Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: středa 31. března 2004, 15:41 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Tomáš Etzler
 

 
 
Podle editora CNN Tomáše Etzlera události z 11. září 2001 a válka proti terorismu způsobily renesanci zpravodajských médií.

Tomáš Etzler
Tomáš Etzler ve studiu BBC

Afghánistán, Irák, Haiti, v těchto krizových oblastech prožil už téměř rok svého života jako novinář. Nejen o práci novináře v krizových oblastech bude následujících třicet minut. Vítejte ve světě otázek a odpovědí. U mikrofonu je Václav Moravec. Dnešní host Interview BBC není posluchačům našeho vysílání neznámý, referoval o dění v Iráku, popisoval krizovou situaci na Haiti. Hostem u mikrofonu BBC je novinář z americké zpravodajské televize CNN a spolupracovník BBC Tomáš Etzler. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Děkuji. Dobrý den.

Existují, Tomáši, okamžiky, ve kterých pochybujete o tom, že novinařina je to pravé zaměstnání pro vás?

Dneska už ne. Já jsem nikdy novinářem nebyl, než jsem se dostal pracovat do televizní stanice CNN. Já jsem si myslel, já jsem vždycky chtěl dělat spíš dokumenty nebo dokonce i filmy nebo tak v týhle branži a pár jsem jich udělal. Ale dostal jsem se k tý novinařině a dneska bych to nevyměnil vůbec za nic.

A na začátku jste pochyboval o novinařině jako o zaměstnání?

Já jsem si myslel, že by mne to nebavilo, protože mne by v životě nenapadlo, a to se přiznám, mne by v životě nenapadlo, že bych pracoval někdy pro CNN. Já jsem si myslel, že na to jsem, že na to prostě nemám kontakty, že na to nežiju v Americe dost dlouho. A já jsem nechtěl pracovat pro nějakou lokální stanici v Denveru a pokrývat bouřky.

Vy jste, nemýlím-li se, jediným zaměstnancem CNN, který umí česky a který pochází z České republiky.

Ano, jediným, co já o tom vím, jediným.

Bylo vaším prvním zaměstnáním skutečně místo dramaturga hudebně-zábavních pořadů někdejší Československé televize v Ostravě, nebo jste vstoupil do kontaktu s médii dřív?

Ne, já jsem vystudoval tělocvik, zeměpis na Pedagogické fakultě v Ostravě a naprostým zázrakem jsem vyhrál konkurz na dramaturga hudebně-zábavních pořadů v Ostravě. To byl zázrak. Jako já jsem, já jsem musel jít, já jsem si myslel, že budu muset učit, když mi moje kamarádka řekla z televize, že je tam konkurz na dramaturga hudebně-zábavních pořadů a já jsem říkal: "Jako ty jsi se zbláznila. Na to se studuje. Jako já nemám školu, já nejsem dramaturgem." A ona říkala: "Zkus to, nemáš co ztratit." Tak já jsem tam šel a dostal jsem tu práci.

Které pořady jste dramaturgoval?

Já jsem dělal většinu klasickou a rockovou hudbu. Já jsem vytvořil řadu svých vlastních pořadů, který ..., sérii, kdy jsem dělal hudbu, která se v televizi v tu dobu neobjevovala, jako Mňágu a Žďorp, Psí vojáky, Masomlejn. Té sérii se říkalo Lumírova garáž.

Vy jste v roce 1991 se rozhodl odejít nejen z Československé televize v Ostravě, ale také z někdejšího Československa. Co sehrálo hlavní roli odejít do Spojených států v roce 1991?

Dvě věci, já jsem vždycky měl obrovský zájem o Spojené státy a vždycky jsem uvažoval o tom, že bych tam chtěl bydlet nebo že bych se tam chtěl přestěhovat. Pochopitelně, o čem jsem si myslel, že Spojené státy jsou, byla naprosto naivní a mylná představa. Je to prostě jiná země, než do které jsem si myslel, že se stěhuji. Ale tak to byl jeden z těch důvodů, vždycky jsem měl zájem o ty Spojené státy, ať už to bylo literaturou nebo já nevím čím, ale nějak to tam bylo. Druhý takový popud byl, takový zklamání po tom roce 1989, po tom listopadu, kdy hlavně v ostravské televizi byla řada lidí, která mi dost komplikovala život ještě během ..., já jsem tam dělal od roku 1987, komplikovala život vyloženě z politických důvodů a já jsem potom podepsal několik ... Já jsem věděl, že z tý televize odejdu dříve nebo později, že s těma lidma nemůžu dělat. Ale po tom listopadu jsem si myslel, že se to změní, ale tam se nezměnilo skoro vůbec nic, tak jsem si řekl, že odejdu.

Vy jste měl předky ve Spojených státech amerických?

Já jsem je tam měl, já nevím, jak bych to řekl, to byla sestřenice mé pratety nebo něco takovýho. To je prostě šíleně, šíleně vzdálená rodina.

To znamená, až třetí koleno?

Ano.

Kdy jste začal, už od začátku jste začal obdivovat Spojené státy americké jako dítě nebo?

Ano, mne k tomu vedl nechtěně tatínek, kterej byl jako Čech a kterej by v životě z Čech neodešel, jo, ale on byl profesor literatury a dával mi číst jako řadu knížek o Americe nebo o demokracii, o systému, ve kterém my jsem tenkrát žili, v socialistickém nebo komunistickém systému a o tom, jak se žije v Americe a nějak to ve mně vypěstoval. Já, když mi bylo patnáct, tak jsem třeba dostal na narozeniny svoje první hodinky, ale také inaugurační řeč prezidenta Kennedyho přeloženou, což bylo tenkrát, u nás se nedalo sehnat. Takže on se snažil ve mně spíš vypěstovat asi nějaký takový rozhled, prostě co se děje ve světě, ale vytvořil ve mně nějaký ten zájem o ty Spojený stát. Potom, když, já nevím, když jsem byl starší, já nevím, sedmnáct, osmnáct let, tak čtete jako Toulky s Charliem, čtete Na cestě Keruakovy od Keruaka a prostě tam byl ten zájem se tam podívat a se tam přestěhovat.

Jaká byla vaše angličtina v roce 1991, když jste odcházel z Československa?

Skoro žádná, jako velice příšerná. Já, když jsem tam přijel, já jsem už se uměl domluvit velice základními frázemi, protože já jsem v životě předtím v anglicky mluvící zemi nebyl. Já jsem neuměl číst noviny, já jsem se nemohl dívat na televizi, ale ...

Jak jste tam tedy začínal?

Jako umývač oken. Já jsem dělal prvních, já jsem tam byl napřed na turistická víza na rok, ta mi vypršela, pak jsem tam byl téměř rok načerno a během té doby jsem se živil úplně vším od umývání nádobí, umývání oken, já jsem se naučil zedničit, já jsem se neučil tesařit, já jsem se naučil nějakou instalateřinu, já jsem se naučil zahradničit, já jsem se staral o lidi, mentálně postižené lidi, prostě co se dalo.

Jak jste se proměnil z ilegála na legála, tedy jak jste získal zelenou kartu?

Já jsem měl, tam bylo několik náhod. Já jsem jednak se setkal s nějakýma lidma v Utahu, kteří mi nabídli práci. To byli místní businessmani, kteří říkali, že budou otvírat nějaký továrny nebo nějaký podniky ve východní Evropě, na Ukrajině, v Polsku, na Slovensku, v Čechách a já hovořím těmi východoevropskými jazyky a oni říkali, že teda, že by měli zájem o to, abych u nich pracoval. A v tu dobu, dneska už to není možný po 11. září, v tu dobu tenkrát ještě bylo možný najmout cizince, sehnat mu jako pracovní víza a potom zelenou kartu, když ti Američani, když ta firma mohla dokázat, že nemůžou sehnat Američana na tu práci. Takže to byl jeden z těch vlivů a já jsem se tam taky oženil potom, já nevím 1993 nebo v kolik.

Teď už jste americkým občanem?

Nejsem. Já jsem pořád českým občanem, já se nechci toho českého občanství vzdát. Jako to je ..., navíc jako já jezdím po takových oblastech, kde já bych ten americkej pas nechtěl jako. V Iráku s českým pasem to je jako daleko jednodušší než s americkým pasem, takže já se toho českýho občanství vzdát nechci.

A nechcete se stát Američanem, nebo jste jím?

Ideální by bylo ... Ne, já myslím, že ne. Ideální by bylo, mít prostě obojí to občanství, ale já jsem se nemohl ... Já, když jsem se přestěhoval do tý Ameriky, já jsem prostě se rozhodl, že se stanu Američanem, jako že se přeměním. Já jsem se vůbec nestýkal s žádnými Čechy. Já jsem si říkal, že prostě, že se prostě stanu Američanem. Ale pak jsem zjistil po několika letech, že jednak, proč to dělám a jednak, že to je nemožný, že já jsem prostě vyrůstal, já jsem žil v té České republice nebo v tom Československu sedmadvacet let, a i když mám spoustu známejch Američanů a mám rád tu americkou kulturu, i když jako, co to je americká kultura, to je prostě čínská kultura, to je česká kultura, to je německá kultura ...

Polská.

... polská, to je všechno možný, to je obrovská směsice. Takže prostě to češství ze sebe nedostanu a nechci. To jsem si uvědomil, prostě jsem dospěl nějakým způsobem k tomu, že chci zůstat tím Čechem. I když v té Americe se mi líbí, jak říkám, jako je pochopitelně řada věcí, která se mi nelíbí, ale chci zůstat Čechem.

Vy jste neodjížděl tedy v roce 1991 do Spojených států amerických s vidinou toho, že budete chtít pracovat v médiích?

Ne, odjížděl, já jsem doufal, že se dříve nebo později vrátím do televize. Na jaký kapacitě, to jsem nevěděl. Mně se stala taková historka. Já jsem byl, já jsem přiletěl napřed do Chicaga a tam jsem byl tři dny, když jsem seděl ..., jeden člověk, kterého jsem tam znal, mne pozval do baru a vedle nás seděli nějací lidi z místní televize a ti jako strašně se mnou chtěli mluvit, protože věděli, že jsem pracoval jako dramaturg ..., my jsme o tom hovořili v tom baru, že jsem pracoval jako dramaturg jako za komunistů a je to hrozně zajímalo, tak mne pozvali do televize na rozhovor. A já jsem říkal: "To bude tak jednoduchý, já jsem tady tři dny a už po mně chtějí rozhovor," a to bylo ...

Ještě navíc, když jste neuměl anglicky.

Přesně tak, to bylo, já jsem to potom v tý televizi viděl a oni to šíleným způsobem sestříhali, oni mne spíš parafrázovali kvůli tý mojí angličtině. Ale to bylo na příštích pět let v televizi všechno.

A ten první kontakt s televizí byl právě kontakt se CNN?

Ne, já jsem se rozhodl, že si, že prostě něco musím dělat. Já jsem nebyl schopnej, já jsem potom, když už jsem měl tu zelenou kartu, já jsem dělal číšníka, já jsem trošku dramaturgoval divadlo, v Denveru v tu dobu jsem žil, Largo Desolato pana Havla ...

Václava Havla, ano.

... a dělal jsem i jiný věci, začal jsem dělat videoklipy a nakonec se mi podařilo se dostat ..., já jsem se rozhodl, že si udělám další vysokou školu a já jsem šel, já jsem chtěl jít na filmovou školu v Bolderu, která je velice jako slušná, ale já jsem chtěl magistra. Já jsem nechtěl prostě ty čtyři roky a tam nebyla. A říkali mi jako kamarádi, ať jdu buď do New Yorku nebo do Los Angeles nebo do Kalifornie, a to se mi již taky nechtělo, protože já jsem měl jako dům v Denveru a měl jsem tam manželku, tak jsem se rozhodl prostě, že ..., tak jsem se po tý univerzitě rozkoukl a teď jsem zjistil, že tam je magistr na novinařinu pro televizi News /nesrozumitelné/ for Television, tak jsem říkal: "Tak to zkusím, tak to zkusím," a tak jsem šel na tu školu. Vzal jsem si obrovskou studentskou půjčku, kterou jsem investoval do materiálů a založil jsem si vlastní nezávislou malou produkční společnost, s kterou se nám podařilo udělat jako pár dokumentů, jeden hranej film a živili jsme se jako reklama v Denveru. My jsme prorazili na ten trh tak, že jsme prostě porazili každé v ceně, každého jiného člověka. My jsme ze začátku dělali úplně zadarmo, až jsme se trošku prosadili, tak jsme začali jako chtít peníze, tak jsme začali posílat faktury. A když jsem se dostal, když přišlo CNN, tak už jsme měli jako malou zavedenou společnost v Denveru.

To znamená, že vy jste opustil svoji vlastní firmu a nastoupil do CNN jako zaměstnanec?

Kdo by to neudělal? Já jsem, to byl prostě, já jsem dostal tu práci v CNN na základě v dubnu 1999 v části Denveru nebo v předměstí Denveru v městečku Littleton. Dva lidi, jestli si vzpomínáte, dva studenti postříleli svých třináct spolužáků a učitele Columbine High School shooting a CNN přijelo pochopitelně do Denveru. Já jsem v tu dobu ještě stále studoval, já jsem v tu dobu jako byl v předposledním semestru na tý žurnalistice, když mi profesoři řekli, že CNN a že hledají jako lidi. Tak já jsem tam přijel, protože já jsem sledoval CNN od toho roku 1991, co začalo vysílat u nás v Čechách a ...

Válka v přímém přenosu byla asi tím okamžikem, kdy jste se hlavně dozvěděl o CNN.

Přesně tak. CNN, to prostě byl pro mne jako symbol jednak prostě z těch amerických ikon a já jsem prostě tam přijel a oni mi dali práci řidiče jako a mně to vůbec nevadilo. Já jsem prostě je pozoroval, já jsem prostě jezdil pro lidi na letiště, vozil jsem lidi jako na různý místa jako mezi jejich hotelem a školou a takhle, ale mně to nevadilo, protože já jsem viděl, jak oni pracujou, a to bylo prostě fascinující. Oni přijeli, obsadili ..., to bylo jak vojenská operace, oni obsadili celej hotel. Lidi, co byli v tom hotelu ubytovaný, tak ty CNN vystěhovalo do jiných hotelů, zaplatilo jim lepší hotely, ať je nějak motivuje a ten hotel se proměnil prostě v obrovskou redakci CNN. A to byla věc pro mne fascinující, já jsem nic takového v životě neviděl.

Jak dlouho jste dělal řidiče, než jste se stal redaktorem?

Asi dva, tři dny. Jako já jsem tam chodil každé ráno jako s nápadama, já jsem se díval, co dělá CNN, díval jsem se, co dělá FOX a jiné americké networks a chodil jsem se ..., pak jsem si dělal svůj vlastní jako research na Internetu a já jsem tam za nima chodil s nápadama, až konečně jako mi řekli, jak to je dobrý, jako to nikdo neudělal a byli natolik slušní, že mi řekli: "Hele, když to byl tvůj nápad, tak nám to pomůžeš zprodukovat." Na konci prvního týdne jsem dělal první rozhovory, na konci druhého týdne jsem koprodukoval nebo jsem byl spoluproducentem na živé přenosy z pohřbů a po čtyřech týdnech mi řekli: "Tebe je tady škoda, přijeď za náma do Atlanty."

V Atlantě jste tedy, nemýlím-li se, od roku 1999, byl to ještě rok 1999?

Ano, 1999. Po tom Columbine High School shooting, co tam se stalo, já jsem měl takové dva, tři týdny pohovorů po telefonu s Atlantou, kdy oni mi říkali, jako proč ..., protože ti lidi, co byli se mnou v Denveru, mi dali jako velice dobrá doporučení, to pořád ještě negarantovalo tu práci. Já jsem prostě se s nima, jako domlouvali jsme se, proč já, proč by o mne měli mít zájem a nakonec mne přesvědčili a řekli mi: "Hele, přijeď tady na týden, my ti zaplatíme hotel, nebudeme ti platit vůbec nic a když se nám budeš líbit, tak ti ten hotel zaplatíme na dva měsíce, dáme ti nějaký poplatek pro volnost, jako pro člověka na volný noze a když my se ti budeme líbit po dvou měsících, tak se budeš muset přestěhovat do Atlanty," a to se přesně stalo.

V jaké pozici jste teď v CNN?

Já jsem v pozici jako tranzitní. Já jsem, já pořád jako jsem editor zahraničních zpráv, ale za poslední dva roky jsem byl v ..., já mám být, moje základna je Atlanta, ale já jsem v Atlantě za poslední dva roky byl asi jenom osm měsíců. Já jsem většinu jako času cestoval. Já jsem prostě tu svoji práci editora nevykonával od listopadu loňského roku. Takže já jsem spíš jako, v angličtině je ten termín field producer, jako producent v poli nebo v terénu.

Další téma uvodím citátem. V Lidových novinách jste před více než třemi lety napsal, cituji doslova: "K smrti unavený jsem se blížil k eskalátorům, které mne po každé noční vysvobodí z redakce. Zastavila mne však komická podívaná. Ze schodů vedle eskalátorů se do redakce řítili viceprezidenti, šéfredaktoři a další šéfové CNN. Viděl jsem se je vracet z porad dřív, nikdy ale ne tak rychle," konec citátu. Předpokládám správně, že si vzpomenete, který den jste popisoval.

Vím přesně, bylo to 11. září roku 2001, den, který změnil svět. To bylo zajímavý, poněvadž já jsem, napřed mi jenom řekli, jestli bych, oni na mne zavolali, jestli bych se mohl vrátit prostě ještě, jako že do jedné z věží, do těch, toho ...

Světového obchodního centra.

World Trade Center, ano, že vletěla cesna, což je jako malé letadlo, což jako ..., a každý si myslel, i takhle to byl velkej příběh, protože v tu dobu se jako nic nedělo, a protože nikoho by ani nenapadlo, že něco takového, co se opravdu stalo toho 11. září, by bylo možné.

Připomeňme si teď okamžiky z 11. září 2001 z vysílání zpravodajské televize CNN. Moderátor CNN Arron Brown přibližoval divákům v přímém přenosu z New Yorku události z 11. září 2001. Vzpomínám si, že když jsme tady v Praze sledovali nejen BBC, televizní vysílání BBC, ale i CNN, tak tam se stalo i mnoho chyb. Informace přicházely zmateně, bylo velmi složité v té době je ověřovat. Jaká ponaučení si vzala CNN například z událostí 11. září? Tuším, pět minut jste vysílali, že je v plamenech i Bílý dům.

Poučení jsou vždycky stejná, jako snažit se tomu jakýmkoliv způsobem vyvarovat. Ale v těchto situacích se vždycky chyby stanou. Ty situace jsou šíleně chaotické jako, ať už jde o nějaké masivní výbuchy bomb v Bagdádu. Ty první, já si myslím, že každá zpravodajská organizace je těch prvních, já nevím, pár hodin nebo pár dnů, ale spíše jde o pár hodin, velice zranitelná, co se týče faktů, protože ... Já jsem to zase teďka zažil na Haiti, kde byla prostě obrovitá přestřelka, při které zahynulo sedm lidí, a ty zprávy k nám chodily prostě z různých nemocnic, deset lidí, patnáct lidí a nakonec to bylo sedm lidí. Je to chaos prostě. Ta města byla paralyzována, nebyla nejlepší komunikace, nebo takhle, té komunikace bylo příliš hodně, přicházelo to z řady kanálů. My máme spoustu affiliate, spolupracovních jako stanic ...

Poboček.

... poboček v New Yorku a ve Washingtonu a tam jich jsou desítky, takže to filtrovat, ty informace, to je prostě podle mne, ty chyby jsou nevyhnutelné.

Jak podle Tomáše Etzlera 11. září proměnilo práci novinářů, hlavně novinářů v CNN?

Já si myslím, že to zní, to bude znít hrozně, ale nejenom CNN, ale že 11. září zachránilo řadu novinářů ...

Jak to myslíte?

Já to myslím tím, že prostě v tu dobu byla ve Spojených státech jako obrovská vlna propouštěných novinářů, protože opravdu byl klid, nic se nedělo. O čem se hlavně, co jako se stávalo dominantní ve zprávách, ať už v CNN nebo v jiných, FOX, v jiných byly zprávy ...

Sítích zpravodajských.

V jiných sítích zpravodajských byly businessový zprávy. Ale jestli si na to pamatujete, tam se řešily věci jako Monica Lewinsky, jako, já nevím, jestli to tady vůbec bylo, ta Sandra Levy ...

Éra skandálů.

Éra skandálů pochopitelně, ty televize se živily tabloidama nebo tabloidníma zprávama, protože jako opravdu jako žádný velký zprávy se neděly. Pochopitelně to jako, to ví každej, my žijeme z tragédií. Nejenom pochopitelně z tragédií, ale prostě z dramatických událostí. Jako to jsou věci, které se prostě musejí komentovat, které prostě mění svět a ...

Tudíž 11. září 2001, válka proti terorismu, útok na Irák, útok v Afghánistánu přinesl renesanci zpravodajských médií?

Já si myslím, že ano.

Například zpravodajská stanice FOX News, nejvážnější konkurent, nemýlím-li se, nejsledovanější zpravodajská síť ve Spojených státech amerických umístila do svého levého rohu po 11. září 2001 americkou vlajku a podávání událostí bylo možné označit slovem "vlastenecké". Vedli jste velkou diskusi v CNN, jak se přiblížit FOX News, nebo zda zůstat odtažití?

Pochopitelně, že se vedly, ale takhle, CNN má určité standardy, CNN má určité code ethics žurnalistické, kterou prostě neovlivní vůbec nic, a ta tam byla ještě předtím, než FOX News vznikl. CNN by v životě, ať už CNN International nebo CNN United States, by v životě americkou vlajku ..., to prostě nesmíme, to je ... My se snažíme být absolutně nezávislí.

Ani ta diskuse například v americkém vydání CNN, které, protože ustupuje čím dál víc ze CNN International a čeští diváci už téměř vůbec nemají šanci sledovat americké vydání CNN, které vysílá konkrétně pro Spojené státy americké, ani tam se nevedla diskuse o tom, jak se přiblížit FOXům a dohnat je ve sledovanosti?

Ale pochopitelně. Tam byla, protože CNN byla prostě naprosto dominantní stanice pro celou dekádu a najednou přišel ten FOX, kterej celkem rychle se, co se týče sledovanosti, CNN vyrovnal a pak se dokonce před CNN dostal, tak tam byla nějakou dobu téměř až panika, jako jak se s tím vyrovnat. Já si myslím, že dneska už to tam jako není, že dneska prostě, jako tam prostě byla snaha několik měsíců nebo možná rok se vyrovnat a změnit se do stylu FOXu. Ale my to neumíme dělat, tam prostě řada lidí se proti tomu bouřila ...

Dokonce to vedlo k výměně vedení v CNN, nemýlím-li se?

Samozřejmě, to vedlo, ano. Dneska tam je člověk, kterej prostě se na to dívá úplně jinak, pan Jim Walton, kterej jako tvrdí, že chce být jako značkou kvality a ne značkou toho, kolik se na to dívá lidí. Víte, co je zajímavý? Třeba jako když jsou velký události, když třeba, já nevím, když jsou primárky nebo když je 11. září nebo takhle, tak většinou to CNN se před ten FOX zase znovu dostane. To je jenom, to je v těch klidnějších dnech, kterých je většina, drtivá většina, jako ten FOX je vepředu. Ale já si myslím jako, že celý ten nápad s rating ...

Měření sledovanosti.

Ano, promiňte, měření sledovanosti těch médií, že je právě naprosto nesmyslnej. Bohužel jako v marketu jako v kapitalistické společnosti je to nutné, protože je boj o ...

Sledovanost je vlastně jedním z hlavních ukazatelů prodeje reklamy a ...

Přesně tak, protože je to nutný. Ale já si myslím, že jako u těch zpráv by to opravdu být nemělo, protože zprávy jsou zprávy, ať se vám líbí, nebo ne, ať se vám líbí, jak je to podaný, nebo ne, je to prostě, mělo by jít jenom o informace.

Neříkejte ale, že sledovanost neovlivňuje tvorbu zpráv CNN.

Já pod žádným tlakem nejsem, já si toho vědom nejsem, já pod žádným tlakem nejsem. Takhle, já vím, já jsem třeba dělal, my jsme dělali, když jsem byl v Afghánistánu, jsem dělali půlhodinovej živej pořad z Afghánistánu, takovej speciál, dělali jsme to jedenkrát týdně s Martinem Savidgem, byli jsme na to akorát čtyři lidi v Kandaháru a potom údajně ta sledovanost toho pořadu šla šíleným způsobem nahoru. Takže my jsme šli z jednoho týdne na třikrát týdně. Ale což si myslím, že je normální, ale nějak se, aby se ten obsah nějak modeloval podle toho, jako co se lidem líbí a nelíbí, to je naprosto, jako aspoň v CNN, to je naprostý nesmysl.

Další téma: Práce novináře v krizových oblastech. Tomáš Etzler na Haiti v době krize byl, krom jiného jste k té situaci napsal, cituji doslova: "Ulice plné páchnoucích odpadků, sem tam ležící mrtvé tělo popraveného ozbrojence, kolem nějž lidé v ranním shonu procházejí s naprostou lhostejností. Mrtvoly z ulic obvykle mizí až odpoledne. Nový den se ale objevují další těla. Ve vzduchu se vznáší nervozita a napětí. Tento obrázek nabídlo haitské Port-au-Prince tomu, kdo sem dorazil během dalšího v řadě převratů. Do Haiti jsem přiletěl téměř přímo z Bagdádu, kde jsem strávil tři měsíce. Myslel jsem si tedy, že už mne nic nemůže překvapit. Během deseti dnů strávených v Port-au-Prince jsem však šel z jednoho šoku do druhého," konec citátu. Nejsou krizové situace pro Tomáše Etzlera něco jako adrenalinový sport?

Pochopitelně, že jsou. Mne to, nechci říct, osvěží, ale to je prostě taková, takový Perpetum Mobile. Mně to dodává energii, pracovat v těchto oblastech. Tam prostě si nemůžete dovolit na minutu povolit, jako pozorovat, co se děje kolem vás a prostě ...

Když říkáte, promiňte, že vám tyto situace dodávají energii, to vám neberou energii pohledy na mrtvá těla, na to, co vidíte kolem sebe a o čem vlastně referujete?

Energii mi to nebere. Já pochopitelně nad tím přemýšlím, ale já se snažím od toho jako, já se snažím být jako doktor, já se snažím od toho mít distanc, jako nějakou vzdálenost, prostě aby mne to neovlivnilo profesionálně, abych prostě popsal to, co vidím, objektivně a abych tam nevytvářel nějaké názory, jestli to je špatné nebo dobré prostě. Já jsem tady od toho, abych řekl lidem, jak ta situace vypadá a já to nechci nějakým způsobem vysvětlovat. Takže já si od toho snažím držet nějaký odstup.

Byla situace v Afghánistánu, v Iráku nebo i na Haiti, kdy bylo velmi složité si od těch událostí udržet odstup?

Ano, pochopitelně, zejména jde prostě o případy, kdy my jsme třeba dělali obrovskou reportáž v Iráku o civilistech, kteří byli po vyhlášení konce konfliktu, kteří byli zabiti americkými vojsky v různých incidentech, v různých nehodách, nešťastných náhodách. My jsme na tom pracovali devět dní. To jsou prostě strašný tragédie, kdy Američani nechtěně, oni se něčeho leknou a postřílejí jako půlku celý rodiny. My jsme s těma lidma prostě strávili celý dny. A to je těžký jako, s nima se musí cítit jako, i když se ten odstup snaží udržet, ale jako to jsou příšerný tragédie. Já jsem se snažil vžít do jejich situace a já si to nedovedu vůbec představit prostě, že jeden den tam je desetičlenná rodina a druhej den je jako sedm mrtvejch.

Setkal jste se někdy s tím, že by byl tlak armády, oficiálních míst, že svými reportážemi nebo referováním můžete poškodit celou operaci?

Samozřejmě. Tady jde spíš o to, tady jde spíš o to, že ti Američani nebo já si myslím, že to je každá ... Takhle, armáda a novinařina, to se vůbec neslučuje, jo. Armáda, její úkol je dělat nějaké válečné nebo vojenské operace a chránit svá vojska. Částí ochrany těch vojsk je udržet věci v tajnosti, aby prostě o tom se nevědělo, aby nepřítel nevěděl jako, co se děje. Naším úkolem je referovat, jako dění, co se děje. My se snažíme ta fakta zjistit, jo. Takže tam je ten antagonismus úplně už na začátku ...

Byť ale jste armádu využívali, respektive vaši reportéři, kteří například jeli na tanku a dobývali sever Iráku společně s armádou?

Jako reportéři. Já si myslím, o tom je dneska obrovská globální diskuse, o tom, jak se řeklo, ten embedding. Já tomu věřím, já si myslím, že to je prostě jako naprosto blízkej přístup jako k tomu, nebo vy jste tam, vy vidíte, co se děje. Pochopitelně, to je, ta armáda se snaží manipulovat a chtějí prostě, ať vypadají dobře. Ale když vy tam vidíte cokoliv, tak se to referuje. Momentálně třeba je obrovské vyšetřování v Pentagonu, kdy i řada médií zachytila americké vojáky střílet raněné, což je proti Ženevské konvenci. Oni nechodili jako, že by je doráželi prostě, když tam leželi, ale prostě viděli, že prostě ty lidi postřelili, já jsem viděl pár těch záběrů a střílej dál než je úplně jako, než je zabili. Dneska se to v Pentagonu vyšetřuje, takže jako já si myslím, že to má obrovský výhody. Je tam pochopitelně jedno nebezpečí. Vy, když jste s těma lidma, s těma vojákama, já jsem teda embeddovaný nebyl, ale já jsem mluvil jako s kolegy, co byli, když vy jste s těma vojákama, dejme tomu, já nevím, dva, tři měsíce a spíte s nima, pijete s nima stejnou vodu, dělíte se o jídlo, jako jste si jako člověk, ne jako žurnalista, jako člověk schopen udržet ten odstup od nich a být stále objektivní, anebo jestli se přidáte na jejich stranu, jo. To je prostě obrovská otázka. Já si myslím, že to záleží na každým jako individuu.

Jak dlouho se dá dělat adrenalinový sport, rozumějme působení novináře v krizových oblastech?

Nevím. To si budu muset počkat. To Haiti, to byl opravdu šok jako, to jsem poprvé v životě si uvědomil, že to jako není sport, že tam opravdu může jako dojít k velice vážným situacím. Já jsem byl ve dvou přestřelkách, v tý jedný akorát postřelili nějakého místního člověka, v tý druhý zabili sedm lidí a z toho jednoho novináře, postřelili dalšího novináře, čili to opravdu není sranda. Navíc, jak asi víte, nám koncem ledna v Bagdádu zastřelili dva kolegy a jednoho postřelili, takže jako to jsou ty momenty, kdy si uvědomíte, že jako je to opravdu jako nebezpečná práce a člověk se zamyslí jako nad tím: "Má to smysl vůbec? Jako proč to dělám?" Protože řada třeba, řada našich iráckých, nebo řada, několik našich iráckých spolupracovníků jako dala výpověď po tomto jako v Iráku, protože říkají, že to nemají zapotřebí, protože tam to nebezpečí opravdu existuje ...

Přemýšlel jste vy i osobně o tom, že byste opustil CNN a vrátil se k dokumentům, k filmu?

Ano, ale zatím ještě ne. Ještě já si, ještě nějakou tu energii a tu chuť mám. Já nevím, ale ... Proč já bych se chtěl vrátit k těm dokumentům třeba, i když ty zprávy mám strašně rád? Mně tam na tom trošku vadí jedna věc, jako my uděláme reportáž o vdovách v Afghánistánu a máme na to dvě minuty, tři minuty. To je nemožné, to je prostě, to je, jako i když je to zajímavý, třeba zajímavý jako obrázky, dobře napsaný, je to stále, stále je to povrchní. Úplně jedno, jak dobře je to napsaný nebo s jak dobrým úmyslem je to udělaný, jako to se dotkne toho problému, to osloví ten problém, ale nejde to do žádný hloubky, nevysvětlí to ten problém a jak říkám, je to jenom vršek, jak se říká, vršek toho ledovce. Já bych se možná v budoucnu rád vrátil k trošku jako hloubějším podáním, jako ať už jako ..., nebo příběhům v Afghánistánu. Jako my jsem dělali, já jsem měl obrovský štěstí, jak jsem hovořil o té, o těch obětech, my jsem na to měli devět minut, což je obrovský luxus, to bylo jako malý dokument. Ale většinou, jak říkám ..., a těch devět minut, ten ohlas, co my jsme dostali na tu reportáž, to bylo neuvěřitelný, z celýho světa. Když už jde o tak vážná témata, ať už to jsou vdovy v Afghánistánu, ať už jsou to sirotci v Afghánistánu, ať už jsou to oběti civilní v Iráku, tak já si myslím, že si to zaslouží více času a já bych se k tomu rád v budoucnu vrátil.

Konstatuje novinář z americké televizí společnosti CNN a muž, kterého občas posloucháte na vlnách české redakce BBC Tomáš Etzler. Tomáši, děkuji za to, že jste si udělal čas na pořad Interview BBC a věřím, že se u těchto mikrofonů nescházíme naposledy. Děkuji.

Děkuju.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
Interview BBCArchiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí