Jiří Macháček, herec
Pátek 8. února 2002

Poslechněte si rozhovor v MP3

Přepis rozhovoru


Snímek Samotáři a kapela Mig 21, především díky nim zná česká veřejnost jméno Jiřího Macháčka. Vystudovaný doktor práv však začíná za rozhlasovým mikrofonem. Dávno před vznikem Rádia Limonádový Joe se Macháčkův hlas ozýval z Rádia Mama.

Jan Macháček /zvuková ukázka z Rádia Mama/: "Posloucháte to nepochybně pochybené ionizující, fluoreskující, mámivě zářivé, mámivě mámivé Mama rádio, které tančí svůj třaskavý kvik step na rezavých strunách zapomenuté masy. Rádio, které se dotýká rozechvělých chloupků žíznivé sluneční soustavy, rádio všech potulných svlačců a kopřiv, rádio s pohledem plané kravky ... "

Vysílání Rádia Mama se v polovině 90. let lišilo od všech ostatních rozhlasových stanic a soukromá rádia parodovalo. Nejen o rádiu plném rádia, o rádiu plném mystifikace a hry bude následujících 30 minut.

V úvodu k jednomu novinovému rozhovoru, jsem si o vás přečetl, že jste "multiumělecký pohodář". Přiznávám, že do té doby jsem netušil, že někdo takový může existovat?

Ani já to nevěděl, já to netuším doteď. To asi napsal někdo, kdo ten rozhovor se mnou dělal, nebo pochybuji, že bych se takto o sobě vyjádřil.

Někdo takový to byl. Jaké další hrůzy jste o sobě v novinách četl?

Tak já už jsem o sobě četl v novinách, i že nějaká moje stálá partnerka je nějaká studentka DAMU nebo co a vůbec jsem jí přitom předtím neviděl, třeba, tak i takové věci se dočítám, ale já jsem si říkal, že to je asi tak, že člověk se musí k těm médiím postavit jako k možnosti hry, že to je moje jediná šance, jak tam tudy projít.

Pokud byste se k médiím nepostavil jako ke hře, tak byste v nich neuspěl?

Ne, tak třeba dejme tomu, že vaše médium, které je schopno si o té hře povídat a nahlížet jí a odstoupit a oddělit jedno od druhého, tak je docela, myslím, příhodné k tomu, abychom to tady třeba probrali.

Co vám vadí nejvíce na médiích?

Nejvíce mi vadí třebas, když je tam někdo, kdo se neumí vyjádřit jako třeba teď tady já a přitom by měl. No, nevím, jak bych to pojmenoval, nejvíce mi vadí ...

Přijde vám, že si média málo hrají?

Tak každé to médium si vytváří takový svůj svět, ale jde asi o to, jaká skupina za tím světem stojí a jaký je jejich společný pohled na hru a na svět a na realitu a jak sebe sami nazírají a co je pro ně humor a co je pro ně vážná věc a kde mají tuto hranici, tak a já buď s těmi lidmi souzním, nebo nesouzním, takhle to asi je.

Ještě předtím, než se budeme bavit o hře, konkrétně o hraní si za rozhlasovými mikrofonem a v rozhlasovém éteru, tak informace o vás. Vy se přiznáváte k tomu, že jste rozmazlený. Kdo a kdy vás rozmazlil?

Já jsem se nejvíce rozmazlil sám, a to vždycky, když jsem zažil v životě něco příjemného, tak jsem se snažil to zopakovat nebo udržet co nejdéle a ...

Jste šťastné dítě. Kdy to přišlo?

Ve chvíli, kdy jsem pochopil, že takové to sebemrskání se k ničemu nevede, tak jsem se začal rozmazlovat a dotáhnul jsem to až do chvíle, kdy mám půjčené krásné auto a budu ho muset vrátit a nechce se mi ho vrátit a zvykl jsem si na spoustu věcí a myslím si, že budu mít teď hodně těžkostí, abych byl skromnější.

Kdo vám jej půjčil?

Toto auto mám třeba od firmy, která sponzoruje Českého lva, od Renaultu, takže ho mám půjčeného od nich.

Teď, co se týče vaší cesty do Prahy, vy jste z Litoměřic?

Z Litoměřic.

Z Litoměřic. Přišel jste studovat právnickou fakultu a současně Konzervatoř Jaroslava Ježka, proč právě tato dvojkombinace?

Tak já jsem přišel do Prahy už do prvního ročníku gymnázia a chtěl jsem vždycky na DAMU, ale tam mě nevzali, a tak jsem zkoušel jakoukoliv jinou vysokou školu, kde není matematika a především z důvodu, abych nemusel na dva roky na vojnu. Takže jsem se dostal do nultého ročníku na právech, myl jsem rok nádobí v menze a pak jsem se dostal do prvního ročníku a během toho jsem pořád dělal ty přijímačky na DAMU a součástí té přípravy, těch přijímaček, jsem si řekl, že bude dobré, když vstoupím na nějakou lidovou konzervatoř a dneska jsem radši, že jsem zůstal na ní a že jsem dodělal tu konzervatoř a na tu DAMU jsem se nedostal, protože jsem tam objevil úžasné lidi.

O nich také bude řeč, protože právě ... Byli to lidé z Konzervatoře Jaroslava Ježka, kteří vás přivedli k rádiu?

No, tak to byl přesně Jarda Dušek, který tam učil, který tam přišel později než já, přivedl ho tam doktor Vyskočil jako takovou plánovanou náhradu za sebe a Jaroslav mi jednoho dne sdělil, že se chystá takový rádiový projekt, který se bude jmenovat Rádio Mama, jestli bych se toho nechtěl zúčastnit, tak odtud.

Vy o životě říkáte: "Celý život je vlastně taková trapná situace, akorát to odmítáme přijmout." Kdy jste vy osobně přijal, že celý život je taková jedna velká trapná situace?

Tak ve chvíli, kdy jsem zjistil, že to má své výhody, ve chvíli, kdy můj děda měl ve společnosti rozepnutý poklopec a dokázal si z toho udělat legraci, zatímco třeba můj otčím, ten to tolik nedokázal, tak jsem si říkal: "Jo, ten děda je vítěz." Tak asi od té chvíle.

Vám se přihodilo něco podobného?

No tak pro mě je trapná situace už, že sedím tady s vámi za tím mikrofonem a vy se se mnou bavíte jako s člověkem, který pravděpodobně má co posluchačům sdělit a já takto o sobě, možná ani, takto přesvědčen nejsem.

Kdy jste naposledy využil obor, který jste vystudoval, tedy právo?

Tak já si myslím, že ho ... Já jsem si zpětně říkal, jestli mi to vůbec k něčemu bylo, tak si myslím, že tím, že v těch odstavcích těch zákonů jsou strašně složité věty, ve kterých se člověk nevyzná a musí si je několikrát přečíst a říct: "Toto slovo je důležité, toto slovo není důležité, o tom ta věta je, tady je ten obsah," tak to se mi hodně hodilo při studiu jakéhokoliv hereckého textu, tam to je to samé, že člověk si řekne: "No jasně, tato tři slova tady nejsou tak důležitá jako toto," a o tomto ta replika vlastně je.

Jste člověk, který o sobě říká, že si rád hraje a improvizuje. To jste schopen při své povaze zapamatovat si text a deklamovat jej v divadle?

Ne, já hraji třeba jako host v Dejvickém divadle a musím říct, že ti kolegové mají se mnou nejvíce práce, protože nikdy přesně nevědí, jestli dostanou tu repliku, na kterou jsou zvyklí odpovědět a já jsem jakoby trošku na rozpacích, jestli to nějak to ... Protože si myslím, že to není tak úplně o tom textu, to herectví nebo to hraní.

Jak bylo řečeno, veřejnost vás především zná z filmů Samotáři nebo i z kapely Mig 21. Vy jste začínal v rozhlase. Zmínil jste jméno Jaroslava Duška, pedagoga Konzervatoře Jaroslava Ježka. Kdy jste poprvé seděl za mikrofonem?

Poprvé jsem seděl za mikrofonem někdy snad v roce 1993, kdy začínal ten projekt soukromého rádia, to Rádio Mama tehdy vysílalo na Strahovském stadionu, kde jsme měli okna, skrz která jsme se dívali na plochu toho stadionu a tam jsme vysílali asi 14 dní a tehdy si vzpomínám, že tam byl Lumír Tuček, Robert Nebřenský z kapely Vltava, Jarda Dušek, Petr Piňos, Petr Knotek a já nevím, spousta lidí, Soňa Pajerová.

Nebýt Jaroslava Duška jako učitele, který vás měl na konzervatoři, tak byste se nikdy k Rádiu Mama nedostal?

Určitě, to byl Jaroslav, kdo mi řekl, že má zájem, abych tam dělal.

Můžete-li opět přistoupit na hru, vyplníme takový dotazník Rádia Mama. Najít v archivech něco o Rádiu Mama je opravdu velmi obtížné, protože žádné takové archivy nejsou. Takže narodilo se kdy a kde a vy jste u toho byl hned od začátku?

Já jsem byl vlastně, dá se říct, hned u nějakého zrodu, který ... Ten nápad byl asi v hlavách Dušana Všelichy a Jaroslava Duška, tam někde ten Dušan totiž měl za úkol utvořit nějaký tvůrčí tým lidí, kteří by naplnili vysílání nové soukromé rozhlasové stanice, která tady tehdy vznikala, a s tím Jardou měli za sebou nějakou rádiovou inscenaci, takovou mírně ulítlou, ještě s Martinem Zbrožkem, možná dvě i tři, a tak chtěli jakoby v tomto duchu pokračovat a udělat takové periodicky vysílající rádio. Tak ten Jarda oslovil mně a ještě spoustu dalších lidí a kolektivně, a to provázelo vždycky od začátku až do konce tento tým, že věci se řešily hodně kolektivně, že tam nebyl nějaký dramaturg, který by řekl: "Toto bude tak a toto bude onak." Vždycky se říkalo: "Ten pořad by mohl být takový nebo ulítlý jako tudy," nebo prostě padaly úplně absurdní názvy a z toho se to nakonec nějak vždycky uplácalo, takže se dá těžko říct, kdo v té dramaturgické rovině byl nějaký autor.

Ale přitom to bylo už prvních 14 dní, co Rádio Mama začalo vysílat, rádio, které se trefovalo do stylu moderátorů jiných soukromých komerčních stanic.

No těch 14 dnů, ty byly takovou zkouškou jak pro nás, tak pro majitele, tak pro posluchače a myslím, že se poměrně rychle během těch 14 dnů utvořila taková obec posluchačů, kteří byli úplně zděšení a nadšení zároveň a někteří byli samozřejmě úplně rozčílení, protože něco takového neznali. A my jsme najednou pochopili, že se dá dělat to rádio nějak jinak, což nás ani nenapadlo a hodně jsme měli rádi ten kontakt s posluchači přes telefon, dokonce jsme vyhledávali takové hodně riskantní situace, kde jsme třeba volali do jiného soukromého rádia: "Co zrovna vysíláte, a my děláme takový radiomost narychlo," a hodně jsme propojovali takové věci a tam to vznikalo.

Jan Macháček /zvuková ukázka z Rádia Mama/: Posloucháte to nepochybně pochybené ionizující, fluoreskující, mámivě zářivé, mámivě mámivé Mama rádio, které tančí svůj třaskavý kvik step na rezavých strunách zapomenuté masy. Rádio, které se dotýká rozechvělých chloupků žíznivé sluneční soustavy, rádio všech potulných svlačců a kopřiv, rádio s pohledem plané kravky, krouživé Rádio Mama.

Proč jste byli po 14 dnech s Rádiem Mama vyhnáni z éteru?

Myslím si, že to bylo rozhodnutí těch lidí, kteří to financovali. Na jednu stranu, já vlastně ani nevím, odkud přesně ty peníze šly a ani jsem se o to nechtěl nikdy zajímat, protože jsem to stejně považoval za úplnou blbost to rádio ...

Pro vás snad bylo podstatnější, jestli jste za to nějaké peníze dostal, ne?

No, ale to také myslím, nebylo zvlášť slavné. I když přísliby byly samozřejmě velmi lákavé, to tehdy Jaroslav mluvil o nějakých částkách a Jaroslav už je takový, ten vždycky mluví o nějakých částkách, které pak ...

Jaký byl váš první honorář, pokud jste vůbec dostávali honorář na Strahově?

Já si tehdy pamatuji, že jsme měli slíbeno nějakých 8 tisíc za měsíc, což mi přišly úplně neuvěřitelné peníze, to jsem si říkal: "To budu brát víc než otec," a tehdy v 93. to nebylo tak špatné.

O své práci za rozhlasovým mikrofonem v rozhovoru pro týdeník Reflex jste doslova řekl: "Bavilo mě posouvání reality do různých mystifikačních rovin, ale hlavně to byla hra improvizace a skvělá zábava." Kde jste bral inspiraci jak mystifikovat?

No, nešlo ani tak o to mystifikovat, ale šlo, abych se přiznal, spíš o to, abychom se dobře pobavili my, kteří jsme byli za tím mikrofonem. Ale potom už nám to přišlo později takové, že bychom opravdu měli myslet i na to, aby se také pobavili ti posluchači, tak tam někde to asi začínalo, ale myslím si, že hodně ten Jaroslav Dušek byl pro mě v tomto velký vzor, ale i všechny ty mystifikace, které člověk potká, ať už je to Divadlo Járy Cimrmana nebo Monty Python, které neubližují, ale přitom záměrně uvádějí někoho v omyl.

Byl tam i vliv Británie a Monty Pythonů?

Myslím si, že tehdy ještě asi ne, tehdy jsme možná ty Monty Pythony tolik neznali.

Vy jste ale pak přešli pod křídla rozhlasu veřejné služby - pod Český rozhlas. Jak dlouhá byla prodleva mezi okny na strahovský stadion a okny na Vinohrady?

No, tak si myslím, že mohlo být tak přibližně rok, možná rok a půl, nebo nevím přesně, opravdu si nevzpomínám.

Vy jste přinesl i mystifikaci po telefonních linkách, tehdy v rozhlasovém světě v České republice nevídaný formát. Ve chvíli, kdy jste telefonovali, jak jste řekl, nejen do různých rádií, ale pak také do různých firem, to byl váš nápad?

No, toto byl nápad, který jsem se dozvěděl, že funguje, od Franka Machaly, a to byl jeden z chlapíků z Jihoafrické republiky, který tvrdil, že tam je takové rádio, kde vysílá nějaký blázínek, co lítá ve vrtulníku a zaletí někam nad nějaký barák, vytočí číslo do toho baráku a začne se bavit s tím člověkem a říká: "Já se na vás koukám tady z vrtulníku a jmenuje se tak a tak," a posouvá to úplně někam jinam a hlavně to rádio působí výtvarně, že ti posluchači si to představují a stávají se diváky toho rádia.

Bohužel vy jste k dispozici vrtulník neměli, měli jste k dispozici jen telefonní linky a vy jste něco chtěl říci?

Ne, ne.

Nadechl jste se.

Napadlo mě, že jsme sice neměli ten vrtulník, ale to by byl problém v té televizi, ale stačilo, když jsme udělali /nesrozumitelné/, takto a ten vrtulník tam byl a samozřejmě, že tam byla hrozně velká možnost pro ty posluchače, aby se rozhodli, jestli mu chtějí věřit, tomu vrtulníku, nebo ne.

Ve vašich spárech se ocitl i jeden z velitelů, to byl velitel Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy?

No, to byl pan Musil, to byl, myslím si, že byl ... Určitě byl velitel, ale jestli byl jedním z velitelů nebo hlavní velitel, to nevím.

Přímo sociologická sonda. Setkávali jste se s tím nebo setkáváte se s tím, že lidé přistupují na mystifikaci jako pan Musil, který s vámi komunikoval bratru víc než tři minuty?

Tak on byl ideální příklad, protože samozřejmě nevěděl, jestli mu nevolá nějaký takový chudák, který chce být hasič, nebo jestli si z něj někdo dělá srandu, ale nepřemýšlel o tom a přijal to jako hru a takový lidé se nám líbili vždycky nejvíce, že si řekli: "Ať je to, jak chce, toto je zajímavá situace, to je zajímavá hra a má smysl se jí zúčastnit a má smysl jí posunout někam." A pokud to dokáže člověk, který je v nějakém reálném světě a má spoustu starostí, tak je najednou odloží a vidí tu příležitost, tu přihrávku vezme a dá z ní gól, tak z toho jsem měl vždycky nejlepší radost, to jste vybrali hrozně dobrou ukázku, protože pak byli také lidi, kteří tu hru nechtěli přijmout za žádnou cenu, což byly také zajímavé telefonáty, ale měl jsem nejradši tyto, takový typ.

Zmiňovaný formát jsem uvedl proto, že jste byli skutečně první, kdo jej zavedl v Česku. Formát, kdy se někdo po telefonních linkách uvádí v omyl, je častý na soukromých rádiích, posloucháte vaše nástupce?

Tak občas, abych řekl pravdu, jsem něco takového zaslechl, myslím si, že se to hodně posunulo, nebo to, o co jsme se snažili my, já jsem se snažil potom ty věci ještě sestříhat a udělat z nich příběh, teď se to posunulo tím, že se to asi také v těch stanicích dělá narychlo.

Jeden příběh připomeňme, jak jeho struktura vypadala. Vzpomínám si na příběh, který se jmenoval Židovská svatba, ve kterém bylo asi šest telefonátů?

No, to určitě, tam jsme volali na operační sál a tvrdili jsme, že já jsem křesťan a ta moje nastávající, že mi zrovna dělá obřízku, protože jinak ti rodiče nepovolí tu svatbu, a tak chtěla, aby jí ten doktor poradil, jak to má zařídit. Tak to byly dobré, neuvěřitelné situace. Tam myslím, že tam na to přistoupili, jakože jde opravdu o život.

V České republice v současnosti vysílá víc než 70 soukromých rozhlasových stanic. Vy jste působil v Rádio Limonádový Joe, které dnes už nevysílá. Je podle vás v soukromém sektoru rozhlasového vysílání prostor pro takovou stanici, která by si s posluchači hrála a přitom vysílala 24 hodin denně?

Já myslím, že toto ukáže čas. Já myslím, že ...

Neukázal čas, že není?

Já doufám, že se to ještě trošku vykrystalizuje tyto věci. Já si myslím, že je tady hodně rádií, která vysílají dost podobné formáty a myslím si, že ..., nebo hrozně vítám, když se objeví rádio, jako je Rádio Beat, které najednou se rozhodne, že vysílá nějakou specifickou hudbu, jen hudbu 60., 70. let z 90 %, nebo já nevím ,jak to tam mají přesně, ale je to nějaké takové bigbeatové rádio, řekněme, a kdyby bylo takové rádio, které vysílá dechovku a prostě vyhraněnější typy, tak bych to strašně přivítal a ...

Ale vyhraněnější hudební rádio je přeci jen něco jiného než dělat rádio mluveného slova a navíc rádio humoru, což Rádio Mama bylo....

Ale také svým způsobem jsme tíhli k nějaké hudbě, tehdy jsme měli rádi retro 60. let a třeba Beatles nebo takové věci, tak i toto bylo svým způsobem nám bližší, dá se říct, že jsme měli i nějaké hudební zaměření, ale já bych v tom nedělal ani moc rozdíl. Takové rádio jako, ono bylo asi opravdu výjimečné tím slovem, tím, co se tam dělo, tou hrou.

Jednu hru si přeci ještě jenom připomenout můžeme, a to hru, silvestrovou soutěž Haló, tady Jiří Macháček, což byla parodie i na vaše jméno. Jak tehdy vznikl ten nápad?

To byla soutěž, kdy Jaroslav Dušek úplně na vážno vyhlásil soutěž o nějakou velkou částku peněz a vždycky jsem jí vyhrál já a když se to opakovalo asi potřetí nebo počtvrté, tak ti posluchači začali mít takové oprávněné podezření, že s tou soutěží není něco v pořádku a nás bavilo to, že ti posluchači takto začali přemýšlet.

Improvizace je ve světě docela běžný žánr. Například ve Spojených státech amerických existují speciální "improvisation cluby", které se zabývají improvizací a stand up komedií, kdy člověk přijde a improvizuje. Je podle vás možné, aby tento fenomén přešel i do České republiky a vznikly nejen skupiny Rádia Mama, ale i skupiny další?

Já myslím, že improvizace je základní lidská bytost, kterou každý musí vyvinout k tomu, aby vůbec přežil na tomto světě a jde o to, jestli si ji asi je někdo schopen sám u sebe uvědomit a nějakým způsobem jí řídit nebo ovládat, nebo jestli ne, ale myslím si, že ji máme v sobě všichni, jakože to je lidská vlastnost, která není daná jen nějakým lidem v klubech v Americe.

Je podle vás možné, aby se lidé v České republice, která má zhruba 10 milionů obyvatel, spojili, aby se vytvořily nové týmy jako Rádia Mama, když tento žánr není u nás častý?

Já myslím, že to je vždycky tak trochu šťastná náhoda, ale my jsme totiž ani rádio dělat nechtěli, my jsme původně byly parta lidí, kteří by strašně rádi měli nějaké divadlo a jen proto, že to nešlo tehdy zařídit a že lidé do divadel moc nechodili, tak to byl asi také jeden z důvodu, proč jsme začali dělat to rádio.

 


© BBC 2002 Tisk ctrl + p Zavři okno

Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.