Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: pondělí 17. listopadu 2003, 17:30 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Šimon Pánek
 

 

Podle Šimona Pánka postkomunistické země zatím nesplnily povinnost sdělit světu svou zkušenost s totalitou.

Když si Česká republika v roce 1999 připomínala desáté výročí 17. listopadu, tehdejší prezident Václav Havel prohlásil:

Šimon Pánek
Šimon Pánek ve studiu BBC
 

Václav HAVEL, prezident České republiky (zvukový záznam): Zvítězila svoboda nad útlakem, zvítězil respekt k lidské důstojnosti nad ponižováním člověka, zvítězil respekt k lidským právům nad pohrdáním lidskými právy.

Řekl v roce 1999 při desátém výročí 17. listopadu tehdejší český prezident Václav Havel. Nejen o událostech 17. listopadu 1989 bude následujících třicet minut. I dnes je před námi půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Hostem Interview BBC je dnes někdejší studentský vůdce, zakladatel společnosti Člověk v tísni, dnes šéf humanitárních operací této společnosti Šimon Pánek. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Považujete za správné, že se 17. listopad stal státním svátkem, kterým si Česká republika připomíná Den boje za svobodu a demokracii?

Já jsem o tom nepřemýšlel, jestli je to správné, nebo ne a vnímám 17. listopad spíš jako něco, co se prolíná dějinami. Pro mne 17. listopad byl především 17. listopad roku 1939 vždycky, a to, že se s tím spojil 17. listopad, kdy začínala studentská stávka, tak je shoda náhod, ale je v tom nějaká zákonnost. Nevím, mne to samotného překvapilo. Protože jsem byl jedním z aktérů, tak k tomu mám mírně shovívavý pocit a dělám si z toho trochu srandu, protože člověk si ze sebe srandu dělat musí, aby se nezasekl na tom, co bylo před čtrnácti lety. Nevadí mi to, ale kdyby se mne někdo zeptal předtím, tak by mne to asi nenapadlo, že by to měl být státní svátek.

To znamená, že jej nijak neslavíte?

Neslavím, samozřejmě, že neslavím. Kdo tady z Čechů slaví 17. listopad jako Den boje za svobodu? Možná je dobré to, že je den volna a řada lidí si vzpomene na to, co bylo před čtrnácti lety a především, doufám, na to, co bylo před 17. listopadem 1989. Takže je tam jistý prostor na to, se zastavit v denním pracovním rytmu a vzpomenout si, ale nenazýval bych to slavením.

Pokud bych měl ovšem navázat na vaši odpověď a především její první část, tak se neslaví proto, že to je jeden z nových, řekněme nejnovější státní svátek, protože se ještě zhruba před třemi lety neslavil.

To je pravda a možná, že za dvacet let ta historická, ten historický odstup dodá tomu dni větší vážnost, to se tak někdy stává a skutečně se bude nějak slavit. Zatím, myslím, že je vlastně sympatické to, že má člověk trochu času v tom běžném pracovním zatížení a spíš si vzpomenout než oslavovat.

K čemu se vy osobně v úvahách k 17. listopadu roku 1989 vracíte, vracíte-li se vůbec k tomu datu a k tomuto mezníku?

Vracím se výjimečně. Já jsem člověk, který žije současností a budoucností, takže pokud se mi to stane, tak dostanu-li nějaký podnět, nebývá to tak, že bych seděl a vzpomínal, ostatně na to ještě ani nemám věk, a pokud si vzpomenu náhodou, tak je to většinou v souvislosti s bývalými exponenty režimu, s komunistickými představiteli, které vidím jinde po světě, kteří jsou ještě u moci, tak si vzpomenu na to, že tady shodou okolností proběhlo nějakých sedm týdnů, které to zakončily. Dost často si vzpomínám vlastně i na tu neuvěřitelnou míru improvizace a míru překvapení na straně Občanského fóra, jak rychle ten režim padal a ustupoval a jak vlastně všechno, to, co ta druhá strana, tedy Občanské fórum dělalo, a studenti byli součástí Občanského fóra, jak to bylo náhodné, intuitivní a přesto mám pocit, že to vedlo docela dobrým směrem.

Myslíte, že režim, respektive jeho důsledky ustoupily v české společnosti zcela?

To je příliš absolutní otázka. Já si myslím, že to je proces, který nějakou dobu trvá. Zajímavé je to, že dnes lidem, kterým je pětadvacet, tak tenkrát bylo jedenáct, takže to byly v podstatě děti. Čili vyrostla celá nová generace dospělých lidí, kteří nezažili ani v době dospívání ani v dospělosti komunismus nebo socialismus, nebo jak se to, co tady bylo, nazývalo. Myslím, že je to vlastně překvapivě dlouhá doba, těch čtrnáct let, když si uvědomíme, že první republika trvala dvacet let všehovšudy a většinou si na ni vzpomínáme v jakési intuitivní podobě jako na něco obrovského, dlouhého, zásadního. Takže na jedné straně je těch čtrnáct let hodně, na druhé straně utekly velmi rychle a zůstává v nás, ve společnosti, ve způsobu řízení, ve způsobu uvažování spoustu totalitních přežitků. Nemyslím tím přímo exponenty původního režimu, ale třeba vztah občana a státu nebo nejen státu, ale nejrůznějších institucí, samosprávy, správních úřadů, pořád ještě to v nich…

Tam jsou podle vás ta rezidua největší?

Já si myslím, tam jsou velká, pořád ještě to není tak, že stát je tady servis pro občany. Stát jako takový se staví na jednotlivých občanech, to znamená, to, co je běžné v demokraciích na západ od nás, není to samozřejmě zdaleka tak strašné jako v zemích bývalého Sovětského svazu, kde člověk je pro mocné nebo pro stát, my se nalézáme někde mezi. Jiným příkladem, který, myslím, že klasicky charakterizuje pořád ještě to totalitní silové uvažování, je to, že v České republice je jedno z největších procent dětí v ústavní péči. Znamená to, že jestliže je nějaký problém, tak se neřeší prací s rodinou a v rodině, neřeší se sociálními službami na vysoké úrovni, které v západních zemích nabízejí velmi často nevládní organizace, ale řeší se v podstatě totalitním způsobem, dítě vezmeme a dáme někam do ústavu. Čili v řadě věcí, které nás obklopují, zůstává ta mentalita toho silového, v podstatě totalitního řešení bez nadhodnoty, bez dostatečné profesionální schopnosti to řešit jinak.

Když jste 30. dubna roku 1997 v rozhovoru pro magazín Mladé fronty DNES mluvil o své roli v čele studentského hnutí, řekl jste doslova, cituji: "Revolucionářem jsem byl shodou okolností a náhod a bylo to velké dobrodružství," konec citátu. Můžete popsat po čtrnácti letech onu pověstnou shodu okolností a náhod?

Ano. Myslím, že jediné, co mne k tomu maličko nějakým způsobem předurčilo, bylo to, že jsem patřil k takové širší skupině studentů, kteří začali někdy na jaře roku 1989 diskutovat myšlenku, založit nějaké vlastní uskupení nebo nějakou strukturu. Ta struktura vznikla v létě, jmenovala se Stuha, Stužka nebo studentské hnutí a snažila se mít na každé fakultě nějakého svého styčného důstojníka, který se snažil vědět, kdo na té fakultě je a na koho je možno se spolehnout. Já jsem byl dlouhou dobu na cestách v létě 1989, a jak vždycky říkají Martin a Marek Bendové, mí nejbližší kolegové v období stávky, patří mezi dělníky poslední hodiny, protože jsem se vrátil nedlouho před 17. listopadem, zapadl jsem do Stuhy, protože jsem tam nějak přirozeně patřil a po sedmnáctém, kdy stávku v prvních dnech vedli zcela spontánně, logicky a živelně lidé z FAMU, DAMU především, protože oni byli ti, kdo vyšli s tou dostatečně silou emocí, s tím dostatečně silným nábojem a v propojení s divadly vlastně vyhlásili stávku, tak se ukázalo, že je potřeba zvolit nějaké trošičku reprezentativnější koordinační těleso, které by zastupovalo, nebo které by představovali nejen lidé z FAMU a DAMU, ale i lidé z dalších fakult a jiných proudů. Jeden z těch proudů byla právě Stuha, která také svolala tu demonstraci sedmnáctého a Stuha navrhla mne do toho koordinačního výboru…

Bylo hodně lidí tehdy, kteří chtěli nebo kteří měli šanci dělat lídra?

To nedokážu dostatečně dobře ohodnotit, protože ten vývoj událostí byl tak rychlý, že to nebylo několikadenní vybírání, to byla prostě každovečerní schůze zástupců stávkujících fakult v Divadle Disk a na jedné z nich, tuším, že to bylo v úterý, čili vlastně druhý den stávky, druhý celý den stávky se volilo, volil ten koordinační výbor a celé to trvalo třeba hodinu a půl, čili nebyl nějaký konkurz, nebyl předvýběr a výběr. Bylo to tak, že lidé, kteří tam představovaly fakulty, tak tvořili jakýsi malý parlament, byť vzniklý částečně živelně, a ti ze svého středu navolili těch zhruba devět, deset lidí, Martina Mejstříka, Marka Bendu, Martina Klímu a Moniku Pajerovou jako mluvčí, Igora Chauna a řadu dalších lidí a je zajímavé, že když se zpětně na to podíváme, tak to skutečně bylo diverzifikované spektrum, byli tam lidé z různých typů fakult, různého věku, lidé, kteří pracovali v uskupeních poblíž nebo v rámci SSM, ale snažili se o něco smysluplného jako v tom Tiskovém středisku SSM v roce 1988 a 1989, lidé úplně odjinud, jako byli lidé ze Stuhy. Čili ta pestrost určitých skupin studentů se projevila v tom koordinačním výboru a myslím, že díky tomu ten koordinační výbor byl schopen jakžtakž koordinovat to, co se během té stávky dělo.

Když byl při desátém výročí 17. listopadu v Praze někdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov, mluvil o roli sovětské tajné služby, KGB při pádu komunismu. "Nedal jsem před 17. listopadem příkaz KGB, aby vyvolala v tehdejším Československu proces, který by vedl k pádu komunismu. V žádném případě jsem nic takového neschvaloval, jinak bych spáchal politickou sebevraždu," řekl Michail Gorbačov. Zapojení KGB v listopadových událostech ale úplně nevyloučil. Je podle vás dostatečně zodpovězená role tajných služeb, nejen té sovětské, ale například i té české při pádu komunismu ve východní Evropě a v Československu?

Já moc nevěřím na teorii spiknutí a nevěřím na to, že svět řídí tajné služby. Takže jsem si vědom toho, že představitelé československé a možná i sovětské tajné služby seděli v tom řídícím centru během demonstrace 17. listopadu, jistě se pohybovali v podobných chvílích i v jiných zemích, ale nemyslím si, že by to, co se stalo, bylo nějakým jejich plánem. Je možné, že se o něco snažili, já osobně si myslím, že 17. listopad, respektive ten velice tvrdý útok policejních sil měl být dalším pokusem zastrašit demonstrující, protože pokud si vzpomínáte, tak 28. října 1989 byla demonstrace velmi slabá po velice silných represích třeba v srpnu. Myslím, že ten náš režim byl natolik tupý, že si myslel, že použitím větší síly nějakým způsobem ještě na chvíli zmrazí tu situaci. Pokud…, nevěřím, já prostě nevěřím tomu, že celé je to nějaké velké dílo a velký koncept tajných služeb. Dovedu si představit, že v určitých chvílích hrály nějakou roli. Ale ještě ke Gorbačovovi. Já jsem měl možnost s ním mluvit o rok později, nebo o několik měsíců později, ne, vlastně dřív, ale to je jedno, když jsme točili takový triptych k roku 1968 a natáčeli jsme s ním dlouhé interview a on nám mimo jiné vyprávěl o tom, jak poslal Alexandra Jakovleva, což je jeden z ideologů Komunistické strany Sovětského svazu, někdy v roce 1987 po sekretariátech komunistických stran ve východní Evropě s jednoduchým vzkazem. Já ho řeknu raději česky, aby byl pochopitelný, ale v té ruštině to znělo ještě lépe.

Můžete ho klidně nejdříve říci rusky a pak česky.

Rusky to bylo něco jako: "Vyjádření v ruském jazyce," to znamená: "Nečekejte už pokyny z Kremlu," a Gorbačov tím chtěl vyjádřit, že poslal vzkaz, že teď nastává nějaká doba, Komunistická strana Sovětského svazu, kterou on vedl, se pokouší o perestrojku a ti ostatní si musí vybrat vlastní cestu. Já si myslím, že právě to, že Gorbačov se dostal do čela Komunistické strany Sovětského svazu a pokusil se o nějakou perestrojku a rozvolnil to spojení a tu kontrolu, byl začátek poměrně rychlého konce komunismu ve východní Evropě.

Které otázky pro vás osobně zůstávají nezodpovězeny v souvislosti s pádem komunismu v Evropě, možná i s listopadem roku 1989, jsou-li takové historické otázky?

Zásadní otázky nemám, které bych měl pocit, že mi zůstávají jako velká bílá místa. Jsou tam, jak už jsem říkal, některé…

Otázky vedlejší?

Ne vedlejší, ale částečné, parciální, jako je třeba celá situace kolem domněle mrtvého studenta…

Martina Šmída.

... Martina Šmída při demonstraci nebo po demonstraci 17. listopadu. Je tam bezesporu dynamika toho, jak rychle se to ve východní Evropě vyvíjelo, až překvapivě rychle. Je tam něco, co mi do jisté míry není jasné, jak je možné, že ti souputníci Sovětského svazu včetně československé komunistické strany tak dlouho udržovali, především u nás a v Rumunsku například, ten původní kurz vlastně velice zkostnatělý a nepokusili se po vzoru Gorbačova přejít k nějaké perestrojce, protože kdyby se o to pokusili, tak velmi pravděpodobně by získali lepší politické pozice, než získali tím rychlým pádem režimu. Snad ještě jasnější je to v Rumunsku, kde to skončilo zabitím Ceaucesca, protože použil dokonce i sílu a je to asi tak, že čím pevněji se ten diktátor drží, čím déle, tím hůř končí.

Když se 17. listopadu roku 1999 konala v Praze konference, na které vystoupili hlavní aktéři pádu železné opony a totalitních režimů ve východní Evropě, někdejší český prezident Václav Havel na ní připomněl, že postkomunistické země zatím nesplnily povinnost sdělit světu svou zkušenost s totalitou. Připomeňme si slova Václava Havla ze 17. listopadu roku 1999.

Václav HAVEL, prezident České republiky (zvukový záznam): Já mám dojem, že jsme zatím nedokázali tuto naši bytostnou existenciální zkušenost, kterou jsme učinili v područí komunismu, že jsme ji nedokázali zatím dostatečně artikulovat tak, aby v té artikulované podobě oslovovala zbytek světa.

Řekl 17. listopadu roku 1999 Václav Havel. Je Šimon Pánek přesvědčen o tom, že platí ta citovaná Havlova teze, že tyto země, které prošly totalitou, ne zcela sdělily svoji zkušenost zemím, které je možné označit slovem demokratické?

Myslím, že to platí, myslím, že to platí. Nebudu se pouštět to velikých úvah a sáhnu někam do prostředí, které je mi blízké a známé, do prostředí nevládních organizací, a když se na ně podíváte, tak zjistíte, že v těch bývalých socialistických zemích vznikla řada nevládních organizací, které lze označit za liberální nebo dokonce pravicové, které mají velice praktický a pragmatický přístup ke světu a často jakýsi manažerský pohled na věc. Je to zajímavý fenomén, když se podíváme do západní Evropy, tak tam nevládní organizace a speciální organizace, které se zabývají lidskými právy, humanitární pomocí a rozvojovou prací v rozvojovém světě, tak se dělí na dvojí, buď křesťanské, anebo levicové. Křesťanské, to je jasné, tam to vychází z prostě křesťanské solidarity a je to tradicí ostatně a jen se v posledních několika desítkách let výrazně lépe zorganizovaly a profesionalizovaly. Ty levicové v podstatě pochází z protiamerického hnutí, ti nejstarší z konce šedesátých let a ti mladší potom z různých období protiamerického, protivojenského, pacifistického hnutí. Nenajdete tam konzervativní nebo liberálně konzervativní nevládní organizace, které by se zabývaly lidskými právy, humanitární pomocí a rozvojovou prací ve světě. Já myslím, že to je právě proto, že nemají tu zkušenost s totalitou, kterou máme my, a proto tam není skupina, která by se chtěla ostře vymezit vůči těm levicovým myšlenkám a vůči ideálu socialistické společnosti, s kterou my máme osobní zkušenost a proto nás většinou netáhne.

Když, Šimone, ale zůstanu u Havlovy teze z roku 1999 a možná se zeptám až příliš lapidárně, je ovšem zkušenost s totalitou přenositelná a vysvětlitelná? Vy ostatně cestujete po mnoha zemích, tudíž byste mohl znát odpověď na tuto otázku.

Samozřejmě, že není, žádná zkušenost není absolutně přenositelná, lze o ní mluvit, ale konkrétní život, prožitky a zkušenosti utvářejí názor každého člověka jedinečně, takže přenositelná není. To, co je přenositelné, a to, co zůstává kromě toho sdělení jako velký dluh, se kterým navíc je možno něco dělat, tak je to, že v době socialismu byly opoziční skupiny, více či méně nezávislí novináři, intelektuálové, umělci podporováni řadou skupin, nadací a institutů ze západní Evropy a ze Severní Ameriky. A když se podíváme na situaci po čtrnácti letech, tak tytéž instituty a skupiny nyní podporují opozici třeba v Bělorusku, na Kubě, snaží se pracovat s disidenty, kteří byli vyhnáni, nebo se studenty, kteří byli vyhnáni z Barmy, prostě snaží se pokračovat v té práci v nedemokratických zemí. A tady od nás, nejen z České republiky, ale z té bývalé východní Evropy je to sporadické, náhodné. Pokud tady je nějaký dluh, který není na úrovni intelektuálního sdělení, tak je to dluh, vrátit kus té práce a podpory, kterou jsme dostali před rokem 1989, dál do zemí, které nejsou tak šťastné jako jsme my…

Čím si vysvětlujte, že opět vstupuji do vaší řeči, že právě země, které měly zkušenost s totalitou, u nichž je možné hovořit o nějakém dluhu, ten svůj dluh ne zcela splácí nebo nejsou zcela ochotny ten dluh splácet?

Já bych v tom nehledal nijakou zákonitost, ale spíš to, že období minulých čtrnácti let bylo velice hektické, bylo to období transformace, období, kdy psychologicky jsme se ujišťovali o tom, že jsme natolik zahlceni vlastními problémy, že nemáme sílu na to, se zabývat problémy cizími a objektivněji období, kdy bylo k dispozici relativně málo schopných lidí, málo peněz, málo zkušeností. Já si myslím, že ta doba v každém případě nastává a že by bylo skvělé, kdyby země bývalého socialistického bloku vytvořily takovéto /nesrozumitelné/ nebo instituty nebo nadace, které se budou snažit pomáhat lidem v zemích jako je Bělorusko, kteří jsou ve velmi obdobné situaci, v jaké byli lidé, kteří se snažili odporovat komunismu před patnácti, dvaceti, dvaceti pěti lety u nás. Já myslím, že tady je dluh a že lze snadno ten dluh nějakým způsobem napravit.

Opět si připomeňme slova Václava Havla pronesená při příležitosti desátého výročí 17. listopadu. Tehdy Václav Havel ve svém projevu doslova řekl:

Václav HAVEL, prezident České republiky (zvukový záznam): Jsem prostě přesvědčen, že pád komunismu neznamenal pouze osvobození milionu utlačených a ponížených lidských bytostí, ale že se z mnoha různých důvodů stal zároveň velikou výzvou soudobé civilizaci k tomu, aby se pokusila znovu a opravdu důkladně zreflektovat svůj stav, své směřování, svá ohrožení a aby hledala způsoby, jak nalézt či obnovit svou odpovědnost za sebe samu.

Řekl Václav Havel 17. listopadu roku 1999. Jste přesvědčen o tom, že ony výzvy, o nichž Havel mluvil, byly alespoň částečně využity?

Já bych oponoval tomu, že takováto dějinná událost je výzvou, která spustí něco. Já si myslím, že ta sebereflexe je dlouhodobý proces, že možná jsou okamžiky, které obrátí výraznější pozornost k tomu, nějak se sebrat a pokusit se zastavit a přemýšlet o tom, jestli se ženeme správným směrem, protože…

Jaké okamžiky máte na mysli?

Třeba situaci pádu komunismu, takže něco na tom je. Ale zastavit a přemýšlet, jestli se ženeme správným směrem, protože my už nejdeme, my se ženeme ve vyspělé části světa. Ale jinak si myslím, že to je dlouhodobý proces, který nakonec je vysledovatelný třeba v šedesátých letech, hnutí Hippies má svoji dynamiku, svět se k tomu vrací novodobě. Myslím, že jsou to ekologové, kteří nejvýrazněji volají po tom, že je třeba přemýšlet, že je potřeba se nehnat bezhlavě za tím, jestli budeme mít dvě nebo deset praček v domácnosti, protože v tom netkví kvalita života. Na druhé straně jediná dějinná událost nebo něco takového nemůže ten proces vyřešit. Ten proces trvá, bude trvat a já doufám, že vyspělý svět, především západní Evropa teď, když dosáhla toho, po čem toužila, to znamená, víceméně nějakého propojení a spojení do velkého silného celku, který má na to, být globální zásadní silou ve světě, takže západní, že Evropa…, už nemluvme o západní a východní, si uvědomují, že její propojení by nemělo být jenom o rychlejší výměně zboží, snazším finančním operacím vzhledem k jednotné měně, o vyrovnání pozice Spojených států ve světě, ale že by mělo být také o redefinici, nebo znovupromyšlení odpovědnosti a role Evropy ve světě, protože Evropa je ještě pořád malý kousek světa. Když člověk stráví nějakou dobu jinde, tak zjistí, že Evropa je centrem světa jenom pro nás, pro Evropany, už vůbec ne pro Indii, už vůbec ne pro Afričany, pro většinu obyvatel na planetě Evropa není centrem světa. To jen my tady máme ten pocit, že žijeme ve středu světa.

Jste přesvědčen ale, že Evropa bude schopna dostát takové výzvě a uvědomit si toto, až dojde k úplné integraci? Ptám se proto, že zde máte jinou velmoc, Spojené státy americké, které integrací prošly před stovkami let a není asi možné mluvit zcela o tom, že by si uvědomily, jakou roli mají v tom světě a ke globálním výzvám, které tady jsou, jako boj proti chudobě a podobně.

Ony si svoji roli uvědomují, jenom mají jiné představy o tom, jak se věci řeší, já si myslím. Pokud, respektive jestli Evropa bude schopná tomu dostát, či ne, nevím. Já si myslím, že je šance, že ano, patří mezi ty, kteří se o to budou snažit, byť tím malým milimetrem a doufám, že se tak stane, protože jinak se náš život v Evropě, který postupně začíná být po hmotné stránce zcela saturován, vyprázdní. Nečeká to nás, naši generaci, ale čeká to ty generace příští. Vyprázdní se a vlastně přestane tam chybět cokoliv, za čím jít dál, protože to hromadění více kusů domácích spotřebičů a ještě rychlejších aut, ostřejších žiletech a silnějších vysavačů nám nepřinese žádný nový potenciál, nepřinese nám v podstatě smysl života. Já si myslím, že Evropa, pokud nedojde k tomu, že její role je nyní v tom, aby investovala maximum svých kapacit, financí a lidí do vyřešení nejchudších částí světa, tak zklame, zklame šanci, kterou má. Pokud se jí to podaří, tak si myslím, že je šance, že během několika desítek, mnoha desítek možná let dojde k jakémusi částečnému vyrovnání nebo zastavení toho strašlivého rozdílu, který se neustále zvětšuje a který prostě musí jednou dopadnout špatně, vzato i z pragmatického hlediska, myslím rozdílu mezi globálním Jihem a Severem nebo euroamerickou civilizací.

Když se vrátím ke stavu české společnosti, vy jste v rozhovoru pro Mladou frontu DNES 3. května v roce 2003 odpovídal na otázku, co vás v této zemi, rozumějme v České republice, štve. Řekl jste doslova: "Strašně mne vždycky překvapí, jak málo si tu důvěřujeme. Dokonce, i když pořádáme veřejné sbírky, někteří lidé nám dají peníze a řeknou: 'Ono se to stejně rozkrade.' Je to nedůvěra vůči politikům, sousedům, vůči podnikatelům, kterým se nevěří, že to můžou dělat normálně, poctivě a že být bohatý neznamená být zloděj," konec citátu. Kde se podle vás bere tak velká míra nedůvěry, o níž hovoříte?

Nejsem sociolog, ale mám pro to jakési vysvětlení a myslím, že se to skládá z několika faktorů. Jedním z nich je opět minulost. My jsme žili v režimu, který nás nutil, učil a schvaloval lhaní. Lež byla běžným prostředkem denní komunikace. Rodiče lhali svým dětem, protože se báli, aby děti neřekly něco nahlas ve škole. Učitelé lhali svým žákům, protože se báli říct pravdu. Lidé si lhali navzájem. Lež se stala úplně normálním běžným způsobem komunikace, to přece není v pořádku, to je jeden důvod. Druhý důvod je možná v jakési české skeptičnosti, nebo v tom, že jsme tady nějak zvyklí ve všem hledat nějaké jiné vysvětlení, jiné důvody, hledat v tom něco, co je pod povrchem. Já si myslím, že to možná souvisí s tím, kde žijeme, čím jsme si prošli, možná to trošičku souvisí s nějakým slovanstvím, protože v Rusku to je, pravděpodobně po Sovětském svazu, úplně typické. Tam nikdo nevěří ničemu, co je na povrchu. Všichni věří, že každá věc má nějaký jiný příběh, že věci se nedějí podle toho, co se říká a co se ukazuje, ale dějí se podle něčeho, co se odehrává kdesi za zrcadlem, že vlastně společnost se řídí pomocí tajných služeb, zvláštních uskupení a tak dále. Prostě dnešní obyvatelé Ruska nevěří realitě, kterou vidí, a očekává, že ta skutečnost je úplně jiná. Já si myslím, že to je především otázka komunismu a že to chce prostě čas a že to chce také to, aby se ten celý trh, on je to svým způsobem trh, vybírání peněz, podpora charity a podobně, aby se vyčistil, aby se zpřísnily zákony, aby se co nejtvrději postupovalo proti těm, kteří čas od času se najdou a snaží se podvádět. Není divu, podvodníci se najdou všude, mezi umělci, politiky, obchodníky, proč by se neměli čas od času najít mezi lidmi, kteří o sobě tvrdí: "My jsme ti dobří, my děláme dobro, dejte nám na to peníze." Mne to nepřekvapuje, podvod je prostě něco, co se může vyskytnout v jakékoliv lidské činnosti. Cesta k tomu je skutečně čas, zpřísnění zákonů, dobré příklady a maximální transparentnost organizací, které se ucházejí o peníze, to znamená, když peníze vyberou, tak nejenže je dobře použijí, ale musí věnovat energii a čas na to, aby ty svoje účty předložily v pochopitelné, otevřené formě dárcům a veřejnosti. Věřím, že se to postupně zlepší.

Říká v rozhovoru pro BBC někdejší studentský vůdce, zakladatel společnosti Člověk v tísni, dnes šéf humanitárních operací této společnosti Šimon Pánek. Děkuji za to, že jste pořadu Interview BBC věnoval svých třicet minut. Někdy příště na shledanou.

Na shledanou.

Takové bylo Interview BBC.

Transkripci pořadu pořizuje společnost NEWTON I.T. Přepis neprochází jazykovou úpravou BBC.

 
 
Interview BBCArchiv Interview
Záznamy a přepisy odvysílaných rozhovorů
 
 
NEJNOVĚJŠÍ:
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí