Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: čtvrtek 25. prosince 2003, 17:30 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Jan Kodeš
 

 

Tenista Jan Kodeš považuje současný tenis za méně technický než byl tenis před dvaceti lety.

Jan Kodeš
Jan Kodeš ve studiu BBC
 

Léto 1973 a Wimbledon, v semifinále se potkávají československý tenista Jan Kodeš a domácí hráč Roger Taylor.

Archivní záznam BBC z Wimbledonu roku 1973:

"A je po všem, v semifinále vítězí Jan Kodeš."

"Mám pocit, že všechno to napětí, emoce, kterými Roger Taylor musel projít, vyplavaly na povrch, sice možná podvědomě, ale přece."

V sobotu 7. července 1973 dosáhl Jan Kodeš tenisového Olympu. Nejen o tenisové kariéře Jana Kodeše bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí, od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je tenista Jan Kodeš, dobrý den.

Dobrý den.

Když jste koncem devadesátých let opouštěl vedení Českého tenisového svazu, říkal jste, že jste tenisu přesycen. Platí to i dnes?

Částečně, podle toho, jak se to míní. Jestli se to míní jako, že je člověk přesycen jenom tím, že ho hraje sám, anebo jestli prostě kolem toho tenisu nějakým způsobem funguje. Já docela rád si občas zahraju, snažím se dvakrát týdně ještě si prostě jako zahrát a docela mě to baví, ale co se týče jako, by se dalo říct, jako ta funkcionářská éra nebo prostě takovej ten, jak se říká, pracovat pro lidi, pro veřejnost a prostě ve prospěch českého tenisu tak toho jsem docela jako přesycen.

Včetně možného trénování?

No, tak já v podstatě tenis jako jsem nikdy netrénoval. Já jsem byl kapitán Davis Cupu pět let, ale jako trenér, že bych se jako živil trénováním tenisu, tak k tomu zatím ještě nedošlo a doufám, že k tomu nedojde.

Proč doufáte, že k tomu nedojde? To by vás nebavilo?

No tak, protože, dívejte se na to tak, že když prostě celej život člověk strávil na tenisovým dvorci, tak jako, jako ještě trénovat na tenisovým dvorci už prostě, myslim si, že už prostě by mě to nebavilo.

V rozhovoru pro Mladou frontu DNES 26. června 2003 říkáte, že na současném tenise vám vadí a nyní cituji doslova: "Uspokojení dnešních hráčů. Když se někdo zabydlí na čtyřicátém místě světového žebříčku, má vystaráno." Dodáváte doslova. Jaké máte vysvětlení pro uspokojení dnešních hráčů, se kterým se těžko vyrovnáváte?

V první řadě bych chtěl říct, že computerový systém a vlastně žebříčky, který zavedla ATP, vlastně systém toho bodování se přenes i do juniorských kategorií, to znamená, i Mezinárodní tenisová federace má juniorský circuit a prakticky se to přeneslo do všech zemí. Už od žáků prostě se všechno boduje a tak dále a zapomíná se trošku na úroveň tý hry, na tu techniku a všechno je prostě o tom jenom body, body, body a oni vlastně ty body i ty peníze vlastně přijdou současně s tím, když člověk prostě je dobrej nebo když se to prostě naučí a zapomíná se trošičku na techniku, všechno je to prostě jako způsob síly a řada hráčů vlastně na sobě nepracuje, prostě bych řek, na tom, aby vylepšili některý svý, by se dalo říct, slabiny, které mají, a vlastně se uspokojují, uspokojí s tenisem, kterej momentálně produkují. Snaží se samozřejmě jako dosáhnout co nejlepších výsledků, prostě postoupit na žebříčku co nejvýš a tak dále, ale někdy je prostě potřeba vyskočit z toho circuitu a obětovat nějaký ty turnaje a obětovat nějaký ty body, eventuelně i to postavení chvilku, tak vlastně může člověk zapracovat na tý technice, na těch úderech a vlastně se zlepšit, protože v momentě jak odstraníte některý svoje nedostatky, tak okamžitě prostě po tom žebříčku zase jdete nahoru. Řada hráčů tohle nechce udělat, protože se bojí, že když prostě jako vystoupí z toho circuitu, tak že už prostě se třeba do toho nedostane, ale Agassi třeba vypad na rok a byl sto dvacátej pátej nebo sto třicátej, vrátil se a stal se světovou jedničkou.

Myslíte, že tenis za Jana Kodeše, když jej aktivně hrál, byl daleko víc techničtější, než je tenis současný?

Dokonce si to myslím, protože vlastně příkladem je dneska i Martina Navrátilová, která ve čtyřiceti sedmi letech vyhrává turnaje, protože umí voleje a prostě tu fyzičku, kterou třeba už nemá zdaleka, jakou měla, protože už je to starší dáma, už se jí blíží k padesátce, tak je vidět, že má voleje lepší než celá první třicítka světovýho tenisu, takže ...

Myslíte, že to je skutečně tím systémem bodování a to, že tenis se stal méně technickým?

Nemyslím si, že je to jenom způsobem bodování, myslím si akorát, že dnešní hráči už o tenise tolik nepřemýšlí prostě a nepracujou tolik na tý technice, aby vlastně, protože pořád je to o tom umění, není to jenom o tom, o dobrým běhání vzadu a o dobrý fyzičce a maximálním lanaření, jak my tomu říkáme jako tenisti, ale je to taky o přesnosti, je to o minimálním počtu chyb a je to prostě, a ta přesnost těch úderů a ta technika vlastně donutí i toho hráče, kterej má dobrou fyzickou kondici k tomu, aby třeba ten míč zkazil, že jo, a tady třeba je vidět jenom na tý Martině takovej příklad, že vlastně i v sedmačtyřiceti letech ona je schopná prostě ty dnešní hráčky nějakým způsobem jako rozebrat, jo. Samozřejmě ne ve dvouhře, protože ten kurt je velikej, a to už by prostě asi nestačila pohybem a tak dále, ale v tý čtyřhře prostě ten cit pro balón a ten dobrej lob a ten dobrej volej a ten moment toho překvapení a tak dále, ten prostě v tom dnešním jako tenise už prostě není.

Co nebo kdo by mohlo pomoci ten stav a tu situaci, kterou vy popisujete, že tenis už není tak technický. Co by to mohlo změnit podle vašeho názoru?

Myslim si, že začátek je u těch mládežnickej soutěží. Vrátím se zpátky do doby, kdy já jsem začínal, ať už prostě to byly ty žákovský léta, když mi bylo osm let nebo deset, dvanáct a tak dále, že prostě už dnes, když se podíváte na řadu těchle těch turnajů, tak vidíte, že prostě děti jsou z turnaje do turnaje, nahánějí ty body, anebo to postavení, ale vlastně uběhnou jeden, dva, tři roky a ony se technicky nebo úderově vůbec nezlepšily a pořád to pokračuje a pokračuje a nakonec prostě dochází k takovýmu tomu odpadu, kolem těch sedmnácti, osmnácti let, kdy vlastně najednou technicky ty, dá se říct, ty hráči jako nestačí a s tenisem v podstatě končí, protože už se do dalšího toho circuitu vlastně nedostanou, jo. Ten odpad byl, je a bude. Nemůže každej bejt šampión, ale prostě myslím si, že pořád je to o tom, o tý technice a o tom umění a ty body a ty peníze přijdou automaticky.

To znamená, že začátek tenisové kariéry a změnit způsob výchovy vlastně mladých hráčů, juniorů.

Si myslim.

V již citovaném rozhovoru pro Mladou frontu DNES jste odpovídal i na otázku, zda vás nemrzí, že stojíte stranou českého tenisu, řekl jste doslova, opět cituji: "Jo, i ne. Cítím zatím nevděk některých lidí, na druhou stranu úlevu, že se nemusím handrkovat s maločeským myšlením." Konec citátu. Můžete být konkrétní a říci, co vás vede ke slovům o nevděku některých lidí a o maločeském myšlení?

No tak, dá se říct, že vlastně každý národní tenisový svaz, ve všech zemích, se snaží o to, aby byli špičkoví hráči, který prostě za ně, který reprezentovali ať už Davisový pohár nebo tak, aby prostě potom u toho tenisu zůstali a pro ten tenis do budoucna i nějakým způsobem pracovali. Já jsem byl jeden z těch, který pro skončení kariéry měl tu chuť a chtěl prostě a poměrně, se dá říct, dlouho jsem pro českej tenis dělal to, co jsem dělal v několika prostě různých, na několika různých postech ať už prostě, jak říkám, to byl kapitán Davis Cupu nebo člen výkonnýho výboru tenisovýho svazu nebo prostě ředitel ...

Předseda.

... turnaje, až jsem skončil teda u prezidentování tenisovýho svazu, tak prostě to období bylo poměrně dlouhý. Jsem tak trošku nasycen tím, ale prostě takovej ten boj s takovým tim, bych řek, jste narazil na to maločeský myšlení, mluvím o tom, že je velice těžký prosadit prostě tu úroveň, kterou já jsem si představoval, protože já samozřejmě jsem to bral ten tenis trošku z pohledu světovýho hlediska, nebral jsem to z toho pohledu toho provinčního tenisu, jak se říká, těch prostě, protože je řada funkcionářů, kteří působí v jednotlivých prostě oblastech, jednotlivých krajích nebo v jednotlivých okresech prostě a oni ten tenis trošku vidí jiným způsobem, protože se na to dívají tím, že prostě řada takových těch třeba světových akcí nebo ty reprezentace a tak dále prostě je nezajímají. Jim jde vlastně jenom o to, aby v určitým jejich regionu nebo v tý určitý oblasti měli to, co oni potřebujou, ale prostě ta reprezentace je svým způsobem už jako nezajímá. Prostě dá se říct, že v době, kdy třeba já jsem hrál Davisův pohár, tak třeba Štvanice byla vyprodaná a sjížděly se autobusy z Ústí nad Labem, ze všech koutů republiky, já nevím, z Plzně, přijížděly na ten Davis Cup. Dneska je situace taková, že prostě ta euforie taková prostě není, třeba zůstává ještě třeba u fotbalu nebo u hokeje, ale u toho tenisu už to tak není, protože ...

Je to dáno tou provinčností?

Nevím, čím to je, nedokážu si to úplně vysvětlit, ale pamatuju se na dobu, kdy jsem dělal kapitána Davis Cupu a třeba hrál třeba, já nevím, Petr Korda nebo prostě kluci jako, když já jsem kapitánoval ještě před nima, ať už to byl prostě Mečíř nebo Lendl, Šmíd a tak dále, tak řada klubistů a tenistů říkala: "A my tam na Štvanici ani nepůjdem, my už jsme je viděli, a to už prostě jako ..." Ono to není o tom, že jste ty hráče viděl, jo, ono to je o tom, že vy vlastně máte být ten fanda, kterej za každou cenu tam přijde a chce, aby ta Česká republika, aby vyhrála, že jo. My tam jdeme proto, abychom pomohli tomu hráči, aby vyhrál. Není to o tom, my už jsme ho viděli, tak už ho nepotřebujeme vidět, jo? Jestli mi rozumíte. Je to asi, je to o tom, že prostě, že vlastně jako ten divák se i nabažil prostě těma jménama a nabažila je i televize, protože celosvětově dneska už ten Circuit ATP, kterej vlastně se objevuje v tý televizi, každej turnaj máte v televizi a vidíte, byla doba, kdy jste viděl Beckera a Grafa, viděli jste Edberga a prostě viděli jste je v pátek, ve středu, v úterý, pořád, až se to nasytilo a dneska už ty lidi mávnou rukou a říkaj: "Já tam půjdu jenom jeden den se na to podívat, ale já tam nebudu každej den na tom turnaji, protože už jsem je viděl."

Rok 1964, kdy jste vyhrál tenisovou juniorku v Pardubicích, považujete jeden ze zásadních okamžiků ve své sportovní kariéře. Předtím jste víc než tenis měl daleko blíže k fotbalu. Zvažoval jste dlouho, zda opustit ten kolektivní sport a stát se individualista?

Zvažoval a můžu říct, že když jsem hrál tenkrát fotbal za Čechii Karlín, tenkrát to byla Dukla Karlín, dřív Čechie Karlín, sešívaný, měli jsme dresy jako Slavia, akorát že byly modrý, modrobílý s tou hvězdou, a když jsem jako žák přišel a představili nám Madelona, což byla prostě, Madelon to bylo něco, to byla hvězda českýho fotbalu a ten nás trénoval, už byl starej a tak dále, ale prostě, když nás učil kopat třeba desítky a prostě stavět nohu k balonu a tak dále, prostě jako žák prostě se mi to strašně líbilo a pozdějc jsme se dostali do toho přeboru a hrál jsem fotbalový zápasy na všech stadionech v Praze, hrál jsem prostě na Spartě a na Dukle a na Slavii ve Vršovicích a tenkrát bylo to pravidlo, že se hrálo vždycky, před ligou se hrálo to dorostenecký, ten dorostenekej zápas, no, a samozřejmě mi dělalo dobře to, že prostě vlastně, že už stadion byl napůl plnej, když my jsme končili těch posledních čtvrt hodiny, tak prostě na tom stadionu bylo třeba deset, patnáct tisíc lidí, že jo, a po nás hráli ty Masopustové a prostě ty hráči, který prostě byli, že jo, tak prostě to bylo prima, no, a ...

A přesto jste šel k tenisu.

No, já, říkám, ta pardubická juniorka to rozhodla, jo. Já jsem ten tenis jako měl rád, já jsem chtěl hrát oboje. Rodiče, otec ten říkal: "Hraj oboje a uvidíš." Ale matka ta pořád: "Oni tě zraněj a oni, něco se stane." A tak dále a faktem je, že ten fotbal měl tu preferenci až do doby, kdy jsem vyhrál pražskej přebor a prostě ta juniorka potom to definitivně jako rozhodla, jo. A já jsem, protože jsem kopal levou nohou a těch leváků bylo málo, tak prostě na tý Čechii vždycky já už jsem to chtěl skončit dva roky předtím a oni vždycky říkali: "Nemusíš chodit na tréninky, choď jenom na jeden trénink, choď jenom ve středu a v sobotu na zápas." Jo, zatím ty tréninky vždycky byly v pondělí, tenkrát se trénovalo třikrát tejdně a plus zápas sobota, neděle a teď mi to kolidovalo, já měl mistrák tenisovej a k tomu fotbalovej, takže teď prostě, a ráno jsem hrál v deset hodin třeba mistrák za dorost v tenise a odpoledne, ve dvě hodiny, byl mistrák. No, a teď shodou okolností ten jeden z funkcionářů, který v Čechii pracoval, tak byl i tenista a ved i ten fotbalovej manšaft, nějakej pan Civín, no, a ten v podstatě vždycky říkal: "Ježíši, ten Kodeš zas nám bude hrát ten mistrák, tak my musíme to domluvit, aby se ráno hrál ten fotbal a odpoledne ten tenis nebo vždycky ta sobota, neděle." Bylo to prostě zajímavý, byly to krásný léta, já na to strašně rád vzpomínám, prostě byly to ty nejlepší léta, který prostě jsem snad měl jako v tom období, než jsem se dostal na vrchol, než jsem se stal mistrem republiky, jo, protože ...

Jak dlouho jste si zvykal při přechodu z toho kolektivního sportu, kde jste měl partu a kamarády, na ten individuální sport, kterým tenis je?

No, ona, já bych řek asi takhle. On v tý době, co my jsme ten tenis hráli, tak nebylo až tak velký to sobectví, jako je dnes. Tenkrát i na těch tenisových turnajích takový ty party existovaly. Možná, já vám řeknu třeba příklad. My jsme byli strašní rivalové s Rumunem Nastasem. Odehráli jsme spoustu zápasů, spoustu sefinálí, finálí na světových kolbištích. Já jsem od něj dostal prostě nakládačku v Nice a za čtrnáct dní jsme hráli spolu finále v Cannes, kde zase dostal nakládačku on ode mě. Pak jsme hráli spolu finále v Paříži. Hráli jsme spolu Davis Cupy v Bukurešti, hráli jsme spolu prostě mockrát, jo, ale co chci říct, je, že třeba bylo semifinále v Hamburku na mistrovství NSN a, no a teď byl trénink třeba ve čtvrtek, my jsme věděli, že na sebe narazíme v semifinále, no, ale prostě jsme si zabookovali trénink, no, a já jsem normálně trénoval s Nastasem třeba ve čtvrtek a věděl jsem, že s ním budu hrát třeba v sobotu semifinále.

No, a dneska prostě se to dostalo do situace, že prostě je nemyslitelný, aby hráči, který spolu na sebe narazej ve čtvrtfinále nebo v semifinále, že by si spolu zatrénovali. Hráči se straní, ten musí bydlet v hotelu na jiným patře, ten musí prostě bydlet v jiným hotelu, než bydlí tamten v tom hotelu. Ta éra, která začala potom v době, kdy třeba trénoval Vilase, Beckera, Leconta, tak prostě ty hráči se začli jako separovat a tak dále. No, byla to součást taktiky, protože se třeba říkalo: "Ty hráči se tě budou víc bát, když s tebou tak často nebudou." Ona je to trošičku pravda, protože já v těch úplně počátečních letech, když jsem poprvé se setkal s Laverem a Rooswellem a Newcombem a těmahle těma hráčema, tak jsem z nich měl strašnej respekt a úctu a pak postupně, když člověk prostě s nima je a ...

Čím víc s nimi je, tak ...

... čím víc s nima je na snídani a u oběda a pak si s nima jednou zahraje, dvakrát prohraje, pak jednou udělá set na ně a pak najednou přijde doba, kdy už si na ně troufne, začne je porážet. Ona jako trochu to pravda je, jo, ale to kamarádství takový větší za nás bylo a taky se to i dneska přenáší do těch seniorskejch turnajů veteránů, kde se občas vždycky vidíme a tak dále. A dneska na těch turnajích prostě mezi hráčema existuje taková, nechci říct úplná nenávist, ale taková polonenávist, která podle mého názoru pramení z těch týmů kolem těch hráčů, jo, protože každej ten hráč samozřejmě dneska, kolem něj je řada lidí, že jo, prostě manažeři, prostě tým, kterej s ním jezdí, někdo má psychologa, trenéra, kouče, prostě každej má samostatnýho kouče prostě a teďko už dneska je prostě trend, že prostě ty rodiče už nechtějí, aby jeden trenér trénoval třeba tři hráče, jo, což vlastně já tvrdím, že naopak, když ten trenér má prostě ty tři hráče a má je na kurtě, tak prostě ta konkurence mezi nima je a ten trenér jim může všechno dát, ale prostě ty rodiče to nechtěj. Ty rodiče nechtějí, aby je trénoval někdo, kdo je druhej na žebříčku a zároveň trénoval někoho, kdo je čtvrtej na žebříčku, ten samej trenér. Prostě i v těch klubech každej chce svého trenéra a ty trenéry nemáte kde brát, ty trenéři nejsou, jo. Takže prostě dojde k tomu, že vlastně ty sparingpartneři, pak to už vlastně nejsou trenéři, pak už to jsou jakési sparingy a ty sparingy už nejsou tak kvalitní, protože už nemají ty zkušenosti a dneska už za trenéra tenisu se považuje kdekdo.

Vy také v souvislosti s tenisem říkáte, že pomohl vaší rodině, respektive tatínkovi získat zaměstnání, o které ho připravili komunisté, když jej perzekuovali. Jak to tehdy bylo?

To je pravda, no. To jako samozřejmě je potřeba si říct, že tenis mi přines vlastně do života všechno, dal mi všechno to, co dneska mám. To je pravda, protože já jsem vlastně se stal jedním z prvních profesionálů v Český republice, že jo, bylo to vlastně, já jsem vyhrál první peníze tenkrát v roce 69 nebo 70, prostě jsem se dostal na turnaj, na mistrovství Itálie, s Rumunem Nastasem jsme tam byli dva jediný amatéři a jinak to byl profesionální turnaj hráčů World Championship Tennis, uzavřená prostě společnost multimilionáře, kterej prostě poslal svý profesionály prostě na mistrovství Itálie. Já jsem tam tenkrát letěl z Kaira z Davis Cupu a přijel jsem tam a pamatuju si, že jsem měl šňůru, kdy prostě jsem porazil v prvním kole Stoliho, ve druhým kole Rouče, ve třetím kole Newcomba, v semifinále a prohrál jsem ve finále s Laverem a dostal jsem šest tisíc dolarů za to finále, no. Tak se pamatuju na to jako dneska, jsem si prošel pro ty price money, že jo, a to byly vlastně moje první peníze a ...

Jak jste s nimi naložil?

Přiletěl jsem, právě to je zajímavý, ze prostě jsem přiletěl do Prahy, no, a teď jsem vlastně jako, vlastně jako zavolal na tenisovej svaz doktora /nesrozumitelné/, to byl tenkrát sekretář tenisovýho svazu a já jsem říkal: "No, tak já teďko jsem vydělal tady šest tisíc dolarů." A teďko já prostě, protože jsem tam byl sám, nebyl tam se mnou žádnej vedoucí v té době a tak dále, no, a on říkal: "No, tak si je nech zatím u sebe, já musím zavolat prezidenta svazu." To byl tenkrát, už dneska nebožtík, Stanislav Chvátal, ten říkal: "No, s tím se musí něco udělat, protože ten Kodeš, to my jsme do tý doby neměli takovýho hráče, kterej by takovýhle peníze nebo kdyby se dostal někde takhle do finále." No, ty peníze samozřejmě tenkrát vydělávala Suková předtím, že jo, ale ten open tenis v roce 68, to, co se stalo v tom Wimbledonu, že najednou se řeklo: "Ano, tenis se otevře a budou hrát všichni dohromady." Jo, a to je to, co se stalo a co bylo vlastně, se dá říct, i moje štěstí v ten danej moment, v tý době, protože řada sportů i olympijskejch nadále zůstávala v tom, prostě v tom ranku takzvaných amatérských sportů, pokračovalo to, ať to pokračovalo v tý atletice, ať to pokračovalo v těch různých prostě dalších sportech. No, a já jsem vlastně v tenhle ten danej moment, jsem tady byl jako nějakej precedens, jo, a tenkrát předseda Chvátal prostě si říkal: "No, musíme jednat s ČSTV jako, co se bude dít jako a co dál." No, v tý době vlastně to ČSTV prostě, na sekretariátu ČSTV se rozhodovalo, co vlastně se mnou, co se se mnou stane, nejenom co se stane s těma penězma, ale co se stane s Kodešem dál, protože on za rok nebo za dva on se zase dostane do finále a zase prostě a tak dále, že jo, a vlastně se rozhodlo, že vznikne takzvanej status jakýhosi poloprofesionála, že budeme mít určitý povinnosti, že budeme teda zadarmo hrát mistrovství republiky, že budeme hrát extraligový zápasy, že budeme hrát Davis Cup, že musíme bejt tenisovýmu svazu prostě dát plán, že musíme prostě, prostě taková striktní, prostě způsob reprezentace, ale že budeme moct na těch turnajích startovat s profesionálama a že vlastně nás zařadí pod Pragosport, což Pragosport byla prostě výsadka pro profesionální činnost trenérů, kteří odcházeli do revue, prostě třeba už skončili s kariérou nebo to byli potom třeba hokejisti, šel třeba Jiřík do Kanady na jeden rok nebo prostě šachista Hort nebo jezdectví, motorismus, to byly takový vyčleněný sporty, kde byly honoráře, kde byly honoráře, no, a z těch honorářů jsme samozřejmě platili daň a tomu Pragosportu, mohli jsme odpočítat náklady, platili jsme daně a prostě ty peníze šly do ústředního výboru Národní fronty, vracely se do vlastně ...

To znamená, že i těch prvních šest tisíc dolarů ...

Musel jsem, musel jsem udělat vyúčtování, moh jsem si odpočítat prostě samozřejmě náklady, letenku, hotel a tak dále a z těch peněz, který prostě jsem dostal, tak jsem musel zaplatit kolem pětadvaceti procent. No ...

A teď abychom nezamluvili toho tatínka, jak mu to pomohlo.

... a ne, ne, já chci jenom říct, že to byl ten poloprofesionalismus. Ale tohle to, co mluvíte o tatínkovi, to bylo trošičku dřív, protože samozřejmě to byly léta velmi nepříjemná, protože, já si pamatuju, že vlastně, já jsem pocházel z Karlína, že vlastně jsem v devátý třídě jsem chtěl jít na střední školu, teda vlastně na gymnázium, tenkrát to byla středně všeobecně vzdělávací škola, a byl jsem třetí ve třídě, měl jsem vyznamenání, měl jsem čtyři dvojky tenkrát, no, a najednou se objevilo prostě, měl jsem žádost, a najednou se objevilo v mým jako posudku, že nemůžu na tuhletu školu jít prostě, syna živnostníka na středně všeobecně vzdělávací školu nebrat. No, a tenkrát jsem byl nešťastnej, tak prostě ČTK, který prostě, tak mě zařadili, abych se vyučoval frézařem v pražským Motoletu v Jinonicích, no, a to prostě pro mě byla úplná katastrofa, protože tam jsem šest hodin musel píchat jako učeň píchačkou teda, v šest hodin jsme tam museli bejt.

Já z Karlína jsem jel tramvají na Václavský náměstí, tam jsem přestoupil na trolejbus, trvalo mi to hodinu a čtvrt, to znamená, musel jsem vstávat ve tři čtvrtě na pět, abych prostě v šest hodin tam byl, no, a dělal jsem tohleto asi deset dní, no, a prakticky zase končili jsme ve tři hodiny odpoledne a než jsem se dostal na pražskou Štvanici, bylo půl pátý, no, a takže jsem tam posedával na lavičce, moc jsem netrénoval a všichni za mnou chodili a říkali: "Ty dneska nehraješ? Dneska nehraješ?" A já byl úplně mrtvej, protože vlastně ještě navíc, ještě ten učňák, to prostě se nedalo prostě jako dělat, no. No, a najednou prostě přišla Sparta a Sparta řekla: "Když to ČTK ti není schopný zařídit školu, tak my ti prostě tu školu zařídíme. My prostě, ale musíš přestoupit do Sparty." No, a já teďko v tenhleten danej moment jsem tomu jako nevěřil a na Štvanici jsem trošku začínal, nejdřív jsem začínal v tý Čechii, pak jsem na tu Štvanici přišel asi v těch, jsem přišel pozdě na tu Štvanici, někdy v třinácti nebo čtrnácti, to byl rok 56 a tohleto už mluvíme o roku nějakým, já nevim, asi 60, to už jsem byl nebo 63 prostě, před tou, to už bylo před tou juniorkou, no, a já si akorát pamatuju, že s těma funkcionářema jsme jednali.

Já jsem říkal: "Prosím vás, já mám ale dvě podmínky. První podmínka je dobře, když začnu chodit na ten gympl do Libně teda." Oni řekli, že mě dají na gympl do Libně, tak mě dali na ten gympl do Libně. "A druhou podmínku mám, že můj otec prostě, kterej byl advokát, celej život pracoval v administrativě," Byl doktor práv. "Tak on dneska prostě stává ve čtyři hodiny a musí ČKD Dukla prostě svařovat příruby a dělat svářeče a tak dále, a já chci, aby prostě se vrátil do administrativy." A oni řekli: "No, to uvidíme, to ti nemůžeme slíbit." A pak za dva dny, za tři dny přišli a řekli: "Ten gympl by se dal udělat, ale otec musí prostě zůstat v ČKD Dukla." A já jsem říkal: "No, tak se nedá nic dělat, já prostě do Sparty nepůjdu." No, a potom zase se to táhlo nějakou dobu a najednou přišli a řekli: "Ne, ne, ne, my to zařídíme. On ve Spartě by moh dělat v našem právním oddělení." No, a nakonec teda to došlo k tomu, že teda jsem na ten gympl teda nastoupil o měsíc pozdějc, protože ten začal 1. září, tak jsem nastoupil 1. října, to se všechno odehrálo v září, že jo. No, a paradoxem potom bylo to, že následující rok, já jsem na libeňským zámku v podstatě za tu školu už byl v tom prvním ročníku ty, toho gymnázia a teď byly Sportovní hry pražský mládeže, myslím, že to byl rok 58 nebo 59, a teď jsem samozřejmě za školu hrál hokej, volejbal, basket, fotbal, tenis, no, a naše škola získala nejvíc medailí v těch Sportovní hry pražský mládeže, no, a uběhlo čtrnáct dní a najednou se otevřely dveře při vyučování, přišel inspektor, pražskej inspektor, a řek, že vlastně ta škola, která mě v Karlíně nevzala na stření všeobecně vzdělávací školu, tak že má zájem, abych se vrátil do tý školy a já se pamatuju, že jsem tenkrát hrdě vstal a řekl jsem: "Ne. Já se do Karlína na tu školu už nevrátim, já zůstanu v tý Libni."

Takže to byl takový prostě docela, to byl takovej moment, takovej moment, že vlastně já můžu říct, že tomu tenisu v tenhle moment vlastně vděčím za všechno, za celej vývoj celýho svýho dalšího života. Já jsem pomoh tátovi se vrátit do administrativy a já jsem vlastně zásluhou toho tenisu se dostal na ten gympl a že jsem vlastně moh ten gympl studovat a prostě pokračovat vlastně dál až prostě do toho vývoje a kdyby se třeba tohleto nestalo a já zůstal na tý Štvanici a ta Sparta mi nepomohla, tak jsem třeba jako nějakej žák skončil prostě někde a vlastně k tomu, aby my jsme tady dneska seděli a že by vlastně BBC se zajímalo o rozhovor s Kodešem, by vůbec nebylo.

Říká dnešního host Interview BBC, tenista Jan Kodeš, děkuji za váš čas, který jste věnoval rozhlasové stanici BBC a někdy příště se těším na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
Interview BBCArchiv Interview
Záznamy a přepisy všech odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ:
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí