Libuše Benešová, místopředsedkyně ODS
úterý 24. dubna 2001



Poslechněte si rozhovor v MP3

Přepis rozhovoru

Psal se 14. prosinec 1997, v Poděbradech se kvůli politické krizi a rezignaci premiéra Václava Klause konal mimořádný kongres Občanské demokratické strany. Právě na tomto kongresu se do křesla místopředsedy ODS dostala Libuše Benešová, zvolena byla v prvním kole.

Zvukový záznam z volby místopředsedů ODS: V prvním kole byli místopředsedy Občanské demokratické strany zvoleni paní Benešová a pan Dvořák.

Rok poté, 18. prosince 1998 stanula Libuše Benešová i v čele horní komory českého parlamentu, tedy Senátu.

Zvukový záznam z volby místopředsedů ODS: Pro senátorku Libuši Benešovou bylo odevzdáno čtyřicet hlasů, pro senátora Petra Pitharta odevzdáno třicet sedm hlasů. Ve druhém kole prvé volby byla zvolena předsedkyní Senátu senátorka Libuše Benešové, které za volení komisi i za sebe blahopřeji.

Loni svůj mandát senátora Libuše Benešová neobhájila, v současnosti tak zastává pouze post místopředsedkyně ODS. Nejen o Senátu a o postavení Občanské demokratické na české politické scéně bude následujících třicet minut. Pozvání do pořadu Interview BBC dnes tedy přijala místopředsedkyně Občanské demokratické strany, paní Libuše Benešová. Vítejte u mikrofonu rozhlasové stanice BBC, hezký, dobrý den.

Dobrý den.

Asi bych měl k těm funkcím dodat ještě jednu, historik Občanské demokratické strany, jinak také kronikář?

Kronikář asi úplně ne. Napsala jsem sice publikaci, která nese název Kronika ODS, ale přesto spíše je to taková drobná historie nebo stručná historie.

Není to přece jenom příliš brzo, hodnotit pouze s odstupem několika let, historii strany, která, dá se říct, je stále nová?

Ta moje publikace neobsahuje mnoho hodnocení, to hodnocení asi najdeme v nějakých jiných prostředcích, hlavně, myslím, asi v novinových článcích, které se teď v souvislosti se státním výročím ODS hodně vyrojily. Ale rozhodně si myslím, že není brzy, spíš pozdě na zachycení aktuálních dějů nebo probíhajících dějů, a to jsem se snažila tou publikací napravit.

U kterých dějů bylo nejtěžší dohledávat informace?

Já bych řekla, že u všech. Možná úplně nejvíc problematické to bylo z toho počátku, kdy opravdu jsem musela jít hluboko do archivů a hodně hluboko to hledat.

Jak bohaté jsou archivy ODS a jsou vedeny pečlivě?

No, řekla bych, že teď jsem při té své práci zjistila, že je potřeba jim věnovat opravdu větší pozornost, že věnovala se pozornost teď v tom uplynulém období hlavně ekonomickém archivu, aby byl v pořádku, ale potřebujeme dát dohromady i ten politický archiv, některé mezery doplnit a prostě věnovat tomu větší pozornost.

Když Libuše Benešová opouštěla funkci předsedkyně Senátu i své senátorské místo, tak doslova prohlásila: "Teď se budu naplno věnovat funkci místopředsedkyně ODS." Co to věnovat se naplno funkci místopředsedkyně ODS znamená?

Tak myslím si, že ten ... máte před sebou tu publikaci, což také znamená samozřejmě věnovat se naplno tomu svému místopředsednickému postu, ale ...

To už je hotová věc, to znamená, co znamená teď naplno?

To je řada dalších...

Neříkejte druhý díl.

Řada dalších publikací, které zrovna připravujeme. A hlavně, v čem vlastně ta moje činnost spočívá, je neustálé objíždění našich oblastních sdružení, místních sdružení a mluvení s lidmi, mluvení tam. Ona totiž péče o stranu zabere mnoho času a opravdu je to záležitost, která je velmi komplikovaná, velmi složitá, velmi náročná a bez ní to nejde. Kdybychom něco takového nedělali velmi systematicky, tak se obávám, že ODS by dneska nepůsobila tím dojmem konsolidovaného tělesa, ale že by působila úplně jiným dojmem.

Jakého tělesa?

No, zřejmě asi s mnoha vnitřními problémy a rozhádaného a bez schopnosti vytvořit si nějaký společný názor.

K rozhádanosti ODS se v tomto pořadu ještě dostaneme. Nelobbuje ale Libuše Benešová při těch svých výjezdech také sama za sebe? Protože budete muset na podzimním kongresu ODS obhajovat své místo, pokud budete chtít kandidovat.

Já si myslím, že nemusím absolutně nic, že tam mám ještě velkou volnost v rozhodnutí, zda vůbec budu obhajovat své místo nebo nebudu.

Tudíž vaše rozhodnutí ještě není rozhodnutím stoprocentním, zda chcete být místopředsedou?

Ne, není mé rozhodnutí stoprocentní, nechávám si tam velikou volnost?

Proč?

No, proč, protože určitě bude záležet na tom, jakým způsobem se ODS bude vyvíjet dál, jaké lidi bude potřebovat, třeba se ukáže, že já už nejsem ten vhodný člověk po čtyřech letech a že je potřeba nechat prostor někomu jinému.

Vy si myslíte, že už nemáte ODS co nabídnout?

To nevím, to bych neřekla, že nemám ODS co nabídnout, ale třeba se ukáže, že bude potřeba někdo jiný, mladší, dynamičtější, rychlejší...

Jen jestli vás nevyděsil Václav Klaus, který v rozhovoru pro Právo včera prohlásil, že místopředsedové ODS se budou muset hodně zapotit, pokud chtějí obhájit svoji funkci. Vy se asi nechcete potit.

Ne, tady máte teplo, tady by se člověk mohl potit, ale...

Ale tady naštěstí nejsme v ODS, tady jsme v BBC.

Tady nejsme v ODS. nemyslím si, že je v ODS tak horká atmosféra, aby se z ní člověk mohl jen tak potit jako bezdůvodně nebo z nějakého jiného důvodu. Víte, já mám z Václava Klause pro strach uděláno. Jsem jeden z mála lidí možná v ODS, kteří z něj mají pro strach uděláno, čili tahle jeho slova rozhodně nejsou ta, která by mě mohla vyděsit.

Kdy se rozhodnete a oznámíte své rozhodnutí o případné kandidatuře?

Já si myslím, že tak nejpozději koncem srpna, začátkem září.

Co by vás mohlo k té kandidatuře přimknout, to znamená podpora regionů?

Určitě podpora regionů, určitý prostor pro práci a určitý prostor pro splnění nějakých představ, které člověk má o práci v ODS.

ODS na své ideové konferenci, která proběhla o víkendu, tvrdila, že se musí dobře připravit na příští rok, který bude, jak Václav Klaus říká, rokem supervolebním. Čekají nás volby do Poslanecké sněmovny, čekají nás volby komunální, čekají nás volby do Senátu, tedy do třetiny Senátu, a pak, když se přeneseme do roku 2003, tak to budou i volby prezidentské. Libuše Benešová jako kandidát do některých těch voleb.

No, myslím, že je taky na to brzy ještě, hovořit o tom, jestli člověk bude někam kandidovat nebo nebude.

Chtěla byste vyzkoušet Poslaneckou sněmovnu? Lákalo by vás to?

No, tak rozhodně bych asi neměla problém tu práci v Poslanecké sněmovně zvládat, to si myslím, že jsem si dostatečně vyzkoušela v té horní komoře a i teď, vzhledem ke své práci stínové ministryně práce a sociálních věcí, tak vlastně pro náš poslanecký klub neustále připravuje nějaké hodnocení návrhů zákonů a podobné věci, pracuji s ním na pozměňovacích návrzích, čili z tohoto pohledu určitě bych se té práce nebála, ale opravdu nevím, jestli budu chtít kandidovat do Poslanecké sněmovny.

Chybí vám nějaká, teď myslím práce nikoliv stranická, ale práce, kde jste přímo vázána na voliče? Tedy práce ať už v jedné komoře parlamentu nebo ve druhé?

Vázanost na voliče mě rozhodně se ztrátou mandátu senátora neopustila, protože tím, že člověk pracuje v té politice dál, tak jste vázán na voliče stejným způsobem, v tom vlastně vůbec nepociťuji žádný rozdíl.

Vy jste teď přece ale hlavně vázána na lidi ve straně, objíždíte stranu.

Ale to není pravda, to není pravda, že člověk je vázán hlavně na lidi ve straně. Samozřejmě, že je potřeba udržet tu stranu v nějakém pracovním tvaru, udržet ji opravdu v atmosféře určité sounáležitosti a soudržnosti, k tomu ti politici, kteří jsou v těch nejvyšších stranických orgánech, tak musí svoji prací přispívat a nikoliv to, že svojí prací ji mají rozeštvávat, to opravdu ne. Ale ta vázanost na voliče je u těchto lidí zase opět mnohem vyšší než třeba u běžného člena strany.

Jak jste teď vázána na voliče?

No, jsem přece vázaná ... jako můj cíl je stejný jako cíl ODS, aby ODS získala co možná největší volební úspěch, čili v tom jsme vlastně úplně stejné a v tom jsme odvislé od voličů, nic jiného.

Pravda je, že jsem zapomněl na to, že ODS už rozjela předvolební kampaň, tudíž se zase navázala na voliče.

ODS nikdy nebyla od voličů odpoutána, to není taky vůbec žádná pravda.

Ono se to tak zdá, když člověk pozoruje tu českou politiku, vám ne? Teď jste...

Záleží na tom asi, jaký je člověk pozorovatel, jak hluboce co pozoruje a jakým způsobem si vyhodnocuje věci, které se kolem něj dějí, a co vlastně chce vidět.

Teď důležitá věc, která se týká ... chcete si povídat o prezidentských volbách a o kandidátech?

Do jaké míry si povídat o prezidentských volbách? Jednak si myslím, že je to ještě brzy, protože pan prezident má do konce svého mandátu, pokud se nemýlím, dva a půl roku zhruba, čili je někde v polovině toho druhého volebního období prezidenta České republiky. A nemyslím si, že my jsme teď jako v situaci, kdy bychom měli už připravovat figuru, která ho bude nahrazovat, a už hovořit o tom, kdo bude prezidentem a kdo by mohl a kdo by nemohl. Přece jenom...

Já normálně otázku nastolování tématu pro hosta takto nekladu, ale nabízím vám jednu rovinu. Předvolební kampaň v příštím roce může být vázána právě i na možný výběr kandidáta na post prezidenta republiky. To je jedna z tezí, stanovil ji Petr Pithart.

No, to jsem velmi zvědavá, jestli některá strana půjde do této volební kampaně se svým kandidátem na prezidenta, na to jsem opravdu zvědavá.

Možná čtyřkoalice asi ano, což Petr Pithart naznačoval, že by měla čtyřkoalice se pokusit vygenerovat svého kandidáta nebo přijít s možnými náměty na kandidáta na prezidenta. ODS to rozhodně podle vás nebude?

Nemyslím si, že ODS půjde do těchto voleb se svým kandidátem na prezidenta.

A možná Petr Pithart jako mediální kandidát na prezidenta. Jak by se vám líbil? Vy ho znáte ze Senátu.

Tak my ho známe nejenom ze Senátu, já si myslím, že většina lidí ho zná z jeho působení jako předsedy české vlády. Asi lidé ještě nezapomněli na to, jaký obraz v té době česká vláda měla, že to bylo těleso, které působilo značně nerozhodně, rozpačitě, těleso, které se bránilo, řekněme, i některým věcem, které kupříkladu prováděla i federální vláda, ať už se povídáme na ekonomickou reformu, tam situace v české vládě z hlediska přístupu k ekonomické reformě rozhodně nebyla jednoduchá. Čili já myslím, že lidé si asi mohou udělat sami obraz, do jaké míry je Petr Pithart ta osoba, která je schopna vtisknout tomu prezidentskému úřadu nějaký vyhraněný charakter.

Dovede si Libuše Benešová představit svoji vlastní kandidaturu na prezidenta?

Ne, ani o tom neuvažuji a nikdy jsem neuvažovala.

A pokud by byla volba mezi dvěma muži Petr Pithart - Václav Klaus, tak asi by bylo ode mě naivní zeptat se...

Myslím, že to je přímo zbytečná otázka.

A proč?

Zkuste uhádnout.

Já strašně nerad hádám, já se nechám podat.

Dobře. Já si myslím, že všichni tomu rozumějí.

Další téma uvodí záznam z archivu. Psal se 16. prosinec 1998 a Libuše Benešová byla zvolena předsedkyní Senátu Parlamentu České republiky.

Zvukový záznam z volby předsedy Senátu: Pro senátorku Libuši Benešovou bylo odevzdáno čtyřicet hlasů, pro senátora Petra Pitharta odevzdáno třicet sedm hlasů. Ve druhém kole prvé volby byla zvolena předsedkyní Senátu senátorka Libuše Benešové, které za volení komisi i za sebe blahopřeji. Já děkuji předsedovi volební komise za přednesenou zprávu a táži se paní předsedkyně Senátu, jíž velmi srdečně blahopřeji, zda si přeje něco říct.

Libuše BENEŠOVÁ, tehdejší nově zvolená předsedkyně Senátu /zvukový záznam/: Byla bych moc ráda, kdybychom společně pracovali na tom, aby Senát byl velmi dělné těleso, aby pracoval dále v té atmosféře, v jaké pracoval dosud. To, co se nám tady podařilo za ty uplynulé dva roky, bylo nejen to, že jsme Senát oživili jako zcela nové těleso, do té doby tady nezvyklé, že jsme do něj vložili jeho pravidelný pracovní rytmus, že jsme dokázali tady udělat určitý řád, ale současně že jsme dokázali pracovat nad rámec tohoto řádu, když to bylo potřeba. Chci jenom připomenout, kolikrát jsme vlastně museli pracovat ve zkrácených lhůtách ještě v té naší velmi krátké lhůtě proto, abychom vyhověli požadavku, aby ten či onen zákon platil pokud možno co nejdříve. A všechno se nám to dařilo v přátelské, srdečné atmosféře, v atmosféře, ve které jsme dokázali vést názorové střety, ale tyto názorové střety se nikdy nepromítaly do osobní roviny. A já pevně doufám, že ve stejném stylu, ve stejném duchu bude Senát pracovat i nadále.

Tolik slova Libuše Benešové, která pronesla po zvolení do čela Senátu 16. prosince 1998. Nad čím jste přemýšlela?

Kdy? Teď?

Když jste to poslouchala.

No, přemýšlela jsem, už jsem zapomněla tahle slova, ale jsou to slova, která, já myslím, platí i teď.

Čím si vysvětlujete, že zhruba po třech letech pro pronesení těchto slov z útrob ODS čím dál hlasitěji zaznívají slova o možném zrušení Senátu?

Tak já tomu docela rozumím, ona nezaznívají jenom z útrob ODS, já si myslím, že hlavně zaznívají z veřejnosti, která se stále ještě se Senátem nesmířila, nezvykla si na něj, chápe ho jako určitý luxus, který ... pro jehož odůvodnění neshledává dostatek argumentů. A ta diskuse, u které by bylo potřeba, aby proběhla nejenom o Senátu, ale aby proběhla o celém našem ústavním systému, o provázanosti našich jednotlivých ústavních institucí, o vůbec vyváženosti moci, o rozdělení moci ve státě, tak to je diskuse, která by probíhat měla.

Vy, když jste nastupovala do čela Senátu, a bohužel jsme neslyšeli celý ten projev, protože on byl na potřeby tohoto pořadu příliš dlouhý, protože bychom jím zabrali asi šest minut našeho vysílání, tak jste tehdy zdůrazňovala, že Senátu u veřejnosti roste popularita, že Senát v mnoha věcech už osvědčil důležitost své existence. Odhlédněme teď od veřejnosti, která ... přece jenom na ni dolehlo to, jak Senát se velmi těžko rodil, jak jej politická elita, část politické elity zpochybňovala vlastně od vzniku ústavy, teď se bavme jenom o útrobách ODS a o těch hlasech, které zazněly na ideové konferenci. Jaké pro tato slova máte vysvětlení? Pro to, že zaznívají tak silně. Jsou dány poptávkou veřejnosti podle vás?

Nemám pro ně jiné vysvětlení než to, které jsem řekla předtím. Já pokládám za opravdu přirozené, že tato diskuse tady proběhne, pokládám i tu dobu, po které tady proběhne, čili od doby, od přijetí naší ústavy, tak ji pokládám taky za úplně přirozenou. Navíc tady máme za sebou čtyři roky fungování dvoukomorového parlamentu praktické, leccos se ukázalo a o lecčems jsme se také mohli přesvědčit, o tom, jakým způsobem ten dvoukomorový parlament funguje, čili já to opravdu nepokládám za nic špatného, jestliže takovéto hlasy tady se ozvou a jestliže vyvolávají určitou diskusi.

Libuši Benešové přijde ... nebo takto, když tyto debaty slyšíte, chcete se rvát jako lev za Senát? Cítíte tu potřebu, když jste stála dva roky v jeho čele a další dva roky jste byla součástí druhé parlamentní komory?

Já jsem také současně říkala, že je potřeba upravit určitým smyslem pravomoci Senátu a celé ty dva roky jsme se o to snažili. Senát vypracoval určitý návrh na změny ústavy, ve kterých se pokoušel o změnu těchto pravomocí. Bohužel Senát sám teď v tomto novém období tento svůj návrh smetl ze stolu a začíná jakoby od začátku. Čili mně připadá, že v tomto momentě Senát vlastně se příliš neztotožňuje sám s tím, co potřebuje pro svoji potřebu, že vlastně ani nechce jít se svojí věcí příliš otevřeně na trh, nechce jít do určitého střetu s Poslaneckou sněmovnou, protože to se bude odehrávat ve střetu s Poslaneckou sněmovnou, a to je mi líto.

Ten Senát ale ... nebo ty ústavní změny, o nichž jste hovořila, byly vázány na ústavní změny, které vypracovaly dvě nejsilnější...

Nebyly, vůbec ne, to byl zvláštní senátní návrh, který vypracoval Senát sám ve své komisi pro ústavu, kterou zřídil. Oficiálně před těmi dvěma lety to byl úplně jiný návrh, který opravdu se hlavně zabýval postavením Senátu, tento návrh bohužel Senát právě zamítl.

Tedy co se týče podle vás rozvržení pravomocí mezi jednotlivými komorami parlamentu, vy už jste v rozhovoru pro Mladou frontu DNES 24. července 1999 řekla, že chcete prosadit větší práva pro Senát. Šlo vám hlavně o to, aby každý senátor mohl dávat pozměňovací návrh k zákonům. Je to vůbec...

Ne, ne, pozměňovací návrh senátor dávat může, že jo, mně šlo o to, aby došlo k určitému zrovnoprávnění postavení poslance a senátora. Dneska to postavení není úplně rovnoprávné, protože poslanci jsou nadáni individuální zákonodárnou iniciativou, každý z nich může podávat návrh zákona, kdežto Senát tuto záležitost může dělat jako celek pouze. A mně šlo o to, aby se to sladilo buď tím způsobem, že i senátoři dostanou tuto možnost, aby mohli navrhovat zákony jako jednotlivci, tak vstupovat vlastně rychleji do legislativního procesu, protože dneska ta procedura podávání návrhů Senátem je strašně zdlouhavá, nebo aby se tedy, což mi připadalo vhodnější, nebo aby se dohodly obě komory na tom, že budou mít určitou skupinovou, tato tělesa, skupinové právo iniciativy, že buď třeba deset senátorů bude mít toto právo nebo dvacet poslanců, protože to je mnohem početnější komora. Ono by to mělo výhodu v tom, že by nebylo těch návrhů tolik a že by vlastně už dopředu se nesly určitým konsensem a nezatěžovala by se tolik práce zejména tedy Poslanecké sněmovny v tomhle případě.

Vy osobně se kloníte spíš ke které verzi, legislativní iniciativa více senátorů a více poslanců nebo senátora a poslance jako jednotlivce?

Já se kloním k té skupinové legislativní iniciativě, protože...

Tudíž i vy...

Protože ji pokládám za to, co jsem říkala, za určitou obranu proti takovým těm jednoduchým výkřikům v podobě zákonů, kterými si někdo nakloňuje třeba určitou úzkou skupinku lidí nebo prostě ho podává jenom proto, aby zaujal, ani nepřemýšlí o tom, že ten zákon vážně projde.

Když jsem dnes hovořil s několika právními experty, tak oni právě kritizovali kurióznost přijímání zákonů v České republice, že skutečně každý zákonodárce, mínili tím Poslaneckou sněmovnu, si může vlastně navrhnout jakýkoliv zákon a často právě lobbyistické skupiny takto úspěšně protlačují nejrůznější zákony do...

Nebo novely zákonů.

Novely zákonů do našeho legislativního řádu jako takového, což považují právníci za skutečně velmi absurdní. Cítíte, že by Poslanecká sněmovna mohla od toho podávání jednotlivých legislativních iniciativ od jednoho zákonodárce ustoupit?

No, to je právě ten problém, protože tam opravdu je potřeba najít širší politický konsensus, minimálně mezi těmi dvěma stranami, které tam dneska třeba jsou představovány sociální demokracií a ODS, nebo nejlépe ještě širší, aby k něčemu takovému se dokázalo přistoupit. Navíc u nás je teď ten náš legislativní proces ještě zatížen dalším, teď to právo zákonodárné iniciativy mají ještě krajská zastupitelstva, čili je to další, čtvrtý již, pátý subjekt, který vstupuje do možnosti předkládat návrhy zákonů. Čili opravdu po vládě, prezidentovi, obou komorách a všech dvou stech poslancích, tak ještě krajská zastupitelstva, čili opravdu je...

Otázkou je, že největší váhu ale má Poslanecká sněmovna, ta může zamítnout, pokud jsem dobře studoval zákon, tak ta může zamítnout návrhy zákonů, které přijdou z krajů. Největší...

No, jako každý jiný.

Ano, ale největší váhu má zkrátka Poslanecká sněmovna a poslanec jako jednotlivec při tvorbě našich zákonů. Když se ODS a ČSSD byly schopny domluvit na mnoha věcech od éry podpisu opoziční smlouvy, proč nebyly schopny se dohodnout na tom, aby se přijímání zákonů zprůhlednilo, bylo kvalitnější a nebyla možnost poslanecké iniciativy, jednoho poslance, který může zaplevelit náš právní řád?

Ne, protože vy stále pokládáte, že oni pracovali, ony pracovaly tyto dvě strany v určité koalici, ale to není pravda, tam nešlo o žádné koaliční uskupení, čili tam ani nebylo možné se o těchto základních věcech dohadovat, protože prostě nepatřily do toho, řekněme, do toho typu jednání, o které mohlo jít. Tam do toho typu jednání patřily věci, které byly shledány jako věcmi možnými pro nějaká politická jednání, politické dohody. Tahle věc, o které vy mluvíte, to není věc, která je, řekněme, zásadně politicky důležitá, to je věc, která je prakticistní a opravdu věc, která potřebuje nějaký...

Ale ona je důležitá z hlediska stability našeho právního řádu.

Jak to? Ale to tak úplně pravda není, protože samozřejmě, že to přináší nějakou práci navíc, tyto individuální návrhy, ale ta Poslanecká sněmovna je těleso, které samozřejmě to může ve svém hlasování, tyto návrhy, odmítnout a nemusí je vůbec pouštět přece do nějakého dalšího jednání, to se může všechno již odbýt v tom prvním čtení. Ale do toho prakticistního pohledu by nepatřilo jenom tohle, do toho by třeba i patřilo to, zda to trojí čtení, které Poslanecká sněmovna používá jako proces, jako procesní předpis pro přijímání zákonů, tak zda se opravdu osvědčilo, zda to je správné, zda to příliš nenatahuje práci, zda to opravdu přináší ten efekt, který se od něho sliboval, že ty návrhy zákonů potom již budou dostatečně vyčištěné, bez nějakých těch vnějších jakoby zásahů. Ukazuje se, že tímto způsobem to vůbec nefunguje, že naopak se zdá, že tam ten prostor pro ty individuální návrhy pozměňovací je strašně široký a velmi obtížně se uzavírá.

My jsme se dostali k velmi detailní diskusi. Znovu se dostanu k tomu, že ji zobecním. Je podle vás šance napříč českou politickou scénou najít styčné body, aby byly pravomoci mezi oběma komorami parlamentu přeměněny. Vidíte to jako reálné?

Já se obávám, že to bude velmi těžké, že něco takového najít bude opravdu velmi komplikované. V takové té podobě, o které já jsem hovořila, to bylo několik těch jednoduchých věcí, které mohly Senátu usnadnit práci a přitom tu Poslaneckou sněmovnu nic nestály vlastně. Na tom, si myslím, že možná bylo možné dosáhnout určité dohody. Bohužel, Senát se těchto ambicí vzdal sám od sebe, čili teď ani vlastně to nevyzkoušíme, zda je možné této dohody dosáhnout nebo ne.

Vrátíme se k tomu návrhu Ivana Langera, se kterým přišel o víkendu na ideové konferenci Občanské demokratické strany. Ivan Langer navrhuje ztenčit státní aparát a kromě jiného se to týká i snížení počtu poslanců v Poslanecké sněmovně a zrušení Senátu jako takového. Má Langerův návrh podporu Libuše Benešové?

Já jsem ještě neviděla ten návrh v žádné jiné podobě než v podobě těch dvou, tří vět, které zazněly na ideové konferenci, čili já nevím, jestli ho mohu podporovat nebo nemohu podporovat, protože v tomto okamžiku vlastně nevím...

Abychom si nehráli se slovíčky. Ty hlavní teze, které jste slyšela, mají vaši podporu?

Já třeba jsem ochotna velmi diskutovat o redukci počtu ministerstev a redukci správních úřadů, ale je to zase záležitost, která nemůže vstupovat do volebního programu pod heslem "Začneme a rovnou budeme redukovat". To je možné udělat během toho volebního období spíše někdy ke konci, protože nemůžete vstoupit do vlády a začít okamžitě reorganizaci celého aparátu, protože v tom okamžiku nic neuděláte, všechna energie se vlastně soustředí nikoliv na tu faktickou, potřebnou práci, ale na vnitřní chod ministerstev a na její přeměnu, přesuny lidí, hledání jejich pracovního umístění a podobné věci, čili tohle jsou věci, které je opravdu ... není možné, aby byly takovýmto výstřelem z děla, ale musí to být věci, které budou lépe připraveny.

A Senát a Poslanecká sněmovna?

Říkám znovu, jsem ochotna o všem diskutovat, budu-li vidět, že všechny věci jsou důkladně promyšleny a že tady máme alternativu za ty věci, které vlastně se tady nabízejí vymazat a zrušit, takže máme jasno v tom, jakým způsobem prostě ten jednokomorový parlament pracovat bude. V Chorvatsku teď zrušili, nedávno zrušili Senát, před pár lety zrušili Senát v Řecku, přesto to zřejmě nemělo žádný velký vliv na fungování státu, čili myslím si, že je možné samozřejmě velmi seriózně o této věci hovořit, ale musí se vidět, co se tím sleduje přesně.

Není to tak, že kdybyste teď byla předsedkyní Senátu, tak byste Ivana Langera hnala?

Ne, myslím si, že by to nemělo ... v té mé argumentaci by to absolutně nemělo žádný dopad, já myslím, kdybyste si dohledal tak pečlivě, jako jste si dohledal projevy z jednání Senátu, tak byste...

Vy jste se Senátu ale velmi zastávala, říkala jste, že pokud se nerozšíří pravomoci, že možná zrušit, ale je tady ta druhá varianta, také rozšířit pravomoci samozřejmě.

Kdybyste si vyhledal vlastně věci, které jsem někdy psala, mluvila o Senátu jak tady, tak venku, tak vždycky byste tam našel to, že jsem vždycky mluvila i tom, že prostě je možné samozřejmě, aby tady fungoval jednokomorový parlament.

To říká místopředsedkyně Občanské demokratické strany Libuše Benešová. Děkuji vám za vašich třicet minut a někdy příště na shledanou.

Na shledanou.


© BBC 2001 Tisk ctrl + p Zavři okno