Hana Hegerová, zpěvačka
Pátek 11. ledna 2002

Poslechněte si rozhovor v MP3

Přepis rozhovoru


Smutná paní, přídomek, který dostala od některých českých novinářů. Piaf z Prahy, tak ji zase titulovali západní žurnalisté. Ona sama se považuje za smíška, nesnáší hloupost a rozhovory poskytuje jen zřídka. Výjimkou byla interview, která poskytla u příležitosti svých 70. narozenin. V jednom z nich přiznala, že se už těší na 80. narozeniny. 70. se jí nelíbí kvůli sedmičce, 80 se jí líbí proto, že 8 s 0 jsou baculaté. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu stolu usedla zpěvačka Hana Hegerová, vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Děkuji, dobrý den.

Hana Hegerová, vlastním jménem Carmen Farkašová-Čelková, se narodila 20. října 1931 v Bratislavě. Kdo z vaší rodiny vám vybíral jméno?

No, že jo. To je takové hrozné jméno, já měla babičku, která byla ... Já jsem jí také říkala babička intelektuál, to byla spíš taková zvláštní paní a mezi jiným měla hrozně ráda opery, takže proto Carmen a ještě z jednoho důvodu, a to jsem po ní zdědila, já také nemám ráda zdrobněliny, pořádně to musím říct. To znamená, když teď mám, já jsem si vzala to jméno Hana, abych nebyla tak nápadná tím Carmen, tak nesnáším, když mně někdo řekne Haničko, to je hrozné nebo ...

To jste zažila, že by vám někdo zdrobňoval Carmen, třeba Carmenko.

Ne, no právě Carmen je nesklonné.

To byste se divila, co lidi dovedou dělat s jazykem.

Ano, to je také možné, ale já nevím, já jsem měla to štěstí, že jsem zůstala jen Carmen.

Ve vašich žilách koluje krev téměř celé střední Evropy, z části česká, z části slovenská, ale také maďarská a německá. Vy musíte mít hodně složitý rodokmen, není-liž pravda?

No, nevím, jak se to vezme. Vlastně jo. Jednu větev znám, protože já mám dokonce erb, představte si, to jsem ještě nikde neuplatnila, jste první, kde to říkám. Maminka je rozená Čelková, a to byl určitý druh šlechty, já teď nevím ten stupeň, protože mi to bylo vždycky srdečně jedno, ale tato rodina má erb a je v ní sůva.

Jen sůva?

Ne, je sůva, která je prostřelená šípem.

A zkoumala jste důvod toho grafického zobrazení?

Já ne, můj bráška, takže ten má ten rodokmen do, já nevím, 1500, nevím, strašně daleko. Mě to tak nezajímalo.

Kdo z rodiny měl největší vliv na vaší výchovu?

No, kdo? To jste mě zaskočil. Musím říct, že já jsem byla jedináček a byla jsem dost sama, maminka moje, báječná a rozkošná, ohromnou maminku jsem měla, tak ta mi vždycky říkala, že kdyby v pět hodin neseděla v Bratislavě v Carltonu, tak by se to asi zhroutilo, takže to jsem také nebyla moc vychovávána, já nevím.

Otázku jsem vám položil záměrně, protože v rozhovorech hovoříte především o babičce intelektuálce, méně už pak o mamince.

No, po té babičce, ona mě ovlivnila babička intelektuálka v tom ... My jsme spolu nežily, já jsem za ní dojížděla jen o prázdninách a u mě bylo takové zvláštní, když mi vypravovala, že se jednou budu učit, že energie je nezničitelná, protože měla nějakou kamarádku, která upadala do transu a mluvila cizími jazyky a hrála, prostě jakoby odehrála nějaké scény, které se v té místnosti odehrály, já nevím, před několika staletími atd., ona mi to právě, protože to byla reformovaná luteránka a slovo Bůh pro ní bylo všechno, co je hezké a dokonalé, to je Bůh, to je boží, byla to velmi zvláštní paní. Takže ta právě, když mi mluvila o této paní upadající do toho transu, tak jsem se zeptala, jak ona, která je taková velmi racionální paní, jaké pro to má vysvětlení a ona mi právě už tenkrát řekla to, že energie je nezničitelná a že lidská energie, že má člověk také určitou energii atd. Nechci zdržovat.

Velký vliv na vás mělo i jedno médium, a to rozhlas. Co jste v rozhlase jako dítě nejraději poslouchala?

Tak samozřejmě hudbu a také když jsem ... Já jsem šla na svaté biřmování proto, protože ta paní, která byla mojí takovou, já nevím, jestli tomu se říkalo kmotra, to už nevím, musím se přiznat, že jsem se trošku rouhala, protože mi slíbili rádio, také jsem takové malé rádio dostala. Hudbu, hlavně hudbu.

Jakou?

Tenkráte, to mi bylo 15, jsem poslouchala americký vysílač Stuttgart, odtud oni vysílali, takže to byla swingová muzika. Ale hlavně tím, že jsem také dělala balet a po té babičce mám to, že mám hrozně ráda klasickou muziku, tak to jsou takové dva směry, které velice zbožňuji.

Když jste hovořila o víře, jste věřící?

Svým způsobem, ano.

Jakým?

Mám, nejsem ... Církev jako taková pro mě není zajímavá, pro mě je ta víra, že něco vyššího tady nad námi je, snažím se právě proto slušně žít.

Vy jste se od útlých dětských let učila cizí jazyky, které?

Ano, já jsem byla talentovaná na jazyky, takže mě už jako malou strčili do dětské školky, která byla německá, takže jsem tu němčinu dost ovládala a v Bratislavě se tenkrát mluvilo, myslím, že i dnes, dost maďarsky, takže to jsem zase měla odposlouchané, takže když jsem chodila na gympl v Komárně, a tam jsem měla maďarskou paní domácí, tak jsem se naučila velmi rychle a bez potíží po maďarsky, maďarsky je správně česky.

Můžete hovořit i slovensky.

Ne, ne, to je právě... Správně slovensky se řekne po maďarsky nebo po česky.

Deník Právo zveřejnil 18. října 2001 váš dotazník, v němž prozrazujete nejdůležitějších události ve vašich životních desetiletých. U prvního desetiletí je napsáno "útěk z domova". Kdy a proč jste utekla z domova?

No, protože mě maminka potrestala neprávem.

Co jste provedla?

To už nevím, co jsem provedla.

V každém případě víte, že to bylo neprávem.

Vím, že to bylo neprávem, takže jsem se urazila, kolik mi bylo, myslím asi pět let, a velice dramaticky jsem řekla: "Sbohem na celý život," odešla jsem. Byla zima, byla jsem v takovém tom malovaném kožíšku a samozřejmě ve třetím baráku pod bránou jsem se rozbrečela a tam mě pak našla služebná a dotáhla mě domů.

Jak dlouho jste byla sama na útěku?

Pár hodin, ani ne pár hodin, chvilinku, to zase ne, vidíte, jaký jsem měla smysl pro takové dramatično, už když jsem byla malá.

Jako dítko jste chodila do baletu, o tom jste se už zmínila, a vaší první rolí byl pohádkový trpaslík ve Slovenském národním divadle. Tehdy vám bylo šest let, jaké vzpomínky máte na tohoto pohádkového trpaslíka?

Dneska na to vzpomínám s obdivem, protože jsem ho hrála v podřepu, že jo. To dneska do podřepu a z podřepu už není tak lehké.

A to jste tančila v tom podřepu?

Ne, ta první role, i když já jsem byla členkou baletu Národního divadla, ale v tom podřepu jsem se jen posunovala doprava, doleva.

To byla lehká role?

Ano, tenkrát to bylo lehké, dneska by to bylo o život.

Jak dlouho jste byla členkou baletu slovenského Národního divadla?

Já už vám nevím, kdy to skončilo, prostě já jsem tam byla, počkejte, já bych to snad mohla upřesnit tím, že jsem musela toho baletu nechat, protože mi našli nějakou nemoc na srdci, nějakou nedomykavost chlopně, nevím, a tak jsem musela se vším přestat, a to mi bylo snad 11, takto nějak. No, dost dlouho.

Při gymnaziálních studiích jste pak hrála v ochotnickém souboru a na dráhu herečku jste se na začátku 50. let připravovala na bratislavské konzervatoři. Byla konzervatoř a herecká kariéra jasnou volbou nebo byla ještě profese, ke které jste tíhla?

No, já jsem po ... Já jsem maturovala v 50. letech, a to když, to jsem se nedostala kvůli rodičům na vysokou školu, takže tenkrát byla jediná možnost, protože pracovat jsme samozřejmě museli ...

To jste ještě navíc na gymnáziu, že vás přerušuji, organizovala jakousi petici.

Ne, štrajkovala jsem.

A musela jste opustit gymnázium.

To jsem, to bylo v septimě, ano to mě vyhodili z gymnázia, a to jsem pak soukromně, ne soukromně, privátně nebo já nevím, jak se tomu říká, že jsem nesměla do školy, ale zkoušky jsem mohla dělat. To bylo toto, ale na co jste se ptal?

Ptal jsem se na to, zda jste přemýšlela ještě nad nějakým jiným oborem, než bylo herectví a konzervatoř?

Takto je to ..., já jsem pak ..., už vím. V těch 50. letech jsem pak musela do výroby, tam to bylo pro mě nesnesitelné, ne kvůli práci, ale i tam jsem byla pořád sledována atd., takže jsem věděla, že musím odtud pryč a byly jen dvě možnosti, buď nějaká škola, nebo vdavky. Vdávat se mi nechtělo a školy, věděla jsem, že na vysokou mě nevezmou, že nejsem ten správný kádr, takže jsem volila dlouhotrvající kurzy, a tam byly tři nebo čtyři zdravotní a jeden divadelní a všude mě přijali, a teď jsem seděla a dumala jsem, kam půjdu, a protože ten divadelní trval dva roky a já jsem chtěla být, protože to už jsme žili v Komárně, dokonce v takové malé vesnici u Komárna, teď se to jmenuje Hurbanovo, tak jsem chtěla být v Bratislavě delší dobu, tak mi máma dala briliant a ještě jsem dostala Ottův naučný slovník. Tak to jsem prodala a za to jsem pak ty dva roky mohla být, tedy zaplatit si bydlení a být v Bratislavě na tom odborném divadelním kurzu.

Vy jste pak ovšem první herecké angažmá získala v Divadle Petra Jilemnického v Žilině. Do jakých rolí jste byla obsazována?

Tak i onak, i do komediálních i do dramatických.

A ráda jste měla jaké?

Oj ...

Žena mnoha tváří. Při svém angažmá v žilinském divadle jste si změnila jména, cituji doslova: "Lidé by si mohli myslet: "Hraje špatně a ještě si dá jméno Carmen". Říkala jste k tomu později a zvolila jste jméno Hana a po mamince jste si vzala příjmení Čelková. Proč padla volba právě na Hanu jako na křestní jméno?

No, protože Hana je na Slovensku velice běžné jméno, tak já jsem právě chtěla mít velice obyčejné jméno.

Pak vás objevil režisér Jiří Krejčík a dostala jste hlavní roli ve filmu Frona, dostala jste se do Prahy a Jan Werich vám nabídl angažmá v Divadle ABC. Vy jste to odmítla, málo se ví proč, proč jste Werichovi odmítla, mladická nerozvážnost?

Ne, protože já jsem chtěla hrát divadlo a u pana Wericha se hrálo to co se hrálo, že jo, a neviděla jsem možnost, že bych se tam dostala k nějakým rolím. Nezapomeňte, že jsem vyšla ze školy, že jo, takže jsem toužila po těch hereckých rolích.

Kolikrát jste se setkali s Janem Werichem?

Často, musím říct často.

O čem jste si povídali nejčastěji?

O všem, s panem Werichem se dalo povídat o všem.

V žilinském divadle jste brala sedm stovek měsíčně a byl to ...

Míň.

Kolik?

620.

80, pravda to už pak bylo hodně peněz, pokud bych zaokrouhloval nahoru. A byl to právě nedostatek peněz, který z vás udělal zpěvačku. Zpívala jste proto, jak jste později říkala i v rozhovorech, abyste měla peníze na uhlí, to jste byla opravdu v takové nouzi, nebo je to nadsázka?

Ne, když jsem měla 620 korun na měsíc, manžel byl na vojně, vnuka jsem dala babičce, jeho mamince, protože to bylo blíž a už jen vlak mě stál 50 korun, když jsem chtěla za tím dítětem jet, to bylo skutečně těžké. A kdysi nebylo tak samozřejmé, že holka, když se vdala, tak dostala ledničku a pračku, dneska aby to všechno... Tak mně šlo o to, že jsem chtěla mít v první řadě vysavač, protože to bylo strašně důležité.

Teď jsem chtěl být ironický a říct "žena ze šlechtického rodu a neměla na uhlí".

No, potřebovala jsem doslova a do písmene na uhlí.

Od roku 1957 ...

Takže kdybych měla, počkejte, kdybych měla na uhlí, tak ze mě není zpěvačka a hraji dramatické divadlo v Žilině.

A to byste se divila, třeba byste byla dobrá herečka.

Já velice doufám, protože já jsem vždycky, co jsem dělala, jsem chtěla dělat dobře. Kdybych to nedělala dobře, tak bych od toho odešla a našla bych si něco jiného.

V každém případě to uhlí, to bylo v roce 1957, protože jste pak začala zpívat v bratislavské Tatra Revui, o rok později jste udělala konkurz do pražského Rokoka, váhala jste dlouho, zda jít do Prahy, když jste už jednou v 50. letech nabídku angažmá v Divadle ABC odmítla?

Ne, vůbec jsem neváhala, protože já jsem tady viděla to představení v Rokoku, které se jmenovalo Vykradeno, mně se to velmi líbilo a věděla jsem, že když už něco dělat, tak něco, co má určitou úroveň.

Začátek 60. let pro vás ovšem znamenal ovšem změnu angažmá, odešla jste do Divadla Semafor. K Divadlu Semafor patří i filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů a role pro Hanu Hegerovou. Kdy a proč Hana Hegerová odcházela ze Semaforu?

Ze Semaforu odcházela? Proto se takto divně teď ptám. Já jsem přímo neodpověděla.

Že vstupuji do řeči, to je strašně zajímavá pasáž, protože ve všech rozhovorech a životopisech se neví, jak ta vaše semaforská éra končila.

Hned to vysvětlím. V určitém momentě jsem si byla vědomá toho, že bych si mohla postavit své představení, podpořil mě v tom Janek Roháč a udělali jsem v Semaforu představení H+H, to byla Hegerová + Horníček nebo Horníček + Hegerová, jak chcete, které bylo velice hezké, velice příjemné a já jsem pomalu, protože jsme už i se Semaforem jezdili do zahraničí, a tím, že jsem uměla dost dobře německy a hlavně já mám talent, já mám poměrně dobrou výslovnost v každém jazyce, o který jazyk jsem se doteď pokoušela, takže už ani nevím, jestli to byl Wolf Wirmann, to je velice slavný německý písničkář, který mě poznal a také kamarád Jirky Suchého, tak my jsme si nějak rozuměli a on mi pořád říkal, abych si postavila svůj nějaký koncert a program a s tím jezdila do Německa. K tomu ještě přišlo to, že se na mě byl podívat pan Vojda, který byl majitelem kabaretu ve Stuttgartu, myslím, že to říkám dobře, nevím, vy jste vytáhl velice zajímavé otázky, a ten mě tady viděl, nabídl mi angažmá. Mně bylo jasné, že když tam jedu a stojím před německým publikem, že nemohu dělat celý večer v češtině, že to nejde, protože já jsem zase ješitná, já když jsem na scéně, tak chci mít úspěch a nemohu mít úspěch tím, že mi nikdo nerozumí, kdybych mluvila francouzsky nebo anglicky, tak to je něco jiného, ale s tou češtinou člověk daleko nedojde, že jo, takže jsem si musela postavit představení, kde byla velká část německá a pak tam bylo něco internacionální, tzn. že jsem zpívala francouzsky a něco anglicky.

To Německo bylo dříve než Francie a Paříž?

Německo bylo, v Paříži, to víte lépe než já, kdy byla ... Vy to tam máte napsané určitě.

Přiznám se, že nemám přímo rok, kdy jste se dostala do slavné pařížské Olympie.

Počkejte kolik to bylo, 68, 67, ne 68 jsem tam byla na stáži, to byla Paříž asi 67.

Před Stuttgartem?

No, ano. Já jsem si právě už v Německu vydělávala na to, abych pak mohla být v Paříži, protože tam jsem sice byla hostem pana Coquatrixe, ale nicméně jsem potřebovala i nějaké své penízky.

Bylo obtížné dostat se nejdříve, jak jste sama řekla, na stáž a pak posléze i na účinkování do chrámu šansonu, do Olympie?

No, to je také taková zvláštní příhoda. Pan Coquatrix mě tady náhodou uviděl, to náhodou podtrhuji, protože já jsem nebyla velmi oblíbená tady u našich moci pánů, a tak mu vůbec neřekli, že člověk jako já tady někde zpívá, tedy v oboru, který je Francii velice blízký, ale když šel, když ho pánové z Pragokoncertu pozvali do Alhambry, tak v ten den moje kolegyně, se kterou jsem se tam střídala, mi zavolala, jestli bych nemohla přijít zpívat, že je nastydlá. Tak já jsem tam zpívala a zpívala jsem také Milorda a to pana Coquatrixe velmi zaujalo, takže jsme pak hodili řeč, no hodili řeč, on mě pozval na nějaké povídání, a tak jsem se dostala do Paříže, na to jste se ptal?

Ano, na to jsem se ptal a vy jste mi odpověděla. Vy jste také vystupovala jako host v show Gilberta Bécauda, měli jste možnost navázat s Bécaudem přátelství nebo?

Ne, to šlo, to bylo čistě pracovní. Pracovně jsme se setkali, to bylo v Německu ve Wiesbadenu, myslím, v televizi a pak jsem se potkali jednou tady, když byl v Praze na jedné recepci u Francouzů.

Západní novináři na konci 60. let z vás byli nadšeni, k vašemu jménu dali přídomek Edith Piaf z Prahy a kritiky byly příznivé. Přemýšlela jste nad tím, že byste zůstala na Západě, ať už ve Francii nebo v Německu?

Ne, nikdy, nikdy ne. Hlavně z toho důvodu, že já jsem pracovala hodně v Německu, měla jsem tam velmi lákavé, velmi dobré nabídky, skutečně velmi dobré, ale viděla jsem, že by mi nikdo nenapsal takové texty, které jsem tady byla zvyklá zpívat, ta kvalita.

Ale byla jste také zvyklá zpívat v cizích jazycích.

To jo, mně nešlo o ten jazyk jako takový, ale jaký materiál by mi dali.

Možná kvalitní.

Ne, ne, tam nebyli tenkrát textaři na toto.

Vy jste své zahraniční úspěchy musela tajit, stejně jste tajila i svá zahraniční vystoupení, měla jste velký strach ze zákazů, nebo jste se obávala závisti?

Měla jsem strach ze zákazů a také jsem pak určitou dost dlouhou dobu nemohla, že jo.

O šansonech říká, viz rozhovor v Lidových novinách ze 12. října 2001: "V šansonech si v podstatě léčím svůj herecký mindrák". To myslíte vážně, nebo je v citovaném výroku velká dávka nadsázky?

Ne, velká, není velká, já mám ...

Co je důvodem vašeho hereckého mindráku, který si léčíte šansonem?

Já vám chci říct, že ano, já jsem chtěla hrát divadlo, pak jsem ho přestala hrát a jsou určité šansony, odborně se jim říká realistické šansony, kde vlastně hraji nějakou roli, že jo, tak to je taková, já si říkám, že si léčím svůj herecký mindrák.

Nevím, zda vás příliš nedráždím tím, že používám slovo "šanson", vy jste jej ostatně použila také, tím jste jej legalizovala.

No, ono ...

Vím, že ho ale nemáte ráda, proč?

Nemám, nemám, protože ... Tak dneska už si na to lidé možná víc zvykli, ale kdysi když jsem řekla "šanson", tak každý viděl něco strašně šišatého a komplikovaného a hned vím, že pan Lang mi říkal: "A uděláme takové ritardando, paní Hegerová, tady". A já jsem říkala: "Vůbec nemusíte, může to být celý v rytmu". Prostě u nás se pod slovem "šanson" někdy vidělo něco úplně jiného.

Vy jste půl roku strávila v pankrácké věznici ...

Nebo, pardon, zúžené to bylo, takový zúžený pohled.

Když se vrátím k pankrácké věznici, půl roku vašeho života, byla tato část vašeho života tou nejčernější kapitolou?

Víte, že vám teď neodpovím, protože z každého maléru, to neříkám nic nového, když se z nějakého maléru dostanete, tak vás obohatí obrovskou zkušeností a já jsem tam také poznala ohromné věci, které bych jinak nezkusila. Já jsem měla kdysi takovou touhu jít třeba do cirkusu na určitou dobu, chtěla jsem zažít, já jsem prostě chtěla zažít, co to je být světská, prostě maringotky a tak, a také toto jsem chtěla zažít, vězení, takže si pamatuji, že když jsem se vrátila, tak mi říkal: "No, vidíš, alespoň jsi si to zkusila". A já jsem říkala: "Ale toto nebylo to nejlepší, to bylo jako "naozaj", jak se říká na Slovensku".

Já jen připomenu, že banka tehdy udělala omyl, vy jste si toho nevšimla a byla jste obviněna z krádeže. Pátrala jste po tom, zda to byl záměr komunistů vás dostat do kriminálu a vy jste se chytila?

No, určitě, jak bych to řekl, já na to nerada myslím a nerada to domýšlím, ale myslím si, že kdybych neměla to jméno a nebyla taková, jaká jsem, že by se to vyřešilo zcela jinak, jsem si zcela jistá, ne že si myslím. No, to je písnička, mám ji velice ráda, je to jidiš písnička, jmenuje se Noc, Pavel Kopka mi tam udělal velmi hezký text, jako všechny texty, které mi dělal a tu jsem si vybrala, protože já už jsem v tom právě vzpomínaném recitálu H+H měla tzv. židovský blok, protože já nejsem rasista, nemám ráda rasismus a toto téma, to židovství, je nám daleko bližší, dneska i jinak vnímáme rasisty, ale to nám bylo nejbližší, a já jsem právě chtěla i toto na té scéně, na toto téma se vyjádřit a právě jsem potřebovala nějakou veselou písničku a to byla tato, Shive dela Vone.

Jaká jsou nesplněná přání Hany Hegerové?

Oh, Bože. Toho je hrozně moc, ale já to neberu nijak... Já například bych chtěla mít obrovskou kuchyň, já nemám kuchyň, já mám dvougarsoniéru, já žiji jak studentka. Ne, já jsem teď ráda, že jsem ráda, že vůbec jsem a že můžu být a hlavně se těšit ze svobody, to je báječná věc.

Říká Hana Hegerová. Děkuji za vašich 30 minut a někdy příště na shledanou.


© BBC 2001 Tisk ctrl + p Zavři okno

Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.