Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: úterý 26. července 2005, 18:51 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Tomáš Holub
 

 
 
Česká armáda bude mít podle hlavního vojenského kaplana Tomáše Holuba do tří let celkem 21 vojenských kaplanů. Nyní jich je 17.

Tomáš Holub
Tomáš Holub ve studiu BBC

I u zahraničních misí při válečných konfliktech jsou přítomni vojenští kaplani. Jeden z nich, Pavel Ruml, krátce po návratu z Kuvajtu po válce v Iráku neměl odpověď na otázku, co si myslí o tomto válečném konfliktu.

Pavel RUML, vojenský kaplan (zvukový záznam): Na to není jednoduchá odpověď, i když ta otázka je jednoduchá a přímočará.

Říkal v rozhovoru pro BBC vojenský kaplan Pavel Ruml. Nejen o válce a víře bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je hlavní vojenský kaplan Armády České republiky Tomáš Holub. Vítejte. Hezký dobrý den.

Dobrý den.

Zanedlouho to bude deset let, co jste se ujal úkolu být prvním vojenským kaplanem v historii české armády. Je možný z necelých deseti let vyvodit, že jste de facto už nastoupil jenom vojenskou kariéru?

No, to určitě ne.

To znamená, že po deseti letech budete odcházet?

Ne. V dohodě o duchovní službě v armádě je jasně řečeno, že kaplani zůstávají normálně v armádě čtyři, zpravidla šest let a pro hlavního kaplana je tam stanovena lhůta maximálně dvakrát čtyři roky a ta končí v září příštího roku.

Žádná výjimka?

Výjimka ...

Ani nebyla snaha dojednat nějakou výjimku?

Já myslím, že byly představy o tom, jestli eventuálně bych neprodloužil, ale já jsem řekl, že to podle mého názoru je nekoncepční a já si myslím, že je lepší, aby ta kontinuita pokračovala dál tak, jak má.

Pokud byste měl těch deset let, necelých deset let z pohledu vás jako prvního, historicky prvního vojenského kaplana v novodobých dějinách české armády nějak popsat na etapy, jak by těch deset let vypadalo?

Tak ta první etapa, to byla mise v Bosně, příprava tři měsíce v Krumlově, které samy o sobě byly velmi zásadní, protože to bylo vlastně úplně první setkání pro mě s armádou, kdy jsme se velmi okukovali ze všech stran s veliteli, s vojáky.

Počkejte, první setkání, ale vy, pokud se nemýlím, tak jste sloužil v komunistické armádě.

Ano, ano.

U spojařů jste byl a tuším, že jste také popisoval, že jste si na vlastní kůži zažil šikanu.

Ano.

A ta byla jaká, ta šikana v předlistopadové armádě na vašem případě?

Pro mě je zvláštní to, že já opravdu tyhlety dvě zkušenosti velmi odděluji. Ta šikana byla taková, že já jsem zažil v Klecanech situaci, kdy ty starší ročníky z nudy opravdu si z těch mladších dělaly docela velkou legraci nebo srandu nebo je velmi ponižovaly a zažil jsem, jeden z mých kolegů, který měl skříňku těsně vedle mě, tak potom spáchal sebevraždu.

Tak to asi příliš legrace nebyla a vy jste po této zkušenosti s armádou byl ochoten vstoupit do armády polistopadové?

Ano a já bych řekl možná i právě pro tuto zkušenost, protože jsem vnímal, jak nesmírně je potřeba, aby v armádě byl lidský rozměr, aby tam byli lidé, kteří, já bych řekl, přímo z popisu práce mají za úkol vnímat tu armádu nebo spíš lidi v armádě jako lidi.

Setkal jste se i v té novodobé armádě, v práci vojenského kaplana s tím, že si vám vojáci stěžovali na šikanu a na terorizování? Předpokládám, že jste nezažil tak smutný případ jako vojín základní služby, kdy by někdo kvůli šikaně spáchal sebevraždu.

Takto smutný případ jsem bohudíky skutečně nezažil, ale nutno říci, že jsem šikanu řešil jako jednu z věcí, která patří ke službě vojenského kaplana v době, kdy byli vojáci základní služby.

Jak se dá, aby člověk neporušil nějaké tajemství, možná i zpovědní, řešit ona šikana, aby člověk ještě víc tomu, kdo si na šikanu mezi čtyřma očima stěžuje, aby mu ještě víc neublížil, protože de facto ten, kdo si stěžoval, tak je mezi vojáky považován, lidově řečeno, za práskače.

No, tohleto vlastně vybalancování je jedna z naprosto nejtěžších věcí, která patří ke službě vojenského kaplana, nejen v otázce šikany, a to v době, kdy existovali vojáci základní služby, tak já vždycky, když jsem se setkal s takovým případem, nemohu říci, že by to bylo zcela pravidelně, ale patřilo to k mé službě, tak jsem nabízel tomu člověku tři varianty. Jedna varianta byla taková, že o tom jenom popovídáme a necháme to jako něco, co zůstane mezi námi, protože on potřebuje si o tom s někým pohovořit. Druhá varianta je, že budeme ty věci řešit jakousi neoficiální cestou, jestliže on s tím bude souhlasit, že já budu mluvit s těmi, kteří, dejme tomu, stáli na té druhé straně a řeknu, že o něčem takovém vím, a jestli ty věci neskončí, tak to půjde dál. Anebo třetí varianta byla taková, že jsem řekl s jeho svolením, že o těch věcech můžeme mluvit veřejnou oficiální cestou, a že já budu ten, kdo ho v této cestě bude podporovat a na něm bylo, aby si vybral, kterou variantu si vybere.

Když jsem vás tak poslouchal, vypadá to, jako by profesionální armáda s šikanou problémy neměla nebo u profesionálních jednotek, protože jste mluvil o vojácích základní vojenské služby.

Já myslím, že skutečně je možné říci, že v té formě, ve které existovala šikana u vojáků základní služby, v současné době šikana neexistuje.

Skočil jsem vám do řeči, když jste popisoval ony etapy vojenského kaplana, prvního vojenského kaplana Tomáše Holuba a začal jste teprve u etapy první, to byl váš nástup do Bosny v roce 96.

To byl Krumlov ještě. Já bych ho také skutečně vnímal jako tedy příprava tři měsíce jako zvláštní, protože to bylo takové velmi intenzivní oťukávání se, potom samotná Bosna, která trvala osm měsíců, a po ní přišla taková pro mě velmi zajímavá část mé služby, kdy jsem byl požádán jak ze strany církve, tak ze strany náčelníka generálního štábu, abych připravil dohodu mezi církvemi a resortem ministerstva obrany a já jsem se pohyboval rok a něco vlastně mezi generály, politiky, církevními představiteli a hledal formu, v jaké je možné podepsat potom dohodu o duchovní službě v armádě. To pro mě byla obrovská zkušenost. A poté jsem nastoupil na službu normálního vojenského kaplana u nás v republice do Havlíčkova Brodu ke čtvrté brigádě rychlého nasazení. No a ta poslední a také nejdelší etapa teď je, kdy jsem byl jmenován a jsem doteď hlavním kaplanem Armády České republiky.

V následujících minutách bych rád probral velmi stručně ty jednotlivé etapy. Jak bylo řečeno, vy jste po výcviku v roce 96 odletěl jako vojenský kaplan s českou vojenskou jednotkou sil IFOR do Bosny. V rozhovoru pro týdeník Respekt jste pak 26. července 1999 přiznal, že vás vojáci v Bosně přijímali s nedůvěrou a dodal jste, teď cituji doslova: "Padaly nejrůznější vtipy, co tady bude ten černoprdelník dělat, kde má skládací oltář, kolik mešního vína vyveze a tak podobně." Konec citátu. Jak dlouho jste musel čelit těmto vtipům?

Tak já bych řekl spíš, jak dlouho jsem čelil intenzivně těmto vtipům. Zezačátku, já bych řekl, tři neděle, měsíc.

To se vám donášely nebo vám je řekli do očí?

Ne, to bylo napřímo a to bylo zase příjemné, že to bylo napřímo.

Nebylo ještě pokoutně, to by byla zloba na druhou.

Ne, ne, ne. Takhle, já si spíš ale myslím, že to je něco, co patří zcela přirozeně k vojenskému prostředí. Jestliže tam přijde novej element, tak jeho vstup není vstup, který opečovává maminka, ale přijímají ho chlapi.

Ale že by tam musela padat slova černoprdelník a podobně?

A tak já si myslím, že to patří k určité drsnosti vojenského prostředí a já jsem to nevnímal nějak jako ... Ono se dá říct černoprdelník se zlobou a dá se to říct tak, že se na to dá reagovat.

A vy jste prožíval ony situace, kdy se na to dalo reagovat?

V drtivé většině ano.

Co bylo tím zlomem po zhruba třech týdnech, které jste popsal jako ...?

Já myslím, že zlomem byla situace, ve které významná část těch lidí mě poznala osobně, to znamená, že jsme spolu seděli na kafi, hráli spolu fotbal, byli spolu ve výcviku, zažili nějakou patrolu spolu, to znamená v situacích, kdy ti lidé nevěděli jenom, že s nima přijel jakejsi farář, ale potkali, že tam je a já řeknu, že Tomáš, protože jsme si s většinou lidí pak tykali.

V tom citovaném rozhovoru pro týdeník Respekt jste také přiznal, že jste na začátku mise v Bosně cítil samotu, že jste se tam cítil osamocen. Cituji doslova: "Stávalo se mi, že den nebo dva se mnou nikdo neměl zájem mluvit." Konec citátu. Jste přesvědčen o tom, že takové chvíle prožívají i vaši podřízení, začínající vojenští kaplani, nebo si už armáda zvykla, to znamená, že vaši podřízení, začínající vojenští kaplani s tím nemají problém?

Já myslím, že je velký rozdíl, jestli kaplan nastupuje k útvaru, na kterém již před ním kaplan byl, anebo nastupuje k útvaru, kde je první. V okamžiku, kdy nastupuje k útvaru, kdy je první, tak jsem přesvědčen, že něco podobného prožívá také, protože vztah ke kaplanovi se buduje na osobním setkání. A jestliže osobní setkání tam dříve nebylo, tak se domnívám, nebo jsem si stoprocentně téměř jist, že takové situace kluci zažívají.

Vy jste zmínil onu poměrně důležitou smlouvu, hlavní dokument, který byl podepsán v roce 1998 mezi Armádou České republiky a církvemi o duchovní službě. Z té smlouvy vyplývá, pokud jsem ji dobře četl, že v roce 2008 by mělo v Armádě České republiky sloužit pětadvacet vojenských kaplanů. Kolik je vás v současnosti?

Tak v současné době je nás sedmnáct, s poradcem ministra, který není vojákem, ale patří do duchovní služby, je nás osmnáct a ...

To znamená, že se máte co ohánět, abyste za tři roky stihli naplnit směrné číslo, mám-li to říct tak odporně.

No, ono to je tak, že armáda se od roku, kdy byla tato smlouva podepsána, významně zmenšila, zprofesionalizovala. To znamená, že my v současné době v těch strukturách, které armáda má, počítáme s dvaceti, jednadvaceti kaplany, takže jsme na tom docela dobře.

To znamená, že číslo pětadvacet pro profesionální armádu čítající zhruba, včetně civilních zaměstnanců, pětatřicet tisíc lidí, by číslo pětadvacet bylo příliš vysoké?

Já se domnívám, že skutečně my hledáme smysluplná místa pro kaplany a těch jsme opravdu, a můžu říci, že tady nebyl problém ze strany generálů, kteří to plánovali, napočítali jednadvacet a ne pětadvacet.

Co to jsou smysluplná místa, pokud byste je měl charakterizovat?

Jsou to místa, kde je dostatek lidí, to znamená řekněme úroveň brigády, tedy něco kolem tisíce a více lidí, anebo u speciálních jednotek méně, jako například brigáda v Liberci chemická. Ale jsou to především jednotky, které opravdu jsou jaksi nasazeny nebo počítá se s tím, že budou nasazeny v situacích, které jsou zátěžové, plus potom taková speciální místa jako školy, doufáme také, že od 1. ledna nemocnice.

Nemocnice, teď myslíte ...

Ústřední vojenská nemocnice v Praze.

... hlavní vojenskou nemocnici. Jaká tam bude role kaplana?

Já myslím, že tam by role kaplana měla být dvojí. Na jedné straně to bude člověk, který bude znát ten nemocniční běh, vojenský nemocniční běh částečně a tedy bude velmi dobře připraven pro eventuální výjezd s polní nemocnicí, protože to je součást takového toho vývozního artiklu české armády. A na druhé straně by to měl být člověk, který by opravdu lidsky pečoval o lidi a jejich blízké, kteří se dostávají do hraničních situací kvůli zdraví. To znamená, že ten kaplan tam bude mít takovou dvojí roli, bych řekl.

