Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: čtvrtek 13. ledna 2005, 17:20 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Josef Formánek
 

 
 
Podle cestovatele Josefa Formánka přírodní katastrofa na jihovýchodě Asie nepostihla obyvatele přírodního kmene na Mentawajských ostrovech.

Josef Formánek
Josef Formánek ve studiu BBC

Bezmála měsíc se jihovýchod Asie vzpamatovává z následků zemětřesení a vln tsunami. Když se reportér BBC začátkem ledna na východním pobřeží Srí Lanky v rybářské vesnici setkal s ministryní stavebnictví Fredil Ashrafovou, zaznamenal i následující slova:

Fredil ASHRAFOVÁ (zvukový záznam): Je to prostě tragédie. Zmáhá mě žal, když vidím, jak je tady všechno zničeno, zvláště pak to, co dávalo lidem živobytí. Jsou tu v zásadě rolníci, kteří pracují hlavně na rýžových polích a zbytek lidí rybaří. Ale když teď půjdete kolem pobřeží, neuvidíte jediný člun.

Řekla začátkem ledna v rozhovoru pro BBC ministryně stavebnictví Srí Lanky Fredil Ashrafová. Nejen o přírodní katastrofě na jihovýchodě Asie bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC, nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl cestovatel a spisovatel Josef Formánek. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Celý svět sleduje od 26. prosince vyrovnávání se některých zemí jihovýchodní Asie s přírodní katastrofou. Vy jste v uplynulých letech byl na Srí Lance, v Indonésii, v Thajsku, co vám proběhlo hlavou, když jste viděl první obrázky poničených zemí?

Opravdu jsem byl v Thajsku a na Seychelách, mimo Srí Lanky a Indonésie, bylo to strašný, protože vlastně jsem napsal knížku, která promítá jiný zkušenosti z pralesa, udělal jsem výstavu v Národním muzeu, vlastně jsem o tom točil film a je to velký kus mého života. A měl jsem pocit, že mi to něco dalo, nejenom zkušenostma, ale prostě vůbec, ale najednou jsem měl pocit, že bych to měl vrátit a zachvátila mě hrozná touha něco udělat, abych tady neseděl jako pecka, něco dělat. Takže jsem začal zjišťovat, co se dělo na tom ostrovu, kde jsem speciální byl, o Srí Lance jsem věděl ze zpravodajství. Bylo to strašný, asi i pro každýho, který viděl ty mrtvé děti, nebo prostě ty, strašný to bylo. Tak jsem zjišťoval ten patrný ostrov, kde žili vlastně lidi kmene Mentawaj, ale bohužel žádný jako agenturní zpravodajství nepřinášelo ani zprávy, než, že tam zuří gerilová válka, čemuž jsem nerozuměl, protože když jsem tam byl, tak tam žádná gerilová válka nebyla. A ostrov se díky vlastně středu těch zemských desek vyzdvihl o dva metry do vejšky. A tím veškerý zprávy končily. Takže jsem oslovil Českou katolickou charitu a své přátelé a snažil jsem se tam zorganizovat nějakou pomoc, léky český, plus tam nakoupit na místě vodu a potraviny na Sumatře a odvézt, najmout tam nějakou loď na ten ostrov Siberut a pomoc tam.

Ano, jen vstoupím do vaši řeči, vy jste byl dvakrát na Mentawajských ostrovech, které leží zhruba sto třicet kilometrů západně od Sumatry, půl roku jste strávil právě u kmene Mentawajců, tudíž, kdy jste se dozvěděl první zprávy o tom vašem kmeni, o těch vašich ostrovech, kde jste žil?

Asi, asi, asi po tejdnu, po tejdnu, co to vypuklo, tak jsem zjistil jedno číslo na jednoho Čecha, který žije na Sumatře, tomu jsem tam zavolal a poprosil jsem ho o jakýkoliv zprávy, o Siberutu, on říkal, že neví, samozřejmě, že byl ve vnitrozemí Sumatry, asi po dvou dnech mi volal, že Siberutu se údajně jako zázrakem nic nestalo, že jenom, žádný škody na životech, jenom materiální škody, protože ti lidi vlastně tím instinktem z těch předků prostě věděli, že když je vznícení, tak mají utýct do hor, takže se nikomu vůbec nic nestalo. Takže naštěstí to takhle prostě dopadlo, jako zázrakem dobře, byť ten Siberut byl v epicentru toho zemětřesení, který vyvolalo tsunami o síle devíti stupňů Richterové stupnice.

Stávalo se vám i při těch dvou návštěvách, když jste žil dvakrát na Mentawajských ostrovech, že byste se setkal s tím, že skutečně existuje něco u Mentawajců, co je varuje, varování těch předků, když všichni utekli do hor, jak říkáte v souvislosti s tímto zemětřesením a zachránili se?

Tak to jsem se tenkrát doslechl, tam jsem samozřejmě zemětřesení žádný nezažil, ale je tam spousta věcí, o kterých oni vědí, že nemají dělat, protože to je špatný, začíná to různýma tabu a příkazama, který vlastně jsou velmi moudrý, protože třeba nesmí se lovit zvěř jen tak, ale musíte, když chcete ulovit opici, tak musíme udělat /nesrozumitelné/ a zeptat se v duchu svých zemřelých předků, jestli tu opici můžete ulovit, když chcete vyřezat kanoi ze stromu, tak musíte poprosit předky, takže to nejde jako na běžícím pásu, že můžete jít lovit, brát si stromy z pralesa a tím vlastně moudrým náboženstvím a souborem těch /nesrozumitelné/, vlastně se udržuje rovnováha toho životního prostředí těch Mentawajců na tom Siberutu. Tady to třeba chybí v Africe, kde, teďka jsem mluvil s kamarádem Přemkem, vlastně ředitelem chomutovský zoo, o /nesrozumitelné/, to znamená o zvířatech, které jsou loveny z džungle a prodávaný kvůli penězům ve městech. Tak je to o tom, že vlastně tam vznikly dřevařský společnosti, zrušily přírodní prostředí, třeba Pygmejů. Pygmejové najednou neměli starý vazby, starý moudrosti přišly vniveč, prostě nepoužívali, do toho dostali střelný zbraně, a to je ta nejhorší kombinace, smrtelná skoro, dejte člověku z doby kamenný střelnou zbraň, samopal a řekněte mu, že už to neplatí a že jediný, co platí, jsou peníze. Tak tady tu rovnováhu naštěstí na sebe, u těch Mentawajců zůstala zachována, možná i proto, že vlastně od sedmnáctýho století oni znají, vědí, že existuje nějaký okolní svět, ale prostě se mu brání.

Jsou ty instinkty v rámci těch jednotlivých kmenů, například u Mentawajců, mezi kterými jste žil, naučitelné, nebo předávatelné?

Já si myslím, že jo, já jsem se pokusil, vím, že jsem se jednou vrátil do Čech a hrozně se mi na Mentawaji líbilo, že tam chlap nikdy nesmí zakřičet na ženu ani na dítě, protože kdyby zakřičel, tak ta jejich duše se může leknout a odejít z jejich těla, on by je ztratil. Takže tam vlastně ten muž nikdy nekřičí na tu svojí ženu, nebo na to svoje dítě. Tak jsem přijel do Čech, tak jsem chtěl na svoji dceru být milý a hodný, je pravda, že prostě, když jde dcera přes ulici a vběhne pod auto, tak ...

To člověk musí zakřičet...

... vám nezbývá, než na tu duši zakřičet, ale máte chuť jakoby si něco z toho vzít pro sebe, protože jsou to věci, který ceníte, že jsou dobrý zase, no.

To znamená, že je tam svým způsobem v tom kmeni předávání a ovlivňování z generace na generaci?

Je na to čas, na to předávání, je to proto, že vlastně vy celý ten večer, nebo oni část dne, třicet procent dne pracujou, opravujou chýše, chodí loví, ženský chodí obdělávat políčku, chodí na ryby. A sedmdesát procent nemají čas si povídat, vyprávět si, zpívat si, říkat, jaký byl ten den, vyprávět starý pohádky, pověsti. Takže vlastně jsou v neustálým kontaktu, dotýkají se navzájem. A u nás je to naprosto obráceně, člověk sedmdesát procent času svýho maká tady, aby něčeho dosáhnul, měl nějaký postavení, něco znamenal a třicet procent času prostě se snaží jakoby přežít, připravit se na ten další jakoby vyčerpávající den. Takže tam není ani prostor od toho, abyste něco mohl předávat, ale taky je to ještě způsobený tím, že máme hrozně selektivní zaměstnání. Takže já jako reportér kdysi, dneska jako spisovatel, nemám v podstatě co své dceři předat, protože k čemu jí je v životě, pokud nebude dělat spisovatelku, vyprávět jí o psaní knih, k ničemu, když mentawajský lovec říká svýmu synovu, jak ulovit zvíře, to mu k něčemu je, protože prostě to bude potřebovat jednou, nebo když ta máma vypráví svý dceři, jak vařit, protože jí to k něčemu jednou někdy bude, nebo jak se sbírají léčivý byliny a jak je poznáte. Takže tam vidíte, že jdete s nima do pralesa, jak ty děti koukají na nábožný, na ty svý rodiče, říkají: "Ó, ó, ty máš pravdu," vidíte prostě, že je respektujou, přirozeně ty rodiče, jakou mají autoritu.

A je ta zkušenost například s tím, že se blíží zemětřesení a kmen odejde do hor, aby se zachránil před vlnami tsunami, je přenositelná pro cizorodé těleso, které, například pro Josefa Formánka, byla by přenositelná pro cizorodé těleso, které delší dobu v tom kmeni žije?

Asi ne, že by to člověk cejtil, ale, že by prostě následovali ti ostatní. Vlastně i v Thajsku se stalo to, že tam nějaká japonská rodina zachránila půl pláže, že cítili zemětřesení, říkali, pojďte všichni z moře, u nás v Japonsku, když je zemětřesení, tak všichni utíkáme nahoru do hor, protože víme, že tsunami zabíjí, že jo, na pobřeží, nebo případ je z tý thajský vesnice, kde se urval slon z řetězu a utekl taky nahoru do lesů, ti lidi běželi za ním, co se děje, vlastně z těch kopců viděli, že se blíží tsunami, tak zavolali i ostatní, že jo. To jsou takový zvláštní věci mezi nebem a zemí, který nejdou pojmenovat a věřím, že existujou, no.

Vy jste, jak bylo řečeno, navštívil tedy Srí Lanku, Indonésii, Seychely. Co myšlenka, že se co nejdřív, až to půjde, vypravíte na jihovýchod Asie, nejen na Mentawajské ostrovy?

No, teďka chci dopsat knížku, kterou jsem si sám slíbil, že jí dodělám, která není o cestování. Takže teďka mám jakoby jiný myšlenky. Ale chci do pralesa, nevím, jestli to bude v jihovýchodní Asii, protože se bojím, stejně jako mi říkal pan Zikmund, že se bojí jet na místa, kde byl, protože se bojí, že se tak rychle změnily časy, že by ho to bolelo, třeba ne, ale slyšel jsem, že na severu se to mění hrozně jakoby rychle, jak dřevařský společnosti, tak turismus udělaly svý.

Počkejte, ale vy jste na Mentawajských ostrovech byl dvakrát, v roce 1997, v roce 2000, proč se nevrátit v roce 2005?

Já se tam jakoby asi jednou vrátím se svojí dcerou, až bude o trošku starší, abych jí to ukázal všechno, ale, jestli prostě teďka mám nějaký sen, tak jet do nějakýho pralesa, do nějaký obrovský územní plochy, jako je třeba v Amazonii, kdy člověk prostě nepotká měsíc člověka, kde si nádherně vyčistíte hlavu, jet prostě někam, kde to neznáte, je to poprvé, znovu objevujete, máte takový to zvláštní mrazení v zádech, když nevíte, co vás čeká za tím /nesrozumitelné/ tý řeky.

Dovolte, abych se ještě vrátil k těm postiženým oblastem. Představitelé mezinárodních organizací, především Organizace spojených národů vyzvaly k okamžité mezinárodní pomoci. Tady jsou slova generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, která pronesl 6. ledna na dárcovské konferenci v indonéské Jakartě.

Kofi ANNAN (zvukový záznam): Dnes vyzývám k okamžité mezinárodní pomoci pro humanitární operaci, kterou OSN zajišťuje v Indonésii, na Maledivách, Srí Lance a Seychelských ostrovech. Na pokrytí základních potřeb, asi pěti milionů lidí, bude během následujícího půl roku zapotřebí asi devět set sedmdesát sedm milionů amerických dolarů.

Prohlásil doslova 6. ledna generální tajemník OSN Kofi Annan. Yvette Stevensová z úřadu koordinátora humanitární pomoci OSN následně dodala, že humanitární pomoc pro jihovýchodní Asii by se neměla poskytovat na úkor jiných humanitárních projektů:

Yvette STEVENSOVÁ (zvukový záznam): Jsme si vědomi, že takováto operace nemá obdoby a že postižení potřebují naléhavě pomoc, ale nechceme, aby se zapomínalo na ostatní humanitární operace, ani aby se z nich odčerpávaly prostředky.

Řekla v rozhovoru pro BBC Yvette Stevensová z úřadu koordinátora humanitární pomoci OSN. Nakolik cestovatele a spisovatele Josefa Formánka překvapila poměrně velká míra, řekněme, celosvětové solidarity s postiženým jihovýchodem Asie?

Já jsem, za a) rád, že tam je tak velká, byť možná je pravda, že jiný události, nebo katastrofy neměly takovou pozornost, to je možná tím, že to nebylo v centru zpravodajských kamer a proto, že tam nezemřeli lidi z Evropy nebo z Ameriky.

Ty jiné události, o kterých teď mluvíte, jako například?

Jako například, nevím, jestli říkám přesně rok, ale v roce 84, nebo 86 byly v Číně obrovský záplavy, kde údajně zemřelo milion lidí, tak vím, že se to nějak Evropy, já jsem teda v tý době byl hodně mladej, se to nějak nedotklo, no.

Je to dáno tím, že, nejenže tam zahynuli západní turisté, ale, že jde asi především o ráj západních turistů?

Možná i proto, že to je taková ta představa, naše představa ráje, co už jakoby víc, než ty pláže Thajska, Srí Lanky, já nevím, nebo Seychely, takže je to nám jakoby blízký.

Vy jste procestoval víc než padesát zemí světa, z českého pohledu odlehlých koutů světa, existují podle vás místa, o kterých by se více mělo mluvit, měly by se víc dostat do /nesrozumitelné/ televizních kamer, rozhlasových mikrofonů, fotografů, novin, deníků, protože také potřebují světovou pomoc?

Teďko mě napadá, třeba ty pralesy západní Afriky, kde teda, to jsem se bavil se svým kamarádem, který tomu rozumí a zajímá se o ten problém, vlastně toho /nesrozumitelné/, tý zvěřiny z pralesa, a to, že se vlastně denně zabíjí pět až deset lidoopů velkých, šimpanzi, gorily, taková hrozná beznaděj, já jsem hroznej optimista, ale jakoby to tempo, jak to mizí, jak ty mapy se mění, nebo když jsem byl teďka v Amazonii, tak jak jsem jel tou lodí, tak oni říkali, tady byl ještě prales před pěti lety, tak teď jedete takovou savanou dlouhou, že to je vlastně jako strašný, že když tam člověk byl, tak si to uvědomí, jak je to vlastně nemilý proces, že tam prales znova nezaložíte, pokud ho úplně vykácíte.

Přemýšlíte, když projíždíte na kanoi, například touto oblastí, jak jí pomoc z pohledu jednoho vydavatele, řekněme, majitele časopisu Koktejl, jak pomoci jako Čech takovým územím a je to vůbec možné?

No, je to možný, já jsem přemýšlel, že jedině třeba v případě těžení lesů, možná, že to je naivní představa, zakázat prostě dovážení tady toho chráněnýho dřeva, nebo dřeva z tropických pralesů, tak holt nebudeme mít dřevo z mahagonu, ale budeme mít prostě dřevo, který je určený na těžbu a který se kvůli tomu zasadil, nebo teďka jsem viděl dokument o tom, jak se loví tuňák, já miluju sám suši, sám si ho dělám, rád vařím, ale, jestli tuňák je na vymření, za pět let má, jako je podle prognóz tady nebýt na zemi, mezi náma, tak prostě ho nebudeme jíst, tak ho nebudeme lovit, tak prostě zakážeme dovoz tuňáka do Evropy a do Japonska, do Ameriky, to tady ty civilizovaný země můžou, já vím, že je to možná naivní myšlenka, já se nezajímám o politiku a prostě o mezinárodní okolnosti, který vedou k tomu, aby se něco zakázalo, ale nic jinýho mi nepřipadá, protože sice nějaká dílčí pomoc při nějaký katastrofě, prostě nic neřeší, jenom dává momentální nápad, ale nic v zásadě neřeší.

Záleží, zda není vykoupená těmi mahagonovými nábytky?

Možná.

Vy jste v průběhu cestovatelského života navštívil několik přírodních národů, nejen Mentawajce, o kterých byla řeč už v úvodu Interview BBC, ale i křováky v poušti Kalaheri, /nesrozumitelné/ na Srí Lance, nebo amazonské indiány. Kdy se u vás začala probouzet láska k přírodním národům a k cestování?

Když jsem četl už vlastně knížky od /nesrozumitelné/, Marcovi Polovi, tak jsem měl takovou hroznu chuť jakoby být tam někde první a vidět, jaký to prostě je, ne, když je to zaplavený civilizací, musím teda říct, že takový místa na zemi existujou, kde se zastavil čas a kde vlastně čas nic neznamená.

Podle čeho jste vybíral ta místa?

Tak podle starých cestopisů. A byl jsem překvapenej, že se tady ty místa nemění, to je ta dobrá zpráva jedna. Já jsem byl na Srí Lance, která je v podstatě civilizovaná země, byť hrozně nádherná, tak tam jsem četl starý cestopis z roku 1800 a něco, nevím, nechci lhát, takže nevím přesně, od pana Pertolda. A ten psal jako, byl jsem na Srí Lance a vypadá to velmi špatně a bylo /nesrozumitelné/ nebudou a všecko je to, a já jsem tam byl s odstupem, vlastně sto let, /nesrozumitelné/ žijou, dál loví zvířata v pralese, jenom pro svoji potřebu, ne pro komerční využití, dál mají svý obřady, byť nosí třeba už trička dneska a žijou ve svých domech, tak to je ta dobrá zpráva, že možná ne všechno na tom světě zanikne a že kus tý barvy toho světa se zachová.

Nakolik ale tu barvitost světa, například stírají, nebo smývají misionáři a západní svět?

To mě taky jakoby děsí, proti misionářům nic nemám, je ohromně záslužný, co dělají v Indii a školy misijní a misijní nemocnice. A ptám se, proč musejí vysílat misionáře do posledních míst na zemi, kde žijou poslední přírodní lidi, s kterými, když s nimi budete chvíli, tak ji seberete skoro všechno, protože tím jim seberete jejich mýty, jejich způsob života, jejich řád života, vlastně to je všechno najednou jinak, ten jeden národ z toho světa zmizí, nakonec ti lidé skončí někde v předměstských oblastech a /nesrozumitelné/, těch velkoměst.

S kterými národy jste se setkal a podepsal se na nich vliv misionářství?

Tak jako skoro u všech, u kterých jsem byl, proto jsem vlastně v roce, já nevím, 95, 96 jsem napsal otevřený dopis papežovi, že ho prosím, aby neposílal misionáře tady do těch oblastí, protože ono je hrozně jednoduchý přijet do pralesa, pustit tam generátor, zapojit tam video a pustit jim film o Ježíšovi. Tak oni už upadnou jenom z toho, že vidí tu televizi, a to video. A jsou nadšeni z toho, asi to je pravda, když ti mocní bílí mužové přivezli to video, na něm to je takhle, tak to asi tak je, tak já říkám, pojďte, přiveďte misionáře do Čech, tady jsme všichni ateisti, ale je to rovnej boj, protože vy přijdete a řeknete, máme pro vás nabídku, staňte se katolíkem, nebo, já nevím, protestantem, prima, a my jsme inteligentní, někteří mají dostatek informací, abychom zvážili, jestli chceme být muslimové, hinduisti, buddhisti, katolíci, ateisti, že to je na nás, že se můžeme rozhodnout svobodně, kdežto to přírodní národy tohle to nemají, obzvlášť, kdy je ti misionáři uplácí tričkama a blbostma, bonbónama a kravinama.

A jaké odpovědi jste se dočkal od Svatého stolce v roce 1995?

Byl mi zprostředkovaný rozhovor s pražským nunciem Giovannim Coppou, musím říct, že mi to připadalo jako tristní, při vší úctě k tomuto muži, protože mi opakoval donekonečna, že to je jejich poslání, že musím. A vlastně mi vůbec nenaslouchal, co mu vyprávím, že ...

Vyprávěl jste mu příběhy?

Vyprávěl jsem mu příběhy ...

Jaké?

Vyprávěl jsem mu o tom, že, ne teďka příběh, ale o tom, že když tady ty lidi /nesrozumitelné/, tak už nikdy nezjistíme, jak lze najít v poušti vodu, jak lze přežít v Grónsku, když tam jsou mrazy, jaký rostliny jsou pro nás léčivý, že už nikdy neuslyšíme jejich písně, že to všecko jakoby zmizí. A on pořád dokola opakoval tu svoji pravdu, který rozumím z jeho pohledu, ale překvapilo mě, že jako představitel vrcholný církve v Čechách prostě mi vůbec nenaslouchal, co mu vlastně vyprávím, že mu to bylo vlastně úplně jedno, kdyby to setkání nebylo, tak se vůbec nic nestalo.

Dialog hluchý?

Možná.

Když se podíváme na vaše cesty do Indonésie, konkrétně na Mentawajské ostrovy v letech 1997 a 2000, ty se zásadním způsobem promítly do vaší první knihy nazvané Prsatý muž a zloděj příběhu, která poprvé vyšla před dvěma lety. V knížce samotné je věta, že jste, teď cituji doslova: "Mentawajce znal zatím jen ze starých fotografií." Kdy a jak jste se k nim dostal?

Tak já mám zálibu v cestopisných knížkách, tak jsem měl knížky jednoho anglickýho fotografa, bohužel si nevzpomenu na jméno, a pak jsem měl jednu knihu od švýcarskýho antropologa /nesrozumitelné/, který u nich působil. A ten jejich svět mě naprosto fascinoval.

Jak jste se k těm knihám dostal, to jste je koupil, protože, v antikvariátech?

Tak mezi ostatními cestovatelama, jako si mění kaktusáři mezi sebou informace o ...

Kdy je burza cestovatelů?

Tak je to vlastně i mezi kamaradáma, že si dáváte jako, kde co je, co je zajímavýho. Já, shodou okolností, si myslím, že, já to asi nebudu říkat ...

Co jste chtěl říci, jen to řekněte?

Že vlastně je smutný, že teďka u toho tsunami vlastně bylo převálcováno neštěstím i jedno úžasný místo na zemi Andamanský a Nikobarský ostrovy, že taky, že je pozoruhodná kultura lidí a možná byla zřejmě taky zničena.

To znamená, nenávratné zničení z těch informací, které ...

Možná tam vlastně ten kmen, třeba /nesrozumitelný/, ten čítá asi padesát lidí. Takže nikdo nemá zprávy o tom, jak to celý dopadlo.

Vy jste v rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES 11. května roku 2002 popsal, že před svojí první cestou na Mentawajské ostrovy jste se snažil naučit mentawajsky z německého misionářského slovníku. Předpokládám správně, že sehnání už takového misionářského slovníku, a vidíte, jste proti misionářům, nebýt toho slovníku, tak neumíte mentawajsky?

Já neříkám, že všechno je absolutní, ale říkal jsem, na začátku jsem podotknul, že ne všechny aktivity misionáře jsou špatný. Jenom mi vadí to, že vlastně útočím na ty nejslabší místa, že nejdou mezi rovný.

Jak dlouho jste sháněl ten slovník, a to bylo záměrné?

To bylo i dílo náhody a štěstí a samozřejmě mentawajština je chabá i na to, abych se stručně domluvil, nejsou to šílený abstrakce, takže při druhý expedici mi vypomáhal Tomáš Petrů, člověk, který umí, studoval indonésistiku na Karlově univerzitě, takže, co jsem se nedomluvil mentawajsky, tak on dořešil indonésky, což oni znají z misijních stanic.

To znamená, že až na tu druhou cestu jste se učil mentawajsky?

Ne, už na první cestě, už jsem měl nějaký základy. A pak já si taky myslím, že hrozně záleží, s čím tam jdete, můžete umět skvěle, jakoby jazyk na sto procent, můžete být arogantní a nic se od těch lidí nedozvíte a můžete mít jenom základy toho jazyka a chovat se pokorně a být překvapenej, hrát si s dětma, dozvíte se, víte toho daleko víc, než kdyby jste měl jakýkoliv zázemí. Já jsem, shodou okolností, potkal konkurenční časopis americký. A ti tam měli normálně sebou, jsme říkali, trenéra, maséra a psychologa, přijelo asi dvacet lidí a nosiči a lodě a vlastně jenom s tím svým příjezdem do vesnice udělali takový rozruch obrovský, že vlastně podle mě nemohli nic skutečnýho nafilmovat ani nafotit, protože vlastně tu vesnici převrátili naprosto naruby, když tam přijede dvacet cizích lidí, tak vlastně nemůžete spatřit běh normální vesnice, kdy přijel fotograf, produkční, kameraman, režisér, tak si myslím, že to, že někdy je dobrý přijet sám, bez nějakýho velkýho rozruchu, chovat se prostě ...

Na té první cestě jste byl opravdu úplně sám?

Ne, nebyl, tam byli se mnou dva kamarádi.

Když jsem četl tu knížku, tak i ve dvou, nebo ve třech je to komplikované proniknout do tajů rituálů toho přírodního kmene?

Já si myslím, že to je jenom o umění naslouchat, umění naslouchat, chtít se dívat a vidět to. Já říkám, já jsem jednou potkal, v New Yorku jsem potkal jednu slovenskou grafičku a ona měla jakoby hrozný problémy sama se sebou a vyprávěla, jak v Bratislavě jí nešla práce, jak přítel, jak to nefunguje a tady to, že před tím utekla do toho New Yorku. A v tom New Yorku měla ty samý problémy. Takže já si jakoby myslím, že vlastně my před ničím nemůžeme utýct, že všechny ty problémy, nebo ty všechny radosti neseme sami v sobě, že vlastně, že vždycky najdeme na tom místě, kam přijedeme, jenom to, co tam chceme najít, a to, co si vezeme sami v sobě. To znamená, jestli tam někdo přijede, že se chce nudit, tak se tam nudí, jestli někdo přijede, že tam vidí nahý zadky, jak někteří lidi říkají, tak tam najdou ty nahý zadky, bohužel, když někdo chce vidět něco, třeba mezi nebem a zemí, anebo vidět kus krásy, tak jí tam taky vidí, no, myslím, že je to na každým z nás.

Knížka Prsatý muž a zloděj příběhu dostal název po vašem jméně, které jste dostal od Mentawajců, abychom však pochopili, jak se člověk dočká takového jména, je nutné říci, co je to ságo, ostatně tak jste pojmenoval jednu z podkapitol vaší knížky, co je to ságo?

Ságo je vlastně jedna ze základních potravin na Mentawaji, je to něco, jako pro indiány byl bizon, tak oni vlastně z toho sága, to je kmen palmy, který se porazí, rozmělní se na malinký kousíčky, já to zkrátím, celý ten proces, pak se nechá zkvasit, dva měsíce se nechá jakoby uležet, pak se uvaří, dává se do ságových listů, a to se pojídá, mimoto ságový řapíky se používá jako pilka, ze ságových listů uděláte batoh na záda, mentawajskou nůši, pod kůru ságy se vlastně vysazují červy nočního motýla, larvy, který oni potom jedí ...

Vy jste také ochutnal?

Samozřejmě, je to výborný, můžu doporučit. A pod kůrou těch stromů je vlastně taková síťovina, ze který vyrábí sítě na ryby a síťovinu prostě.

Dovolte, abychom teď citovali z vaší knížky pasáž, jak jste se dostal ke jménu Prsatý muž:

Ságo vás udrží bez přísunu masa při životě, ačkoliv se jinak nedá jíst. Můžeme se proto divit Mentawajcům, že jsou takoví krásně štíhlí, plný svalů a šlach, když jim místo knedlíků osud daroval jako chléb vezdejší ságo? Proto vždy, když mě potkal neznámý Mentawajec, se neomaleně chytl mého prsa, a aniž by předtím věděl, jak se jmenuji, zvolal: "Si Lap Lap!" Prsatý muž! Když jsem se představil celým mým mentawajským jménem Si Lap Lap, Aman Karolina, Prsatý muž, otec Karolíny, spokojeně se takový lovec usmál a znovu mě bolestivě chytl na hrudi. S mlasknutím úsečně dvojsmyslně komentoval: "Majeru mukoop." Dobré jídlo. Chvíli jsem nevěděl, jestli myslí, že tak dobře jím, nebo že bych já byl tím dobrým jídlem. Rozesmál se stejně jako mlsný ohmatávač mého prsa.

Popsal Josef Formánek svůj příběh v knížce Prsatý muž a zloděj příběhu. Bylo pro vás komplikované vysvětlit, proč má kmen Čechů prsaté muže?

Nebylo. To je taková historka, já jsem slíbil kamarádům, že už nebudu mluvit o Siberutu, oni říkali, už nemluv o Siberutu, už si o tom mluvil mockrát.

To oni už vypnuli.

Já jsem říkal, mě to naštvalo, že jsme takoví silní, tak jsem říkal, že prostě my žijeme, kmen Czech, že je vysoko v horách, tam je hrozná zima, tak hrozný /nesrozumitelné/, že když je fakt /nesrozumitelné/ zima, tak normálně padají průhledný kamínky z nebe.

Ne.

Jo, je to tak. Tak mě to povzbudilo, ten jejich zájem. Tak říkám, když fakt je velkej /nesrozumitelné/, tak i ptáci můžou z tý zimy umřít, zmrznout, spadnou a zemřou, /nesrozumitelné/, ó, to je těžká země, já říkám, proto i my Češi máme tolik masa, abychom neumřeli zimou. Oni: "Ó, kmen Czech musí být velmi silný." Tak jsem jako, myslím, zachránil čest jména Czech. A myslím, že hlavně čest jména Czech zachránili hlavně čeští lidi, kteří teďka poslali obrovský částky, úplně pro mě nevídaný, do tý jihovýchodní Asii, mě to hrozně jakoby potěšilo, že, kde se v nás vzala ta obrovská solidarita a že poslali těm lidem, kteří přežili to tsunami, peníze, aby ten svůj příběh mohli žít dál, tak jako bych za to chtěl ještě hrozně poděkovat a chtěl bych je poprosit, pokud to bude možný, posílali další peníze, protože ono tou životní záchranou jakoby nic nekončí, že se jim třeba líbí, že nikdo nedává jenom peníze na momentální jídlo a léky, že se nakupujou lodě, aby ti lidi mohli dál se živit, že je nejlepší, jak někoho naučit žít dál, koupíte mu rybu a naučit ho rybařit, nebo mu umožnit rybařit.

Když jsme se tady bavili v průběhu dnešního Interview BBC o přírodních lidech, o Mentawajcích, se kterými jste žil, je možné, aby je člověk poznal, opravdu poznal jejich rituály velmi důkladně, když s nimi žije jenom půl roku, nenapadlo vás, že byste s nimi žil delší dobu?

Tak já si myslím, že vždycky, když si /nesrozumitelné/ mě rád vidí, když mě poprvé, podruhé viděl, tak myslím si, že měl většinou radost, tak řval na celou vesnici: "Prsatý muž se vrátil," vzal mě do náručí, byť je menší o hlavu než já, tak si myslím, že nikdy nebudete pro ně jakoby někdo, kdo je z jejich kmene, furt pro ně budou /nesrozumitelné/, cizinec zdaleka. A můžu jako jenom tak naslouchat a domýšlet si, co všechno bych viděl, kdybych byl a věděl, kdybych byl jako Mentawaj, tak asi jenom český Mentawaj, který se pokouší psát knížky.

Děkuju za rozhovor, který byl třicet minut hostem Interview BBC. Někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
Interview BBCArchiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí