Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno:
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Vojtěch Jasný
 

 
 
Režisér Vojtěch Jasný přiznává, že by bez kamery a filmu nedovedl žít.

Vojtěch Jasný
Vojtěch Jasný ve studiu BBC

Hostem u mikrofonu BBC je filmový režisér, který je například podepsán pod snímky Touha, Až přijde kocour, nebo Všichni dobří rodáci, pan Vojtěch Jasný. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Děkuji, BBC mám rád.

Proč?

Protože BBC je dobré, zprávy jsou z celého světa a je to trošku takové dorovnání s tím pohledem americkým.

Chtěl jsem právě říci, že u Američana bych předpokládal, že bude sledovat a poslouchat ryze americké televizní stanice.

No, já jsem světovej.

Vy se nepovažujete za Američana?

Částečně jo. Já jsem to charakterizoval tak, když přišel New York Times v roce 89, jestli se vrátím, říkám: "Návrat není možný. Já tady mám práci, studenty, kteří za mnou jezdí z celého světa. Dělám filmy tady už, rozdělal jsem filmy."

Teď mluvíte o Americe?

O Americe a teď mám připravené tři velké filmy, dva velké filmy s Američany, takže já jsem řekl: "Jsem moravský rodák, to nesu si ty kořeny se sebou, československý patriot, ne český, československý patriot a jsem občan New Yorku a jsem světoobčan." A New York je pro mě domov a místo, kde je tolik lidskosti, ostrovů lidskosti, že mi to stačí.

Když jsme spolu vedli náš první rozhovor, což bylo před pěti lety, tak jste mi prozradil, že se doma cítíte na dvou místech, právě mluvil jste o svém rodném kraji, tedy o Moravě a mluvil jste o New Yorku a v rozhovorech, které jsem v uplynulých pěti letech četl, mluvíte především o New Yorku. Není to tak, že s přibývajícím časem jste čím dál víc doma v New Yorku?

Ano, je to přesně tak. Víte, já jsem teďka natočil několik filmů v New Yorku, které jsou jako básník filmový. Třeba dva roky jsem točil jenom o holubech v Jackson Heights a my jsme se stali přáteli, já jsem s nimi našel komunikaci v mém bytě v šestém patře v zahradě a ty role jsem filmoval, všechno, takže mi jedna dáma nabídla, že by vymyslela, jakože holub se mohl stát člověkem, takový nápad, no, ale já jsem to musel odmítnout, ale měla na to peníze, já jsem to musel odmítnout, protože jsem dostal nabídky na velké filmy, takže abych se tomu věnoval plně, a to dokumentární, nebo polodokumentární přerušuji, a taky jsem točil v New Yorku. Ten na míchání ras, což taky v Jackson Heights je největší na světě, čili to mám na celovečerní film a když to dám dohromady do jednoho filmu.

Co krom nedělních New York Times, které považujete podle svých slov za nejlepší noviny na světě a krom té multietnicity, kterou jste zmínil před několika okamžiky, především na New Yorku milujete?

Proč já jsem v New Yorku? Já říkám, protože je tady Centrální park, který je génius loci stejně jako pro mě Karlův most a bystré, které mi reprezentují tu mojí rodnou Kelč, kde jsem dělal Rodáky a Návrat ztraceného ráje.

Říkáte, že Central Park je pro vás genius loci, o které mluvíte, existuje, protože on je poměrně velký Central Park, existuje nějaké místo podobně jako socha Brunclíka, u kterého se zastavujete, když jste na Karlově mostě v Praze, tak je takové místo je v Central Parku?

Ne, to není tak. To je, že ten celý Central Park, tam jdu s kamerou, já mám hodně o Centrálním parku, a to jsou nádherné věci, v létě, ve všech ročních dobách. Třeba, bylo jaro, březen, krásně už kvetly /nesrozumitelné/ a pozval mě mladý filmař, že mě chce nafilmovat do jeho filmu v Central Parku. Tak, já jsem tam přišel s mojí tehdy ještě /nesrozumitelné/ kamerou, kterou jsem točil Gladis, výborná technika, a začal jsem filmovat. Zjistil jsem, že tam přišly tisíce lidí, všichni se měli rádi, manželé se objímali, všech věků, děti s rodinou, kačenky byly na těch rybníčkách, vždycky spadla koule sněhu z těch stromů a teď začaly ty vlny, no, to bylo nádherné. Víte, ti otcové toho Central Parku, o tom je krásná knížka, já ji mám, ti to vymysleli, aby se lidé měli rádi ať bohatí, nebo chudí, a to je fakt. A kdykoliv tam jdete, tam naleznete magické věci a já je točil několik let.

Vy máte už nějaký dokument zpracovaný o Central Parku?

Nemám, já to mám natočené a nevím, jestli to budu dělat jako Central Park jenom, to podle obchodních záležitostí, nebo to včlením do mého filmu, jak já vidím svět celý a taky New York. Bude se to jmenovat Takový život, ale já mám o tom New Yorku tolik, že bych měl udělat jeden film o New Yorku celkově, i Jackson Heights, Central Parku a tak dále, čili já má dokumentární materiál stovky hodin, na digitální to vydrží, takže až budu starší ještě a nebudu moci šestnáct hodin denně být jako režisér na place, začnu připravovat.

Ač jste Československo opustil v roce 1970, žil jste v západní Evropě do roku 1984, právě v roce 1984 jste odešel do Spojených států, respektive do New Yorku. Zvažoval jste dlouho, zda odejít z Evropy do Ameriky, do New Yorku?

Já jsem to vůbec nezvažoval. Já jsem měl v Evropě spojení osobní třeba s kancléřem /nesrozumitelné/, který mi dal na tři hrané filmy, vláda jeho, takže já jsem se cítil dobře a chtěl jsem působit pro Spojené státy americké, na což jsem věřil, ale pak jsem viděl, že to bude na dlouho a přišla nabídka, kterou jsem si sám způsobil. To je osud. Já jsem napsal dopis Arnoštu Lustigovi do Washingtonu, jestli neví pro mě na rok profesuru do Ameriky, že já se rozmýšlím buď jít do Francie, být v Paříži, kde mám dobré známé i ve filmu a mám tam jméno Skan, anebo do Ameriky, když se mi to zalíbí. No, a dopis přišel...

Jak to Lustig zařídil, jakou roli v tom hrál Arnošt Lustig, odpověděl na váš dopis?

Měl můj dopis a volal /nesrozumitelné/ jako šéf filmového departmentu Kolumbijské univerzity v New Yorku, František Daniel také jménem Miloše Formana, jestli nechci přijít učit na rok, jako visiting profesor. Já jsem řekl: "Ano," a tak jsem se tam ocitl. A když jsem chodil po Brodwayi, tak jsem zavolal mojí paní, řekl jsem: "Já tady nemám stesk po domově, já se tu cítím, jako kdybych tu byl odjakživa," to řekl v roce 63 v americkém rozhlase vysílání pan Voskovec, řekl: "Ten moravský chasník Jasný si chodí po tom New Yorku, jako kdyby tu byl odjakživa," a tak to je.

A vaše manželka neprotestovala, když...

Já jsem řekl, buď do Francie, ona neumí francouzsky, náš syn se učil a říkala: "Budu za tebou jezdit," tak vždycky byla část roku se mnou a část s naším synem, který byl na vozíku.

Do České republiky se vracíte na delší dobu především pracovně, už jste to, pane režisére, také zmínil. Já prozradím například konec devadesátých let, když jste natočil snímek Návrat ztraceného ráje, který navazoval volně na Všechny dobré rodáky, nebo teď práce na dokumentu Návrat do neobyčejných let. Zastavím se teď u toho druhého snímku, ten je reakcí na váš film z roku 1951, byl to celovečerní dokument nazvaný Neobyčejná léta, tento dokument je považován za komunistickou agitku o kolektivizaci. Proč jste cítil potřebu po více než padesáti letech natočit volné pokračování?

Já jsem ji vůbec necítil. Já jsem byl v New Yorku a Pavel Tausig, který je vynikající muž, mě vyzval s panem /nesrozumitelné/, kterého jsem znal z jeho práce, abych to dělal. Já jsem se na tím zamyslel a řekl jsem si: "To musím udělat," protože takový návrh byl dobrý, že v tom budu protagonista, že si to budu filmovat tou kamerou, a já když mám kameru, tak jsem šťastnej. A proč jsme to dělali? Víte, to byly stalinské doby a v padesátém roce potom, když jsme udělali Za život radostný a byli jsme nositeli státní ceny, s Kachyňou my jsme točili a režírovali a psali to spolu, já jsem řekl: "Karle, v téhle době se nedá nic dělat, to prostě jít po hraných filmech je nesmysl, to jsou hrůzy, co se píšou, my musíme být dokumentaristi dál, až přijde jiná doba."

To znamená, že jste například to čekání na jinou dobu trávili tím, že jste museli točit tyto a komunistické...

Chtěli...

Vy jste chtěli točit ty komunistické agitky?

No, počkejte. S kamerou v ruce, my jsme nechtěli, ale dostali jsme kamery a já bez kamery neumím žít. Já jsem řekl: "Půjdeme točit do Vyhnanic," protože já už od roku 45, když jsem přišel z války, já jsem řekl: "Já už do politiky nepůjdu nikdy," protože jsem viděl dost mordů a už jsem dost udělal v téhle věci, ale já chci dělat filmy a mamince jsem řekl: "Sbírej mi materiál," což ona dělala v Kelči do padesátého pátého roku, než umřela a z toho jsem pak já vytvářel v roce 56 po Číně, když jsem poznal Sovětský svaz, ten teror, jsem dělal scénář, čili já jsem měl přesný plán a řekl jsem: "Půjdeme tam, kde zakládají první zemědělské družstvo v Československu." Bylo to na Moravě, tak jsme jeli na Moravu, ale tam nic se nedělo ještě a ve Vyhnaních už to bylo ve zrodu a mohli jsme to točit a rekonstruovat a točit dál, tak jsem říkal: "Budeme žít na vesnici jeden rok, budeme si filmovat, plavat v rybníku, jíst kapry," a vůbec jsem nemyslel na politiku. Jenomže šéf, prezident toho družstva, který taky byl velmi aktivní, ten byl ve spojení s členy strany a nadšenec Gottwalda a pak najednou jsme tam začali, museli dávat ty věci, museli tam být ty sovětští kolchozníci, které on pozval do toho a já když jsem poznal, já jsem cítil, že to je lež už tehdy, pak jsme byli posláni v padesátém prvním roce do Číny a Sovětský svaz mě velice zarmoutil a zklamal, když jsme byli na Sibiři a mluvil jsem s polskými vyhnanci a viděl jsem, že lidé byli zlikvidovaní a tak dále...

Ta cesta do Číny pro vás znamenala ten zlom a...

Naprostý zlom.

...a, řekneme, distanc od komunistického režimu?

Já jsem si řekl, že je to lež a já jsem pro socialismus lidský jako jsou sociální demokrati, ale ne ty mordy. Řekl jsem si, když zavraždili nacisté mého tatínka v Auschwitzu, tak jsem šel do odboje, hned, tak jsem si říkal: "Já proti tomu půjdu," ale nikomu jsem nic neřekl, ani vlastně první ženě jsem nic neřekl, aby neměla strach a šel jsem proti tomu.

A nebýt cesty do Číny, tak by ten zlom nenastal?

Asi by nenastal, později by nastal.

Vy jste v rozhovoru pro Lidové noviny 24. července 2004 řekl, že považujete za povinnost každého člověka uvědomit si, přiznat a napravit své omyly. To jste řekl v souvislosti právě s natáčením toho snímku Návrat do neobyčejných let, tedy v reakci na ten snímek Neobyčejná léta z roku 51, kterých omylů, krom možná natočení komunistické agitky Neobyčejná léta, si je režisér Vojtěch Jasný vědom?

Že jsem se zbavil alkoholu, už mnoho let, v roce 87 jsem přestal pít totálně alkohol.

To je napravený omyl?

To je napravený omyl a nutnost.

A další?

Já jsem nikdy, i když jsem byl komunista, neublížil lidem, pokud jsem si vědom a chtěl jsem to dělat a pak, když už jsem viděl, že je to dogmatismus a že jsou tam ty krutosti, tak jsem byl proti tomu a když jsem dělal s Janem Werichem a připravovali jsme Kocoura, já mu říkám: "Pane Jene, já chci z té partaje odejít, protože já s tím nemám už nic společného." On mi říká: "Jasňáku, a kdo by nám pomáhal?" Tak jsem v partaji zůstal a byl jsem jinak v odboji.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je režisér Vojtěch Jasný, muž, který je podepsán pod snímky Všichni dobří rodáci, nebo Až přijde kocour. Pane režisére, zastavme se teď ještě u jedné kapitoly vašeho života, o které se toho mnoho neví, a to u vaší spolupráce s britskými tajnými službami za druhé světové války. Jak jste se k této spolupráci dostal?

Já jsem byl ve spojení, nás poslali po sextě jako pomocné dělníky do zbrojovky na Vsetíně a tam jsem našel hned kamarády, jednoho z mého rodiště, který mi byl jakýmsi starším bratrem, byl to žák mého otce, a ten dával na mě pozor, abych nedělal moc divoké věci, abych se nezničil sám, tím mě ochraňoval a skrze něj jsem vstoupil do komunistického odboje, který byl prakticky spojený s partyzány, různé akce a tak dále, ale pak nalezl se dopis, který mi psal jeden kamarád z Valašského Meziříčí, když jsme byli komunisti mladí, takový přesvědčení a hlavně básně jsme psali a scénáře, oni si ten dopis přečetli, bylo to psané malým písmem Vojtěch Jasný, oni věděli, co to je, tak jsem byl pozvaný, přišel voják německý werkschutz se samopalem a vedl mě k majoru Dondovi, šéfu gestapa celé zbrojovky, čili šlo o kejhák a já jsem věděl, že neuteču, že jsem v těch umaštěných montérkách, vrtal jsem každý den hlavně do leteckých kulometů a každý třetí kousek jsem zničil tu míru, moc jsem přitlačil a bylo to, takže jsem myslel, že kvůli tomu, já jsem nevěděl, že jde o dopis, to mi řekl až kamarád, který to viděl a pak řekl: "To zmizel, ach, tak to je zlé." Pak se to projevilo a když jsem tam šel, tak jsem cítil, že mi nic nezbývá, než tam dojít a najednou tatínek, který zahynul v roce 42 v Auschwitzu, tak byl se mnou, a to se stalo víckrát v životě a řekl mi, co mám dělat. Já jsem to udělal, nahrál jsem komedii a major Donda mě pustil zpátky do továrny. A když jsem byl v továrně zpátky, to nikdo nemůže vymyslet, ten Donda, já jsem mu říkal, já jsem tam přišel, německy perfektně Heil Hitler a říká: "Vy básničky," povídám: "Pane majore," on říká: "Mluvme česky, vy můžete, já mluvím česky," nabídl mi cigaretu a chtěl ze mě tahat rozumy na ty druhé. Já jsem říkal: "Pane majore," já jsem to hrál dobře, "já vůbec už nechci žádný básničky, to mě nezajímá, já tady budu dělat a až přijde vhodná doba a stanu se dělníkem, tak chci vystudovat průmyslovku a dělat zbraně dál," pro jako německou říši. Oni to sežrali tihle lidé, že jsem to dobře hrál. Když jsem přišel zpátky do dílny a chtěl jsem pokračovat, vrtat, ale už nedělat zmetky, tak se ozval reproduktor: "Pomocný dělník Vojtěch Jasný k inženýru Chrástovi." Já jsem k němu přišel a on říká: "Dobrý den, pane Jasný, já vím, kde jste byl a co se dělo." Zajímavé a říkal: "Já vidím, že potřebujete dobrou kávu." Já povídám: "Pane inženýre, to budu moc vděčný," a už nesla sekretářka kávu a když odešla, on neztrácel čas, on řekl: "Já jsem představitel British Intelligence, inženýr Chrásta a já mám pro vás práci, chcete pro nás pracovat?" Já povídám: "Hned, ale co když jste gestapo?" On říkal: "To uvidíte, že nejsem." A říkal: "Teď musíte hrát tu komedii, choďte do hospod, hrajte karty, aby vás viděli, choďte s lehkými děvčaty, ne tak s kurvama, ale prostě vždycky s nějakou dívkou a vůbec hrajte lehkou povahu, a to musíte dělat, jinak oni po vás půjdou a až přijdou na to, stejně by přišli, to už budete pryč a nikdo nebude vědět jak." A byl jsem poslaný inženýrem Chrástem na kopání zákopů, protitankových zákopů s úkolem udělat, sehnat tam bývalé příslušníky naší armády a udělat s nima mapy a ty vozit na Vsetín pro partyzány majora Murzina, a to jsem udělal.

A v tom spočívala práce pro britské tajné služby?

V tom spočívala, všechno. A když přišli na to, že já jsem infiltroval, tam bylo to kuratorium v uniformě, a šéf toho kuratoria byl také britský agent Karel Ováda v té uniformě, ona byla podobná SS a ten potom, když já jsem jako měl potřebu tisíce dělníků a pak dělal jsem razítka a posílal jsem je domů, když přišli na to, že moc lidí odešlo, tak zachytili lidi s těma razítkama a ptali se, kdo jim to dal, nikdo to neřekl, ale chtěli zjistit, tak přišel od kuratoria gestapák, který to ze mě chtěl vytáhnout, přinesl uherák, chleba a koňak, no, ale horší Ováda mi řekl: "No, když tam musíš večer s ním být," já jsem se ho ptal, "napij se toho horkýho tuku, on se ožere a ty ne." No, tak to jsou takové historky. No, ale za asi dva nebo tři týdny si mě Karel Ováda zavolal, řekl: "Vojtěchu, tady máš falešné papíry s jiným jménem, zmiz, protože už pro tebe přijdou a je tvůj konec." A říkal: "Spěchej, zmiz, nejbližší vlak a odjeď." Já povídám: "Já pojedu za maminkou." On mi řekl: "Vykopej si zemljanku, protože budou u maminky hledat, někde můžeš žít v té zemljance přes den a v noci vycházej." Tak jsme vykopali zemljanku s bratrem.

A to byl který rok?

To byl čtyřicátý pátý, začátek jara, takový ten únor. No, a to už jsem dožil v Kelči a tam jsem se spojil s naším odbojem.

Proč jste pak, když jste spolupracoval s britskými tajnými službami, dál zůstával od toho roku 1945 až do roku 51, kdy jste byl vyslán do Číny a kdy tvrdíte, že nastal ten zlom, proč jste zůstával přesvědčeným komunistou?

Já jsem se stal komunistou, protože ti lidé, studoval jsem kapitál a všechno a můj bratr, my jsme zakládali komunistickou stranu v naší rodné Kelči, bratr, já a tak. My jsme mysleli, že to je všechno, my jsme nevěděli o těch stalinských mordech a tak dále a mysleli jsme si, že můžeme vytvořit socialismus u nás, zestátnění filmů jsme uvítali, protože jsem se mohl stát filmařem, dostal jsem stipendium, já jsem šel do Prahy, já jsem byl chudý hoch, měl jsem jedny kalhoty roztrhaný, druhé hezké, a tak jsem musel jít studovat, takže není to tak jednoduché. Jedny se mi rozpadaly a tak, takže já jsem byl vždycky pro socialismus nějak v srdci, víte, to se nedá naplánovat a pro britskou inteligenci jsem dělal, protože za prvé to byla záchrana mého života a oni mi zachránili život třikrát, a za druhé, já jsem neviděl rozdíl, já jsem nikdy nedělal, já jsem viděl tyhle statečné lidi, byli Češi patrioti a ti byli komunisti, ale všichni riskovali kejhák, já je měl všechny rád. Tak jsem zakládal komunistickou stranu a viděl jsem, že v tom nic není.

Lákala vás pak československá tajná služba, Státní bezpečnost, abyste spolupracoval?

Já byl v armádě přidělený do kontrarozvědky a když jsem opustil armádu, tak jsem myslel, že to končí a když jsem udělal Touhu a Až přijde kocour, tak kontrarozvědka mě chtěla předat tajné, fízlům a já jsem tehdy řekl, že to nebudu dělat, že jsem v civilu a udělal jsem Rodáky, vrátil jsem se z Alžíru, kde jsem ukazoval Kocoura po světě, mohl jsem cestovat, z partaje jsem nevystupoval, ale byl jsem na pokraji zkázy tím, že když bych dělal, podváděl ty kamarády, ty slavné lidi naše jako Werich, Hoffmeister, měl o nich dávat zprávy, tak jsem zavolal prezidenta Novotného a řekl jsem mu: "Pane prezidente," nikdy jsem mu neříkal a on mě měl rád, protože jsem udělal film Přežil jsem svou smrt, kde on byl celou válku v tom koncentráku a o něm jsem dělal ředitele školy a přitom on to netušil, on mi důvěřoval, tak to byla zase hra, zkušenosti z té války a já jsem mu řekl: "Pane prezidente, tajná služba mě nutí," já jsem byl v kontrarozvědce, tam jsem byl v normálním filmu, ale přidělený, protože věděli, že jsem dělal za války pro British, a když jste v armádě a dostanete úkol, tak ho plníte, než jsem jel do Číny, podepíšete papír a takové věci, ale vyjít z toho je velice těžké, tak jsem řekl, že mě nutí a říkám: "Já se nedám nutit a oni říkají, že mě přinutí a jedině vy mi můžete pomoci," to už bylo za Chruščeva, "pane prezidente, pomožte mi, nebo já musím spáchat sebevraždu, protože já nechci ztratit tvář, morálně být mrtvý jako mnoho lidí v naší zemi, kteří kolaborovali, jsou morálně mrtvý lidi."

To znamená, nebýt této přímluvy a přimluvil se...

Počkejte, počkejte, já to dopovím. A on říkal: "A co chcete udělat?" Já povídám: "Spáchám sebevraždu." "A jak?" Já povídám: "Já mám nůž na zařezávání ovcí a víte za války, když jsem dělal pro British, tak já jsem měl nůž, kdyby mě gestapo, než by mě chytilo a dost mučilo, tak toto tady si to proříznete a je po vás." A s tím jsem žil měsíce, rok, dva, to ať si mé /nesrozumitelný/ spočítají a každý jinej. A on řekl: "Nedělejte žádné hlouposti, jasný, já něco podniknu." A on svolal politbyro Československé komunistické strany, on byl přítel Chruščeva, a mohl to udělat, za Stalina bych byl zamordovanej po takové věci, smrt, a ten Novotný svolal politbyro, Novotný tam řekl: "Nechte toho Jasného chlapce," tak to řekl, "on dělá filmy jako Kocoura a že pro něho dáme všechno, nechte ho na pokoji." A já potom mohl chodit na večeři k americkému velvyslanci s mojí paní, která je částečně šlechtického původu a měla pro komunisty velmi špatný původ. Když jsem si ji chtěl brát, tak šéf komunistů na Barrandově mě zavolal, řekl: "Nesmíš si brát paní Květu Slavíkovou." A já jsem řekl: "Zítra v deset hodin si beru paní Květu Slavíkovou-Vogelovou a vy přijďte nás zastřelit," a bouchl jsem dveřmi. Nic se nestalo a za měsíc jsem byl zvaný s mojí paní k Novotnému jak mě chtěl, abych mu kolaudoval s ním na večeři a ještě pár kumštýřů, tak já jsem byl za film takovej, vykárku, jak pravili, já jsem dobrý, dali jsme si pivo, večeři - vepřo, knedlo, zelo a on netušil, že dělám vlastně o něm toho Kocoura.

I ty osobní intervence Novotného jako prezidenta republiky...

Já mu vděčím za život.

...vám pak umožnily nejen to, že mu vděčíte za život, ale volnou tvorbu, ať už u filmu Až přijde kocour nebo Všichni dobří rodáci.

Ty filmy byly všechny zakázané, to nechtěli dělat, to byl zázrak, tak to já cítím, že mám osud a že ho nesmím zklamat.

Máte ale poměrně hodně štěstí v tom vašem osudu, když vás člověk poslouchá.

Tam je i horor, ale žijete v nebezpečí života, i vaše rodina po celé roky.

Který horor?

No, horor, že vás zabijou. Mě se KGB snažila zabít, když jsem připravoval film pro Američany, hraný film Že to byla vražda, Jan Masaryk. Ten producent, jeho žena a chlapeček byli svrženi v Americe do moře a já jsem byl další oběť v Baden-Badenu, když jsem neměl hlídanej, neměl jsem svědky, to jsem ještě nevěděl, že to mám mít, tak mi rozbili v takovém baru, kde se tančilo, chodili tam kumštýři, nikdo tam tehdy nebyl, židlí hlavu, ale měl jsem z rohoviny brýle, takže to pukla lebka, tady, a ta rohovina byla takhle, ta mi zachránila život, a to mi udělal pan Hádek optik, když jsem chtěl brejličky pro Kocoura. To je všechno osud. Když to vyprávím, vypadá to úplně absurdně, ať to nikdo vymyslí, to jsou pitomosti, co si lidé vycucávají z prstu a co si vymýšlí, to je nesmysl, musíte to žít. Nikdo nemůže udělat silný film, já jsem teď napsal roli do Nemilované podle Lustigovy novely, postavu německého kapitána, který byl v odboji ve Velíně, mám výborný materiály, a miloval židovskou dívku. To byla jediná oáza v jeho životě v tom Terezíně, on byl posílaný admirálem Kanarisem, který pracoval pro British a byl s ním pověšenej, umučenej za žebro.

Říká v rozhovoru pro BBC filmový režisér Vojtěch Jasný. Děkuji vám, že jste přišel do Interview BBC a někdy příště na shledanou. Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
Interview BBCArchiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí