Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: úterý 13. září 2005, 19:45 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Jan Keller
 

 
 
Sociolog Jan Keller považuje za základní problém sociální struktury ČR to, že se nedaří vybudovat dostatečně silné střední vrsty.

Zásadními proměnami prošla česká společnost po listopadu roku 1989. Před listopadem 89 fungoval v Československu režim založený na mocenské nadvládě komunistické strany.

MILOŠ JAKEŠ, generální tajemník ÚV KSČ, (zvukový záznam): To není jednoduchý proces, ta přestavba. Není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé a vypadají přitom jako přátelé.

Předlistopadový generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš. V jaké situaci je česká společnost bezmála šestnáct let od listopadu 89? Nejen o tom bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl sociolog Jan Keller. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Začnu citátem z textu, který publikoval Jan Jandourek v deníku Mladá fronta DNES 3. září roku 2005, cituji doslova: "Jan Keller, přiznejme si to, není jen akademický autor, je už také fenoménem sám o sobě. Je možno ho nazvat mnoha přívlastky. Je sociologem levicovým a kritickým. Je badatelem sondujícím moderní úzkosti, je sociologem stejně tak aktivistickým jako aktivním, neboť sociologie je pro něj nástrojem změny. Píše rád a často. Je ironický, neodpouštějící, ve svém psaní hyperaktivní, přesvědčivý, protože svým idejím věří." Konec citátu. Přijde vám citovaná charakteristika jako výstižná?

No, mně se to zdá až moc velká chvála. Já jsem vyloženě skromný člověk. Když mi jedna redaktorka z Lidových novin řekla, že jsem považován za Karla Gotta české sociologie, tak mě to velice dojalo, i když musím říct, že příjemnější by mi bylo, kdyby se o Karlu Gottovi říkalo, že je to takový Jan Keller české popmusic.

Pane profesore, když se podíváte na své pravidelné publikace především v deníku Právo, na vaše pravidelné glosy, je to, řekněme, příjemné si odskočení od akademické sociologie?

No, tak určitě. Já jsem posledních pět let ve dne, v noci, v létě, v zimě psal knihu Dějiny klasické sociologie a tam jsem musel nastudovat obrovské množství materiálu, který z velké části je už zastaralý a chtěl jsem ho prezentovat z té stránky, která zastaralá není. A když se člověk prodírá tím švabachem, starou francouzskou literaturou, Herbertem Spencerem, to je skutečně osvěžení, když si může během půlhodinky napsat nějaký článek v češtině, který může být i trošku nadnesen, protože v dějinách sociologie, v učebnicích nic takového se nemůže ocitnout.

Vy jste nedávno také dopsal esej nazvaný Česká republika 15 let poté. Pro jaký to byl sborník či vědecké periodikum?

V Londýně vychází časopis Evropský žurnál sociální teorie a pro podzimní číslo tohoto časopisu byl připraven tento článek.

Dovolte, abychom se u vašeho rozboru České republiky patnáct let od zásadní změny, od listopadu 1989, zastavili v následujících zhruba třiceti minutách. Ve druhém odstavci doslova píšete, teď vás cituji doslova: "Pokud bychom však chtěli vystihnout atmosféru v zemi jediným termínem, pak by nebylo vhodnějšího slova než výraz rozčarování či deziluze." Které dva, tři hlavní jevy vás vedou k tomu, že byste použil právě tato dvě slova?

No, já si myslím, že ta očekávání v roce 89 byla velice vysoká a možná byla až příliš vysoká, že ty události, které u nás přišly, se dostaly do určité kolize s trendem, který je kolem nás v Evropě a ve světě. To znamená, abych byl zcela konkrétní, lidé v osmdesátém devátém roce samozřejmě chtěli svobodu, chtěli svobodu cestovat, chtěli svobodu moct studovat i v západních zemích a podobně, ale velký podíl populace podle mého názoru chtěl hlavně dohnat a předehnat Západ, co se týče materiálního konzumu. Já nemám čísla o tom, kolik procent národa chtělo svobodu, kolik procent národa chtělo velké supermarkety a co největší nákupní košíky, bohužel, takové výzkumy se u nás nedělají. Ale myslím si, že určitá smůla byla v tom, že spousta lidí snila o velkých nákupních možnostech, o velkém sociálním vzestupu v situaci, kdy v jistém slova smyslu v západní Evropě začíná být po sezóně.

Byla tam, řekněme, i zásadní selhání politické elity nebo lidí, kteří se měli etablovat v té nově vznikající politické elitě? Vzpomeňme i na hesla - Mít ve vládě Komárka, bude kačka jak marka - jako jeden ze symbolů, které jsme mohli slýchávat na zaplněných náměstích.

No, já si především myslím, že do té politické elity se dostali tehdy v dobrém slova smyslu diletanti, to znamená lidé, kteří to neměli promyšleno na tři kroky dopředu a kteří toho o trendech vývoje v západní Evropě, ve Spojených státech, o trendech do budoucna příliš nevěděli. To znamená, že oni dost naivně věřili, že se tady u nás vlastně zopakuje něco, co bude kulturně připomínat první republiku, a přitom sociálně a konzumně to bude na úrovni tehdy Německé spolkové republiky.

Což nebylo možné z toho, jak se vyvíjela západní Evropa a globální svět v čele se Spojenými státy americkými?

Já neznám příliš situaci ve Spojených státech. Studoval jsem podrobně situaci modelů sociálního státu v západní Evropě a každý z těch modelů, ať už je to skandinávský, nebo ten Bismarckův německo-rakouský nebo to, co se za sociální stát považuje ve Velké Británii, tak každý z těch modelů sociálního zajištění je dneska ve velké krizi. A ta krize dopadá hlavně na střední vrstvy, což je logické, protože ti nejbohatší mají způsob, jak si, mají spoustu způsobů, jak si nenechat vzít to, co mají, těm nejchudším v zásadě není co ubrat. To znamená, ti, kteří jsou mezi nimi, což je velice hrubé vyjádření středních vrstev, tak to je jediný cíl té takzvané modernizace sociálního státu. Takže, ten problém naší země byl v tom, že než se nám ještě podařilo vybudovat střední vrstvy, které byly zdecimovány za předlistopadového režimu, než se podařilo je znovu vybudovat, tak nastoupily tendence, které ty vrstvy decimují.

Před listopadem roku 1989 panoval v Československu režim založený na mocenské nadvládě komunistické strany. Připomeňme si, jak ještě 23. listopadu roku 1989 vystupoval před dělníky v pražském ČKD tajemník městského výboru KSČ Miroslav Štěpán.

MIROSLAV ŠTĚPÁN, tajemník Městského výboru KSČ v Praze (zvukový záznam z 23. listopadu 1989): Dne /nesrozumitelné/ jak se řekne pod nátlakem nebo ty, které někdo dnes píše po všech ulicích a po barácích, to nemůžeme na to také tak jít. Ano, máš pravdu, to je pravda. No, to je stejné, protože podívejte se, v žádné zemi, v žádné zemi, v žádné zemi, ani rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jim má být, a to se bohužel stalo.

Tajemník městského výboru KSČ Miroslav Štěpán a jeho vystoupení 23. listopadu roku 1989. Pak přišel 24. listopad.

JIŘÍ ČERNÝ, hudební kritik (zvukový záznam z 24. listopadu 1989): Před deseti minutami Československá televize oznámila, že všichni členové předsednictva ÚV KSČ a sekretariátů ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici.

24. listopad roku 1989. Sociolog Jan Keller, host Interwiev BBC, už řekl před několika okamžiky v tomto pořadu, že skutečné kořeny rozčarování a deziluze je patrně možné hledat až v nepřiměřeně vysokých očekáváních, které byly hned po listopadu roku 1989. Můžete být ještě konkrétnější, která očekávání, v kolika bodech byla asi nejméně naplněna a stávají se, řekněme, frustrujícím prvkem současné společnosti?

No, tak jednak si myslím, že to je to očekávání vzestupné kariéry a většího, lepšího materiálního, sociálního zajištění. Ty sociální reformy, které přijdou, budou působit proti těmto očekáváním. Potom to je, to jsou očekávání z oblasti politické. Myslím si, že spousta lidí, my jsme tehdy, v roce 92 dělali v Táboře, v jižních Čechách výzkum pro Alaina Tourainea, francouzského sociologa. Tam jsme mluvili s lidmi odleva až doprava na radnici a v zásadě všichni si tehdy mysleli, ti zastupitelé, že Tábor se vrátí do doby Bylo nás pět, do Poláčkovy doby. Lidé si mysleli, že se vyprofilují nějaké politické strany, které budou hájit určité skupinové zájmy na jedné straně živnostníků, na druhé straně, řekněme, vyšších středních vrstev, nižších středních vrstev. A myslím si, že k tomu nedošlo, že všechny politické strany se velice brzy odleva až doprava začaly sbíhat v jakési střední cestě a ta jejich politika se navzájem velice podobá. Proto si myslím, že komunistická strana před listopadem udělala velkou chybu. Kdyby ona udělala jedno pravicovější a jedno levicovější křídlo, které by se navzájem ve volbách střídaly, mohl ten režim vydržet ještě nějakou dobu, aniž bych si to pochopitelně přál. Dneska to vypadá, že se na politické scéně střídají strany, které v zásadě říkají totéž, jenom ten akcent je trošku málo odlišný. A myslím si, že to je jeden z hlavních důvodů, těch důvodů je více, ale že to je jeden z těch důvodů, proč přibývá nevoličů, protože mají pocit, že si nemohou vybrat.

To jste jmenoval dva problémy - očekávání vzestupu ekonomického a sociálního postavení většiny lidí v české společnosti, pak politické strany. Ještě nějaká oblast, kterou byste popsal jako frustrující pro současnou českou společnost?

No, pak je tam ten moment zahraničněpolitický. Lidé se domnívali, že po letech ponižující okupace budeme zase suverénní země, a dneska žijeme v době, kdy ekonomická globalizace a procesy, které s tím souvisí, snižují suverenitu i co do rozlohy a co do počtu obyvatel mnohem větších zemí, než je to, co zbylo po Československu. To znamená, tady nejde jenom o tu otázku vstupu do Evropy, ale vůbec o možnost středně malé, spíše menší země dělat nějakou nezávislou politiku v situaci, kdy zase všichni politici odprava až doleva jsou podrobeni těm obrovským finančním tlakům, které se převalují přes světové burzy a jsou podrobeni těm tlakům velkých nadnárodních společností. Myslím si, že tady ty politické strany, ať už jsou levicové, nebo pravicové, nemají příliš prostoru k manévrování.

Vy jste teď popsal tři oblasti, pojďme se jim nyní věnovat podrobněji. Začneme u té sociální a ekonomické situace větší části společnosti. Padlo to sousloví tady - střední třída, vy v textu Česká republika 15 let poté píšete, cituji doslova: "Základním problémem sociální struktury ovšem je, že se nedaří vybudovat dostatečně silné střední vrstvy, které by společnost hospodářsky i politicky stabilizovaly." Konec citátu. Základní otázka, jak široká či úzká je v roce 2005 střední třída v České republice?

To vymezení je velice obtížné. Pokud bychom si vzali vymezení, které platilo ještě třeba u nás za první republiky, tak do střední vrstvy patřil ten, kdo byl schopen mít vlastní bydlení, ať už vilku, nebo vlastní byt, kdo byl schopen udržet své děti na vysokoškolském studiu vlastními prostředky při placení školného a kdo toto všechno byl schopen utáhnout z jediného platu, manželka pracovat nemusela. Pokud bychom si střední vrstvu vymezili tímto způsobem, tak myslím, že nám do ní spadnou tak dvě, tři procenta domácností v České republice, a nebyla by to střední vrstva, ale prakticky ekonomická elita.

Existuje nyní nějaké modernější vymezení nebo jiné vymezení střední vrstvy, které je možné vztáhnout na jednadvacáté století?

Už od sedmdesátých let byly střední vrstvy v důsledku stagnace svých platů donuceny k tomu, aby i manželky začaly pracovat, takže ty domácnosti mívají už dva příjmy. A v zásadě je možné střední vrstvu vymezit buď objektivním, nebo subjektivním způsobem. Ten subjektivní je velice jednoduchý, ptáte se lidí v terénu, jestli si myslí, že patří do střední vrstvy. V České republice vám šedesát pět procent lidí řekne, že si myslí, že patří do střední vrstvy. Problém je v tom, že ta otázka je zavádějící, ta otázka je psychologizující a sociologové už dávno vědí, že lidé se na škále vždycky umisťují raději, až na několik extrémů, raději doprostřed té škály. To znamená, když vám dvě třetiny lidí v České republice řekne, že si myslí, že patří mezi střední vrstvy, tak oni tím vlastně jenom říkají, není to nic moc, to, jak si žijeme, ale znám někoho, kdo je na tom ještě hůř než já. To je potíž se subjektivním vymezením. A to objektivní vymezení má taky svoje problémy, protože tam záleží na tom, kde uděláte řez, kterým odlišíte střední vrstvu směrem k těm nahoře a samozřejmě směrem k těm dole. Takže, přibližně se dá říct, že do střední vrstvy by patřil ten, kdo by v zásadě neměl nárok na žádnou sociální dávku a nebyl by nucen spořit si celý rok, když chce jet v létě do Bibione.

A teď mi řekněte, jak velká na základě této klasifikace, na základě této definice, objektivní definice je tedy střední třída v České republice?

Takovým velice hrubým odhadem bych, hodně riskuji, protože to není podloženo nějakým exaktním výzkumem, ale tak intuitivně bych si myslel, že tam patří tak pětina domácností.

Někdejší předseda ČSSD Miloš Zeman v roce 1997 právě kritizoval občanské demokraty, tehdejšího premiéra Václava Klause, že právě jejich vládnutí po listopadu 89 neumožnilo rozvoj střední třídy v České republice. Byl to Zeman, který jako vrcholný a mediálně známý politik používal snad nejčastěji sousloví střední třída. Nejhlasitěji kritizoval Miloš Zeman premiéra Václava Klause na jaře roku 1997. Připomeňme si Zemanovo vystoupení z 21. května roku 97.

MILOŠ ZEMAN, bývalý předseda ČSSD (zvukový záznam z 21. května 1997):
Chceme-li léčit tuto zemi, musíme přiznat, že jsme v krizi a musíme přijmout protikrizovou alternativu. Jestliže budeme tuto krizi popírat, jestliže budeme tvrdit, že naše potíže jsou potíže růstu, pak bude pokračovat růst potíží až do doby, kdy tato krize přeroste do katastrofy.

Na slova tehdejšího předsedy ČSSD, opozičního politika Miloše Zemana 21. května roku 1997 reagoval premiér a předseda vládní ODS Václav Klaus těmito slovy:

VÁCLAV KLAUS, bývalý premiér a předseda ODS (zvukový záznam z 21. května 1997): Vláda odmítá v dnešní situaci hovořit o ekonomické krizi, neboť naše současná ekonomická situace a především její odraz v reálném životě společnosti má ke krizi hodně daleko. Tím neříkám, a byl bych rád, kdyby to bylo posloucháno, že negativní vývoj v některých oblastech není závažný a že by před ním vláda zavírala oči.

Zazněla 21. května roku 1997 slova premiéra a předsedy Občanské demokratická strany Václava Klause. Hostem Interwiev BBC je sociolog Jan Keller. Miloš Zeman se pak stal premiérem, vládním politikem, ČSSD stále opakovala za Zemanova vládnutí nutnost zvětšit střední stav, střední vrstvu české společnosti. Když se podíváte na osmileté vládnutí, ve kterém měla majoritu ČSSD jako nejsilnější vládní strana a podíváte se na buď rozšíření, či stagnaci středních tříd, jak to z tohoto pohledu vypadá?

No, já si myslím, že ani ta vláda ODS, ani ta vláda sociální demokracie nezažehnala to největší nebezpečí, které nad středními vrstvami visí. Je obtížné mluvit o středních vrstvách vcelku, protože ony jsou bohatě strukturovány. Zjednodušeně se dá říct, že existují staré střední vrstvy, to jsou třeba soukromí zemědělci, drobní řemeslníci, majitelé butiků, večerek a podobně a nové střední vrstvy, to jsou zaměstnanci velkých organizací hlavně ve veřejném sektoru, to znamená ve zdravotnictví, ve školství a tak dále. Ty staré střední vrstvy jsou na tom u nás velice špatně a třeba drobní soukromí zemědělci patří mezi kategorie, které mají největší existenční problémy. Když si vezmeme, kdo tvořil po listopadu největší část středních vrstev, tak to byli živnostníci, kteří dělali v drobném obchodu. Tito lidé jsou velkoplošně válcováni nadnárodními obchodními řetězci a ani levicová vláda, ani pravicová proti tomu dost dobře nemohla možná nic dělat. Když si vezmeme nové střední vrstvy, čeká nás zeštíhlování sociálního státu a ty nové střední vrstvy, to jsou právě zaměstnanci veřejného sektoru v sociálním státu, to znamená, tady se bude zeštíhlovat o příslušníky nových středních vrstev. A co je na tom nejzávažnější podle mého názoru, středním vrstvám se po celá léta toho hodně naslibovalo, ale jakmile přijdou sociální reformy, tak se budou dít na úkor středních vrstev, protože to jsou vrstvy, které nemají žádné finanční rezervy, které něco málo vydělají na patnáctiprocentní dani a něco málo vydělají na společném zdanění manželů, ale to budou řádově stokoruny měsíčně, a přitom se po nich bude chtít, aby oni začali krýt z velké míry potřeby ve zdravotním systému, aby začali platit školné, aby si začali šetřit na penzi. Nic z toho se v devadesátých letech neudělalo, ani žádný náznak řešení penzijní reformy nebo reformy zdravotnického systému nebo reformy vzdělávacího systému. Ti nejbohatší, pro ty to problém není. Oni na jedné straně mají dost peněz, aby si toto všechno zaplatili v soukromých službách a na druhé straně mají dost velký lobbyistický tlak, aby participovali nejvíce na snížení daní.

Rozumím-li vám správně, tak varujete před tím, že v souvislosti se zásadními reformami, o kterých se de facto od počátku devadesátých let mluví a k reformám jako takovým nedošlo, tak dále zúží střední vrstvy v České republice.

Myslím si, že to je reálné nebezpečí a ono se tak obecně nadneseně říká, že střední vrstvy jsou opora demokracie, ale už se neřekne, že střední vrstvy jsou opora demokracie pouze v případě, když se jim daří dobře. Jakmile se jim přestane dařit dobře, tak například ve dvacátých a počátkem třicátých let největší zástupy sympatizantů s fašismem se rekrutovaly z příslušníků starých středních vrstev, kteří přicházeli o svoji živnost. To znamená, ty vrstvy jsou do jisté míry nevyzpytatelné a jakmile klesnou pod určitou životní úroveň, tak je zachvátí takzvaná statusová panika, to znamená, začnou se obávat toho, že, i když si dosud mysleli, že patří do středu společnosti, najednou budou žít někde u dna. A ta statusová panika právě zařídila mimo jiné ve dvacátých a třicátých letech nástup nedemokratických režimů.

Vy v tom textu Česká republika 15 let poté v souvislosti se středními třídami a jejich zobrazením, abychom si uměli graficky představit, píšete, cituji doslova: "Už nyní má tato společnost z hlediska sociální stratifikace formu hrušky s velice tenkým a vysokým řapíkem. Tvoří ho úzká vrstva několika stovek nově zbohatlých lidí, o jejichž původu bohatství se na veřejnosti příliš nediskutuje." Konec citátu. Jaké kroky by tedy bylo možné nyní podle vašeho názoru učinit, aby česká společnost a její sociální stratifikace neměla tvar hrušky, ale, jak svého času říkal Miloš Zeman, aby měla tvar cibule, silná střední vrstva, užší skupina bohatších a velmi malá, úzká skupina chudých?

Já myslím, že jste mi teď položil otázku, na kterou ani naši čeští politici, kteří jsou za to placeni, neznají odpověď, protože i v západních zemích dochází i dualizaci společnosti. V třiceti tučných poválečných letech došlo k tomu, že lidé i z dělnických profesí se dostávali do středních vrstev. A byla to americká sociologie, která v padesátých letech ještě před Sověty začala mluvit o tom, že se v Americe buduje beztřídní společnost. Oni to vykládali tak, že všichni lidé kromě dvou, tří procent, kteří se nebudou chtít dostat nahoru, všichni ostatní lidé při nepatrné špičce elity budou patřit do více méně homogenních středních vrstev. V to se věřilo třicet let po II. světové válce. Od poloviny sedmdesátých let nastává opačný proces, nastává jakási dualizace společnosti, příjmy středních vrstev stagnují a co je nejhorší, středních vrstev se začíná dotýkat nejistota, která se před tím týkala vždycky jenom vrstev nižších. To znamená, střední vrstvy nevědí, jestli zůstanou ve středních vrstvách i v těch dneska nejvyspělejších zemích ještě příští sezónu. Zygmunt Bauman, polský sociolog, který žije od šedesátého osmého roku v Londýně, říká: "Dneska je příslušník střední vrstvy podoben turistovi, který se ubytuje v tříhvězdičkovém hotelu a neví, jestli se náhodou ráno nevzbudí pod mostem." To je velice nebezpečné, protože střední vrstvy se vždycky vyznačovaly určitou mírou jistoty oproti těm nižším vrstvám a dneska jsou v těch procesech flexibilizace práce při tom nástupu nové ekonomiky vystavovány stejně velké sezónní nejistotě, kterou dříve trpěli jenom ti úplně naspodu. Začíná se to od osmdesátých let týkat i vysokoškoláků. Například ve Francii poprvé od osmdesátých patří mezi nezaměstnané i lidé s vysokoškolským titulem a loni vyšla v Paříži knížka, která se dokonce jmenuje Prekérní intelektuál, to znamená intelektuál, který nemá práci, který je znejistěný, který žije z měsíce na měsíc, který bydlí v podmínkách, jež dříve byly spíše rezervovány pro lidi spíše skutečně hodně nízko ve společnosti.

Pojďme se teď zaměřit na druhé téma, o kterém píšete, sociální oblast nebo společnost jako taková se zaměřením na politickou reprezentaci. V pasáži svého eseje Česká republika 15 let poté, v níž se zabýváte politikou, krom jiného píšete, cituji: "O patnáct let později vypadá situace v oblasti politiky zcela odlišně, zmateně a silně nepřehledně." Konec citátu. Když docházíte k tomuto hodnocení, jaké pro to máte vysvětlení? Proč česká politika vypadá zmateně, nepřehledně?

Těch důvodů je celá řada. Jeden z těch důvodů je v tom, že u nás ze známých důvodů proti sobě nestojí pravice a levice z těch důvodů, že velká část pravice, teda velká část levice vlastně doplatila na předlistopadový systém mnohem více než velká část pravice. To znamená, u nás není to standardní rozdělení na levicové a pravicové strany a myslím si, že ještě dlouho nebude. A to nutí sociální demokracii, aby se spojovala se stranami, kterého toho zase příliš společného s ní nemají a...

Teď máte na mysli například i KDU-ČSL, nebo jenom mluvíte o Unii svobody?

Například KDU-ČSL anebo Unii svobody. V případě KDU-ČSL to je dvojnásob složité, protože nejchudší domácnosti v České republice nevolí komunisty, ale volí lidovce. Polovina lidové strany má své sympatizanty mezi nejchudšími domácnostmi, tedy pardon polovina sympatizantů lidové strany patří mezi nejchudší domácnosti a druhá polovina patří mezi domácnosti velice dobře situované. A když se vytýká lidovcům, že hodně lavírují, tak oni za to svým způsobem nemohou, protože pokud by byli jednoznačnější, tak riskují, že buď jednu nebo druhou polovinu svého elektorátu ztratí. A v této situaci, kdy tato strana z důvodů, o kterých jsem mluvil, má stejně blízko k ODS i k sociální demokracii, tak je to spojenec velice nejistý. Rýsoval se spojenec ve Straně zelených, teď ten poslední vývoj směřuje spíše k tomu, že tady budeme mít přinejmenším dvě strany zelených, budeme mít možná časem nejvíce stran zelených v celé Evropě, aniž by to nějak souviselo s kvalitou životního prostředí.

Když si vzpomenu na jeden Baumanův text sociologický, myslím, který vyšel v knize Myslet sociologicky, my a oni, kde charakterizuje rozvržení společnosti, oni jako vládnoucí v té totalitární společnosti a my jako ti, kteří v té společnosti fungují, nehrozí něco podobného v rámci té polistopadové transformace české společnosti, že to jsou oni, ti politici, kteří se od nás vzdalují?

Myslím, že ten trend je tady patrný už delší dobu, už několik let a není to jenom na té nejvyšší úrovni, myslím si, že to platí i pro tu krajskou úroveň například. Možná v různých krajích je to jinak, ale takový trend existuje, a to, že roste ta masa mlčící většiny, to je úplně jasný indikátor toho, že je tady zase přehrada, bariéra mezi dvěma světy. Lidé nemají pocit, že by mohli v politice něco změnit a jenom si sledují, jak se zhoršuje Česká republika v tabulkách korupce celosvětově, což je zase velice do budoucna nebezpečná a možná i výbušná situace, protože nikdo neví, jakým hlasem potom promluví ta mlčící většina, když přestane mlčet. Když se dělají všechny ty výzkumy volebních preferencí, tak si myslím, že to není ani tak důležité, kdo koho volí, ale důležité je, kdo nevolí vůbec a z jakých důvodů vůbec nevolí. A výzkumy mlčící většiny, já o žádném takovém nevím. Přitom to může být politický faktor, který může být významnější než ty stabilizované elektoráty.

Ona mlčící většina, co by mohla způsobit a před čím varujete? Když se podíváte na další rozrůznění politické scény, vznik nových stran, do kterých vstupují, řekněme, i mediálně známé osobnosti, kterým sdělovacím prostředky dávají prostor. Teď mám na mysli Vladimíra Železného, jeho Nezávislé demokraty, jejichž program je označován jako populistický, na další straně je tady KSČM, od níž se všichni distancují, ale přitom je to zásadní politická síla v české Poslanecké sněmovně. Co může ona mlčící většina v budoucnosti způsobit?

Největší problém je v tom, že to se právě neví. Někteří politologové upozorňují na to, že na naší politické scéně je ještě jedno volné místo, a to je místo pro ultrapravici, že v zásadě Miroslav Sládek přišel příliš brzy, takže se stačil ztrapnit, ale že ty faktory, které podobné straně nahrávají, to znamená příliv imigrantů, sociální napětí, které část společnosti vnímá xenofobně, sociální napětí v určitých regionech, že to jsou faktory, které mohou u nás vést k něčemu, čím se ve Francii stala Le Penova strana. ODS, myslím si, i když občas se jí daří trošku toho Le Pena připomínat, tak přece jenom na stranu tohoto typu zatím nemá. To znamená, je tady nebezpečí, že by vznikla nějaká strana, která by byla ultrapravicová a pro kterou by demokratický program nebyl nijak závazný.

Děkuji, že jste byl hostem Interwiev BBC, děkuji, že jste věnoval této rozhlasové stanici svých třicet minut a těším se na další.

Děkuji, nápodobně.

Takové bylo Interwiev BBC.

 
 
66Archiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí