Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: pátek 18. června 2004, 17:30 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Petr Siegel
 

 
 
Restaurátor a pedagor AVU Petr Siegel označuje stav některých soch na Karlově mostě za "kriticky havarijní".

Petr Siegel  ve studiu BBC
Petr Siegel ve studiu BBC

Bouřlivé spory provázely očistu slavné sochy Davida od Michelangela Buonarottiho. V květnu si veřejnost připomněla pětisté narozeniny vzniku tohoto mistrovského díla. Jednou z kurátorek akademie ve Florencii, kde je socha Davida vystavena, je Christiana Acidiniová.

Christiana ACIDINIOVÁ (zvukový záznam): Tak známých a atraktivních děl není zase tolik. V zásadě tu jde o romantický mýtus. David je postava, která nám znázorňuje energii titánů a vyvolává vlastenecký pocit, samozřejmě díky nesmírné kráse sochy se z mýtické postavy nyní stává superstar.

Říká italská kurátorka Christiana Acidiniová. Nejen o sporech, které provázely restaurátorské práce na soše Davida, bude následujících třicet minut. Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC, nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl docent Petr Siegl, restaurátor a vedoucí ateliéru restaurování výtvarných děl sochařských na pražské Akademii výtvarných umění. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobré odpoledne.

S jakými nejčastějšími omyly se restaurátor setkává, když mluví s laiky o své profesi?

No, tak to je velice strašně složitá otázka, bych řekl, protože ty požadavky restaurátora, když se setká s laikem, jsou obřími a často restaurátor stojí před problémem, jakým způsobem vysvětlit tomu žadateli, nebo laikovi, chcete-li, jakým způsobem třeba u konkrétní památky se má třeba chovat. Takže většinou jde spíš o osvětu, ani tak ne o odborné vysvětlování.

Co nejčastěji říkáte, když děláte osvětu?

Osvěta spočívá v tom, že často žadatel potřebuje, aby jeho dílo, nebo věc, která bude směřována do opatrování, vypadalo nově, krásně, aby mělo takovou hezkou úpravu, aby se všem líbila, a to je problém, kdy ten restaurátor často nemůže nic naplnit.

Dočetl jsem se v textu konzervátor - restaurátor: profesní kodex, text z roku 1995, že, a teď cituji doslova: "V mnoha zemích profese restaurátora není definována. Kdokoliv provádějící konzervátorskou nebo restaurátorskou činnost je nazýván konzervátorem nebo restaurátorem bez ohledu na rozsah a hloubku vzdělání," konec citátu. Jak je na tom Česká republika v polovině roku 2004 s definicí profese restaurátora?

No, to je dost taková jednoduchá záležitost. My hovoříme o restaurování jako o principu obnovy výtvarného díla, ve všech důsledcích, který z tohoto vyplývají. Konzervování u nás samozřejmě má taky svou jako oblibu, tak je definováno a často dochází k záměnám, proměnám, prostě ne dost dobře pojmenované činnosti.

Jako například?

Konzervováním se myslí, prostě uchování technického stavu památky bez restaurátorského přístupu, to znamená, že konzervátor například, tak jak se u nás to uvádí, třeba konzervuje kámen bez toho, že by prostě uvažoval, jakým způsobem dál bude ten kámen prostě fungovat nebo, chcete-li, jak bude působit.

Když je proces konzervace a restaurování tak složitý, to znamená, že se na něm podílí několik odborníků, že není možné si představovat, že přijde jeden restaurátor a zrenovuje sochu?

Já myslím, že si to lze představit, ale je potřeba říct, že ta příprava, než vlastně ten restaurátor přijde k tomu restaurovanému předmětu, nebo k předmětu toho zájmu, tak bezpochyby musí dělat například průzkum, pak musí dělat prostě záměr, a ten záměr schvaluje památkový odborník. A v těch různých funkcích se zúčastňují odborníci různých dalších jaksi odborných nebo, chcete-li, vědeckých disciplín.

Není to tedy u vás ve vaší profesi jako u lékařů, když si člověk srovná ten příměr, že jde-li do nemocnice se zlomenou rukou, tak nejdříve jde za lékařem, který mu jí zrentgenuje, to dělá jiný lékař, rentgenolog, pak jde za chirurgem, který mu dá ruku do sádry. To znamená, restaurátor může zvládnout všechny fáze a umí je zvládnout?

Tak ono se říká, že restaurování je vlastně věda v umění, protože ten restaurátor, stejně jako lékaři, musí umět teda zrentgenovat, musí umět spoustu profesí, prostě jakoby sloučit, je i chirurgem, zrovna tak jako může být i dermatologem, jo, ale problém je trošku jinej. Problém je v tom, že v tom lékařství je spousta odborných disciplín, který vlastně se o to starají, řekl bych, i z těch ekonomických hledisek, nebo farmaceutický průmysl celý, to prostě u restaurování, bohužel, není. A samozřejmě ty standardy se zatím otevírají a celá Evropa je hledá, vzájemně prostě si vyměňují informace, jakým způsobem k těm věcem přistupovat. Ale znovu bych jenom připomněl, že v tom restaurátorským průzkumu se objevují zrovna tak dobré posudky od chemiků, technologů, od přírodovědců, prostě od dalších disciplín, který jsou často vzdálené, prostě tý profesi, protože se hledá nejlepší optimální způsob, jak takovou památku restaurovat.

Já v tom citovaném textu konzervátor - restaurátor: profesní kodex jsem se dočetl, že pro dnešního restaurátora, který musí pracovat v týmu, je důležitá otázka interdisciplinární spolupráce. Vy jste některé profese už vyjmenoval, chemici a tak podobně. Jaké profese další to jsou?

No, tak z toho přírodního hlediska jsou to třeba /nesrozumitelné/, prostě jsou tam geochemici, třeba z těch jaksi bází, jako třeba jsou lidi specializovaný na mechy, na lišejníky, na různé biologické příměsi, které v těch materiálech můžou se vyskytovat. Pak jsou to záležitosti lidí, který zase pracujou v tý oblasti zjištění těch tektonických, anebo statických změn. Takže jsou to profesionálové, kteří vám dovedou prostě, pak jsou dokumentace, které prostě jsou ty různý měření, prostě jsou různý, řekl bych, sondy, které do těch materiálů vstupují, aby se zjistilo třeba jejich složení, jejich konkrétní stav, třeba v hloubce a podobně.

Jak dlouho trvá, například restaurování takové sochy, většina z posluchačů bude bezesporu znát sochy na Karlově mostě, tak uveďme průměrnou sochu na Karlově mostě, pokud by měla být zrestaurována kvalitně, jak dlouho takový proces trvá?

Pokud se ptáte na samotný způsob restaurování, nebo průběh toho restaurování, proces toho restaurování, tak ten je odvislý, když máme památku ve venkovním prostoru, tak samozřejmě musíme vycházet s tím problémem toho klima, které kolem nás je a musíme s ním počítat. A samozřejmě se snažíme maximálně zabránit těm klimatickým vlivům, ale ty jsou vždycky velice konstantní a ty prostě působí stejnosměrně, takže se s nima musí počítat. Takže, když to odečtu, že je tam velká příprava, zjištění prostě, co všechno lze možno provádět a jak provádět.

Ta příprava je jak dlouhá?

Tak ta záleží na tom, jak ten předmět je zatížen, prostě těmi posuny ve smyslu, prostě nějakých korozí, materiálů, tektonických, statických změn atd., atd.

V průměru?

Nikdy to můžou být tři, čtyři měsíce.

A pak ten další proces?

Ten průběh tý práce může trvat od toho půlroku do, třeba do dvou let.

Když jsem četl váš profesní životopis, tak za sebou máte mnoho restaurátorských děl, které bylo nejobtížnější a trvalo nejdéle?

Já bych je rozdělil na takový dvě části. Jedna část je, kterou jako člověk může dělat osobně a pak takový ty práce, které jako je dobré udělat prostě v kolektivu. Tím, že vlastně jsem na Akademii výtvarných umění a vedl obor restaurování sochařských děl, tak samozřejmě využívám k té spolupráci i svých kolegů, studentů, kteří tím tak získávají praxi a získávají zkušenosti. A samozřejmě v poslední době to byla kolonáda na homoly ve Valticích.

To byl, pokud se nemýlím, původně vojenský prostor, který trpěl tím, že vojáci snad stříleli do těch soch?

Jo, jo. Takže my jsme dělali průzkum. Ten průzkum trval zhruba asi rok. Ten průzkum se znovu rozšiřoval, potom, když už se konkretizoval ten zájem, prostě, že se ta věc bude opravovat, tak se musel ještě udělat velice konkrétní průzkum, který šel samozřejmě do větší hloubky. A ten průzkum nebyl ani ukončen, kdy už ta práce byla zahájena, my jsme museli samozřejmě studovat v archivech, museli jsme jet i do Vídně, kde jsme studovali prostě i ty autory, ty sochaře, kteří tam prostě ty sochy vytvářeli.

Kolik celkem soch ve Valticích bylo teď?

Ta kolonáda má vlastně čtyři sochy, které jsou z té jakoby severní strany kolonády. Na jižní straně jsou dekorativní vázy v technikách, obdobně jako ty sochy.

Vzpomínám si, že naposledy jsem byl ve Valticích snad na školním výletě v roce 92, ta kolonáda nyní už je kompletně tedy zrestaurovaná?

Kolonáda je v současné době kompletně zrestaurovaná, dokonce v minulém roce se tam, my jsme uspořádali velkou mezinárodní konferenci, kde se zúčastnili kolegové z Ameriky, z Německa, Francie, Itálie, Rakouska a hodnotili jsme prostě právě na základě toho, prostě významy koroze, koroze kamenného materiálu.

Ty čtyři sochy, které byly na té kolonádě, tak byly doslova v dezolátním stavu, měly ustřílené, byly to ustřílené či ulámané hlavy?

Spíš ustřílené.

Dá se taková socha restaurovat, když například, měli jste všechny části, které chyběly, nebo musíte vlastně kompletně provést rekonstrukci v tom, že musíte znovu vytvořit hlavu, ruce?

Ten problém spočívá v tom, že vlastně ty nálezy, které by tam byly možné učinit, už prostě nebylo možné učinit, protože vlastně ty věci byly ztracené, nehodnocené. Takže my jsme spíš přemýšleli o tom, do jaké míry vůbec můžeme tu rehabilitaci těch hlav provést. Na základě návrhu jsme s památkáři zpracovali takový projekt, kdy se ty sochy odvezli k nám do ateliéru školního, kde jsme vlastně ty věci jaksi konzervovali tak, abychom ten stav toho kamene zlepšili. A zároveň jsme si vlastně pořídili takový odlitky tý vrchní části, abychom mohli na těch odlitcích potom pracovat na těch rekonstrukčních pracech. Ta práce se ukázala jako velice zajímavá, udělalo se mnoho studií, pomáhal nám velice dobře i pan profesor Stehlík z Brna, z památkového ústavu, který jako vlastně se velice angažoval do těchto věcích, a myslím, i pan doktor Vácha, pan kolega Sochor. A vlastně jsme dokázali, že je možné za určitých podmínek tuto věc rekonstruovat. Dneska vlastně ty sochy mají hlavy, hlavy, které jsou vlastně, bych řekl, velice přibližné tomu stavu celkovýmu těch soch.

Jak, teď se omlouvám za asi hodně laickou otázku, která mě může poškodit v očích docenta, který se zabývá restaurováním, to znamená, že tu novou hlavu, protože přeci jenom na tom těle, které zůstalo, které jste měli při restaurátorských pracech, tak ten kámen má nějakou historii, je starý, byl nahlodán vnějškovými podmínkami, jak pak udělat hlavu či část ruky, aby bylo co nejméně poznat, co nejméně rozpoznatelné, že ta ruka byla vytvořená v roce 2003, 2004?

Tak rozhodně to není nic snadného. A k tomu, aby to bylo co nejméně rozeznatelné, je nutný, abyste prováděl mnoho zkoušek, abyste prováděl mnoho návrhů, mnoho studií. A ty studie vás vedou určitým způsobem, máte za sebou určitý tým lidí, který vám pomáhají i rozeznat z historického hlediska, jak ty věci fungují, máte možnost spolupracovat s naší kolegyní z Rakouska, která je odborníkem na tuto oblast. A můžete vytvářet určitý hypotézy, tvarové hypotézy, které potom můžete zapojit do toho celku. A když ho zapojíte do toho celku, tak ho vlastně děláte v té modelové situaci.

A pak ten samotný materiál?

A pak ten samotný materiál si musíte zase najít optimálně v té krajině, kde se těžil prostě ten materiál, tak ho musíte najít, musíte ho rozdrtit, musíte ho zpracovat, udělat z něho nový materiál, umělý materiál, který se nejvíc podobá tomu originálu, a to z tohoto prostě vyrobit.

Ale zub času, který hlodá na té části, která byla zachována a pak ta nová část, tak ten asi neuděláte?

To musíte zase, tu starou část musíte tak restaurovat, aby mohla být schopna přijmout ten novotvar jakoby bez velkého problému, anebo dokonce bez patrných změn.

Socha Davida od Michelangela Buonarottiho
Socha Davida od Michelangela Buonarottiho

V roce 2004 se restaurátoři ocitli v centru pozornosti, a to kvůli očistě slavné sochy Davida od Michelangela Buonarottiho. K ní došlo v první polovině roku. Připomeňme, že socha Davida letos v květnu slavila pětisté výročí svého zrození. Jednou z kurátorek akademie ve Florencii, kde je socha Davida vystavena, je Christiana Acidiniová.

Christiana ACIDINIOVÁ (zvukový záznam): Socha byla tři staletí od svého vzniku vystavena pouze venku. Musela být očištěna více než jednou a v roce 1843 byla dokonce očištěna kyselinou solnou. Z řady různých důvodů na něm vznikly nejrůznější skvrny, takže už zdaleka není tím původním Davidem. Co nás zajímá především, je odolnost sochy tak, aby už jí nemohly škodit sloučeniny různých kyselin. Pokud jde o estetické hledisko, tak socha je opravdu trochu čistější. Není ale úplně bílá, protože už nemůže být asi nikdy tak bílá, jak byla po svém vzniku.

Říká v rozhovoru pro BBC italská kurátorka Christiana Acidiniová. Očista sochy Davida, k níž nakonec došlo, měla i mnoho odpůrců. Ti si mysleli, že k Davidovi jistá sešlost věkem patřila. S čištěním například nesouhlasil ani profesor renesančního malířství a sochařství na Kolumbijské univerzitě v New Yorku James Beck.

James BECK (zvukový záznam): Myslím, že ty poznámky byly nešťastné, socha je pod střechou už sto třicet let a zůstane tam. Takže ty důvody, které odborníci z akademie ve Florencii uváděli, mají podle mého jen malou platnost. Jediným důvodem pro takzvané čištění, tedy podle mě je snaha o publicitu.

Řekl v rozhovoru pro BBC profesor renesančního malířství a sochařství na Kolumbijské univerzitě v New Yorku James Beck. Ve studiu hostem Interview BBC docent Petr Siegl, restaurátor a vedoucí ateliéru restaurování výtvarných děl sochařských na pražské Akademii výtvarných umění. Jak často se vy restaurátoři setkáváte s námitkami, že restaurování, nebo očištění díla je zbytečné a může to dílo poškodit, aniž by mu pomohl?

Víte, ona je vždycky otázka toho průzkumu, co vám vlastně ten restaurátorský průzkum prokáže, zdali v tomto případě, zdá se, že kolegyně prostě ve Florencii má pravdu. Pokud ty nálezy, depozity těch solí ukazují, že tam prostě proběhl proces, prostě čištění nebylo příliš dobré pro ten /nesrozumitelné/, tak je na místě, aby prostě ty depozity byly odstraněny.

To byla ta kyselina solná?

Ta kyselina solná. A taky, jak jste jistě už dávno zjistili nebo uvedli, dokonce se tam hovoří o takovém zašedlém povrchu, což jednoznačně hovoří o tom, že prostě ty depozity těch solí měly určitou dobu, byly aktivní. A samozřejmě ten mramor do jisté míry poškodily.

To znamená ale, že se pak zase dalšími desetiletími mohou některé restaurátorské techniky, které používáte v současnosti, ukázat jako škodlivé pro to dílo?

Samozřejmě, oni všichni, když to čistili tou kyselinou solnou, tak věřili v dobré víře, že té soše pomohou. Dneska víme, že jí nemohli pomoct a ty důsledky můžou být častou, neříkám teďko u toho Davida, můžou být velice katastrofální.

Tak teď mluvíte proti své vlastní profesi?

To ne, já si myslím, že právě ten restaurátor v současný době už pracuje velice /nesrozumitelné/ a vědeckými přístupy k věcem a může prostě rozhodnout, nebo nabídnout prostě určitá řešení, která jsou vždycky diskutována u těchto vzácných památek, bezpochyby v širším kolektivu odpovědných pracovníků.

Existují, řekněme, analýzy a rozbory, které předcházejí samotnému restaurování sochy uměleckého díla, které ukáží, že restaurování či konzervování by dílu už mohlo nezvratně uškodit, že by, že zkrátka se nedoporučí restaurovat to dílo?

Říkáte to přesně, protože tyto trendy jsou zcela zjevné. Na jedné straně jsou trendy, který říkají jenom konzervovat a některé zase říkají jenom restaurovat. Oba dva přístupy, které mají tyto extrémní rozměry, jsou prostě pro tu památku vždycky nebezpečné. Je potřeba vycházet z toho stavu, je potřeba si říct, jaké okolnosti, v jaké situaci se ta památka se nachází a na to je potřeba reagovat. Pochopitelně památka, která je v podstatě deponována do určitého klimaticky stabilního prostředí, nepotřebuje veliký zásah, nepotřebuje razantní zásah, ale je to otázka, zda společnost je bohatá, do jaké míry může si dovolit z ekonomického hlediska určitý věci restaurovat. Je pravdou, že tam, kde vlastně ty peníze hrajou velkou roli, nebo ústřední roli, tak může docházet k velkému poškození. To je například, na kongresech se setkávám se stížnostmi švýcarských kolegů, teď těch peněz je víc, že se věci přerestaurovávají.

To asi není příklad České republiky?

No, to v žádném případě, ale je pravdou, že zase u nás se snažíme vlastně ty památky nechávat na tom původní místě, a to restaurování, nebo restaurátorské zásluhy často prostě přesahují možnosti životnosti té sochy.

K tomu se ještě záhy dostaneme, vrátím-li se k soše Davida, která zajímala světovou veřejnost v květnu a pravděpodobně ještě zajímat bude. Když jsme spolu seděli před rozhlasovými mikrofony poprvé, tak vy jste zmiňoval, že socha Davida z mramoru je po staletích křehká. Jak mohou restaurátoři konkrétně tak křehkým sochám, kterou je po pěti stech letech existence, například mistrovské dílo sochy Davida, především pomoci, mohou jí zpevnit?

Já jsem upozorňoval už na to, že to největší nebezpečí není ani tak čištění Davida, jako jeho křehkost, ta materiálová křehkost, jeho statistická, chcete-li prostě /nesrozumitelné/ pevnost. Tam bude bezpochyby problém, protože proměna toho velkého bloku kamene do té statické roviny tý osy, kde prostě vlastně to stojí na těch pár, řekněme, decimetrech čtverečních toho materiálu, tak je prostě obrovské nebezpečí, že může dojít prostě ke kolizi. Proto se domnívám, že bylo spíš dobré se zaobírat touto problematikou, než kritizovat naše kolegy, kteří tam se snažili prostě toho Davida čistit. Co se týče v českých podmínkách, tak bezpochyby lze je možné a je to dokonce záhodné, protože u nás převážně převládá pískovec, tak je dobře, když ten pískovec se zpevňuje a zpevňuje se i vakuum, způsobem prostě velice razantně, aby se nahradilo to pojivo, které tam bezpochyby v tom materiálu chybí.

Zase laická otázka. Znamená to, že vy sochu dáte do nějaké vakuové komory a dochází ke zpevnění sochy, která je křehká, pět set let stará, ve vakuu, ve vakuovém prostředí?

Ano, to je taková speciální metoda, kdy se vlastně ta socha zabalí do igelitové fólie a pod tlakem se tam potom vlastně vnáší ten konsolidační roztok.

Vy jste naznačil, že pro sochu Davida, bavíme-li se o tomto díle, je podstatné ji zpevnit. K tomu pravděpodobně asi dojde, protože, jak bylo řečeno, socha má křehké kotníky. Jen pro zajímavost, ty nesou pět tisíc pět set sedmdesát dva kilogramy váhy té sochy samotné. A experti se chystají svolat konferenci, která by měla zvážit, jak v budoucnu zajistit stabilitu čtyř metrů vysoké sochy Davida. Co by mohlo tu stabilitu podle vašeho názoru zajistit?

Těch metod je mnoho. Já bych nedoporučoval žádnou, která vlastně znamená určitou konstrukci uvnitř, nebo vně té sochy. Je potřeba naopak velice jaksi vážným způsobem se obírat rozbory, prostě tý pevnosti toho kamene. Všichni víme, že je to /nesrozumitelné/ mramor, je potřeba jenom si zjistit modelově, do jaké míry se ta proměna tektoniky toho materiálu v určitých částech tý sochy k ní došlo, zdali ano, nebo ne, a to se musí udělat modelově, bez toho nelze prostě dělat žádné závěry.

Když byla v první polovině roku očištěna socha Davida od Michelangela Buonarottiho, odpůrci toho procesu tvrdili, že očištění sochy nebylo vůbec nutné, opět si poslechněme argumenty profesora renesančního malířství a sochařství na Kolumbijské univerzitě v New Yorku Jamese Becka. Podle něj tak byla socha Davida vlastně poškozena.

James BECK (zvukový záznam): Myslím, že škoda je převážně etická, dělala se práce, která nebyla nezbytná. Můžou to být škody ve zvláštním způsobu. Michelangelo, podobně jako všichni ostatní sochaři, používal vosk a přinejmenším si dovedeme představit, že nechal na některém skrytém místě otisk svého prstu, nebo své DNA a tyto stopy přežily minulá čištění. Takže, proč je odstraňovat?

Ptal se v rozhovoru pro BBC profesor renesančního malířství a sochařství na Kolumbijské univerzitě v New Yorku James Beck, který byl iniciátorem petice proti obnově Davida. Vy jste při našem setkání tento argument zpochybnil s tím, že socha Davida byla čištěna, restaurována za dobu své existence mnohokrát, tak, nemýlím-li se, padesátkrát až šedesátkrát. Není ale, pane docente, na celé záležitosti kolem očisty sochy Davida zajímavý rozměr diskuse o restaurátorství a konzervátorství v rovině etické, to znamená etika vaší profese?

Já si myslím, že to je správné, že každá takováhle práce má vyvolat zájem veřejnosti a dokonce i odborné veřejnosti, je nutné se bavit o etických přístupech, nakolik jsou schopné přijmout prostě určité jaksi vstupy, které často můžou, jak už bylo řečeno, mít neetický charakter. Ale obávám se, že tady pan kolega Beck se prostě trošku mýlí. Ten problém přece je o tom, jak bylo uvedeno, že ta socha byla nejenom čistě /nesrozumitelné/, ona byla prostě i zase znovu jaksi revitalizovaná určitými nátěry, které zase obtížně z toho jde třeba sejmout. Takže ta představa, že by tam někde mohl někdo najít prostě otisk prstu pana sochaře Michelangela, je více než hypotetická, je ve fantazijní rovině a není možný jí brát na zřetel. Víte, ono je to tak, když jsem byl u kolegy Strettiho, což pan profesor Stretti je kolega /nesrozumitelné/ školy, tak restauroval /nesrozumitelné/. A /nesrozumitelné/, jak bylo známo, u některých objektů používal vlastní krev. Dovedete si představit, jak je to etický problém při restaurování, jak máte sehnat dvounulku, abyste mohl nahradit krev pana /nesrozumitelné/, tou krví, aby to prostě bylo zřetelné.

Jak se to řeší, tento etický problém?

No, vidíte, a to je ten problém, jak se řeší. A já si myslím, že se řešit v podstatě vůbec nemá, že se nemá brát žádná krev a znovu krev tam nahrazovat, prostě tam, která prostě už třeba chybí, protože byla zničena nějaký příběhem, nějakým si osudem.

Jaká je úroveň diskuse o etice restaurátorství a konzervátorství v České republice?

Tak, co se týče profese, kterou já teda přednáším na škole, tak musím říct, že se diskutuje soustavně, že to je součást výuky. A ta etická rovina je nesmírně důležitá, protože ta mravní jistota, mravní kvalita toho profesionála vedle jeho znalostí technických odborně, teda dalších, které jsou spojené sestavováním, tak bezpochyby ta etická rovina je ta nejdůležitější.

Další téma, Česká restaurátorská škola a péče o památky v České republice. Očekáváte, že existuje, pane docente, nějaké dílo v České republice, které čeká restaurování, nebo podle vašeho názoru by mělo čekat restaurování a očista a mohla by se vzedmout podobná vlna diskuse, jako tomu bylo při očistě sochy Davida?

Tak já si myslím, že je několik takových oblastí, které bezpochyby budou velice diskutovány. Jedna z takových jaksi nejatraktivnějších, bych řekl, poloh je Karlův most samotný, Karlův most se svou sochařskou výzdobou. Další oblastí, která je ryze odborná, je třeba záchrana Kuksu, betlému, betléma v Kuksu, kde prostě jsou sochy, prostě vlastně umístěné v terénu a bezpochyby trpí prostě všemi negativními vlivy, které si je vůbec možné představit. Pokud se bavím o tom Karlovým mostě, tak je potřeba si uvědomit, že Karlův most je vlastně jedna z velkolepých galerií, sochařských galerií v Evropě. A ten zájem by měl být teda podle mého soudu nejenom jaksi v české odborné veřejnosti státních a politických orgánů, ale bezpochyby i veřejnosti evropské. A to si myslím, že bude jeden z velkých oříšků, jak ty věci vlastně řešit.

Myslíte si, že se zatím dostává Karlovu mostu pozornosti, jaké by si zasloužil. Víme, že pražská radnice měla projekt a sbírku na získání prostředků pro to, aby byl Karlův most restaurován nejdříve asi poté, nebo rekonstruován nejdříve po té stavební části, to znamená samotné pilíře a podobně, sochy asi přijdou až na poslední v tu chvíli?

Asi ano, ale prostě, když se pozorný divák podívá po těch sousoších, tak vidí, že už nám tam rostou břízy, že nám tam padají části těch soch, které už jsou nevratné. A může se stát, že se ztratí. Takže ta naléhavost je zřetelná, velká, prostě je nutný s tím skutečně něco začít dělat.

Promiňte, že vstupuji do vaši řeči, když jsem četl některé studie a některé diskuse v zahraničních novinách, které souvisejí s restaurováním děl, tak se jako jedna z možností nabízí umístit na ten most, řekněme, kopii originálu a originál dát do lapidária. Klonil byste se k této variantě u Karlova mostu?

Tyto tendence prostě jsou i běžné v České republice. Karlův most je známý tím, že vlastně má už hodně kopií, vlastně velká část těch sochařských děl je vlastně přenesená do depozitářů nebo, chcete-li, do lapidária Národního muzea a část je prostě vystavena na Vyšehradě v katakombách. Pravdou je ovšem, že nejsou zatím zahájeny, řekl bych, prostě konkrétní práce na restaurování, nebo záchraně nebo, chcete-li, kopiích, prostě těch velkých obřích děl, které se na tom Karlovým mostě nachází.

Máte namysli například?

Například, já nevím, sousoší svatého Ignáce a další. Takže tam je, myslím, stojí před náma obrovský úkol. A taky samozřejmě je to otázka výchovy mladý generace k tomu, aby byla schopna uvést takový věci stagnovat, nebo dokonce kopírovat, dokonce je prostě zhotovit.

Vy se obáváte, že nemáte dorost, který by toho by schopen na Akademii výtvarných umění?

Já se obávám, že před náma stojí, řekl bych, velký problém, protože vlastně ty klasické školy, které vychovávaly ten dorost pro akademické umění, ať už to byla hořická škola, nebo i na Moravě, prostě v Uherským Hradišti a další, prostě nepřipravují dostatečně připravené odborníky, kteří by byli schopni prostě tuto práci začít.

Důvod?

Já si myslím, že to je jako, víte, generační problém, to za prvé. Za druhé si myslím, že to je problém prostě vztahu k materiálu, ke klasickým materiálům, ke klasickým technikám, ke klasickým historickým technologiím. A protože tam jako, bych řekl, současnost spíš inkriminuje k jaksi novodobým materiálům, ale není to ale problém, abych vás potěšil, není to problém jenom nás, je to problém zrovna tak v Německu, jako v Itálii, jako ve Francii.

Buďte konkrétní, staré materiály versus nové materiály, co to je?

Sám dobře asi víte, že vlastně kamenné kopie se příliš nedělají, nebo neobjednávají, ale naopak se objednávají třeba faximile, které jsou většinou otisky nebo, chcete-li, odlitky v umělé hmotě, ať už je to prostě na vápencovité bázi, nebo prostě na nějakých jiných hmotách, ale to už je trošku jiná práce.

Kolik času mají ta díla, která jsou originální, jsou na Karlově mostě, aby jejich záchrana byla pokud možno co nejméně složitá?

Já se obávám, že, teď řeknu něco nepěkného, je to problém, který se dá označit jedním slovem - stav je havarijní.

Ne kritický zatím?

Je kriticky havarijní, chcete-li to zvýšit o nějaký ten stupeň.

To znamená, že do roka, do dvou, nebo ještě ...

Ten projev tý regresi je zřetelný, prostě, kdo se tam chce podívat, ať se podívá, jsou tam veliké problémy, a nejenom o tom, že padá samo o sobě, nebo dokonce se to uvolní díky těm korozním procesům, ale taky ty návštěvníci, kteří potom samozřejmě nějakým způsobem lezou, jsou to devastátoři, tak ti to urychlují bezpochyby, to je vážná věc.

Konstatuje docent Petr Siegl, restaurátor a vedoucí ateliéru restaurování výtvarných děl sochařských na pražské Akademii výtvarných umění. Děkuji za to, že jste si našel půlhodiny pro Interview BBC. Někdy příště na shledanou.

Já mockrát děkuji a přeji vám hezký večer.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
Interview BBCArchiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí