytváří až v devatenáctém století a v tu chvíli jaksi dovozuje Palacký z toho i, abych tak řekl, národní strategii. V tomto momentu prostě začíná o možnosti samostatnosti pochybovat a vyzdvihuje jaksi to habsburské soustátí s požadavkem, aby bylo reformováno, a to je česká strategie až do první světové války, to je i Masaryk i Kramář, všichni. Teprve, když se ukázalo, že bohužel tahle monarchie je nereformovatelná, a když se vlastně rozpadla, stala se satelitem Německa na sklonku první světové války, tak se najednou vlastně byly donuceny ty malé národy k tomuhle, k téhle riskantní státní existenci a byly kasandry, které připomínaly, že to budou nárazníkové státy a že se dostanou pod vliv jedné nebo druhé velmoci, Bohumír Šmeral a víte, zajímavé je, že Masaryk v pětadvacátém roce, když psal paměti, říkal: "Tohle nebyl jenom oportunismus, to byla vážná úvaha národní existence, se kterou se musíme vyrovnávat." Víte, to vám řeknu, že sedm let po vzniku tohohle samostatného státu, on, který ho probojovával, tak to je opravdu výkon intelektuální.

Závěrečná stručná otázka, prosím o stručnou odpověď. Na kolik ty dějiny Evropy a střední Evropy v tom širším kontextu de facto upozaďují dějiny národní? To znamená, že samotný národ byl opravdu ovlivňován děním v ostatních národech a vlivů, které se odehrávaly v Evropě v minulých časech?

Já bych řekl, ani ne upozaďován. On dostává teprve správný místo jako jeden z členů té velké rodiny evropských národů nebo evropských států. To je docela složité. Když jste zmínil ty menšiny, to je také taková zvlášť hlavně středoevropská historie. Oni vlastně se ty role vyměňovaly. Kdy Češi byli menšinou v Rakouskou, ale většinou v českých zemích, Němci byli menšinou v českých zemích a většinou v Rakousku, i když nebyli nadpoloviční většinou, měli jenom sedmatřicet procent. Tohle jsou strašně složité problémy. Vlastně tady se dostávají do konfliktu dvě menšiny, ne jeden velký a jeden malý. Dvě menšiny a menšinový boj to je známý, to je ten nejhorší. Nejtěžší, to je obecné, proto, poněvadž ta menšina za prvé nemůže se stát většinou, čili je odsouzena a za druhé má neustále obavy o svou existenci. A tohle to zostřovalo, ačkoli ve skutečnosti nešlo ani o existenci českých Němců ani o existenci Čechů, tak si to ale obě strany myslely. A dějiny nejsou podle toho, co bylo, nýbrž podle toho, co se vnímalo, co si lidi mysleli, že je.

Konstatuje historik, profesor Jan Křen, vysokoškolský pedagog, který byl hostem Interview BBC. Děkuji, že jste přišel do rozhlasové stanice BBC a těším se na další interview.

Výborně, děkuji pěkně.

Děkuji vám za rozhovor, takové bylo Interview BBC.

 
 
66Archiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí