Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: pátek 22. října 2004, 17:30 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Jan Hřebejk
 

 
 
Český filmový režisér Jan Hřebejk točí filmy i kvůli hledání pravdy.

Jan Hřebejk
Jan Hřebejk ve studiu BBC

Filmy režiséra Jana Hřebejka patří k nemnoha snímkům, které si na sebe dokáží vydělat. Nejen Hřebejkovy Pelíšky, ale i Pupendo a i poslední snímek Horem pádem lákají diváky.

Nejen o spojení finančního úspěchu a tvůrčí svobody filmařů bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl český filmový režisér Jan Hřebejk. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Už jste slyšel termín Hřebejkonomika?

Hele, tomu jsme se ohromně smáli, když Hospodářský noviny přišly s tímhle tím termínem. To je takový naroubování na reganomiku, ale spíš mě to pobavilo.

Není to tak, že by se o tom mluvilo, o Hřebejkonomice ve filmařské branži a Hospodářské noviny to převzaly. Vy poprvé jste to četl v Hospodářských novinách?

Já se přiznám, že neznám autora týhle tý slovní hříčky, bych až skoro řekl. Takže já jsem to četl skutečně až v těch Hospodářkách.

Lichotilo vám to, nebo vás to uráželo?

Ne, mně to, já myslím, mně to lichotilo, protože to byl článek o tom, že naše filmy vydělaly spoustu peněz v Čechách, takže mně to samozřejmě lichotilo.

Právě o tom se bavíme, že 1. října Hospodářské noviny použily termín Hřebejkonomika právě v souvislosti s finančním úspěchem všech vašich filmů, které jste zatím natočil. Celkové tržby vašich snímků atakovaly začátkem října hranici dvou set milionů korun. Honzo, platí to, že čím větší finanční úspěch mají filmy předchozí, tím větší svobodu má následně režisér při natáčení těch filmů dalších?

No, záleží na tom, do čeho se pustí. Protože, když se pustíte do nějakýho velikýho krajíce, tak se ta situace mění. Pokud ty filmy děláte tím samým modelem, jako jsme je dělali dosud, to znamená, že ten rozpočet se pohyboval v nějakých dohledných, dohledatelných mezích a byl vždycky ten rozpočet financován nějakými přirozenými partnery, tak samozřejmě ta svoboda tam je, ale spíš plyne z takovýho vnitřního pocitu, že to jde, že vlastně to, s čím jste přišel posledně, že diváci přijali. A že teď přicházíte s něčím jiným, že ještě tam to bude fungovat a věříte tomu, že to zase přijmou. Ale jako já jsem se všechny ty filmy, i Šakalí léta, který byly naším debutem a byly zdaleka vlastně nejdražší, když se to přepočte na tu, s tou inflací. Takže já jsem si vždycky počínal poměrně svobodně. A od té doby, co vlastně děláme na takovém tom druhém životě našem, to znamená, od Pelíšků dál k té produkci Ondřeje Trojana, tak já jsem, to je daň za to, že tady je sice, že jo, ten trh je malej, ten počet diváků je samozřejmě limitovaný tím jazykem. Ale zase tady se filmy dělají poměrně jako svobodně, jo.

Není to ale tak, když člověk se stane finančně úspěšným režisérem, rozumějme jeho snímky si na sebe vydělají, že si chce ukusovat čím dál větší krajíc, myslím, že takovým příkladem by mohl být Honza Svěrák?

No, tak oni zvolili žánr, kterej vyžadoval prostě mnohem větší rozpočet, jo. A Honza Svěrák k tomu dospěl poctivě, nebo aspoň já doufám, já aspoň v době, kdy to chystal, tak jsem u něj byl, on tam nějak krypl u počítače natažený, kterej říkal, už je to dokonalý, už s tím můžu i přistávat. Takže já jsem to bral tak, že on se pro to rozhodl z poctivých pohnutek. A film, kde jsou letecký bitvy, nepořídíte za dvacet pět milionů korun.

A takovéto lákadlo, když člověk dělá úspěšné filmy v nějakém žánru, i finančně úspěšné filmy, že ho pak svádějí žánry, které jsou daleko finančně náročnější, které si chce vyzkoušet?

Hele, je to, je to možná tak, protože samozřejmě ta úspěšnost může spočívat v tom, že váš film vydělá, vy z toho něco máte, ale prostě celá řada producentů samozřejmě ve světě, že jo, tak produkuje tím, že čím je to dražší, tak tím je větší jejich fí, jako jo. Že oni vydělají už tím, že když ten rozpočet prostě nafouknou do nějakých výšek, tak prostě i ty peníze, který si z toho odloupnou, jsou prostě úplně jiný. Ale, hele, já nevím, my jsme se, my jsme si nějakým způsobem nastavili s Petrem Jarchovským a Ondřejem Trojanem nějaký způsob, za jakých okolností spolu budeme a chceme dělat. Takže kromě nějaký vzájemný kritičnosti je tam i nějaká vzájemná loajálnost.

Do jaké míry vy můžete ovlivňovat rozpočty svých filmů, když mluvíte o této trojčlence Jarchovský, Trojan, Hřebejk?

Tak tam je výhoda, že Ondřej Trojan sám je režisér. Takže prostě víme, co je pro ten film potřeba, co už je luxus.

Ale předpokládám správně, že když dělá s vámi, tak se v něm projevuje především producent?

Samozřejmě, ale pro tu komunikaci, hele, já považuju za důležitý, nebo za, to je ten pramen tý svobody, že kromě nějakých tvůrčích pohnutek, ale pramen tý svobody spočívá v tom, že my skutečně se snažíme ty filmy financovat způsobem, kterej nás neomezuje, řekněme, při výběru spolupracovníků. Když budete mít, k tý otázce možná zamíříte, když budete mít prostě nějakou koprodukci, tak se může prostě stát, že když je to mezinárodní koprodukce, že samozřejmě s příchozími prostředky finančními přicházejí i požadavky. A to jak požadavky dodatečné, že třeba v tom teritoriu teda ten film bude patřit tomu koproducentovi, tak samozřejmě apriorní nějaký předpoklady, že tam například budou hrát rakouští herci. Když to má logiku, tak proč ne. Ale jsou prostě věci, kde to logiku úplně nemá. Já třeba u takových filmů, jako byly Pelíšky, nebo Pupendo, tak to žádnou logiku nemělo, to jsou český filmy, navíc je to oblíbený žánr. Takže ten, tam jsme předpokládali, že když ten rozpočet udržíme v dostatečných mezích, tak zůstaneme pány toho filmu a zaplatí se nám už možná, že jo, z českých peněz.

Pro úplnost dodám pár čísel. Nejlépe si z vašich snímků finančně vedlo loni Pupendo. V pokladnách kin diváci Pupenda nechali osmdesát sedm milionů korun. Úspěšné byly Pelíšky, které vydělaly šedesát dva milionů korun a domácí tržby Musíme si pomáhat se pohybují kolem dvaceti milionů korun. Znamená to, že opravdu žádný z těch snímků neprodělal, které jste natočil?

Takhle, aby se film zaplatil, tak musí vydělat, řekněme, trojnásobek prostředků, protože, víte, tak polovina zůstává v kinech a pochopitelně jsou náklady na reklamu, který samozřejmě jsou čím dál tím větší. Takže takhle se to dá říct. Pelíšky a Pupendo se zaplatily v Čechách. Všechno, co bylo navíc, včetně prodeje DVD a tohle, to už byl luxus. Šakalí léta finančně prodělaly producentovi. Ale myslím si, že koproducentům, což tehdy ještě byla začínající televize Nova, že jim to postupně i vydělalo na reklamách, kterou mezi to vkládali při televizním uvedení. Musíme si pomáhat se zaplatilo zvenku, protože ten film po nominaci na Oscara prostě měl distribuci jednak ve Spojených státech a v Kanadě a potom asi ve třiceti, nebo čtyřiceti zemích světa. A pochopitelně to jsou jiné peníze. Nebyl to samozřejmě takový boxofis, hit, jako Kolja třeba, ale ten film se zaplatil, myslím, velmi slušně.

Sedmnáctého září jste v rozhovoru pro MF Plus k finanční situaci českého filmu řekl, teď vás cituji doslova: "Já bych strašně chtěl, aby náš stát dával do kinematografie víc peněz. Když říkám v zahraničí, kolik naše filmy stojí, je to pro ně nepochopitelné a myslí si, že neumím číslovky," konec citátu. Na kterém z vašich filmů se nejvíc projevilo, pokud se to vůbec projevilo, že české kinematografii se nedostává peněz?

Hele, ono je to, ono to má všechno svý pro a proti a je to trošku odborná kóta. Tak projevuje se to na takových prostředcích, jako je třeba výprava, že jo, to je drahý, že jo. Navíc ty profese, který se na tom podílejí, ať už jsou to rekvizitáři, stavba, specialisti, zvláštní efekty. Tak to jsou lidi, kteří jsou na špičkový úrovni, pracujou na těch velkých mezinárodních koprodukcích. A pochopitelně rádi dělají na českým filmu, ale nemůžou to dělat za desetinu toho, co dělají na těch zahraničních filmech, nebo za desetinu času, jo. Nejde to prostě úplně. Tak tam se to někdy projeví. Pelíšky a Pupendo jsme točili ale z vlastního rozhodnutí na šestnáctimilimetrový film, což samozřejmě pro uvedení v televizi, nebo na DVD nevadí, ale prostě pro ty velká multiplexová plátna, to je deficit. Tak vypadá to jako taková Popelka, no.

Když jste mluvil o filmových profesích. Existují filmové profese, které se kvůli nedostatku peněz v souvislosti s financováním české kinematografie objevují v ohrožení?

Ne, v ohrožení ne, protože tady kromě český kinematografie vzniká, nebo kolem celovečerních hraných filmů, o kterých se bavíme, tak samozřejmě tady je obrovská část produkce, teda zahraničních filmů, který se tady točí, to jsou úplně jiné obraty, tam dělá celá řada českých štábových pracovníků. A kdyby nepracovala na té úrovni, na jaké pracuje, tak by prostě ty štáby tady netočily.

To znamená, že český film, rozumím-li vám dobře, drží nad vodou i to, že Česká republika ...

To ty profese, no, ty profese určitě, jo. A potom je tady obrovský reklamní obrat, že se točí spousta reklam. Tam pochopitelně ty filmový štáby, když dělají ty televizní reklamy, tak tam pracujou. A celá řada lidí pracuje v tý reklamě, že jo.

Vy jste točil už nějaké reklamy?

Já jsem taky točil reklamy, nebo točím reklamy. Ale nepatřím k tý špičce český, co reklamy točí, anebo to nedělám tak často.

Protože si vybíráte?

Ne, to je trošku jinej svět. To je trošku jinej svět. To jsou takové trošku oddělené světy. Já jsem samozřejmě taky ...

Je pro vás, promiňte, už začínám skákat zase do řeči, to je takový zlozvyk, je pro vás obtížné přechod mezi těmi dvěma světy, o kterých mluvíte? To znamená světem dlouhého celovečerního filmu a světem reklamy pro vás osobně?

Pro mě osobně to zas takový rozdíl není, protože já, když jsem osloven, nebo vyhraju nějaký konkurz na reklamu, tak se zpravidla ode mě chce zpravidla to, co ve filmu. To znamená, reklamy, které pracují, ani ne tak se zvláštními efekty, ale jako spíše s herci, nebo dětskými herci. Takže pro mě to až tak odlišný není. Navíc prostě v tom filmu přece jenom mám nějakou pozici, a to jako mám ten respekt. Ale musíte si uvědomit, že ona drtivá většina reklam, který se tady točí, bych řekl, že ty hlavní tvůrčí profese, nebo ti režiséři jsou ze zahraničí, protože většina těch kreativních oddělení prostě v těch velkých reklamních agenturách prostě je obsazena cizinci. To neříkám s nějakou hořkostí, to je v pořádku, to je logický.

A ti preferují své vlastní lidi?

Jo, tak u reklam, který jsou třeba specializovaný, když se prostě dělá něco specielního, tak prostě přijede pán, který dělá tohle to specielně, ale pracujou na tom český lidi, jo, od produkce přes štábový pracovníky ...

Až na režiséra?

Až na režiséra, jo. Ale, aby člověk v tom úboru byl špička, jako je, řekněme, z českých tvůrců, já nevím, Ivan Zachariáš, nebo Honza Velický, kameraman, tak se tomu musí věnovat na sto procent. Já nedělám celovečerní filmy, tak se tomu nemůžu, nebo nechci věnovat na sto procent.

Kolika konkurzy jste si jako režisér reklam prošel?

Já to nepočítám ...

To jich je tolik?

Ne, ne, vůbec ne. Teď jako navíc ani se do toho úplně nepouštím, protože já konkurzy nevyhrávám. Ona ta branže má svý zákonitosti, který já, já vím, jak se točí film, dokážu reklamu natočit, ale prostě reklama není jenom, že jí natočíte. Reklama je o tom, že prostě prosedíte nějaký čas s těmi kreativci. Skutečně se, máte vyvinutou určitou míru empatie pro ty klienty, a to je věc cviku, jako u všeho.

Režisér, který pak točí reklamu, má výhodu, když, řekněme, může pomoci při reklamě svého vlastního filmu, toto propojení těchto dvou světů?

Ani ne. Režisér, který točí reklamy, má výhodu v tom, že má většinou, není závislý na tom, že ten film vydělal nějaký peníze, protože si je vydělal v reklamě. To jsou skutečně horentní částky, někdy omluvou proti filmu. Ale zase ten film, já mám zase tu výhodu, že pro mě, já dělám to, co jsem chtěl dělat. Já jsem šel FAMU s tím, že se chci podílet na tvorbě celovečerních hraných filmů. Chtěl jsem, když jsem filmy začal točit, aby měly úspěch u diváků. Takže já jsem v takový harmonii s tím, co jsem chtěl. Kdybych chtěl prostě vyhrát Louskáčka, což je cena za reklamu, tak bych se asi tím směrem musel víc snažit.

Když režisér propaguje své vlastní filmy, tak to je také, zpravidla i rozhovory, které poskytuje. A ty se objevují samozřejmě ve chvíli, kdy do kin přichází jeho film. Co musí režisér všechno udělat pro to, aby svůj film propagoval? Existuje nějaká hranice, za kterou byste nešel a na svém vlastním příkladu jste si jí ...

Spíš existuje taková hranice, kde by to ani nemělo smysl něco v tom směru jako podnikat. V zásadě se dá říct, že, takhle, my máme výbornýho distributora /nesrozumitelné/, s kterým už děláme vlastně druhou věc, oni to i koprodukovali, takže v jejich zájmu je prostě ten film ošetřit. Pochopitelně máme velkou výhodu v tom, protože předchozí filmy měly ohlas u diváků, tak jsou nám nakloněni kinaři, což je dost důležitý. A co já osobně ...

To je tak rozhodující, kinaři?

Tak je to důležitý. Oni samozřejmě, že jo, ten distributor programuje ty filmový kopie a nemůže to těm kinařům nutit, pokud oni to nechtějí. Je to někdy prostě na tom, jak oni ...

Já myslel, že distributor téměř diktuje kinařům, co se hrát bude, co ne?

No, tak pochopitelně, že ti velcí distributoři mají balíky filmů, takže můžou nějakým způsobem ty kinaře manipulovat. Můžou říct, hele, nechcete tohle, tak vám nedáme, nedáme vám Pána prstenů na tak dlouho, jak chcete. Ale za prvé, tak rozumíte, všechno je to ve zpětný vazbě. A ti lidi, co to dělají, pohybujou se v tom oboru, tak většinou prostě vědí, co dělají. A to, že nám jsou kinaři nakloněni, plyne z toho, že ty filmy měly nějaký úspěch, nebo se jim zdá, že prostě teda, když si naplánují, že v jejich kině na malém městě to půjde týden, nikoliv jenom o víkendu, dva dny, tak to je projev nějaký důvěry, která vzniká časem taky.

Dovolte poťouchlost, objíždíte kinaře?

No, musím, musím ...

Jako režisér?

Takhle, film se promítne kinařům, když je hotov, že jo, to je jedna z prvních projekcí, ale tam já většinou nebývám, tam jsem byl třeba naposledy, když byly Pelíšky, ale tam je distributor a vede tu řeč. Já samozřejmě některý kinaře osobně znám, jako Pavla Nožičku v Jičíně a ten mi volá, jaká byla nálada mezi kinaři, čímž ho nechci udávat jako udavače, ale spíš ...

Je to pravda, že /nesrozumitelné/ inspirativní?

No, tak je to důležitý, protože ty lidi znají svý diváky. Já pochopitelně neznám svý diváky. Když ten film točím, tak ho točím jaksi pro sebe jako diváka, nebo pro sebe jako recenzenta, konfrontuju ho se svými kolegy, se svými známými, nebo s lidmi, s kterými ten film děláme. Ale to není to publikum, které pak přijde na film a platí za lístky peníze. Takže mě pochopitelně ten názor kinařů zajímá v tom smyslu, že oni znají to své publikum, že jim se třeba ten film líbí, nějaký, ale řeknou, hele, ten film je pěknej, jo, ale u nás na to nebudou lidi chodit. Takže prostě pro mě ta jejich intuice, nebo zkušenost bych spíš v tomhle směru řekl, je důležitá. Ale já jsem nedokončil to, co dělám já. Tak já samozřejmě musím dát rozhovory, jezdím s tím filmem do kin, která určí distributor, samozřejmě velká města se objíždí všechna, pak se jede do vybraných kin, kde prostě k tomu je nějaká příležitost, ne vždycky ty důvody jsou komerční, někdy jsou společenský, někdy jsou, takže, řekněme, absolvuji takové měsíční turné, kde navštívím třeba deset až dvacet kin, nebo projekcí, potom se zúčastňuju samozřejmě festivalů. V zahraničí to samozřejmě trošku konzultujeme s naším agentem, kam je důležitý jet. Takže někdy vznikne sice z mého pohledu skoro až nesmyslná cesta, jako na otočku do Toronta, ale on mě přesvědčí o tom, že ten festival je důležitej a že on neudrží ten počet těch projekcí, pokud já se tam aspoň jedné z těch projekcí nezúčastním. Takže to je ještě taková věc, která spíš s propagací filmu navenek má co dělat, teda do zahraničí. A potom samozřejmě člověk absolvuje nějaký rozhovory v médiích, tak jako například teď my.

Statistiky ze Spojených států amerických dokládají, že zhruba pět až sedm procent diváků v USA se zajímá o tvorbu mimoamerickou, tedy i o tvorbu evropskou. Vy jste mnohé naznačil v souvislosti s koprodukcemi, jak často se režisér Jan Hřebejk setkává se zájmem zahraničních investorů, lépe řečeno koproducentů pro jeho vlastní filmy?

Hele, já se nevěnuju produkci těch filmů, takže tuhle tu otázku nemůžu zodpovědně zodpovědět.

Neříkejte, že to s vámi Ondřej Trojan nekonzultuje, když ...

Nekonzultuje to se mnou. A popravdě řečeno, takhle, na nás se neobrací samozřejmě taková esa, aby jsme nějakému velkému pokušení museli odolávat. A naopak Ondřej Trojan se snaží odstínit takové typy, řekněme, zájemců o spolupráci, které spíš předpokládají, že my jim s ničím pomůžeme. A tohle je fakt otázka pro Ondru Trojana. Můj žádný film nebyl zatím koprodukční, nebo mezinárodně koprodukční.

A zatím to ani není zapotřebí, aby každý další takový film byl?

My jsme, takhle, my jsme se snažili udržet i v případě Horem pádem, který bylo teda jako na peníze nejdražší, již nejdražší, znova říkám, byly ty Šakalí léta, který by dneska stály sedmdesát, nebo osmdesát milionů, ale i Horem pádem, který stálo, řekněme třicet osm, nebo pětatřicet, třicet osm milionů, tak to jsou ještě peníze, který se dají nějakým způsobem sehnat z Čech, ale pak ten film vám patří, pak ten film je skutečně náš. My máme nad obchodováním s tím filmem kontrolu.

Z vašeho rozhovoru pro časopis Instinkt, který jste poskytl v září, jsem si vypsal větu, teď cituji doslova: "Snažím se dělat film, jak nejlépe umím. Jestli to za něco stojí, to se pozná po čase," konec citátu. Co především podle dnešního hosta Interview BBC, českého režiséra Jana Hřebejka rozhoduje o tom, že film po roce či dvou nezapadne v zapomnění?

Je to u různých filmů různý. Obecně se dá říct, že to, co zaujme ještě po letech, je, když ten film má strhující herecký výkony.

Vy jste ...

Ale nemusí to tak bejt vždycky, prostě filmy Karla Zemana nás uchvacují svojí poezií, která, nebo originalitou. Dá se říct, že když ten film je skutečně originální, jako filmy Karla Zemana, nebo Jana Švankmajera, nebo Jiřího Menzela, tak tam tím, co jakoby zachovává tu věčnost toho filmu je ta poezie určitá, nebo ta originalita.

Která je dána především postavou režiséra?

Postavou režiséra a třeba i toho výtvarnýho týmu. Ale pochopitelně ten režisér je garantem tý věci. Potom někdy takový film je zachovaný, protože měl velkou společenskou naléhavost, a to nemusí být dokument, že to byl prostě fenomén společenský, nevím, Všichni dobří rodáci, nebo, to je příklad takovýho filmu, nebo film spřízněný volbou Karla Vacha, nebo něco takovýho. A potom si zachovávají podmanivost filmy, kde jsou herecký výkony, který můžou třeba zestárnout, i když prostě z těch předválečných herců, já si třeba myslím, že Hugo Haas, nebo Nataša Gollová byli zcela moderní herci. Tak, i když třeba ty výkony, nebo ten styl herectví zestárne, tak ten šarm těch lidí, to fluidum těch herců, to zůstane, to se prostě člověk s chutí podívá prostě na Vlastu Buriana, nebo na Oldřicha Novýho.

Ano, teď jste, že zase vstoupím do vaší řeči, popsal tři roviny, které podle vašeho názoru rozhodují o tom, aby se na film, na dané dílo po čase nezapomnělo. Pokud bych vás nutil, abyste některé ty své snímky rozdělil mezi ty tři kategorie, jak by to rozčlenění vypadalo?

Já si myslím, že ty naše filmy, nebo já říkám naše, protože myslím tím Petra Jarchovského, který je autorem scénářům ke všem mým filmům, tak já si myslím, že tam je to, že to nejcennější jsou ty herecký výkony, jo. Já si teda myslím, i když to tak ...

To znamená, třetí kategorie, nic společensky naléhavého či ...

Ne, tak, jestli je to společensky naléhavý, to uvidíme, protože Horem pádem je jako současný film, týká se nějakých prostě sociologických problémů, ale, nebo společenských problémů, ale já nevylučuji i to, že, víte, někdy jsme jako kritizováni v případě těch šabachovských filmů za takovou přílišnou laskavost, nebo uhlazenost, ale já si totiž myslím, třeba i o Pelíškách i o Pupendu, že ty filmy jsou svým způsobem docela originální, že to není jako konformní. Může se ukázat, že prostě s odstupem času, když na něco přijde hodně lidí, tak to vypadá, že to je příliš mainstream, jo, ale ono to nemusí být mainstream, prostě lidi chodili v obrovských davech na Formanovy filmy z šedesátých let, tam ty potom taky, ale prostě to byla už americká kinematografie, anebo na Menzelovy filmy, jako jsou Postřižiny, nebo Vesničko má středisková, a to jsou bez ohledu na názory prostě Václava Klause, nebo jiných kritiků těchto filmů, to žádný mainstream není.

Mě souvislosti s tím mainstreamem, tedy hlavním proudem, napadla jedna otázka, kdy jsem si četl váš rozhovor, tuším, také to byl pro Instinkt, tak jsem si tady vypsal větu: "Snažím se vyprávět příběhy, které jsou zajímavé a jedinečné," konec citátu. Co může režisér udělat pro to, aby se při ixtém filmu, který točí, nestal samotný způsob vyprávění, nebo zpracování toho originálního příběhu výjimečné situace, aby se ten režisér nestal stereotypním a nenápaditým tím, jak vypravuje?

No, tak to já nevím, ale ten řetěz padne vždycky. Ten tah chvíli přijde, těch tvůrců, kteří do vysokýho věku tvořili prostě neutuchající originalitou, jako třeba /nesrozumitelné/, byli to bez jakéhokoliv přehánění geniální tvůrci. Já nevím, já se snažím, abychom v té sestavě, ve který pracujeme, abychom zůstali vůči sobě kritický.

Je to těžké po tolika filmech?

Nevím, je to nutný. On se může stát právě i opak, že ty lidi k sobě začnou být kritický moc, protože už si vidí do karet a už jsou k sobě třeba kritický moc. I tenhle ten ...

V takové fázi teď jste?

Nevím. Hele, oni hrozí dva extrémy, buď prostě už ta parta, jakoby se přestane inspirovat navzájem a je příliš kritická k těm svým projevům, anebo naopak se z toho stane taková rozbředlá parta prostě lidí, co se neustále chválí. A fakt je, že prostě člověk se musí udržovat v pozoru, aby se mu to nestalo. Já nevím, proti tomu asi neexistuje jiná jako obrana, než prostě se konfrontovat s tvorbou lidí, kteří jsou prostě kvalitnější než vy, ať už prostě v literatuře, ve výtvarným umění, nebo v tom filmu.

Dovolte, abych se vrátil zase k vám, vy jste tady, pokud vás budu parafrázovat, řekl, že točíte filmy pro sebe jako pro diváka a pro sebe jako pro recenzenta. Jaký je Jan Hřebejk na sebe recenzent?

Hele, já, když jsem tohle řekl, protože já dostávám často otázku, jestli pro mě je rozhodující to publikum, nebo ti recenzenti, nebo ti kolegové. Já pochopitelně jsem si měřítkem jakoby sám, protože člověk si musí být sám k tomu, pochopitelně, když prostě je příliš lidí z toho znechuceno, tak to s váma zahejbe a naopak. Ale v zásadě já netočím film pro sebe jako pro sebe, abych uspokojil moje ego, jako mě, jako osobu. Ale snažím se prostě představit, jestli to, co se chystám vyprávět, jestli by mě zaujalo, jestli bych na to šel do kina, nebo když bych na to psal recenzi, jestli bych prostě upřímně prostě ten film spíše haněl, nebo spíše chválil.

Kvůli čemu chodíte do kina?

Já myslím, že jako každý, kvůli tomu, abych něco zažil, abych, někdy je to zábava výhradně, někdy je to profesní zájem, že se jdu podívat na film kolegy. A někdy je to, někdy jdu a mám z toho opravdu uměleckej zážitek, že mě ten film strhne, nebo mě prostě naplní nějakou euforií z toho, že to takhle jde.

Nechodí se dnes do kina hlavně kvůli zábavě?

Vždycky se chodilo hlavně kvůli zábavě. V tom není ten dnešek jinej.

To znamená, že není možné oddělovat zábavu od filmů?

No, tak může to, to záleží na těch divácích, to záleží na každým. Já se nemůžu zlobit na lidi, kteří jdou do kina jenom proto, aby se pobavili. A nějakým způsobem nemůžu ani ironizovat ty diváky, pro které je, pro který jsou naše filmy prostě málo umělecký, nebo vůbec ne umělecký, který chtějí vidět v kině Tarkovskýho a vejš. Pro co si tam člověk chodí, jo, to je jeho věc.

Prožíváte něco ve svém životě, co byste chtěl dostat do filmu a zatím se vám to nepodařilo ve všech vlastních filmech?

Tak my se chceme dostat k tomu, abychom s tím Petrem Jarchovským a i s tím tvůrčím týmem prostě byli schopný vyprávět, hele, nejlepší ve filmu je, nebo ve filmech, který se snažíme my dělat, je takový ten okamžik pravdy, žádný film, protože je to stylizace, žádnej hranej film prostě není pravda od začátku do konce, je to prostě víceméně chytrá manipulace. Když to dělá mistr, tak je to lepší, jemnější, umělečtější, hlubší, když to dělá neumětel, tak je to pitomý. Ale, jestliže u tý psychologický komedie, nebo tragikomedie, nebo toho, co my děláme, nebo komedie rodinných vztahů, se někde dotkneme tý pravdy, tak to je pro mě nejvíc, to je pro mě i nejzábavnější, i nejhlubší, když se to stane.

Konstatuje český filmový režisér Jan Hřebejk. Děkuji, že jste přišel do rozhlasové stanice BBC. Děkuji za třicet minut.

Děkuji za pozvání.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
Interview BBCArchiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí