Karel Herbst, nový světící biskup
Úterý 5. března 2002

Poslechněte si rozhovor v MP3

Přepis rozhovoru


Data ze Sčítání lidu, domů a bytů v České republice potvrzují, že počet lidí bez vyznání roste. Zatímco v roce 91 se v Česku k víře přihlásila necelá polovina obyvatel, o deset let později, v roce 2001, to byla pouze třetina. Kardinál Miloslav Vlk si nemyslí, že by význam víry v životě člověka v posledních deseti letech výrazně klesal.

Miloslav VLK, pražský kardinál /zvukový záznam/: Já si myslím, že i podle světového trendu taková ta otevřenost pro víru roste, nemyslím tím otevřenost pro tu či onu církev, protože v těch statistikách, které mám k dispozici, tam bylo řečeno 37 % lidí, kteří se hlásí k víře a zúčastňuje nebo nezúčastňuje náboženského života, a kromě toho tam bylo 20 % lidí, kteří jsou nerozhodní, mají pochybnosti o tom, zda Bůh existuje, čili i tyto lidi bychom mohli spíš řadit na tu stranu pozitivně otevřeně orientovaných vůči církvi.

Slova kardinála Miloslava Vlka. Nejen o víře a nevíře bude následujících 30 minut. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl nový pomocný biskup Pražské katolické arcidiecéze, salesián Karel Herbst. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Když kardinál Miloslav Vlk hovořil o tom, že se stáváte novým pražským biskupem, tlumočil i váš výrok, že přijmout biskupský úřad je nejtěžší úkol vašeho života. Jak dlouho jste přijetí toho úřadu zvažoval?

Na zvažování jsem neměl moc času, bylo mi to oznámeno v sobotu a ústně jsem se k tomu měl vyjádřit v pondělí odpoledne v 16 hodin. Domníval jsem se, že se k tomu asi přeci jen nehodím, že by snad bylo lépe, kdyby tím byl pověřen někdo jiný, ale byl jsem ujištěn, že to vzít mám a že když už Svatý otec někomu tu důvěru dává, tak že se taková věc neodmítá, tak jsem to nakonec přijal.

Zkoumal jste, zda existují příklady, kdy někdo biskupský úřad odmítl?

Ani jsem to nezkoumal, ono je to těžko zkoumat. Domnívám se, že jestliže to někdo někdy odmítl, že to zůstalo potom už utajeno, že se to nikdo nedozví.

Existuje něco, kvůli čemu se vám do biskupského úřadu moc nechtělo?

No, konkrétně třeba jsem doteď ještě farářem ve Fryštáku, je to taková šikovná moravská farnost, je tam dost, asi 10 % věřících, čili plný kostel v neděli, spousta mládeže, dětí, docela dobrá práce a všichni místo, aby mi blahopřáli, tak jsou smutní z toho, že je opouštím, takže to je, myslím, ten hlavní důvod, a to je také to, že já jsem se na toho faráře tak akorát cítil, taková moje parketa.

Vy ve Fryštáku působíte od 1. září 2000. Fryšták je u Holešova, jste administrátorem farnosti svatého Mikuláše. To znamená, nebyl nikdo, kdo by vám k biskupskému úřadu blahopřál, spíš tam byla lítost?

Ale tak oni třeba také blahopřejí, ale mají slzy v očích, říkají: "Jste tu tak krátce, škoda, že už jdete pryč. To nám neměli dělat."

A vy jim na to odpovídáte, že neměli?

Že neměli, no.

Co například práce s dětmi, kterým jste zasvětil většinu života u salesiánů. Býti pražským biskupem asi logicky znamená býti pohlcen úřadními záležitostmi?

Tak nemyslím, že bych se zrovna musel nechat něčím doslova pohltit, ale přeci jen to je málo platné, takový ten běžný kontakt s mládeží, náboženstvím, s dětmi, s rodinami, to, myslím, přeci jen půjde do pozadí, bohužel.

Dá se podle vás úřad přeformovat podle biskupa, který jej zastává?

No, do určité míry asi ano, protože nakonec každý vytváří nebo spoluvytváří to prostředí, ve kterém je, ale že by se to dalo zásadně nějak změnit, to by znamenalo zase jedině opustit ten úřad, a to nejde.

Jak byste si přál, aby vypadal úřad biskupa Karla Herbsta?

No, když už tedy do toho musím jít, tak bych si přál, aby komunikace se všemi nejbližšími lidmi, tedy především v tom arcibiskupském paláci, a potom se všemi lidmi, se kterými se bude setkávat, aby to byla komunikace neformální, bratrská, otevřená, lidská.

Co všechno z úředního hlediska obnáší úřad biskupův ?

Obnáší toho dost, tak v mém případě bych třeba měl mít v rámci té arcidiecéze na starost rodiny, řeholníky, řeholnice, také mládeže v rámci arcidiecéze, také kulturu a ještě o něčem se uvažuje, to ani přesně nevím.

Existuje něco jako zácvik na biskupa?

No, to nepochybně, protože ty zkušenosti s takovým úřadem naprosto nemám, takže ty první týdny jistě budou takovým zácvikem.

Nezacvičují, zatím sháním pomaličku sekretářku a rozhlížím se, kde ta kancelář bude, a na víkendy se znovu ještě vracím do Fryštáku, celé velikonoce tam budu ještě prožívat a teprve 1. dubna se nastěhuji do Prahy.

Váš životopis je plný dobrodružství, dovolte mi, abych z něj citoval. Vyučil jste se elektromechanikem na opravu elektrických lokomotiv. To se psal rok 1960. Osm let jste tuto práci i vykonával. Při práci jste odmaturoval na gymnáziu. Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích jste absolvoval v letech 1968 - 1973. Kněžské svěcení jste přijal od kardinála Františka Tomáška, to se psal rok 1973. Když jste v roce 1975 působil jako kaplan na Svaté hoře v Příbrami, byl vám odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Čím jste se podle státních orgánů komunistického Československa tehdy provinil?

Tenkráte na Boží hod vánoční jsem četl pastýřský list, ze kterého jsem vynechal jednu jedinou větu,a tam bylo napsáno, že letos oslavíme 30. výročí osvobození naší vlasti sovětskou armádou, kdy vjely naše osvobozenecké tanky do našich měst atd. Zdálo se mi, že se to na Vánoce opravu nehodí, myslel jsem si, že to můžu vynechat, tak jsem tu větu vynechal, a to byl jako ten formální důvod, kvůli kterému mně byl odňatý ten souhlas. Tehdejší církevní tajemník mě označil za nepřítele Sovětského svazu, za nepřítele pracujícího lidu a šel jsem si hledat práci.

Jak se dozvěděly tehdejší státní úřady, že jste vynechal jednu větu v pastýřském listu?

Musel to někdo na Svaté hoře nahrávat, což se tam zřejmě dělo skutečně, protože to bylo vyhodnoceno až tak za dva, za tři dny, kdy za nějakou dobu byl křik, co jsem si to dovolil.

Někdo z věřících?

Nevím, jestli to opravdu nebyl jejich člověk, kterého tam možná měli právě k tomuto, protože když jsem se obhajoval, tak mi bylo řečeno, že na Svaté hoře se takové věci stát nesmí, jinde třeba, ale tam ne.

Tak jste od února 1975 až do srpna 1968 pracoval v podniku Úklid jako čistič výkladních skříní. Pro stejnou firmu pracoval i dnešní kardinál Miloslav Vlk. Poznali jste se s kardinálem Miloslavem Vlkem blíže právě u firmy Úklid, nebo to bylo při jiné příležitosti?

Ne, rozhodně jsme se poznali, a dosti blízce, už předtím, k tomu Úklidu on přišel až po mně, možná dva nebo tři roky po mně, takže tam už jsme potom u toho Úklidu při té práci, tam jsme ten kontakt ani neměli.

Když kardinál Miloslav Vlk oznámil uvedení Karla Herbsta do úřadu biskupa, říkal v žertu, že to rozhodně není z protekce kvůli tomu, že jste spolu pracovali u jedné firmy Úklid. Vaše éra u podniku Úklid byla 11-ti letá, nemýlím-li se?

Jedenáct a půl roku. Už mě to ke konci ani moc nebavilo, protože pořád ve vodě, prsty už mi trošku otékali, takže jsem si říkal: "Budu muset s tím něco dělat, ale potom už to skončilo. Jinak tam pracovalo duchovních více, Jan Vývoda salesián a Václav Komárek salesián a jedna sestra, také třeba Svatopluk Karásek, evangelický duchovní, a tak bylo někdy dost o zábavu postaráno, protože když jsme si šli třeba pro výplatu, tak to tam bylo samé "pane doktore" a bylo tam hodně vzdělaných lidí.

To byla velmi dobrá firma, říkáte...

Dobrá firma to byla.

Kdy jste se ve svém životě cítil nejsvobodněji?

A tak já myslím, že jsem se vždycky cítil svobodně, víte, jak to za komunistů bylo, že vás nikdy kvůli ničemu sevřeli, ale já jsem se uměl vždycky oklepat, akorát, že někdy bylo horší spaní, ale to mám teď také, také se necítím moc volně, právě teď.

Kvůli?

Kvůli tomu úřadu, no.

Neměl jste jej brát...

Ale no tak už se stalo, jaksi.

Psal se 27. březen 1991, když papež Jan Pavel II. přijal žádost 91letého kardinála Františka Tomáška o zproštění pastoračních úkolů spojených se správou pražského arcibiskupství. Nástupcem Františka Tomáška se stal Miloslav Vlk, který stojí v čele Pražského arcibiskupství dodnes. Jaké jsou nesplněné úkoly Miloslava Vlka v čele arcibiskupství? Odpovídá Miloslav Vlk.

Miloslav VLK, pražský kardinál /zvukový záznam/: Začátkem 90. let jsme si všichni mysleli, byli jsme naivní a mysleli jsme si, že ta "transformace", že ta proměna společnosti, myslí, srdcí, že půjde daleko rychleji, že to půjde jako mávnutím kouzelným proutkem, ale postupné přibývání let nás muselo přesvědčit, že to není tak, takže z této pozice, z tohoto pohledu jsem si tehdy myslel, že ta proměna člověka, jeho nitra, jeho zvyků, způsobů, vidění, myšlení, přístup k hodnotám, že to půjde daleko rychleji a musím přiznat, že jsem postupně docházel k přesvědčení, že to bude trvat celou generaci. Takže tyto představy, které jsem měl, se pochopitelně nesplnily, a ty aktivity, které k tomu cíly vyvíjíme, tak ty nemají tak velký účinek jako reorganizace struktur a jako věci, které se dají nařídit seshora, poněvadž tato transformace srdce, proměna myslí je věc organická, ono to musí růst, takže sejeme a růst se ukáže.

Slova kardinála Miloslava Vlka. Co byste si vy osobně přál změnit v týmu biskupů, do kterého usedáte?

V týmu českých biskupů nemohu měnit nic. Jak by také vypadalo, aby ten, kdo přijde poslední, byl hned natolik moudrý, aby těm starším a zkušenějším nebo déle sloužícím, řekněme, hned dával některé rady?

Může ale přinést nové myšlenky, nové způsoby....

Může, to je pravda, tak jsem sám zvědavý, jestli k něčemu takovému časem dojde.

Neočekává se to náhodou od vás?

Nemyslím si to, že by něco tak výrazného se ode mě očekávalo, to sotva.

Jak podle vás může biskup a jeho úřad pomoci proměně myslí a srdcí, jak naznačuje kardinál Miloslav Vlk?

No, úřad sám pomůže málo, tady to, co říkal pan kardinál, to je konstatování situace, jaká je, koneckonců odpovězme na otázku, ke komu vlastně církev mluví? K těm, kteří jsou třeba v neděli v kostele, ale to je přeci drtivá menšina.

Ke komu by vlastně církev měla mluvit?

Církev by měla mluvit ke všem lidem, ale to není otázka nějakého kázání, to je otázka života křesťanů a já se domnívám, že křesťané do značné míry vědí dobře, že také podléhají způsobu života tohoto světa, že ten jejich život není natolik výrazný a natolik přesvědčivý, aby se jen tak někdo pro tu boží věc nadchnul. A jak má někdo následovat Ježíše Krista, když o něm za celý život ani neslyšel? To přeci není žádná maličkost, takže úkol je to nezměrný, ale to je přeci krásné, mít před sebou takový veliký úkol.

Ale podstatné je jej naplňovat a splňovat. Která je podle vás největší bolest, kterou v současnosti církev má?

Tak možná právě to, o čem jsme teď spolu mluvili, že mládež dnešní doby má, řekněme, takový svůj směr, svůj způsob života, že víceméně, když to řeknu trošku vulgárně nebo hrubě, že jí nějaká církev vůbec nezajímá, že ta radostná zvěst evangelia jí nezajímá, protože ani o tom mnozí nemohli přemýšlet a mnozí o tom ani nechtějí přemýšlet. Ten způsob života dnešního průměrného mladého člověka je poněkud jiný, a to je potřeba brát na vědomí.

A není to také tím, že církev neumí oslovit?

Tak to je, jak kdo. Ta otázka není, jak už jsem naznačil, jen si připravit pěkné kázání, ale je to opravdu otázka osobních kontaktů, každý máme omezenou kapacitu, ale s tím by se právě nemělo šetřit. Ne připravit jedinečné kázání, ale být v kontaktu s každým člověkem a být v dobrém kontaktu a mít k těm lidem hezký vztah, do ničeho je netlačit, a přitom tak, řekl bych, bratrsky, hezky je získávat pro dobrou věc, o které sám musí být samozřejmě přesvědčen.

Připomínám, že hostem u mikrofonu BBC je nový pomocný biskup Pražské katolické arcidiecéze, salesián Karel Herbst. Další téma - postavení církví ve společnosti a víra v životě člověka. Dostáváme se k tomu, o čem jsme již hovořili částečně v první části našeho rozhovoru. Řeč čísel je jasná, data ze Sčítání lidu, domů a bytů v České republice potvrzují, že počet lidí bez vyznání roste. Zatímco v roce 91 se v Česku k víře přihlásila necelá polovina obyvatel, o deset let později v roce 2001 to byla pouze třetina. Kardinál Miloslav Vlk si nemyslí, že by význam víry v životě člověka v posledních deseti letech výrazně klesal.

Miloslav VLK, pražský kardinál /zvukový záznam/: Já si myslím, že i podle světového trendu taková ta otevřenost pro víru roste, nemyslím tím otevřenost pro tu či onu církev, protože v těch statistikách, které mám k dispozici, tam bylo řečeno 37 % lidí, kteří se hlásí k víře a zúčastňuje nebo nezúčastňuje náboženského života, a kromě toho tam bylo 20 % lidí, kteří jsou nerozhodní, mají pochybnosti o tom, zda Bůh existuje, čili i tyto lidi bychom mohli spíš řadit na tu stranu pozitivně otevřeně orientovaných vůči církvi. A ta pozitivní orientace je v podstatě světový trend, zvlášť, kdybychom dali na stůl americká čísla, tak bychom byli, myslím, až překvapeni.

Slova kardinála Miroslava Vlka. Ač se primas český a arcibiskup pražský Miloslav Vlk snaží zmírňovat statistická data, která v posledních deseti letech potvrzují odklon lidí od víry. Jak byste vysvětlil, že víra hraje v životě člověka čím dál tím menší roli?

Je to způsobem života dnešního člověka, nesporně. Uvažte, že třeba kněz má plný kostel, k těm lidem mluví a třeba k nim mluví dobře, je šikovný a schopný, takže je pro něco nadchne, ale titíž lidé přijdou domů, večer co večer si pouštějí televizi a jsou formováni tím, čím žije tento svět. To samo o sobě není špatné, žít tím, co žije tento svět, ale když je to něco, co člověka odvádí od Boha nebo co rozmělňuje to duchovní, tak se to musí nakonec někde projevit.

Máte doma televizi?

Mám doma televizi, jistě.

Co podle vás odvádí člověka od Boha třeba právě v souvislosti s televizí?

Třeba spousta plytkých, povrchních, nesmyslných filmů, kdy následuje jeden za druhým, dokonce jsou chvíle, kdy si můžete cvaknout čtyři kanály vedle sebe a na každém je stejně prázdný film, to je opravdu takové to odvádění člověka z reality tohoto života do jakéhosi virtuálního světa, aby se odreagoval, aby přišel na jiné myšlenky, jak mnozí říkají. Ale když je toho mnoho, tak ten život se zplošťuje, je potom prázdný a člověk se jen tak pro něco nenadchne.

Ve Spojených státech amerických jdou církve s televizní dobou. Z duchovních, kteří hlásají evangelium, se svým způsobem stávají televizní showmani. Myslíte si, že toto je cesta, jak oslovit diváky v televizní éře?

Obávám se, že není, protože evangelium přeci jen není jen tak nějaká show, že jsou to možná takové podnětné pokusy, ale myslím si, že zůstává jen u těch pokusů.

Myslíte si, že člověk, který, může být "zploštěn" televizními programy a jeho život se může ukázat jako prázdnější, že se k víře vrátí ...

Může se to stát, někdy dokonce je to za cenu toho, že už je člověk najednou tak prázdný a tak otrávený tím, co se mu nabízí, že sám začne opravdu hledat a potom stačí jedno jediné, šikovně zvolené lidské slovo, takových případů znám dost, ale přeci jen to těžiště stále je někde jinde. Vždyť mladý člověk to má tak snadné, když tu televizi objeví.

Ještě jednu statistiku budu citovat s vaším dovolením. Podle Vatikánu vzrostl počet studentů teologie za posledních 20 let převážně v Africe a v Asii, v Evropě byl nárůst minimální, a to jen díky novým seminářům v postkomunistických východních zemích Evropy. Například v tradičně katolické Itálii poklesl počet kněží za uplynulých 20 let z 260 tisíc na 210 tisíc, tzn. o padesát tisíc, mnoho farností proto muselo pozvat kněze z Afriky či z Latinské Ameriky. Dají se citovaná čísla Vatikánu brát jako začátek krize víry v Evropě?

Tak ta krize nepochybně tady je, a ne teprve od včerejška, pouze je krátkodeché říkat: "Co s těmi mladými lidmi je, co dneska ti chlapci, proč se nenadchnou, proč nejdou, proč se nechtějí stát kněžími atd." Vždyť to je obraz celé společnosti. Samozřejmě ta váhavost sama o sobě koneckonců není špatná, jen ať si každý dobře rozmyslí, než zvolí svojí životní cestu, ale že, jak už jsem tady zmínil, že mnoho mladých lidí nemá ani mezi čím se rozhodovat, že nikdy o Bohu ani neslyšeli, ani nepřemýšleli, že jim také jejich rodiče nic z toho vůbec nepředali, proto se také na ně nemohu zlobit nebo mračit, to je realita.

Papež Jan Pavel II. varoval ve svých veřejných vystoupeních několikrát před odsouváním náboženství stranou, které je podle něj patrné především v Evropě. Papež Jan Pavel II. doslova říká: "Evropě hrozí, že upadne do ideologického relativismu a pole morálnímu nihilismu. Mou hlavní starostí ohledně Evropy je, aby si zachovala a obohatila své křesťanské dědictví." Říká Jan Pavel II. Předpokládám, že s jeho slovy souhlasíte?

Souhlasím.

Můžete uvést příklad ideologického relativismu a morálního nihilismu, který vás osobně v poslední době rozlítil?

Tak domnívám se, že o tom už jsme také, že by mě rozlítil, to ne, člověk musí být realista, ale to je to, co vnímáme kolem sebe, tak to je. Evropa má přeci křesťanské kořeny, má, řekněme, dobré základy, vidíme, že na Kristu Evropa vyrostla, že je k čemu se vracet a třeba jednou k tomu návratu dojde, ale že ten odklon je momentálně tak výrazný, s lítostí musím říct, je to tak.

Nepřispívá například i římskokatolická církev k morálnímu nihilismu, a to například chováním některých kněžích?

Možná chováním některých kněží, chováním mnohých věřících, samozřejmě, protože být křesťanem je svým způsobem náročné, když je psáno: "Budete mi svědky", každý z nás je svědek a buďto špatný nebo dobrý nebo nijaký.

Připomeňme případy sexuálního zneužívání a jiné skandály v církvi. Například sňatek zambijského arcibiskupa Emmanuela Milinga s korejskou lékařskou. Případ kněze z města Pinerolo na severu Itálie, kde kněz oddával homosexuální páry. A posledním případem je arcibiskup v západopolské Poznani Juliusz Paetz, který se choval nepřístojně k mladým kněžím a seminaristům, což je samozřejmě eufemismus pro sexuální obtěžování. Jakou důvěru může mít církev, když je veřejnost svědky podobných případů?

Tak nepochybně se ta důvěra veřejnosti potom zmenšuje, to se nedá nijak obejít nebo, řekněme, okecat. Vždycky ovšem, já se nerad k tomu vyjadřuji, k tomuto poslednímu případu konkrétně, protože jsem o něm neslyšel, ale ...

O tom polském případu?

O tom polském případu, ano, ale pokud by to byla pravda, tak je to na pováženou, pochopitelně.

Buďme, pane biskupe, konkrétní, i Česká republika si podobný případ prožila. Loni na podzim byl ve Zlíně odsouzen kněz František Merta za pohlavní obtěžování ministrantů a mladých chlapců, za ohrožování mravní výchovy mládeže a omezování osobní svobody dostal dva roky podmíněně. Případ faráře Merty otevřel bývalý student teologie Václav Novák. Jakých chyb, s dnešním odstupem, se podle vás dopustila církev v případu Merta? Jak jste vy osobně ten případ vnímal?

Ano, tak já se domnívám, že to byl především případ olomouckého pana arcibiskupa osobně, ale chápu, že to jeho postavení bylo komplikované nebo problematické. Na jedné straně někdo někoho obviňuje a na druhé straně mu druzí nebo třeba i ten dotyčný říkají: "Vyloučeno, to tak není." Tak se jistě bojí, aby někomu neublížil, tak tam zřejmě docházelo k té určité prodlevě, protože teď se říká, že ten soud jasně prokázal tu vinu toho kněze, kdyby byla ta vina evidentní, tak se jistě mělo postupovat rázně a jednoznačně.

Nebylo, podle vás, ale už při svědeckých výpovědích obtěžovaných chlapců, už tehdy evidentní, že vina na straně faráře Merty byla a církev se snažila celou věc zamést pod koberec?

Bohužel to nejsem kompetentní posoudit, do jaké míry to bylo evidentní. Rozhodně kdybych byl v té situaci toho, kdo o tom má rozhodnout, asi bych už jen z preventivních důvodů postupoval rychle a jednoznačně, přinejmenším tím rychlým přeložením.

Neměla tehdy postupovat i rychleji a jednoznačněji Česká biskupská konference?

Tak ani nevím, do jaké míry to měla jako problém na stole biskupská konference, proto si to ani netroufám posuzovat, ale v rámci té olomoucké arcidiecéze jistě, to takový problém byl.

To znamená, že podle vás udělal arcibiskup Jan Graubner chybu, když se kněze Merty stále zastával?

Netroufám si tvrdit, že udělal chybu, jestli viděl ten problém, tak jak ho viděl. Já se osobně domnívám, že kdyby mu bylo jasné, o jak závažnou věc jde, že by jistě reagoval rychleji a jednoznačně.

Nezastáváte se příliš Jana Graubnera?

Zastávám se ho, protože mu v žádném případě nechci ublížit, a když to člověk jednou udělá a potom by to byla křivda.

Neměla by se ovšem církev omluvit studentu teologie Václavu Novákovi? Možná jste s ním četl mnoho rozhovorů, ve kterých říkal, jak se k němu věřící chovali poté, co případ Merta zveřejnil a předal jej policii. Doslova byl z církve vyštván.

Myslím si, že ta omluva publikována byla, ale omluva přímo Václavu Novákovi, to nepochybně ne, tak do jaké míry i toto by se mělo stát, snad ani není otázka pro mě, ale spíš pro vedení té olomoucké arcidiecéze.

Jaké výzvy podle vás stojí před církví na začátku 21. století?

Nepochybně je to to základní a jednoznačné, nová evangelizace, dělat všechno pro to, aby se lidé tohoto světa znovu dozvěděli o záchraně, která přišla k člověku v osobě Ježíše Krista, že to je skutečně otázka spásy, naděje, že to je otázka plnosti života, aby člověk nezůstával jen na povrchu, aby ten život jen tak neodžil, ale aby ho opravdu prožil s radostí, že někomu na něm záleží, že se o něj chce někdo postarat, že má někdo ty možnosti, a to je Bůh sám, že je to obrovská láska, která v Kristu Ježíši přišla na tento svět.

Zmiňoval jste Ježíše Krista, co ale mezináboženský dialog?

Mezináboženský dialog, to bude vždycky na pořadu dne, samozřejmě. Ovšem křesťané, tzn. křesťanské církve musí znát podstatu vlastního života, vlastní identitu, když mají už ten název křesťané, to je odvozené od Ježíše Krista, tak to je.

Říká nový pomocný biskup Pražské katolické arcidiecéze Karel Herbst, který byl hostem u mikrofonu BBC. Děkuji za vašich 30 minut a někdy příště na shledanou.


© BBC 2002 Tisk ctrl + p Zavři okno

Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.