František Peřina, generál a bývalý pilot RAF
Středa 8. května 2002

Poslechněte si rozhovor v MP3

Přepis rozhovoru


Začátek května 1945. Druhá světová válka se chýlila ke konci. Z archivu BBC se k událostem z konce druhé světové války dozvíme:

Hlasatel /zvukový záznam/: Když se válka blížila ke konci, vojáci československé západní armády žádali, aby mohli postupovat z Patonovou armádou do Československa a osvobodit Prahu, ale Stalin trval na tom, že do Československa může vtáhnout jen Rudá armáda a Eisenhower mu ustoupil. Československé západní armádě bylo nařízeno obléhat pevnost Darker, kterou hluboko v týle dosud drželi Němci.

Záznam z archivu BBC. Velitel 1. československé obrněné brigády na Západě, generál Alois Liška, na konec druhé světové války vzpomínal před 30 lety těmito slovy:

Alois LIŠKA, generál /zvukový záznam/: Pod naším velením byly jednotky anglické, kanadské, francouzské, byli jsme oloupeni o možnost bojové účasti na našem území v konečné fázi války společně s americkými jednotkami, s níž jsme počítali a na níž jsme se těšili.

Slova velitele 1. československé obrněné brigády na Západě, generála Aloise Lišky. Nejen o konci druhé světové války bude následujících 30 minut. I dnes pro vás vysíláme půlhodinu otázek a odpovědí. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl muž s několika přídomky, například Generál Nebe, Stíhací eso a Rinope. Hostem BBC je účastník západního odboje, československý letec, generál František Peřina. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Děkuji.

Jak se máte, pane generále?

Ještě, česky řeknu jsou, jsou.

Začněme jedním citátem. Pochází z roku 2001, v němž jste oslavil 90. narozeniny. Řekl jste doslova: "Válka pro mě byla něco jako sport, když vám řeknu, že jsem ji měl rád, nebudete mi to věřit." Proč jste měl rád válku?


Protože to připomínalo takovou honbu za vysokou zvěří.

Když se vrátím ještě k onomu citovanému výroku o válce jako o sportu, kterého jste se dopustil 56 let po konci druhé světové války, v níž vám jako letci nesčetněkrát hrozilo nebezpečí. Zmiňovaný citát si také někdo může vyložit tak, že o válce jako o sportu hovoříte se značným odstupem, nebo jste si v průběhu druhé světové války skutečně nikdy neřekl: "Nenávidím válku."?

Ne, nikdy jsem si to neřekl, protože já jsem chtěl válčit a poněvadž já jsem k tomu měl důvod, v první řadě okupace naší země a v druhé řadě moje rodina. Já jsem věděl nebo jsem si myslel, že Němci moji rodinu uvězní, samozřejmě, možná, že také nějak utratí, ale řekl jsem si také, že moje nejbližší rodina, bylo jich osm, tak jsem si řekl, v mé hlavě mi to nějak šustlo, že nejméně desetkrát udělám víc Němců než ta moje rodina, a to byl ten důvod také, ten důvod národní a potom ten rodinný, a to byl důvod, že jsem se snažil ty Němce vynalézat, abych řekl, honit jako tu vysokou tady.

Jak jste uvedl, v životě jste si neřekl: "Nenávidím válku", nicméně válčil jste dlouhých šest let. Bylo během těch šesti let nějaké údobí, kdy jste si alespoň řekl: "Ale války mám plné zuby, byť válčím za své blízké"?

Ne, to jsem si v životě neřekl, já jsem prostě dělal, co mi bylo řečeno, abych dělal, abych tak řekl, mimo to, protože jako jedinec tu válku jsem nemohl vést, musel jsem být pod nějakým celkem a ten celek mi nařizoval ty úkoly, které já mám dělat, ale jak já udělám ten úkol, to bylo zase na mně, čili já říkám, já jsem nikdy v té válce, nikdy v životě, abych tak řekl, jsem o svůj život neměl takové obavy.

Myslíte si, že válka, když zůstanu u vašeho příměru války se sportem, má stejná pravidla jako sport?

Já bych řekl, že jo, protože každý sport je, když jste lepší než ten druhý, tak ho porazíte a já jsem si říkal, že když některý z nich bude lepší než já, tak vis maior, jak se říká, ale já musím být lepší než oni, ono se to dařilo, že v tom bylo kus toho štěstí, to je pravda, ale ...

Ovšem na rozdíl od války ve sportu jen výjimečně lidé umírají.

Podívejte se, vezměte si, řekněme, automobilové závody, kolik jich havaruje, a přesto to dělají. Já jsem v životě neuvažoval, ať to byla válka nebo civilní život potom po válce, že bych byl méně účelný než ten můj protivník, ať už to bylo v práci, ať to bylo jen v myšlení, řekněme, já jsem prostě o tom neuvažoval, že bych mohl porazitelný někým, kdo je jaksi méně, neřeknu cenný, ale méně schopný to udělat.

Nahlédněme do vašeho životopisu. Generál František Peřina se narodil 8. dubna 1911 v Morkůvkách u Břeclavi. Vystudoval letecké učiliště v Prostějově a působil ve 2. leteckém pluku Edvarda Beneše. Byl to opravdu až rok 1929, pane generále, kdy se v Brně konal letecký den, na němž jste sledoval akrobatické umění, vašeho jmenovce Rudolfa Peřiny a vy jste si řekl: "Budu pilotem," nebo to bylo už dříve před rokem 1929?

Ne, to byl moment, kdy mně to utkvělo v hlavě, já jsem si říkal: "Toto chci dělat v mém životě." A dělal jsem to celý ten můj život, abych tak řekl.

Předtím jste neměl vztah k letadlům?


Ne, vůbec. Já jsem o tom vůbec ani neuvažoval, jedině když někdy ve vesnici, kde jsem se narodil, když tam letělo nějaké dopravní letadlo, tak dlouho jsem ho hledal, až jsem uviděl to letadlo, jak letí, ale že bych uvažoval, že bych to jednou také pilotoval, to ne, jen se mi to líbilo, ale ten rok 29, ten to udělal.

Den po zmiňovaném leteckém dni v Brně roku 1929 jste se šel přihlásit na nábor do leteckého učiliště v Prostějově. Ovšem celá věc měla jeden háček. Žádost museli podepsat oba rodiče. Věděl jste, že maminka by asi stěží souhlasila, aby její syn usedl za kokpit a stal se pilotem a tak jste se dopustil malého podvodu. Na místo pilotního kurzu jste na přihlášce vyplnil kurz leteckého mechanika. Maminka přihlášku podepsala a vy jste poté v dokumentu doplnil i pilotní kurz. Měl jste obavy z tohoto podvodu?

Ne, ta žádost, ta myšlenka stát se letcem šla přes všechny překážky. Já věděl, že maminka by to v životě nepodepsala, já jsem to prostě musel udělat, jen jsem si říkal: "Jak dlouho to můžu udržet, aby to ona nevěděla?" A vydrželo mi to čtyři roky.

Celé čtyři roky ...

Maminka nevěděla, že já lítám nebo že se učím lítat.

A tatínek o tom malém podvodu nevěděl, tomu jste se nesvěřil?

Ne, to ne.

A když to - lidově řečeno - prasklo po čtyřech letech, co na to maminka říkala?

Dostal jsem facku, byť jsem měl 24 let, ale takovou facku, že se mi zatmělo v očích.

Nicméně pak musela souhlasit, co se dalo dělat. Peřina už byl pilotem.

Byl pilotem a už v té době, když ona se to dozvěděla, já už jsem měl v tom letectví také nějaké úspěchy, tak ona začínala být hrdá a od té doby už nebyly žádné facky nebo domluvy, naopak když jsme se setkali a ona mohla říct: "Můj Franta tady lítá," tak ona byla úplně nadšená.

Bodejť by ne, když jste zaznamenal mnoho úspěchů. Připomeňme například Curych v roce 1937. Na prestižních mezinárodních závodech v roce 1937 v Curychu se československé národní družstvo i vaší zásluhou dostalo na druhé místo za Německo. Němci ovšem tehdy měli, není-liž pravda, daleko lepší techniku? Měl jste hodně přátel mezi piloty před druhou světovou válkou, například mezi Němci?

Ne, až od toho 37 roku jsem poznal, že ne všichni Němci jako piloti, že jsou, řekněme, nacisti, nebo že by byli drzí nebo takto. Já jsem je poznal i jako džentlmeny.

V sobotu 24. června 1940 jste se oženil. Tři dny poté, v pondělí 26. června, vás už manželka Anna Peřinová byla vyprovodit na nádraží, bylo to olomoucké nádraží. Jak obtížná pro vás byla volba žít s manželkou v Protektorátu Čechy a Morava, anebo odejít, byť jste již v úvodu naznačil, že bojovat ..., dal jste tomu konečně i přednost před svojí ženou.

To nebylo jen to, ale my jsme byli před válkou vychováni takovým stylem, že naše národní cítění bylo nadevše, já jsem viděl a poté také moje manželka, než jsme se vzali, tak ona mi sama řekla: "Já vím, že chceš odejít, ale než odejdeš, já bych se chtěla jmenovat Peřinová." A já jsem měl vlastně takové požehnání od ní, ona věděla, že moje národní cítění je nadevše, bylo to těžké se rozloučit, ale já musím zase říct, že se manželka v tom případě chovala naopak, jakoby se smála a mávala, aby neprozradila ..., poněvadž jsem tam nebyl jen já sám, nás bylo asi šest, když jsme se tak rozjížděli tím vlakem, to jí také nemohu nikdy zapomenout, že pro mě v té době byla taková strašná posila.

Další téma: druhá světová válka. Druhá světová válka začala 1. září 1939, kdy Hitlerovo Německo napadlo Polsko. Krátce před vypuknutím a v průběhu druhé světové války se zformovala československá armáda v zahraničí. Archivy BBC se o této události zmiňují následovně.

Hlasatel /zvukový záznam/: Historie československé armády za druhé světové války začala už 15. března 1939. Tehdy první čeští vojáci prchali na Západ s úmyslem bojovat proti Hitlerovi. Už v lednu 1940 se ve Francii zformovala první československá divize, která na jaře a v létě téhož roku bojovala na Marně, na Seině a na Loiře. Na francouzské frontě zasáhli také čeští letci, kteří sestřelili 170 letadel, z nichž 32 padlo.

Stojí v archivech BBC. Mezi českými letci, kteří bojovali o Francii, byl i František Peřina. Nakolik obtížné pro vás bylo dostat se z Československa, respektive z Protektorátu Čechy a Morava do Francie a zapojit se do bojů o Francii?

Jak říkám, začalo to v Olomouci tím rozchodem s mojí manželkou, tím vlakem jsem přijel do Ostravy, z Ostravy pod vlakem jsem se nějakým způsobem dostal do Bohumína, který byl už v polských rukou a tam náhodou jsem se setkal ve vězení s nějakým policajtem, který mě poznal, já poznal jeho, on totiž byl účetním desátníkem u mé letky, u naší letky a když to Poláci zabrali, tak se jako příslušník Bohumína stal policajtem, měl jsem určité výhody, protože on mě z toho vězení vytáhl, potom se mnou krásně zacházeli. Z toho Bohumína jsem byl zavolaný do Krakova, kde jsem se už přidal k těm jiným, kteří už tam byli, tam jsme letci, většinou letci podepsali na pět let smlouvu do cizinecké legie, ale bylo nám řečeno, že kdyby vypukla válka, že nás zaručeně z té cizinecké legie francouzská vláda vytáhne a zařadí nás do francouzských leteckých jednotek, a to se také stalo.

V souvislosti s vaším jménem je především velmi často zmiňován nálet Němců na Paříž. Při něm jste se pustil do boje se 60 německými messerschmitty. Později jste k této bojové akci řekl, opět citujme doslova: "Věděl jsem, že jdu na jistou smrt, ale musel jsem kamarádům pomoci. Všechno jsem vsadil na moment překvapení a znalost německé taktiky." Jak dlouho jste studoval německou taktiku?


Abych tak řekl od počátku té skutečné války, poněvadž to nepotřebujete dlouho vidět, co oni dělají, nebo co jsme my dělali, co byly naše úmysly. Člověk si říká: "Co bych asi dělal já, kdybych byl na jejich místě?" Ale to už jsem viděl na svoje vlastní oči, že když byla nějaká skupina těch messerschmittů napadena nebo nějak v nebezpečí, tak vždycky dělali ten velký pruh, aby jeden druhého chránili atd.

A vy jste útočil proti 60 messerschmittům, které vytvořily kruh, tak jste útočil z jaké pozice?

Přímo, abych tak řekl, já měl určité převýšení, takže já jsem se ani nedíval koho si vyberu, tam jich bylo tolik, že který se mi namanul, abych tak řekl, před nosem ...

Tak jste pálil.

Ale viděl jsem, když jsem viděl, že hořel, tak jsem se odpoutal a nevím, jestli to byl on sám nebo někdo jiný, to napálil potom do mě, takže ...

Vy jste tedy při osamoceném útoku na 60 německých letounů jeden messerschmitt sestřelil. Němce jste zdržel, tím jste ochránil své kamarády, ale byl jste téměř také sestřelen. Váš stroj vyšel ze střetu s messerschmitty s 15 zásahy z kanónů a 77 průstřely. Měl jste prostřelenou pravou paži, v noze 18 střepin od granátů, přesto jste dokázal s těžce poškozeným strojem přistát. Jak jste s ním přistával?

Já jsem původně chtěl letět do Paříže.

S tím poškozeným strojem?


S tím poškozeným letounem, je to taková ironie, ale poněvadž my jsme byli ubytováni na mém vlastním letišti v klášteře a tam byla nemocnice, kde byli jen jeptišky jako zdravotní sestry, tak v mé mladé hlavě to nějak stouplo, kde to bude lepší, v nějaké civilní nemocnici v Paříži nebo tam, ale když jsem byl asi 30 kilometrů od Paříže, tak těmi vracejícími se německými bombardéry, když letěly z Paříže, tak ještě bombardovaly to letiště, tak tam jsem přistál. Jenomže před přistáním jak jsem pohnul tou plynovou pákou, tak se mi motor rozběhl na největší obrátky a já jsem to nemohl nijak zastavit a už jsem byl tak blízko nad letištěm, že kdybych se snažil přistát, tak jsem byl tam někde v barácích nebo něco, tak jsem musel letět ještě jednou, znovu ještě jeden okruh, doufal jsem, že to vydrží tak, jak to je a pak když jsem nastavil na přistání, tak jsem to vypnul a přistál jsem mezi krátery na tom letišti.

Ale nicméně tam jste musel čekat na pomoc, prostřelenou ruku, v noze 18 střepin od granátů. Jak dlouho jste čekal na pomoc?


Docela několik minut, protože to letiště bylo bombardováno několik minut před tím, než jsem tam přistál, takže ti vojáci, co to letiště obsluhovali a doktor, ti samozřejmě se rozběhli někam se ochránit a já tam seděl v aeroplánu, já jsem se nechtěl pohnout, protože jsem nevěděl, co mám, jaké mám zranění, tak jsem čekal, až tam potom přišel doktor, jako poslední, jako obyčejně, a tak mě z toho letounu vytáhli a odvezli mě do tamní nemocnice.

Jak dlouho jste se léčil v nemocnici z prostřelené paže a zraněné nohy?

Čtyři dny.

Pouze?

Poněvadž Němci už byli potom tak blízko, že mi řekli, že jsou asi 12 nebo 10 kilometrů od nemocnice, tak jsem z té nemocnice odešel a šel jsem na nádraží, které nebylo moc daleko a tam ještě jel poslední vlak do Paříže, tak jsem do něho nasedl a odjel do Paříže.

A pak jste, když to řeknu hodně vulgárně, ukradl letadlo a ...


Potom samozřejmě a ...

Přeletěl Středozemní moře a přistál v Africe.

Přistál jsem v Alžíru.

To bylo jediné řešení vzít letadlo a přeletět do Afriky?

Tam byly dvě možnosti, poněvadž jako stíhač jsem pozbyl můj letoun, čili dostat se do Afriky šlo buď lodí, nebo nějakým, řekněme, bombardérem, které tam taky chtěly letět, kdyby v tom bombardérů bylo nějaké místo. Bylo mi navrženo, že tam je takový malý aeroplán, takový malý sportovní aeroplán tam byl na tom letišti, tak nějaký četař se mi nabídl, že se podívá po nějakých těch letištích po nějakém tom bombardéru, jenže jak jsme přistáli, tak první věc byla ta, že jsem tam viděl malé letadlo, žádný bombardér už neexistoval. To byla jednoduchá věc, viděl jsem, že je to plné benzínu, tak jsem to prostě nahodil a odletěl do toho Alžíru.

Později jste přiznal, že to byl druhý okamžik ve vašem životě, ve kterém jste pocítil strach. První byl při setkání se 60 messerschmitty, toto byl druhý okamžik, ve kterém, jak říkáte, jste se modlil. Jste věřící?

Ne, že bych řekl, jsem kor tak věřící, ale já vím, že někde tam musí být taková síla z toho vesmíru, že je něco, co musí to řídit, nedá se nic dělat a věřte mi, ne že bych chodil pořád do kostela, ale když mám možnost, já si do toho kostela zajdu, jestli je to katolický, nebo evangelický, já jsem totiž evangelický, ale říkám, děkuji tomu Bohu, nevím, co to je, já děkuji tomu Bohu, že mi ten život takto řídil, poněvadž já říkám, že bez toho bych tady asi nebyl.

Když se dostaneme do Afriky, vy jste se poté z Afriky dostal do Anglie. V Anglii František Peřina během druhé světové války sloužil jako doprovodný stíhač bombardérů, o službě u Královského letectva říkáte, že to byla: "Nuda, protože nebylo moc co střílet." Je to opravdu tak?

To je opravdu tak.

Proč nebylo během vaší služby u Královského letectva co střílet?

Protože my když jsme založili letku, tak se blížil konec Battle of Britain, zasáhli jsme ten poslední týden v tom, a já jsem potom dostal akutní zánět slepého střeva, chytlo mě to asi ve 20 tisících, ale přistál jsem s tím, vytáhli mě z toho letounu, dali do sanitky a odvezli do špitálu, do nemocnice, ale to je jaksi vedlejší. Potom když Battle of Britain přestala, tak my jsme byli celá letka přes noc z toho /nesrozumitelné/, kde jsme se formovali a účinkovali, tak nás, tu letku když já jsem byl ještě v nemocnici, tak nás přesunuli do Liverpoolu a tam už byl potom jen doprovod konvojům nebo hlídkování atd., hlavně byl potom doprovod konvojům na moři a až potom v pozdější době začaly doprovody bombardérům. Napřed to bylo jen takových pět, šest letounů, bombardérům, takové starší typy a potom začalo víc a víc a pak když přišli Američané, tak toho samozřejmě bylo ještě víc, takže potom se zformoval celý wing, to už byly tři skvadrony a teprve při tom jednom doprovodu jsem měl tu možnost si zase zastřílet pořádně.

Kdy jste se vrátil, pane generále, do svobodného Československa, už osvobozeného?


Já jsem se vrátil 17. července, já jsem v té době už byl jako styčný důstojník na velitelství letectva, tak už jsem s tou letkou neměl ty vztahy, nebo abych tam letěl se spitfirem, tak nás ..., my jsem přiletěli "dakotou".

Pak ovšem, zhruba po čtyřech letech, jste byl donucen opět usednout do kokpitu, a to do malého Sokola a opustit Československo, protože vám hrozilo vězení. Bral jste hrozbu komunistického lágru a útěk z Československa, ze země, kterou jste měl rád a za níž jste bojoval, jako křivdu?


Rozhodně, to je ... Z nás tomu nikdo nevěřil, nejen já, ale já bych řekl, že skoro žádný, kdo inklinoval ke komunistům a byli mezi námi také takoví lidé, ale ti, co jsme skutečně věřili, že ta válka, ta naše zem bude zase tak krásná a úspěšná jako byla před válkou nebo než jsme odešli, jo.

Po vaší emigraci jste se po dlouhých 43 letech vrátil už do samostatné České republiky. Dovedl jste si představit, že byste se nikdy nevracel? Bylo to těžké rozhodnutí vrátit se zpátky do Čech?

Nebylo, to bylo jediné rozhodnutí, které jsem udělal, protože já jsem tady byl na rehabilitaci v těch 90. letech, ale já už jsem se blížil k té osmdesátce a věřme tomu nebo ne, nějaká cikánka v Malackách mi z ruky hádala, že se dožiji 82 let a věřme tomu nebo ne, já když jsem se dožíval těch 82 let, už se to blížilo, tak jsem si říkal: "No, jestli mám umřít v těch 82 letech, já chci umřít doma, já chci umřít v té zemi, pro kterou jsem něco udělal." To je celý důvod, proč jsem tady, ale zatím jsem ještě neumřel, tak já nevím.

Deset let žijete v České republice ...

Ale to byl jediný důvod, proč já jsem tady.

Deset let žijete v České republice, za níž jste bojoval. Z čeho je vám smutno?


Mě mrzí někteří lidé, ne někteří, ale hodně lidí, kteří nemyslí na nic jiného než na peníze, peníze a jak zbohatnout, ať je to tím nebo tím způsobem, ale zbohatnout. Já myslím, že nejlepší život má člověk, když pracuje a pracuje těžce a uzná si svoji práci, že je za to ohodnocený a žije potom jako pořádný člověk. Jen bych si přál, aby ta spousta našich lidí, aby si uvědomila, že jsou skutečné v dobré zemi, v krásné zemi a nesnažit se jen o ty peníze.

Říká generál František Peřina, který byl hostem Interview BBC. Děkuji za to, že jste přijal pozvání této rozhlasové stanice, věřím, že se nesetkáváme naposledy a přeji vám vše dobré a hlavně pevné zdraví. Děkuji za rozhovor a na shledanou, pane generále.

Děkuji také já, na shledanou, protože já jsem rád, že jsem se po čase mohl trochu vyjádřit, co bych chtěl říci atd., já jsem velmi rád, že jste mě sem pozvali.

Díky za váš čas.


© BBC 2002 Tisk ctrl + p Zavři okno

Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.