František Koukolík, neuropatolog a
ředitel Národní referenční laboratoře pro
Creuzfeldt-Jakobovu nemoc, popularizátor lékařské vědy
Středa 15. srpna 2001



Poslechněte si rozhovor v MP3

Přepis rozhovoru


Naděje pro nemocné Creutzfeldt-Jakobovou nemocí. Vědci hlásí průlom v léčbě Creutzfeldt-Jakobovy nemoci, lidské verzi nemoci šílených krav. Tak to jsou jen dva příklady novinových titulků, jimiž české deníky uvozují zprávu o tom, že lékaři z univerzitní nemocnice v americkém San Francisku aplikovali experimentální léčbu na dvacetileté Angličance Rachel Forberové, která trpí novou formou Creutzfeldt-Jakobovy nemoci.

Američtí lékaři podle zpráv médií dosáhly pozoruhodných výsledků. Dívka začala znovu sama chodit a je schopna komunikovat se svým okolím. Britský odborník Steve Dealer varuje před přehnaným optimismem, který by mohl případ dvacetileté Angličanky vyvolat. Jak říká doktor Steve Dealer:

"Během čtyř týdnů zaznamenala Rachel Forberová částečné zlepšení svého zdravotního stavu, zejména pokud jde o fyzické aspekty v průběhu nemoci. Vedlejší účinky použitých léků jsou podle jeho slov relativně nízké. Zatím jde však pouze o experiment, což je třeba vzít na vědomí."

Především o Creutzfeldt-Jakobově nemoci bude řeč v následující půlhodině. Vám všem hezký dobrý den od mikrofonu zdraví Václav Moravec. K protějšímu mikrofonu dnes usedl vedoucí Národní referenční laboratoře pro Creutzfeldt-Jakobovu nemoc, hlavní neuropatolog František Koukolík. Vítejte, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Patříte k lidem, kteří v českých médiích pravidelně popularizují vědu. Zabýváte se vztahem mezi mozkem a lidským chováním. Jaká hlavní úskalí má z vašeho pohledu prezentace vědy v médiích?

Vulgarizaci, zjednodušování, zkreslování.

Dá se vulgarizaci při prezentaci vědy v médiích vyhnout?

Záleží na struktuře osobnosti toho, kdo to píše, na zadání, na způsobu platby a na cílu ovlivňování.

Jakou roli v tom hraje mediální technologie?

Rozsáhlou. To vyplývá v podstatě ze dříve čtyř řečených bodů.

Znamená to, že se de facto člověk vulgarizaci nikdy bezezbytku vyhnout nemůže?

Opak je pravdou. Záleží na tom, jaký sledujete cíl. Chcete-li informovat co nejobjektivněji, nejpřesněji, v podstatě ve smyslu, v duchu toho, co věda je, musíte vždycky interpretovat opatrně, otevřeně. Věda je, dala by se přirovnat k domu, který je v trvalé výstavbě a přestavbě. To znamená, že žádné závěry nejsou definitivní. Za druhé, záleží na tom, jak je ten který tzv. popularizátor vědy vzdělaný, do jaké míry je profesionál v oboru. Sám za sebe mohu říci, že je někdy těžší napsat dobrý, sdělný článek, sloupeček, než jedna nebo dvě vědecké práce technickým jazykem.

Pane doktore, kteří popularizátoři vědy jsou pro vás popularizátory vědy s velkým P?

Od mládí byl mým velkým vzorem v popularizaci vědy pan doktor Jiří Grygar. Samozřejmě pak je řada lidí ze světa. Příkladem by mohl být třeba Dawkins nebo řada dalších lidí, kteří tzv. popularizují astrofyziku nebo biologii.

Když se podíváte na obraz vědy v médiích všedního dne, v denících, v rozhlasových stanicích a v televizi. Jaký je ten obraz je?

Měl bych pocit, metaforicky řečeno, zvláštního druhu šatstva, který na jedné straně složený ze záplat, na druhé straně přechází až do večerní róby. Tím chci říci. Existují média, která je po této stránce radost číst.

Například?

Příkladem je vědecká příloha novin New York Times on-line, která je volně na Internetu k dispozici. Dalším příkladem je vědecká příloha The Economistu, která je tak náročná, že je svým způsobem někdy psána málem pro odborníky z jiných oborů.

To je ta róba.

To je ta róba.

A kde je záplatované šatstvo?

Nerad bych ubližoval, anebo jmenoval. Ale otevřu-li, nebo projdu-li vagónem metra a podívám se, co lidi čtou náhodou, kam mé oko padne na to, co čtou, tak nevím, jestli se mám smát nebo. Protože je vidět povrchnost, nepoučenost, odfláknuté téma, špatně ušité šaty horkou jehlou.

Vzpomněl jsem si v této souvislosti, o níž teď hovoříte, na dva příklady, hledání léků na nemoc AIDS a v poslední době i na novou formu Creutzfeldt-Jakobovy nemoci, což se vás vlastně profesionálně týká. Citoval jsem v úvodu tohoto pořadu titulky, které doprovázely událost, jež se stala, dá-li se vůbec nazvat událostí, ve Spojených státech.

Záleží na tom, jak, coby mediální odborník, definujete událost. U nás bych řekl, že i tam...

Událost prezentována médii má své zpravodajské hodnoty. A musí každá událost, která je pak prezentována v médiích, splňovat určité množství zpravodajských hodnot.

Za tohoto předpokladu měřeno se stane on-line těch včerejších New York Times, to je událost až v nějakém pořadí, dokonce označená tím, že doktoři budou zkoušet něco nového na chorobu mozku. Přečtu tedy ten článek pečlivě a zejména máte-li možnost přečíst souběžně týž den vyšlou vědeckou práci, je zřejmé, že jde o do značné míry velkou mediální bublinu, protože užité léky, nebo užité chemické látky jsou podle té vědecké práce nepochybně účinné ve tkáňové kultuře. A je pravda, že v situaci, které se říká léčení z milosrdenství, kde ještě nezačalo klinické zkoušení léků, byl podán dvěma pacientům. Stav jednoho pacienta se podle jmenovaného pramene zhoršuje. Stav druhé pacientky, mladé, dvacetileté ženy je nejistý. Všechny informace, které pronikly do médií, jsou informace, které sdělil její otec londýnskému bulvárnímu deníku. Není známo v tuto chvíli, kdo dělal diagnózu, kde dělal diagnózu, na čem tedy stojí. Listu se nepodařilo rodinu ani pacientku kontaktovat.

Abychom hned se nebavili o Creutzfeldt-Jakobově nemoci, ale o tématech, jimiž se vy zabýváte. Ještě předtím, než budu citovat část jednoho z vašich textů, vám chci položit jednu lapidární, leč důležitou otázku, která se týká našeho tématu. Jak rozumíte slovu stupidita?

To je, většinou se tohle slovo plete se slovem hloupost. Hloupost má v češtině pejorativní nádech, těžko můžete v běžném sociálním kontaktu, když se hodně nerozzlobíte, nebo nechcete riskovat říci o někom nebo o něčem, že to je hloupé, nebo že je hloupý direktně. Stupidita naproti tomu je cosi obecného, řekl bych,inherentního, s čím se budeme potýkat, co s námi bude, pokud budou lidmi, to je obecnější pojem, který má své přesné definiční, poměrně složité vymezení.

Bez negativních konotací, je to tedy termín neutrální?

Je to neutrální termín.

A čím si vysvětlujete, že se ale, že je masovým publikem přijímán i jako negativní?

To je dané, řekl bych, historickou tradicí. Jestliže byl někdo hloupý, tak byl od starověku předmětem posměchu, stačí se podívat na některé frašky. To, co máme pod pojmem stupidita, je něco jiného už v tom smyslu, že to může být dochování jedince nebo skupiny, jejichž inteligentní kvocient se pohybuje v pásmu geniality.

Teď už k tomu citátu, o němž jsem hovořil: "Špetku rozumu a dobré vůle a svět by byl lepší. Proč jsou lidé celé dějiny tak hloupí, zabíjejí a ničí? Vždyť by se mohli domluvit, říkáme si. Pod tíhou knih o moudrosti praskají regály knihoven. Lidé se však až příliš často nedomlouvají, takže jsem začal pátrat po stupiditě," píše doslova František Koukolík. A k čemu došel při svém pátrání? Ptám se?

Že v celé světové literatuře, kterou prohledávám v tomto ohledu asi dvacet roků, jsem našel pouze dvanáct pramenů, které se zabývají stupiditou v tomto slova smyslu, a jen několik z nich, tři nebo čtyři stojí za to. Chtěl bych vyjádřit velké poděkování jednomu starému pánovi, který mi poslal slavnou knihu o stupiditě, kterou napsal profesor Pitkin ve třicátých letech, vydal to v New Yorku. Tento člověk ji našel v budapešťském antikvariátu, měl ji doma. Když zjistil, že mě to zajímá, tak mi ji poslal.

A profesor Pitkin je průkopníkem?

Jedním z průkopníků stupidologie. Jeho stručný úvod do stupidologie má 537 stránek.

Kdo jako první definoval tento termín?

Pokusil se o to svým způsobem a poněkud z dnešního hlediska nepřesně Erasmus Rotterdamský, a to, že jsou bláznoviny, ve kterých bychom ani nepřišli na svět. Ale přesnější definici podal jeden německý filosof, studenti ho vypískali. O další exaktní definici, náročnou, se pokusil jeden z největších spisovatelů dvacátého století Rakušan Musil. Věnoval dvě přednášky stupiditě, které přednesl v době narůstajícího nacismu dělnickému spolku ve Vídni. Jsou to fascinující přednášky.

Vy jste už v úvodní části, když jste vykládal pojem stupidita, když se ten termín definoval, tak jste hovořil o vztahu stupidity a inteligenčního kvocientu. Jaká je závislost mezi těmito dvěma veličinami?

No, vůbec žádná. Mezi poklesem inteligenčního kvocientu ve vztahu k normě a klinickou hloupostí je přímý vztah. To je to, co dobře popisují učebnice psychologie nebo psychiatrie, to je klinický defekt, který by mohl spíš vyvolávat soucit. Ta má desítky příčin. Ale mezitím, co máme na mysli pojmem stupidita a výše inteligenčního kvocientu, přímý vztah je jenom v tom, že efektivita stupidity je vyšší, čím vyšší je inteligenční kvocient nebo inteligenční kvocient skupiny, která je tvůrcem.

Hovoříte o efektivitě stupidity. Co konkrétně je projevem stupidity?

Tak například zbrojení. Nebo podle mého názoru soudobý vývoj automobilismu, protože jde o klíčové problémy, které ohrožují planetu, ohrožují ji svým způsobem direktně a indirektně druh homo sapiens. Tyto problémy by se daly alespoň teoreticky řešit jinými způsoby, leč nejsou řešeny.

Pokud se dopustím jako novinář jisté vulgarizace, o níž jsme hovořili v úvodu, pochopil jsem to správně, že s vyšší funkcí roste i efektivita stupidity?

Samozřejmě. Máte-li stupidní generální štáb, tak může mít někdy inteligenční kvocient na úrovni geniality a bude dělat katastrofální chyby. Máte-li zvláštní formu stupidity v sevřené skupině, které se říká groupthink, no tak ty důsledky se mohou skutečně dostat na okraj nukleární války, což se stalo v podobě kubánské krize. Americký sociální psycholog Irwing Janis právě chování Kennedyho skupiny za kubánské krize považoval za klasický příklad toho, o čem mluvíme, skupinové hlouposti v užším slova smyslu, čili groupthink.

Dá se ta stupidita měřit?

Ne, nelze ji, pokud vím, měřit tak, jako jde poměrně hladce měřit pokles inteligenčního kvocientu, ale byla-li by měřitelná mírou destruktivity, pak ji lze odhadnout, zvláštní na stupiditě je, že velmi často je posouzení toho, co stupidní je, nebo není, nebo bylo, nebo nebylo, zcela arbitrážní. Záleží na kontextu.

Jeden z vašich článků, nemýlím-li se, také nesl titulek "Jazyk jako nástroj stupidity". Je nástrojem stupidity ovšem pouze jazyk?

Ne. Jazyk je jednak vstup do něčeho, co je tvůrcem stupidity a jednak výstup. Jádrem, jenom jedním z jader stupidity je něco, čemu se v psychologii, sociální psychologii a v současné době i v neurovědách začíná říkat schéma. To je v podstatě psychologicky viděno pojmový konstrukt, něco, co se naučíme v kontextu jako děti. Něco, co nám říká, jak mají věci vypadat, jak se máme chovat, co je v pořádku, co v pořádku není. V současné době začínáme chápat, jakým způsobem je tohle pojmové schéma, to znamená, to je něco jako vodováha regulováno niterními mechanismy, jakým způsobem samo sebe uchraňuje. Schéma učiní to, že zkreslí informační vstupy, aby udrželo svou rovnováhu a zkreslí informační výstupy, aby udrželo rovnováhu, neboť platí, nebo pravděpodobně platí, že jako živý systém, jako živé bytosti, jako sociální primáti, vůbec pravděpodobně nejsme k řešení poznávacích problémů, to je asi druhotné. My jsme k vyřešení základních problémů, jako je přežít, najít si sexuálního partnera, najíst se, vše ostatní je sekundární. Vše platí pro malou skupinu.

Čím je možné nabourávat rovnováhu schématu?

Velmi obtížně. Stačí, jestli jste, nebo jestli kdokoliv přišel do styku s kýmkoliv hluboce na cokoliv věřícím, je to jedno, jestli je to nějaký druh sektářské, náboženské teorie, vědecké teorie. Zjistíte, že je nedotknutelné, nebo velmi obtížně dotknutelné, neboť jakmile byste se náhodou trefil, rozhodíte rovnováhu osobnosti, což je, nebo může mít někdy katastrofické důsledky.

Vy jste také napsal a znovu citát: "Stupidita dokazuje svou univerzalitu a nadřazenost myšlení a jazyku." Může podle vás nastat stav, že stupidita bude myšlení i jazyku podřazena?

V teorii bychom si to všichni přáli.

Proč to ale nefunguje v praxi?

Protože je nadřazená. Jinými slovy, stupidita není výraz naší insuficience, ani naší křehkosti, ani toho, že bychom nutně museli do slepých uliček, ale je výrazem toho, co nevíme, mechanismů, se kterými jsme se vyvinuli, se kterými existujeme, stupidita může být velmi moudré zařízení, protože nás, jak jsem řekl, udržuje v rovnováze. Ale zrovna tak, protože jde o rovnovážný mechanismus, nás může dovést doslova jako jednotlivce, jako skupiny, i jako druh k naprosté katastrofě.

A teď mě napadá vztah stupidity a kritického myšlení?

Jediný nástroj, kterým jde inherentní stupiditu poněkud omezit, je kritické myšlení, ale ne eliminovat.

Další téma našeho rozhovoru a také jsme na něj zabrousili v té první části - Creutfeldt-Jakobova nemoc. Na úvod je asi dobré říci, že Creutzfeldt-Jakobova nemoc má dvě formy. Jedna bývá označována a už zvedáte ruku.

Má těch forem více. Záleží na tom, jak je definujete.

Z literatury jsem se dočetl, tedy i z té mediální, respektive z textů mediálních, že jsou dvě. Jedna označována jako klasická a druhá nová, která je spojována s lidskou formou, tzv. BSE. Dobře. Kolik těch druhů je?

Zas záleží na kontextu a definici. Prvně byla popsána ta sporadická ve dvacátých letech dvacátého století.

Té říkáme tedy klasická.

Je to klasická, popsal ji Jakob a Creutzfeldt. Později se zjistilo, že ji lze nechtěně, když se ještě nevědělo, co všechno priony vydrží, přenést z člověka na člověka omylem lékařskou katastrofou, tomu se říká jatrogenní. Variantou sporadické, neboli klasické je familiární forma. Ta vznikla z důvodů genetických mutací genů, která kóduje bílkovinu, které se říká prion.

A pak?

Vznikne zmutovaný prion, zlý prion, ošklivý prion, který provede s mozkem nežádoucí věci. Kromě těchto základních pak ale ještě existují jiné lidské prionové choroby, ale to už je vzácností.

Také jste nám uvedl kontext Creutzfeldt-Jakobovy nemoci. Já budu používat to zjednodušené označení jako klasická. Ta byla objevena ve dvacátých letech. U jakého konkrétního případu byla diagnostikována.

To je zajímavá věc a typická pro dějiny vědy, protože sám Creutzfeldt popsal případ mladé ženy s takovou podivnou chorobou, které nikdo nerozuměl, a pár měsíců po něm popsal čtyři podobné případy Jakob, oba dva Němci. Z dnešního hlediska je pravděpodobné, že ten originální Creutzfeldtův případ vůbec Creutzfeldtova-Jakobova nemoc býti nemohla, ale z té série čtyř Jakobových případů je jeden rodokmen, který žije dodnes. Když jsem byl mladý a pan profesor Bednář a pan profesor Jirásek mě učili, nebo nás učili, jak se tyhle věci poznávají, dívali jsme se na to do mikroskopu nebo na seminářích jako na prapodivné, nesmírně vzácné onemocnění mozku, kterému prostě nikdo nerozuměl. Dělalo to v mozkové kůře dutinky, hledalo se pro onemocnění různá jména. Nikoho nenapadlo, že by mohlo jít o chorobu, která má infekční povahu. No a pak se začala odvíjet doslova prionová sága, za kterou byly do této doby dvě Nobelovy ceny, a je možné, že bude udělena třetí. V současné době víme, že jde o onemocnění, které vzniká buď z naprosto neznámých důvodů, kde se asi zvrtnou priony samy od sebe v případě té sporadické varianty, anebo z genetických důvodů, kdy mutuje gen, který priony kóduje. Problém je nová varianta, o které téměř s jistotou, máme za to, že jde o lidskou variantu bovinní spongiformní encefalopatie, čili BSE, neboli tzv. nemoci šílených krav, která se přenáší, nebo přenášela a doufejme, že stále bude přenášet na geneticky vhodné jedince.

Pane doktore, platí to, že hlavní příznaky všech variant Creutzfeldt-Jakobovy nemoci jsou stejné, že jde o deprese, úzkost, ztrátu paměti a rovnováhy a po třinácti až osmnácti měsících pak smrt?

Neurologové by asi namítali. Klasická sporadická forma vypadá jinak. Příznaky, které jste popsal, odpovídají spíš variantě nové.

Kolik těch, pardon.

Pardon.

Já se omlouvám.

Ti lidé s tou variantou, s tou klasickou, umírají dříve, také jsou to lidé starší a klinika vypadá jinak. Je tam typický, když jsem obvykle nebo ne vždy, bývá tam typický nález na záznamu elektrické činnosti mozkové elektroencefalogram, což u nové varianty nebývá. Nová varianta dosud postihovala lidi mladé. Ten nejmladší případ byl, tuším, dvanáct, čtrnáct let, nejstarší bylo něco přes čtyřicet. Všichni měli, v uvozovce, radost, že to tedy vynechává lidi starší, ale priony tu bariéru provalily.

To bylo v březnu.

V březnu byl popsán první případ Angličana 74 roků starého.

Kolik, respektive, kdy byl v České republice objeven první příklad té klasické Creutzfeldt-Jakobovy nemoci?

Řekl bych, že to bylo na Hlavově ústavě, na prvním patologickém anatomickém ústavě, ale ať mě jiné ústavy nepronásledují, že někdy byly popsány, tuším v 60. letech se to probíralo na vnitroústavních seminářích naprosto poctivě jako onemocnění, kterému dobře nerozumíme.

Existuje i u nás jistá historická sága už Creutzfeldt-Jakobovy nemoci, která sice asi nemá výsledky v Nobelových cenách a podobně?

My jsme zařízeni diagnosticky. Nobelovy ceny jsou za základní výzkum, což je věc, kterou si mohou dovolit opravdu skvěle dotované laboratoře, zejména v tomto oboru, protože jde o kombinaci řady technik. Nejenže to vyžaduje lidi, kteří jsou geniální, ale vyžaduje to obrovské investice do laboratorního vybavení, plus řadu věcí dalších.

Češi se tedy vůbec nezapojují do výzkumu?

Účastníme se, ale naším úkolem není dělati základní výzkum. Ale naším úkolem je praktická diagnostika. Ale na Slovensku v Bratislavě léta letoucí se s tím zabývá doktorka Eva Mitrová, doktorka věd, protože na Slovensku jsou dvě kapsy tohoto onemocnění. Tomu věnovala celý život, jestliže tedy v Čechách už ne, ale v Československu je někdo nositelem prionové ságy, tak je to paní doktorka Mitrová.

V únoru byla Velká Británie obviňována z toho, že exportovala krev pro transfuze, jejímiž dárci byly tři osoby, u nichž byla později zjištěna CJD - lidská forma tzv. nemoci šílených krav. Není známo, kolik lidí dostalo transfuzi krve od těchto dárců. Tato krev byla z Velké Británie rozeslána do nemocnic v jedenácti zemích. Zmínění tři britší dárci později na následky Creutzfeldt-Jakobovy nemoci zemřeli. Vývoz krve nakažených dárců se odehrál před rokem 1998, kdy Británie nahradila všechny své krevní produkty krevním plazmatem ze Spojených států. National Blood Service je organizace, která má na starosti krevní zásoby v Británii. Její tiskový mluvčí Jim Moir 6. února v rozhovoru pro BBC k celému případu uvedl:

"O nejnovějším případu, při němž byla dárci krve zjištěna nákaza Creutzfeldt-Jakobovu nemocí, jsme se dozvěděli teprve v polovině prosince. Víme, že produkty z této krve byly vyrobeny v letech 1996 a 1997 a velmi rychle jsme zjistili, které z těchto výrobků byly rozeslány na transfúzní stanice. Tuto informaci jsme co nejrychleji předali všem příslušným pracovištím v Británii i v zahraničí."

Slova tiskového mluvčího National Blood Service Jimmy Mora ze 6.února. Když jsem tuto aktualitu našel v archivu BBC, tak mě napadla otázka, jak velkým rizikem je v šíření Creutzfeldt-Jakobovy nemoci krevní transfuze vlastně lidí, kteří na tuto nemoc zemřeli?

V současné době nelze na tuto otázku jednoznačně odpovědět. Prostá odpověď zní, dvojtečka, není známo.

Čím se tedy přenáší Creutzfeldt-Jakobova nemoc?

Podle toho, co je v současnosti známo a co je známo z velmi intenzivního výzkumu, nová varianta se přenáší tím, že se požije kontaminovaná potrava. Ale mechanismus přenosu, jakým způsobem priony se dostanou z potravy, to znamená, ze střeva do mozku, je předmět velmi intenzivní a otevřené debaty, kde doslova týden za týdnem se mění pohledy. Nerad bych se do toho pouštěl, protože jde o poměrně složité imunologické téma, které je v enormním a bouřlivém vývoji. Není přesně známo, jsou pracovní hypotézy, testují se.

Navíc k tomu asi musí mít odborníci statistiku a dostatek času, aby ty teze, aby část tezí vyvrátili a nahradili je tezemi novými?

Spíš, přesně popisujete vývoj vědy.

Falzifikace?

Falzifikace nebo barák v přestavbě. Tady je problém ten, že experimentální modely jsou přenosné v tomto ohledu jenom na lidi částečně.

Ještě jeden případ z archivu BBC. Ve Francii média a veřejnost sledovala případ 19letého mladíka, který 25. dubna 2001 zemřel na následky nové formy, také nové formy Creutzfeldt-Jakobovy nemoci. Matka 19letého chlapce Dominika Obeilová obvinila francouzské úřady z lhostejnosti. Její názor odvysílala 26. dubna 2001 francouzská rozhlasová stanice France Info:

"Je to příšerná nemoc, ale pokusili jsme se s ní společně s naším rodinným lékařem bojovat. Měli jsme syna doma až do úplného konce a na všechno jsme byli sami. Nikdo za námi nepřišel, žádný neurolog z Paříže, nikdo. Neudělali nic pro to, aby nám pomohli. Pokud vím, ve Francii podobné případy onemocnění nejsou. Nikdo neprojevil zájem o to, co se s naším synem děje. Ano, měli jsme pocit, že nás všichni opustili, s výjimkou našeho rodinného lékaře, který o nás pečoval. Každý den jsme se museli potýkat s hrozivým zhoršováním synova tělesného stavu, protože za námi nepřišel žádný neurolog, prostě vůbec nikdo."

Výpověď matky 19letého francouzského chlapce, který zemřel 25. dubna na následky nové formy Creutzfeld-Jakobovy nemoci. Tento případ rozpoutal, pane doktore, ve Francii širokou diskusi na téma, zda francouzští odborníci jsou připraveni poskytnout dostatečnou péči lidem, kteří onemocní novou formou Creutzfeldt-Jakobovy nemoci. Jak by na tom byla Česká republika, když ještě žádný případ, nemýlím-li se, zaznamenán nebyl?

Váš komentář nebo tu úvodní část bych si dovolil rozdělit na dvě, do dvou úrovní. Nerad to říkám jako lékař, ale to, že s tou rodinou nikdo z doktorů, s výjimkou rodinného lékaře pořádně nekomunikoval, by se dalo označit jako druh etického selhání medicíny. Nedá se nic dělat. Je to můj pocit. Stává se to, ale i nejenom v případech Creutdzfeldt-Jakobovy nemoci. To se stává někdy, bohužel, u všech druhů smrtelných, nevyhnutelných, neléčitelných onemocnění, kdy bolest, zejména matky, která sleduje umírající dítě, je něco, co si těžko člověk, který takovou zkušenost nemá, umí představit, čili je to jedna věc, jedna rovina věci. Pravděpodobně nebo možná, že kdyby s tou rodinou nebo maminkou někdo pohovořil, nezměnil by průběh choroby, ale pomohl by, nebo mohl by pomoci skupině, mamince, tu zatěžující situaci snést. Druhou úrovní je vědecká připravenost francouzské medicíny. Řekl bych, že je stejně dobrá jako americká nebo britská. Ti lidé pracují, jejich práce jsou špičkové.

František Koukolík, dnešní host Interview BBC. Děkuji za vašich 30 minut a někdy příště na shledanou.


© BBC 2001 Tisk ctrl + p Zavři okno

Transkripce Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.