Je jasné, že pozice vojenského kaplana při Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích vznikne?

Ano, již je to schváleno.

Když budu opět citovat vaše slova, tentokrát pocházejí z 29. ledna roku 2001, z rozhovoru pro časopis Týden, cituji doslova: "Jednou z hlavních zásad vojenského kaplana je, že musí vystupovat nemisijně, to znamená, že nesmíme začít mluvit o bohu jako první. Lidé v armádě musejí mít jistotu, že kaplan se bude zajímat zejména o lidské radosti a starosti." Konec citátu. Nakolik na začátku vaší práce jako prvního vojenského kaplana, a pak při podpisu smlouvy bylo pro církve těžké pochopit to, že vaše role není misijní, tedy, řekněme ...

Získávat ovečky.

... získávat ovečky v armádě pro církve?

Já myslím, že v okamžiku podpisu smlouvy to již nebyl problém, protože, jak jsem řekl před tím, rok a půl jsem velmi intenzivně komunikoval s představiteli všech církví a já myslím, že toto byla jedna z věcí, která byla velmi intenzivně a nutno říci také jaksi ne úplně jednoduše diskutována.

Ale v 96., když vy jste jako první vojenský kaplan vstupoval do armády, tak to problém byl, protože bylo chápáno, že Tomáš Holub je v armádě pro ovečky?

Byl to problém pro vojáky, kteří to takto chápali.

Nikoliv pro církve, z pohledu církve.

Já myslím, že z pohledu církví to bylo tak, že ostatní církve v té době do toho ještě nebyly zataženy, protože jsem tam byl jako ...

Římský katolík.

... římský katolík a jako ten, kdo byl vyslán na základě rozhodnutí biskupa, který má na starosti vztah s armádou. A já mohu říci, že jsem od biskupa v této chvíli dostal volnost, abych hledal formu, která je pro českou armádu v tomto roce adekvátní ve vztahu ke kaplanovi a opačně, roli kaplana v této armádě a toto pro mě byla jedna z věcí, kterou jsem si já osobně stanovil jako prioritu.

Když jsem sledoval práci několika vojenských kaplanů při svých zahraničních cestách v roli novináře, což bylo u zahraničních misí české armády, tak nebylo možné nevšimnout si oné propojenosti vojenského kaplana a psychologa. To znamená, že kaplan, který někdy i zaskakuje za psychologa, prochází nějakým zvláštním výcvikem, psychologickým kurzem?

Tak já bych asi to zaskakuje trošku poopravil. Já myslím, že ho doplňuje. My právě velmi jasně říkáme, že si nechceme hrát na psychology s plným psychologickým vzděláním, na druhé straně je samozřejmé, že pro kaplany je důležité, aby věděli, co to znamená posttraumatický syndrom a nejen věděli, ale aby také měli jakési výcviky, které dávají možnost s tímto pracovat. A psychologická příprava různé formy patří jistě k výcviku vojenského kaplana naprosto integrálně.

Následuje další citát. Tentokrát je z rozhovoru pro Katolický týdeník z 23. listopadu 2003: "První podmínkou psychologického charakteru duchovního vstupujícího do armády je kreativita. Vojenský kaplan musí mít vlastní přístup k věcem a musí umět vymýšlet nové cesty, protože armádní prostředí to moc a moc potřebuje." Konec citátu. Vy jste v tom citovaném rozhovoru pro "týdenický katolík" Katolický týdeník nebyl konkrétnější, můžete být konkrétnější teď, co jste tím měl na mysli?

Já myslím, že to se dá popsat v několika rovinách. Tou první je čistě rovina vztahu k lidem. Člověk vlastně hledá formy, jak navázat vztahy, navázat přátelství a to se nedělá tak, že člověk sedí a čeká, až někdo k němu přijde, ale vymejšlí, co s těma lidma dělat, jak jim nabídnout možnost trávení volného času, jakým způsobem něco zlepšit právě po té lidské rovině v životě, v zahraniční misi nebo i tady v republice a to znamená, že ti kaplani musí mít odvahu vymýšlet nové věci a být ochotni s něčím novým přijít za velitelem a mít jaksi to nadšení, bez kterého jinak ty věci moc nejdou. Potom ta druhá rovina je rovina, bych řekl, velmi osobní a to je rovina žití víry v zahraničních misích. Mnoho věcí, které, bych řekl, patří k takovým těm pravidlům správného života duchovního v České republice, tak jsou naprosto neupotřebitelné v zahraničí a člověk musí hledat sám ty formy, které na jedné straně vedou k tomu, že dokáže z té víry žít a na druhé straně na mne působí trapně nebo je schopen se přizpůsobit reálné situaci, která v té misi je, a ta je jiná v Kosovu, jiná v Iráku, jiná v Afghánistánu a vždycky to je potřeba vymyslet, jak tam budu kaplan a zároveň se svojí identitou jako kněz. A pak je ta třetí rovina a to je rovina, já bych řekl, vůbec hledání toho, jak mezi sebou komunikují vojáci a velitelé na útvaru, v jednotce. To je také věc, která buď jde služebním postupem, anebo je možné některé věci nabídnout způsobem, který ten služební postup, neříkám, že přeskakuje nebo nahrazuje, ale doplňuje, to znamená, že se nabídne nějaká společná večeře s lidma, kde vím, že by bylo dobrý, aby si spolu popovídali a ne zrovna při velitelský poradě a to jsou věci zase, na který asi člověk musí mít nějakou kreativitu, aby se je pokoušel vymyslet a vymyslel.

Na kolik je pro hlavního vojenského kaplana Armády České republiky Tomáše Holuba, hosta Interview BBC, obtížné sehnat vojenské, dobré vojenské kaplany do armády, když ty kontrakty jsou přece jenom krátkodobějšího charakteru?

No, já bych řekl, když bych to měl někde mít na stupnici od lehkého k velmi těžkému, tak jsou někde na nějakých sedmdesáti procentech k tomu velmi těžké. Je to o tom, že my máme také podmínku, že každý duchovní, který vstupuje do armády, musí mít již minimálně dva roky praxi ve své církvi, a protože my, to řeknu zcela otevřeně, chceme velmi dobré kaplany, tak tito lidé jistě nejsou v hledáčku zájmu jenom mne jako hlavního vojenského kaplana, ale mnoha jiných v církvi, a proto také potom skutečně sehnat lidi, kteří budou ochotni, zdravotně schopni a zároveň církev bude ochotná je pustit, to není až tak úplně jednoduché.

Další téma našeho rozhovoru - víra a konflikt. Když jsem byl v únoru roku 2003 za českými vojáky v Perském zálivu, kde se schylovalo tehdy k ozbrojenému konfliktu, tedy k útoku na Irák, tak jsem si povídal ve vojenské kapli v Campu Dauhá s armádním knězem Pavlem Rumlem. Krom jiného jsem se ho tehdy zeptal, jaká je duše vojenské jednotky, která se připravuje na válku.

Pavel RUML, vojenský kaplan (zvukový záznam): Řekl jste správně, že ta jednotka má duši. Ta duše je velmi citlivá, i když je schována do velmi dobře vycvičených a postavených vojenských těl našich profesionálů. Ta duše je křehká, jemná a občas je potřeba její pochody, vnitřní pochody překrýt hrubostí, cynismem a tak dále, jak to na vojně chodí.

Únor 2003, slova vojenského kaplana Pavla Rumla. Když byl Tomáš Holub jako první vojenský kaplan v historii české armády na misi v Bosně, jak často propadal, řekněme, beznaději nad důsledky války, které viděl kolem sebe.

Já bych to asi nenazval beznadějí. Já bych to nazval zděšením. Pro mě osobně je v tom určitý rozdíl. Já musím říci, že jsem tam bojoval taky s tím, abych nějak skrze svoji víru ty věci dokázal si zodpovědět. Pro mě se tam objevilo mnoho otázek, jak je vůbec možné, že to zlo takto reálně potom může být přítomné kousíček od České republiky a tak rychle, tak nenadále. Takže tohleto byly věci, které jsem tam si musel vyřešit sám pro sebe. No a potom taky pro, v rozhovorech s vojáky, protože určitě vojáci s tímhletím za mnou přicházeli, že. Pro mě jedna z odpovědí byla, že zlo nejsou hříchy, když to tak řeknu. Hřích v tom pojetí, jak ho vnímáme, je, že se udělá nějaké přestoupení jakéhosi pravidla, které se nemá dělat, protože to je správné ho nedělat a já jsem si tam uvědomil, že zlo je mnohem komplexnější, že to je pro mě teď jakási obrovská moc, kterou člověk musí i v tom osobním životě vzít hodně vážně, jestli nechce bejt naivní.

Zůstaly otázky, které pro vás osobně jsou nadále nezodpovězené v souvislosti s válkou, důsledky války, a přitom vírou a náboženstvím, což de facto na Balkáně nebo příklad Balkánu a války v devadesátých letech je učebnicovým příkladem?

Tak jedna úplně zásadní otázka, která je pro mě pořád velkým otazníkem, je, jestli je možné nějak pomoci tomu, aby osobní víra, o které jsem přesvědčen, že skutečně člověku pomáhá a v Bosně jsem se s tím také potkal mnohdy, se neproměnila v ideologii, která bude chráněna nějakou institucí církevní. Jak to udělat, aby tohleto, co se v dějinách mockrát opakovalo a opakuje, tak aby se proti tomu dalo nějak bránit, to je pro mě otázka, kde skutečně nevím.

Vy, pokud se nemýlím, tak za jeden z nejsilnějších zážitků, který jste prožil při své misi v Bosně, na Balkáně, byla mše v kostele v městečku Selce. Můžete ten zážitek popsat velmi stručně?

Tak to skutečně je jeden ze zážitků, který mi asi zůstane do konce života nějak hodně hluboko. Já jsem se dostal na tzv. šedesátku, to bylo šedesát hodin mimo operační prostor, to znamená my jsme měli možnost odjet na šedesát hodin do Chorvatska z Bosny a já jsem se strašlivě těšil na kostel, protože vlastně poprvé ve svém životě jsem nějak, myslím, že dva nebo tři měsíce vůbec nebyl v kostele, akorát jsem sloužil mši někde na ubikacích, v nejrůznějších místech, ale ne v sakrálním prostoru a uvědomil jsem si, jak je pro mě důležitý najednou. Takže jsem se těšil, že tam zajdu do kostela a budu tam sloužit mši společně s místním farářem, což se také stalo, ale ta mše měla velmi pro mě tragický závěr a to ten, že když jsme skončili, tak ten kněz si vzal slovo a začal mluvit o tom, že IFOR, my jsme byli součástí jednotky IFOR, je vlastně SRBOFOR, že to jsou jednotky, které bojují na straně Srbů, a že bůh je ten, který je na straně Chorvatů, a že oni vyhrají. Tak pro mě to bylo strašlivé. Já jsem tam stál oblečený v albě a normálně v kněžském obleku a nevěděl jsem, jestli mám odejít, nebo co mám dělat. Tak pak jsme odešli od oltáře a za mnou přišli pak někteří lidé z té farnosti a omlouvali se mi za toho kněze a vyprávěli mi příběh, který se stal několik měsíců před tím, kdy tento kněz vlastně farnost, kterou pravděpodobně asi vypiplal, se o ni nesmírně staral, tak viděl, jak je zničena, jak jsou tam před jeho očima zabiti lidé právě ze srbské strany a on se z toho psychicky zhroutil a na tom místě, kde jsme byli, on byl vlastně na léčení, vypomáhal a to, že jsem tam přišel vlastně jako člověk, který patří ke konfliktu, který on takto tragicky prožil, znamenalo to, jak reagoval. Tak člověk najednou pochopil a ptal se, kde jsou ty jeho hranice, kdyby něco podobného zažil.

Praporčík Martin Karvan, který byl na čtyřech zahraničních misích, na Balkáně a také v Iráku, popisuje v rozhovoru pro BBC své zážitky z mise poslední, tedy z mise KFOR v Kosovu.

Praporčík Martin KARVAN, voják (zvukový záznam): Tam jde o to, že tam je mezi obyvatelstvem ještě strašná spousta zbraní z dřívější doby a ty výbuchy, to je vyloženě fakt jenom špička ledovce. Tam jde o to, že v každodenní práci se setkává člověk u běžných obyvatel s nošením zbraně a to je takový, já osobně jsem u toho nebyl, ale byla tam spousta kluků, kteří zabavili zbraně u lidí, bylo to i se střelbou. Oni asi strach měli, no.

Říká v rozhovoru pro BBC praporčík Martin Karvan. Jak často se hlavní vojenský kaplan Armády České republiky, host Interview BBC Tomáš Holub setkával, řekněme, v Bosně se strachem?

Ono zvláštní je, že člověk si velmi rychle zvykne a je to velmi nebezpečné, protože jestliže první týdny střelba v noci bylo něco, co člověka opravdu děsilo, tak po týdnu, po měsíci dvou se řeklo tak zase střílejí a tím pádem vlastně si člověk postupně uvědomuje, že ten práh, ve kterém se začne bát, což je do značné míry i správné, takže se nebezpečně zvyšuje, a proto také asi je velmi dobré, aby vojáci v těchto místech nezůstávali nějak příliš dlouho, protože pak tahleta schopnost se nebát nějak přirozeně nebo normálně může být tím, co ty lidi ohrožuje.

Pokud se nemýlím, tak podle ženevských konvencích vy máte jako vojenský kaplan právo u sebe nosit a používat zbraň k osobní ochraně či ochraně svěřených osob.

Ano, ano.

Vy jste toho využíval?

Ne. My jsme toho nevyužívali, nevyužíváme toho v podstatě jako celá duchovní služba, tak jako některé jiné. My jsme se dohodli, že chceme jaksi podtrhnout tu naši v tomto směru bych řekl jinakost, než-li ti, kteří tam bojují nebo zachází se zbraní, právě tím, že se zbraně zřekneme.

Počkejte, ale jako úplně, já rozumím, že by bylo opravdu asi poněkud divné, pokud by vojenský kaplan měl s sebou kulomet, ale zbraň na osobní ochranu, jestliže, což vy jste dělal v 96., pendlujete mezi pěti uzlovými body, které jsou v tom prostoru, který má na starosti česká armáda, tak vy jste opravdu si nikdy zbraň nevzal?

Ne, ne. Já jsem si zbraň nevzal. Samozřejmě vždycky jsem musel jet v doprovodu lidí, kteří zbraň měli, to znamená nebylo možné, abych jel sám, ale to nebylo možné obecně, nikdo nesměl vlastně jezdit sám. A u nás teďka to je docela otevřená diskuse mezi vojenskými kaplany České republiky, jestli nošení zbraně bude věcí té osobní, která je ženevskými konvencemi dovolena, kterou dohodne, si rozhodne každý sám, nebo jestli to je věc, kterou si obecně dáme jako pravidlo. Uvidíme.

Ke které variantě se teď kloníte?

Já jsem jednoznačně pro to, aby kaplani zbraň nenosili.

To znamená ne aby bylo na individuálním rozhodnutí?

Ano.

Co se týče vašich úvah, válka s terorismem nebo válka proti teroru, jak se nazývá od září roku 2001, nakolik s tím osobně vy jako duchovní, navíc hlavní vojenský kaplan Armády České republiky, máte problém, když vidíte, že de facto je tam jedna rovina, řekněme, západního náboženství nebo západní civilizace a řekněme víry muslimské?

Já myslím, že je potřeba rozlišovat dvě věci. Tou první věcí je, jaký s tím mám problém jako vojenský kaplan. Nemám problém s tím doprovázet vojáky, kteří na základě rozhodnutí demokratické vlády jsou tam posláni, protože to je náš úkol, my je nemůžeme nechat ve štychu. Pak je druhá otázka. Druhá otázka je, jestli z pohledu politických rozhodnutí je možné tyto věci vnímat eticky správně či nikoliv. V té druhé rovině v současné ...

Vnímáte jako eticky nebo vy si to nemůžete jako hlavní vojenský kaplan dovolit.

V současné mé pozici já nemám právo se vyjadřovat k té první rovině oficiálně, protože to není rovina, která patří hlavnímu vojenskému kaplanovi. Hlavnímu vojenskému kaplanovi patří zajistit, aby vojáci, kteří jdou do těchto skutečně vážných situací a nebezpečných situací, měli s sebou člověka, který jim bude lidsky nablízku.

Říká hlavní vojenský kaplan Armády České republiky Tomáš Holub. Děkuji, že jste do BBC přišel, že jste věnoval svých třicet minut a někdy příště na shledanou.

Děkuji. Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
66Archiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí