Miloslav Petrusek, sociolog
Úterý 11. června 2002


Poslechněte si rozhovor v MP3

Přepis rozhovoru


Téměř třicítka politických stran a hnutí se uchází o hlasy při volbách do Poslanecké sněmovny. Prezident Václav Havel považuje současný počet politických stran v České republice za pozitivní.

Václav HAVEL /zvukový záznam/: Já myslím, že to je dobré, protože to svědčí o jakési vůli té společnosti se politicky strukturovat, o otevřenosti toho systému, samo sebou, že mezi těmi stranami jsou asi mnohé, které vznikly jen proto, že nějaký člověk chce být předsedou strany, tak jí kvůli tomu založil, to nelze vyloučit, ale to patří k věci.

Slova prezidenta Václava Havla. Nejen o volbách bude následujících 30 minut. Vítejte při poslechu půlhodiny otázek a odpovědí, od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl profesor sociologie, bývalý děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Miloslav Petrusek. Vítejte v BBC, dobrý den.

Dobrý den.

V květnu 2000 jste reagoval na článek Václava Klause nazvaný "Poznámky k Hayekově "nově knize"". V něm Klaus napsal na adresu sociologie, jakožto vědního oboru, několik nelichotivých slov. Vy jste se sociologie zastal, je podle vás nutné se sociologie jako vědního oboru zastávat?

Na tu otázku není úplně jednoduchá a jednoznačná odpověď, jako koneckonců na žádnou otázku. Ale v tomto případě se dá odpovědět asi takto, na jedné straně je nutné se sociologie zastávat proto, že 40 let byla sociologie ve velice obtížném, složitém postavení, byla značně diskreditována tím, že byla kontaminována marxistickou ideologií neobyčejně obtížně atd. Na druhé straně si myslím, a to je důležitější, sociologii není třeba dnes už obhajovat, žijeme ve světě v němž je sociologie pokládána za, abych použil to neoblíbené sousloví, standardní vědu, tzn. je tedy uznanou vědní disciplínou, která má své vědní instituce, má samozřejmě své vysokoškolské učitele, má studenty. Chtěl bych říci, že každý rok se v České republice hlásí ke studiu sociologie kolem tisíce, v některých letech to bylo kolem dvou tisíc, dokonce, uchazečů o studium, takže si myslím, že dokonce i ve veřejnosti existuje dnes již poměrně jasné povědomí, co to sociologie jako věda je.

Nelichotivé poznámky na adresu sociologie tak vypovídají především o tom, kdo je pronáší, než o oboru, který je zmiňovanými poznámkami zpochybňován?


Já si myslím, že zpochybňovat jiný obor než svůj vlastní, to prostě patří tak říkající k folklóru intelektuálních profesí.

Ještě řekněte, že vy byste zpochybnil ekonomii jako vědní obor?


Ekonomii bych nezpochybnil, ale některé ekonomy nesporně. Já samozřejmě tuto zkušenost mám právě z akademické obce Univerzity Karlovy, i z učené společnosti, vím, že je naprosto obvyklé a běžné, že zejména představitelé tzv. tvrdých nebo exaktních vědních oborů s naučenou radostí a razancí kritizují, ironizují ty vědní obory, které pokládají za tzv. měkké, nestandardní, neexaktní, prostě všechno co se nedá měřit, jednoznačně vyjádřit v rovnicích nebo v nějakých formálních vzorcích atd., to je pokládáno za méně hodnotné, ale zejména každý má za to, že předmětu té vědy rozumí. Každý z nás je koneckonců estetikem, aniž estetiku vystudoval, každý z nás je koneckonců sociologem, protože žije ve společnosti, každý z nás může být religionistou, protože koneckonců nějaký vztah k Bohu má, ať už kladný nebo záporný, tzn. že všechny ty vědní obory, které se zabývají lidskými vědami jsou přirozeně k tomu, aby byly napadány, více náchylné, jsou otevřenější tomu útoku.

Pokud bych vás měl požádat o to, abyste někoho nebo něco označil souslovím "škůdce sociologie", kdo nebo co by to byl, bylo?


Velice nerad známkuji, nerad přilepuji nálepky a dokonce nerad zkouším na fakultě, takže nečekejte, že bych uvedl nějaká jména, nějaké konkrétní škůdce oboru. Já si myslím, že škůdci oboru jsou v oboru samém, dřív to byli ti, kteří reprezentovali tu, řekl bych, výraznou ideologickou větev, ideologickou orientaci sociologie, právě tu těžkou ideologickou zátěž, kterou si sociologie nesla, dnes jsou to prostě ti, kteří sociologii dělají špatně, kteří jí kompromitují svojí nízkou profesionalitou.

Značná část veřejnosti si spojuje sociologii, vědu o společnosti, především s průzkumy veřejného mínění. Především nyní před volbami byla veřejnost téměř každý den médii zásobována výsledky šetření nejrůznějších agentur. Jak čte zmiňované průzkumy profesor sociologie?

Tak zaprvé, je čtu, to si myslím, že je podstatné sdělení. V žádném případě je nezlehčuji, nezlehčuji jejich význam ve společenském životě, čtu je koneckonců se zájmem, ale i samozřejmě s vědomím toho, že důsledky těchto výzkumů mají omezenou platnost časovou, protože zachycují vždy veřejné mínění nebo stav politických preferencí a orientací jen k určitému bodu, preference se proměňují atd., takže číst předvolební výzkumy staré, řekněme, dva měsíce může být po těch dvou měsících komické. Nicméně si myslím, že tu výpovědní hodnotu všechny ty výzkumy mají, koneckonců jinak by se nedělaly.

Mohu vám ale připomenout vaše slova z roku 1998. Vzpomeneme si, že tehdy předvolební prognózy výzkumnickým agenturám nevyšly a vy jste v Rozhovorech v Lánech s prezidentem republiky Václavem Havlem doslova řekl: "Všechny naše výzkumné agentury se zmýlily, zmýlily se do té míry významně, že z toho jako sociolog mám upřímnou radost."

Já jsem tehdy tímto výrokem spíš chtěl ironizovat nebo karikovat v jisté nadsázce formulační to, jak obrovský, enormní a extrémní význam se těm výzkumům přidával. Dokonce se mluvilo, a to vycházelo z analýzy výsledků volebního chování v Polsku, dokonce se mluvilo o tom, že předvolební výzkumy mohou významně ovlivnit volební chování lidí atd., v Polsku se to dokonce prokázalo. My víme, že několik dní před volbami je vždycky striktní zákaz publikování výsledků možných volebních preferencí, volebních orientací a ten důvod je velice prostý, protože ta část nerozhodnutých se může rozhodovat právě na základě toho, jaké informace o volební orientaci a volebních preferencích svých spoluobčanů dostane, na základě těchto informací se prostě může ta vlivná a nezřídka rozhodující část populace rozhodnout. Z tohoto hlediska si myslím, že ty předvolební výzkumy prostě bagatelizovat v žádném případě nelze, ale na druhé straně jim nelze připisovat větší než, řekl bych, informační a orientační význam.

Není ovšem velké množství výzkumů a jejich častá citace v médiích do jisté míry náhražkou skutečně vážných předvolebních témat v předvolební kampani?


Já si myslím, že nepochybně ano, myslím si, že nepochybně ano a lze pro to uvést několik důvodů. Zaprvé, ty analýzy předvolebních preferencí vycházejí sice na základě rozboru dat, které jsou opřeny o reprezentativní soubory, ale my se většinou nedozvídáme, jak vypadá ta struktura těch lidí, kteří preferují, já nevím, levicově orientované strany, pravicově orientované strany, liberálně, konzervativně ... My prostě nevíme nic, řekl bych, o tom sociálně strukturním pozadí tohoto předvolebního rozhodování. Nevíme nic o tom, jak je ta předvolební orientace potencionálních voličů strukturována například podle věku, je velice důležité, jak se rozhodují kategorie dospělých, starých, na rozdíl od mladých, velice důležitá je kategorie prvovoličů a to my se samozřejmě z těch předvolebních výzkumů nedozvíme, ale, a to bych chtěl zdůraznit, to není moje kritika činnosti těch agentur, které jsou ostatně u nás neobyčejně seriozní, což chci opět zdůraznit a podtrhnout, to není jejich kritika, ony prostě ani jinak postupovat nemohou, protože ony odpovídají v podstatě v rámci tržního mechanismu na poptávku a ta poptávka zní: "Chci rychlou informaci o tom, kolik procent lidí bude volit tu nebo onu stranu, kdyby se volby konaly dnes." Na tuto otázku je nutné odpovědět rychle, tzn. na základě rychle provedeného dotazníkového nebo anketního šetření, a to detailní zpracování se potom může provést ex post.

Jaké otázky si v souvislosti s výzkumy veřejného mínění a jejich výsledky, které jste bezesporu, jak jste sám přiznal v tomto rozhovoru, četl, kladete nejčastěji?

Na tu otázku asi těžko mohu odpovědět, mně se totiž zdá, že pro profesionála to sledování těchto výsledků předvolebních průzkumů je poněkud únavné, protože ona se nám tam pořád střídá ODS, ČSSD, samozřejmě v tom předvolebním týdnu tady nemáme koneckonců právo ani jmenovat ty politické strany, ale ony se nám v tom čele střídají a teď sledujeme, jestli ta strana, jestli pan prezident už nehodlá jednat, získá tolik procent hlasů nebo tolik procent hlasů, to je samozřejmě poněkud únavné. Já si nad tím žádné zvláštní otázky nekladu, protože, a snad vás tím mírně překvapím, protože si nemyslím, že volby, které nás čekají by měly být nějakým zvlášť dramatickým aktem nebo zvlášť dramatickým přelomem ve vývoji české společnosti.

Vaše odpověď na další otázku, jde o páté parlamentní volby od listopadu 89, v čem především budou odlišné od voleb předchozích, tudíž zní jak?

Samozřejmě, že budou zásadně odlišné od prvních voleb po listopadu 1989, to ví každý, tehdy naše politická scéna nebyla strukturována, neměla jasně vymezené ani póly, ani střed, tehdy jsme všichni hlasovali téměř jako bychom volili kandidáty Národní fronty a hlasovali jsme spontánně, hlasovali jsme rádi, volební účast byla obrovská, řekl bych dokonce extrémně, nadnormálně velká. Od těchto voleb se budou tyto volby lišit, tak jako se lišily už i ty volby předcházející, ten zásadní rozdíl bych viděl v těchto dvou věcech, Zaprvé, volič dnes bude k volební urně přistupovat jako volič zkušenější, jako volič informovanější, který už ví, co to znamená žít v demokratickém politickém systému, který má více či méně politické strany, s více či méně jasnými politickými programy atd. Má současně zkušenost s tím, jak se politika dělá, jak vypadá mechanismus reálného politického života, jak vypadá, tak říkajíc, demokracie v chodu a v praxi, to je to, čemu říkáme volební, koaliční potenciál jednotlivých politických stran, to už volič ví, volič už tuší, že po volbách může dojít k různým smlouvám takovým či onakým mezi politickými stranami, které k sobě mají programově dosti daleko, tuto zkušenost náš volič už udělal. Jaké závěry z té zkušenosti odvodí, to je samozřejmě dosti obtížné předpokládat, protože koneckonců ani politologové se neshodují v tom, zda ten předcházející smluvní vztah byl dobrý nebo špatný, že politologové neradi používají těchto hodnotících soudů.

Nebude volič unavený, znechucený a k volbám ho přijde množstevně méně než ve volbách předchozích?


Chtěl jsem říct, že tím druhým momentem, který bude charakterizovat naše volby bude to, o čem vypovídá jeden z výsledků předvolebních výzkumů a ten se tentokrát netýká volebních preferencí, ale týká se toho čemu pan prezident říká obecně "nálada" a ta nálada v tomto případě nebo v tomto časovém momentu je, tak říkajíc, ne příliš pozitivní. Poslední výzkum, který jsem viděl, říkal, že 81 % dotázaných, a to je číslo obrovské, je nespokojeno s politickou situaci v naší zemi. Ten pojem "politická situace" v naší zemi bychom ovšem museli dešifrovat, býti nespokojen s politickou situací může znamenat dvě věci, buď býti nespokojen v tom smyslu, jak jsme byli nespokojeni s totalitním režimem v minulých desetiletích, tzn. být, tak říkajíc, radikálně distancován od toho politického systému. Na druhé straně to může znamenat prostou únavu z toho, že už jsme si zvykli na to žít v demokracii, to je to čemu kdysi říkával můj nebohý strýc, který mě zasvěcoval do tajů demokratické politiky v podmínkách totalitního režimu, když mi vyprávěl o první republice, to je to, čemu lidé vždycky říkali: "Politika je svinstvo". To je samozřejmě slogan, který je snad tak starý, jak je stará politika, protože politika se vždycky vyznačovala tím, že politika byla politikou kompromisů, politika byla uměním kompromisů, uměním rozmanitých dohod, které se samozřejmě tomu elektoriátu ne vždycky museli líbit. S tímto psychickým naladěním část voličů nepochybně k volbám přijde, a to může znamenat volbu pro demokratický systém ne příliš šťastnou, anebo k volební urnám nepřijdou. Myslím si, že lze důvodně předpokládat a ten trend je obecný a je to příznak koneckonců všech demokratických systémů, že ta volební účast klesá, snižuje se, viděli jsme to například ve Francii, že v posledních dnech, kdy ten francouzský elektoriát se zmobilizoval teprve tehdy, když tak říkajíc jako Hanibal před branami Říma stál Le Pen, tedy před Elysejským palácem, to je nepochybně pravda, že se zmobilizovali, ale za týden na to šli k volbám znovu a po mobilizaci bylo veta, bylo odtroubeno, takže myslím si, že ta situace bude poněkud podobná.

Hovořil jste o fungující demokracii v České republice. Ovšem volby do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční za několik dní, budou přeci jen v něčem výjimečné - a to v počtu politických stran, které se ucházejí o hlasy voličů, kandiduje jich zhruba třicítka. Prezident Václav Havel k tomuto číslu říká:

Václav HAVEL /zvukový záznam/: Já myslím, že to je dobré, protože to svědčí o jakési vůli té společnosti se politicky strukturovat, o otevřenosti toho systému, samo sebou, že mezi těmi stranami jsou asi mnohé, které vznikly jen proto, že nějaký člověk chce být předsedou strany, tak jí kvůli tomu založil, to nelze vyloučit, ale to patří k věci. Já mám dojem, že ten systém má být otevřený, že mají strany podobně jako podniky v ekonomice, že mají vznikat, zanikat, že to patří k tomu politickém pohybu, zdravému politickému pohybu a jsem rád, že jich je 28, i když do parlamentu se jich zdaleka tolik nedostane, to je zřejmé.

Slova prezidenta republiky Václava Havla. O čem podle vás zmiňované číslo vypovídá?

Já bych řekl, že to svědčí o, tak říkajíc, normalizaci naší politické scény. Já si pamatuji, a jestli dovolíte, abych tu historku pověděl, na svého dědečka, který měl volební lístky z voleb v době první republiky, já nevím, snad z roku 1932, 1933 a těch volebních lístků byla tak obrovská hromádka, že on si do smrti pomocí těchto lístků utíral břitvu, takže těch politických subjektů, které přistoupí k volbám nebo se budou ucházet o přízeň voličstva může být téměř, jak by pan prezident řekl, tisíc a jedna politických stran, seskupení, hnutí atd. a bude to svědčit o tom, že společnost je strukturovaná, diferencovaná, přičemž je nesporné, že v každé demokratické společnosti budou existovat strany dominantní, strany okrajové, strany profilované, strany s výraznými programy a proti nim budou samozřejmě strany neznámé, strany nové, strany efemérní, ale já bych dokonce řekl strany recesistické. Podívejte se na některé strany, které se objevily, tak říkajíc, za deset minut dvanáct, před volbami a vstoupily do volebního boje.

Především Balbínovu stranu máte na mysli?

Nejen, tak samozřejmě je tam několik takových stran, vy si jistě budete pamatovat, že kdysi byla strana stoupenců piva, nebo přátel piva, byla strana ...

Erotická.

Ty recesistické strany samozřejmě existovat budou, svědčí to koneckonců o tom, že jsme neztratili smysl pro humor, ale já se toho množství politických stran nebojím, myslím si, že to svědčí současně také o tom, že jsme evropskou zemí, že nesměřujeme k tomu americkému volebnímu typu, i když na druhé straně ten souboj se opravdu rozehrává mezi dvěma velkými subjekty, to prostě každý politický subjekt, to samozřejmě každý na první pohled vidí.

Když jste před čtyřmi lety glosoval českou politickou scénu řekl jste doslova: "Zdá se mi, že politická scéna jde ve své kvalitě rapidně dolů, jestliže se věcný programový spor přenáší na úroveň sporu osobního." Od pronesení těchto slov uplynuly čtyři roky. K jaké změně, co se kvality české politické scény týče, od té doby došlo?

Odpověď může být stručná k žádné, odpověď může být složitější a bude znít takto, já jsem dokonce mluvil v té souvislosti o barbarizaci politické scény, ale to jsem samozřejmě přeháněl a dramatizoval stav věcí. Já si myslím, že ta personifikace politických sporů svědčí o jisté nevyspělosti a nedozrálosti naší politické kultury, to na straně jedné, ale na druhé straně svědčí o tom, jak obrovskou roli hraje medializace politiky. To, že politika se stává součástí, řekl bych, toho mediálního, jak tomu říká Bodryárd, simulákrového světa, to si přímo vynucuje atraktivizaci politických událostí a politická událost bez konkrétní osoby, která je nějakým způsobem přiblížena tomu potenciálnímu voliči, bez atraktivizace se prostě neobejde. Média potřebují skandál a koneckonců ona je svým způsobem potřebuje i politika, kdyby to divák viděl, tak bych udělal tzv. americké uvozovky, k tomu slovu potřebuje. Já sám tu potřebu samozřejmě nemám. Byl jsem teď několik dní ve Francii a když jsem se vracel, tak jsem pronesl větu: "Již se těším, jaký skandál se odehrál v době, kdy jsem v Čechách nebyl," protože je přirozené, že ve Francii nikoho česká předvolební scéna nezajímá. Dočkal jsem se skandálu, týkal se předsedkyně jisté politické strany a myslím si, že to zase nesvědčí o ničem jiném než o tom, že skandál, tak říkajíc, už patří ke koloritu naší politické scény, politického chování a politické kultury.

Připomeňme si české politiky ve výrocích, které zazněly před těmito mikrofony v uplynulých dnech. Hovoří předseda ODS Václav Klaus.

Václav KLAUS /zvukový záznam/: Proto bojujeme se všemi těmito nešvary, a to co se tady zahnízdilo, to je, jak jsme řekli, návrat starých časů. Samozřejmě v trošku módně střiženém oblečku, ale on ten Špidlovský obleček o moc lepší než obleček posledních komunistických reformátorů opravdu není.

Václav Klaus. Nyní slova předsedy ČSSD Vladimíra Špidly.

Vladimír ŠPIDLA /zvukový záznam/: Musím říct jasně, čím větší volební vítězství sociální demokracie, nebo čím větší volební výsledek sociální demokracie, tím méně Václava Klause.

A do třetice hovoří předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda.

Cyril SVOBODA /zvukový záznam/: Nepochybně jsem přesvědčen, že především Václav Klaus do žádné Evropské unie nechce jít.

Šéf lidovců Cyril Svoboda aneb důkazy personifikace politiky, tzn. vymezování se jeden vůči druhému. Znamená to, že v době mediální, v době masových médií není šance se personifikace zbavit, protože média zkrátka chtějí vymezování se politiků vůči konkurentům?


Já si ale myslím, že ono to není jenom produktem abych tak řekl postmoderní mentality nebo postmoderního duchovního klimatu. Personifikace byla koneckonců spojena s politikou vždycky. Když se podíváme na politickou, já už se opakuji s tím slovem, mě samotnému už je to protivné, na politickou scénu první republiky, tak tam prostě vidíme výrazné osobnosti, které personifikovaly agrární stranu, které personifikovaly lidovce, které personifikovaly komunisty atd. Já si myslím, že ta personifikace je svým způsobem normální, to co je nenormální je značná míra neslušnosti ve výrocích, které o sobě vzájemně ti politici používají. O stupni politické kultury nesvědčí míra personifikace, ale, řekl bych, míra neslušnosti či slušnosti, které se na jiných lidech, která se ve výrocích o jiných lidech objevuje.

A míra neslušnosti je v České republice vyšší než v porovnání s jinými státy?

Mně se zdá, že přeci jen je, protože my jsme pořád zatíženi, všimněte si, jak to tam znova a znova zaznívá, my jsme zatíženi tou minulostí do té míry, že se tím pořád potřebujeme strašit, my si pořád potřebujeme zaprvé všechno, pokud to jen trošku jde vysvětlit tím, jak jsme 40 let úpěli pod komunisty, přičemž 10 let je dost dlouhá doba na to, abychom tady tomuto alibistickému vysvětlování se už mohli a měli vyhnout ...

Proč se mu vyhnout nechceme podle vás?

Protože si myslím, že ta role té zátěže, těch minulých 40 let už zdaleka není tak silná jak byla, řekněme, v první polovině 90. let. Dnes už ten vliv toho komunistického, tak říkajíc, dědictví, jehož existenci samozřejmě nechci popírat, ten vliv je snížen na jedné straně tou intenzivní, sociální a politickou zkušeností, kterou máme a kterou jsme získali v posledních deseti letech a za druhé také tím, že dochází k výrazné generační obměně, 10 let je relativně dlouhá doba, tj. měřeno sociologickým metrem, to je půl generace a půl generace je dosti dlouhá doba na to, abychom se už přestali navzájem strašit tím, že Špidla nám přinese na praporek sociální demokracie komunismus, nebo Klaus nás zase nepustí do Evropy atd. Politika se neděje tak říkajíc, v sociálním vakuu, ona se děje v sociálně strukturované společnosti a dělají ji nejen politici, dělají jí také normální, obyčejní lidé, kteří jsou většinou, nebo do značné míry přemýšliví a umí si jistý úsudek udělat.

A co když sociální struktura není stále ještě strukturou "normální" ve srovnání se západní Evropou. Tím narážím na další téma: na střední třídu. Před předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny v roce 98 zmiňovali především představitelé ČSSD, že se chtějí zasadit o posílení tzv. střední třídy ve společnosti. Miloš Zeman přirovnával českou společnost k hrušce - tedy úzká skupina bohatých nahoře, slabá střední třída a velká část lidí s nízkými příjmy. "Naše společnost by měla být strukturována jako cibule," řekl tehdy doslova Zeman. "Je třeba mít silnější část bohatších lidí, silnou střední vrstvu a úzkou skupinu lidí s nízkými příjmy," dodal tehdejší předseda ČSSD. Poté, co se menšinový kabinet ČSSD ujal vlády, vystoupil Miloš Zeman s projevem před Poslaneckou sněmovnou, v němž hovořil o svých prioritách.

Miloš ZEMAN /zvukový záznam/: Tato vize je založena na třech pilířích, které by se snad daly shrnout pod jednoho společného jmenovatele a tím je určitá realokace investic, z investic do fyzického kapitálu, do investic do lidského kapitálu, tedy do sociálních investic, přičemž za nejdůležitější formu sociální investice považuje vláda ve svém programovém prohlášení investice do vzdělávání.

Slova Miloše Zemana ze srpna 1998. I když sice není známo, kdo a kdy první použil pojmu "střední třída", jisté je, že už na začátku 19. století se tohoto termínu používalo v Anglii, a to k označení rostoucí skupiny vlastníků, kteří na rozdíl od zahálčivých aristokratů a rentiérů musejí v zájmu zajištění uvádět svůj kapitál v pohyb sami. Analýzy prokazují, že příslušníci střední třídy mají sklon spíš k racionálním než k iracionálním politickým postojům a reakcím, odmítají politický extremismus, hledají spíš politický kompromis než konflikt. Přijde vám, že je střední třída v České republice dostatečně silná, aby neodolala vábení komunismu, a nevstupu do Evropské unie?

Já si myslím, že ten obraz té společnosti jako cibule, který použil Miloš Zeman, je obraz přesvědčivý, protože společnost tak opravdu vypadat má.

A vypadá tak česká společnost?

Zatím samozřejmě nevypadá, protože sociální struktura české společnosti se ještě nevyhranila, nebo nezformulovala do podoby, řekl bych, standardního kapitalismu, kde je ta vrstva mimořádně bohatých lidí velice malá, stejně tak jako je poměrně malá skupina lidí mimořádně, extrémně chudých. Zatím se ty stratifikační nůžky, jak sociologové říkají, tzn. ta míra sociální nerovnosti, stratifikační nůžky se sice rozevřely, ale to neznamená, že ta střední vrstva narostla tak, jak bychom si přáli. Já bych tady nerad pěstoval mýtus střední třídy, který je nejenom mezi sociology, ale i mezi politiky velice oblíbený. Ten mýtus je založený na tom, že lidé jsou dotázáni, kam se mají sociálně zařadit, vždycky se rádi zařadí do střední vrstvy, to je koneckonců ten sociální kompromis, který vždycky a všichni děláme. Já na střední třídu spoléhám v tom, v čem se na ní spoléhali ti, kteří ten pojem poprvé do obecného povědomí zavedli, tzn. já se spoléhám na étos střední třídy, na poctivost, na solidnost, na kultivovanost, prostě na ty ctnosti, které střední vrstvu v minulosti označovaly.

Poslední slova profesora sociologie Miloslava Petruska. Děkuji za rozhovor a na shledanou.


© BBC 2002 Tisk ctrl + p Zavři okno

Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.