BBCi Home Page BBC World News BBC Sport BBC World Service BBC Weather BBC A-Z
SEARCH THE BBC SITE
 
Zprávy
Svět
ČR
Británie
Přehledy tisku
Analýza
Anglicky s BBC
Dobré ráno
Zprávy
Svět o páté
Svět o šesté
Interview
Frekvence
Programy
Kontakt
Pomoc
Redakce
Learning English
BBC Russian.com
BBC Spanish.com
BBC Arabic.com
BBC Chinese.com
Interview
středa 19. února 2003, 18:00 SEČ
Antonín Holý
vedoucí oddělení chemie nukleových kyselin AV
vedoucí oddělení chemie nukleových kyselin AV
 


Podle Antonína Holého souvisí postoj české společnosti k vědě s celkou úrovní vzdělání obyvatel České republiky.

Záznam rozhovoru v MP3
 

Přepis rozhovoru


Víc než deset let čeští politici slibují vědě, že se jí dostane lepšího ohodnocení. Naposledy tak učinil vicepremiér pro vědu, výzkum a lidské zdroje Petr Mareš v rozhovoru pro BBC.

Petr MAREŠ, místopředseda vlády pro vědu, výzkum a lidské zdroje, předseda Unie svobody-DEU (zvuková ukázka): My jsme, pokud jde o vědu a výzkum, tam jsme se již shodli a chtěli bychom od příštího roku nastoupit na tu křivku, která nás dovede v roce 2010 k evropskému standardu, který říká tři procenta. Já jenom podotýkám, že to nejsou tři procenta z rozpočtových zdrojů, to jsou celkové výdaje. Pokud jde o rozpočtové zdroje, pak by se měly pohybovat mezi jedním a jedním a půl procentem v tom roce 2010.

Říká vicepremiér Petr Mareš. Nejen o postavení vědy bude následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí. Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl Antonín Holý, bývalý ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky a v současnosti vědecký pracovník tohoto ústavu. Vítejte v BBC. Hezký dobrý den.

Dobrý den. Děkuji.

Již váš pozdrav potvrzuje slova obsažená v magazínu Mladé fronty DNES z 21. listopadu 2002. Dovolte, abych citoval: "V osobním styku vypadá ještě drobnější a unavenější a jeho hlas zní takřka neslyšitelně kvůli chronickému zánětu hrtanu, častému neduhu obyvatel chemických laboratoří." Kdy se u chemika začne chronický zánět hrtanu projevovat?

Já nemyslím, že by to byla typicky chemická záležitost. Je to spíš individuální, ale já opravdu nevím, proč a kdy se to začalo projevovat. Náhle jsem zjistil, že při přednášení nemohu mluvit.

Ostatně i náš rozhovor jsme museli odložit kvůli vašim hlasovým indispozicím. Přicházejí často?

No, tak je to spíš teď už chronická záležitost, ale naštěstí se to lepší.

Jméno Antonína Holého je spojováno s objevy léků proti nemoci AIDS, hepatitidě B, pásovým oparům, leukémii a řadě nádorových onemocnění. V několika rozhovorech jste si posteskl, že zájem médií vás zdržuje od práce v laboratoři. Dovolte, abych se vám v úvodu omluvil za to, že patřím do řady těch, kteří vás zdržují od práce v laboratoři. Stává se to často?

V poslední době jsem, bohužel, strávil příliš mnoho času rozhovory s novináři. Některé jsou velmi inteligentní, některé jsou velmi inteligentní, jiné méně. Já doufám, že dneska to bude ta první skupina.

Podle čeho záleží, jak vy jako respondent, který rozmlouváte s novinářem, posuzujete, zda rozhovor je inteligentnější?

Podle otázek, to je jednoduchá věc. Když se mě někdo bude ptát, jak se stalo, že jste to objevil a tak dále, nebo kdy jste se začal zabývat chemií, nebo kdy jste přišel na tu myšlenku, tak chápu, že ten člověk neví o tom asi vůbec nic.

Stává se to často?

Stává, velmi často.

Častěji než ty druhé rozhovory?

Ano.

Která otázka vás zaskočila u těch inteligentnějších rozhovorů, byla-li taková?

Nemyslím, že bych nedokázal reagovat. Spíš mě mrzí, že někdy se ty odpovědi pokroutí, takže se ten smysl dostává někam úplně jinam. Typická ukázka byla teď to, co jste řekl vy, že jsem vyvinul, nebo objevil, nebo pomohl objevit léky proti virovým onemocněním, proti leukémii a nádorům, to není pravda.

Byť to o vás všechny noviny píší, když vás představují?

To se nemohli nikdy ode mě dozvědět. My se tím zabýváme, ale ty léky k tomu nejsou.

Tiskovou konferenci na podzim roku 2002, kde jste byl představen v souvislosti s objevem léku na žloutenku typu B, jste tu tiskovou konferenci zahájil slovy, opět cituji: "Omlouvám se, že vás zase zdržuji." Vyvozuji dobře z toho zdržování a z toho, jak vy vnímáte čas, že čas a jeho efektivitu považujete za jednu z nejvyšších hodnot?

Pracovní čas a jeho efektivitu ano. Čas jako obecně, to nevím, to bych si netroufl filozofovat, ale pracovní čas ano.

Myslíte, že je v Česku dostatečně vnímána pracovní efektivita času, nebo že se Češi řídí parafrází onoho výroku, že co můžeš odložit na zítra, odlož?

Toto nevím, ale to závisí na tom, patrně v soukromém podnikání to bude jinak, než je tomu ve státních podnicích. My jsme byli, nebo já jsem byl vychován v tom, že pracovní čas je natolik drahý, že se musí využít, a to je skutečně pravda, protože laboratoř celá spotřebuje každou hodinu určitou energii a tak dále. Nevyužít ji, když jaksi tam ten čas běží, tak ta energie se investuje, to je samozřejmě ztráta.

Antonín Holý se narodil 1. září 1936 v Praze. Otec byl vyučený mechanik a pracoval v ČKD. Matka byla v domácnosti. Citujme Antonína Holého doslova: "Od deseti let mě rodiče soukromě honili na němčinu a na angličtinu." Nechal jste se honit rád, nebo naopak s odporem?

Nenáviděl jsem to ze začátku, pak jsem si řekl, přece to musím dokázat a dokázal.

Jak dlouho to trvalo?

No, jak dlouho jsem se chodil učit ty dva jazyky současně? Asi tři roky.

A pak převládla angličtina?

Myslím, že ne. Myslím, že přece jenom jsem tehdy byl silnější v němčině. Také jsem se poprvé do ciziny dostal do Německa. Náhle jsem prostě byl v Norimberku na nádraží a musel jsem se o sebe starat. Ale angličtina potom se stala jaksi mou druhou mateřštinou.

Patříte k těm lidem, kteří již v deseti letech věděli, co chtějí v budoucnu dělat. V dětství se vám totiž dostala do rukou knížka o lučbě, rozumějme česky aktuálně o chemii. Šlo o učebnici pro císařská a královská gymnázia, nemýlím-li se?

Ano.

K té citované knížce jste se dostal jak?

Já už opravdu nevím. To je tak strašně dávno. Nějak jsme ji našli někde na půdě, ne doma, snad u kamaráda, s kterým jsme se bavili, on tedy fyzikou, elektřinou, já chemií. Takže jsme našli nějaký přírodopis a tam byla ta chemie jaksi začleněna.

Podle těch dalších knížek, které se vám pak dostaly do rukou, jste začal experimentovat. U drogistů, kteří ještě po válce jako živnostníci existovali, jste získával chemikálie pro své první pokusy. V několika rozhovorech jste popisoval to, jak jste jako dítko vyráběl bengálské ohně. Které tedy neúspěšné pokusy jste jako dítě absolvoval, když nic vás nepotkalo á la rozbité okno?

Nemůžu si teď vzpomínat přesně, co jsem všechno dělal a nedělal. Mám pocit, že se mi nepodařilo dělat tzv. chemické stromy, což je takový pokus, kdy se naředí vodní sklo, dneska nevím, jestli bych ho vůbec sehnal, ale snad ano.

Myslím si, že dokonce snad chemie pro střední školy pracuje s vodním sklem.

Tak je to možné. Já už jsem jaksi dlouho nebyl v kontaktu se střední školou. Do vodního skla se hodí krystalky různých kovových solí a ty se mají pomalu rozpouštět a vytvářet taková vlákna, kterým se říká chemické stromy. Tak to se mi, myslím, nepodařilo z nějakého důvodu. Asi jsem měl špatné vodní sklo. Ale to nevím skutečně už. Většinou jsem pracoval podle knížky, které se jmenovala Pokusy, které se podaří a mně se skutečně podařily.

V tom případě jsem patřil k těm, kteří, byť nečetli knížky "Pokusy, které se nepodaří", tak ale chemie třeba v mém případě byla bojem, protože nás především na střední škole učili pouze názvosloví. Pro mne osobně například chemie je spojována pouze s názvoslovím. Měl jste vy to štěstí, že jste prožíval jinak chemii, ať už na základní, nebo na střední škole, a že to pro vás nebylo jenom biflování se názvosloví?

Já jsem, samozřejmě, když jsem přišel na gymnázium, kde jsme tu chemii měli vlastně systematicky poprvé, tak už jsem jaksi měl za sebou ty popálené prsty a ty pokusy. Mě zajímalo hlavně, abych viděl nějaké experimenty. Tehdy se experimentovalo nejenom na střední, ale i na vysoké škole, což už se dneska nedělá ani tam, ani tam. Dneska se už neprovádí, nebo málo provádí pokusy i při výuce chemie na vysoké škole. Studenti samozřejmě mají laboratorní praxi a pan profesor nepředvádí, což dříve předváděl. Na gymnáziu nám pan profesor také předváděl pokusy a to mě jenom utvrdilo v tom, samozřejmě jsem mu pomáhal, dělal jsem takového fámuluse už tehdy, a pomáhal jsem mu v tom, takže jsem se k lecčemu dostal a to mě jenom utvrdilo, že tedy to bude chemie, kterou chci dělat. Jinak skutečně nevím, proč je takový odpor, protože chemie je věda, není virtuální, chemie je reálná, chemie se musí udělat rukama.

Ale vyprávějte to člověku, který byl zkoušen z Markovnikova pravidla, rozumějme dostal z toho pětku, protože se tam přeskupovaly nějaké ionty a nedovedl jsem si představit, co se pod tím skrývá, pod tím složitým vzorečkem, na které mám dokázat nějaké Markovnikovo pravidlo.

Chyba je v tom, že jste se to učil nazpaměť. Chemie se nedá učit nazpaměť. Té se musí rozumět. Nazpaměť se učí systematika, jako je biologie, nebo medicína, tam se musíte naučit názvy kostí a tak dále, kdežto chemii musíte rozumět.

To znamená, že Markovnikovo pravidlo je možné vysvětlit tak, abych mu rozuměl, a abych si pod ním uměl představit konkrétní věci, ne jenom nějaký vzoreček, kde se přeskupují ionty?

Tak to přesně je.

Vysvětlete mi Markovnikovo pravidlo.

Ale ne, prosím vás. To přece nebudeme s tím tady posluchače zatěžovat. Je to adice vody na dvojnou vazbu, která probíhá určitým způsobem, vztaženo k počtu substituentů na jednotlivých atomech. Toto je skutečně složitá věc pro posluchače. Nemyslím pro chemika, ale pro posluchače, takže to bych snad přece jenom nedělal.

Jak často člověk chemik, kapacita jako vy, musí používat tato pravidla, která se v chemii učí už na střední škole?

Nepoužíváte to jako pravidla. Používáte to prostě proto, že to tak je. To musíte už mít v hlavě, že to bude tak a ne jinak. To už se nemyslí na to, že to je pravidlo Markovnikovo. Prostě to tak je, tak to nemůže být jinak. Když to je jinak, tak je to objev a musí se to nějakým způsobem vysvětlit.

Vy jste, když jste hovořil o biologii jako o vědě, kde se člověk musí naučit různé kosti a podobně, tak vy se skromností sobě vlastní nerad hovoříte o tom, že patříte mezi největší odborníky v biomedicíně a medicinální chemii, ale na gymnáziu biologie nepatřila k vašim oblíbeným předmětům. Bylo to právě kvůli tomu, že se člověk musel mechanicky naučit věci?

Jednak proto, jednak jsem spadl do doby, kdy jsme několikrát za sebou prostě měli stejné části biologie opakovaně. To je jako se zeměpisem, kde jsme opakovaně probírali Československo a Sovětský svaz, k Austrálii jsme se nějak nedostali. Stejně tak v biologii to bylo velmi podobně. Já jsem několikrát za sebou slyšel tělovědu, ale prostě moc té systematiky v biologii jsem neslyšel, proto jsem ji neměl rád, protože jsem měl pořád jenom určitý úsek. Já jsem prožil všechny školní reformy, co jich bylo, myslím, že se to na mě také projevilo svým způsobem v některých oborech.

Například?

Například zrovna v té biologii, kterou jsem potom horce těžce potřeboval a sháněl, doučit se, když jsem se musel zabývat virologií a nádorovými onemocněními a podobně.

Tedy váš život potvrzuje to, že odříkaného chleba největší krajíc.

To je pravda. Co se týče té chemie, tak jsem nakonec v životě dělal tu chemii, kterou jsem měl neméně rád, tj. chemii cukrů. To bylo doménou, s kterou jsem musel se vypořádat.

Uvažoval jste o tom, protože váš život, profesní život je spojován právě pouze s Ústavem organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky, tomuto ústavu jste věnoval více než čtyřicet let svého života, vy jste neuvažoval o tom, že byste zůstal na vysoké škole v pozici asistenta, přednášel, udělal si docenturu, poté profesuru?

No, tak upřímně řečeno, ta situace tehdy taková byla. Bylo to v roce 1960. Tehdy jsem velice stál o to, abych na katedře mohl zůstat. Nepodařilo se to díky nějakým politickým problémům. Dostal jsem se nakonec svého osudu tedy a díky postavení profesora Šorma, tehdejšího ředitele, do tohoto ústavu jako aspirant a nelituji toho. Zůstal jsem tam celý život a byl jsem velice spokojený. Jsem velmi rád, že jsem tam zůstal.

Vy jste, nemýlím-li se, také v 60. letech pracoval s fosgenem, není-liž pravda?

To byla moje aspirantura. To je taková věc typická. Pod slovem fosgen si každý představuje bojový plyn. Já si pod ním představuji chemickou látku, činidlo, látku, která reaguje nějak. To je velmi reaktivní látka, která se dá použít, jinak by také ani jako bojový plyn fungovat nemohla. Fosgen se nechá zkapalnit, nechá se destilovat, velmi reaguje. My jsme ho měli v bombě, tlakové tedy nádobě. Problém byl, když vám z toho spadla hadička, digestoř neutáhla to množství, tak jste musel letět k oknu, a pak si natáhnout masku a jít to honem zavřít, ale jinak jsem s tím pracoval tři roky a nic se mi nestalo.

K jakým závěrům jste ve své aspirantuře dospěl v souvislosti s fosgenem?

No, tak my jsme, to byla chemie, která byla doménou jaksi našeho ústavu a vůbec Česka, protože se jí zabýval můj školitel, pan doktor Arnold, na kterého neustále vzpomínám. To byl člověk, který velmi ovlivnil můj osud v chemii, vynikající chemik a on vlastně celá léta pracoval na této problematice a moji předchůdci a já jsme byli jenom jaksi součástí té práce. Já jsem objevil několik takových zajímavých reakcí, které se použily potom dál, které byly používány potom mými následovníky.

V polovině 70. let se v životě Antonína Holého objevila další náhoda. Setkal jste se s vynikajícím belgickým virologem Erikem de Clercqem z univerzity v Lovani.

Já jsem se s ním setkal na sympoziu v Göttingenu. Göttingen je takové druhé moje univerzitní město. Tam jsem strávil čtyři měsíce na stáži. Tam jsme potom se setkali na konferenci a on byl tehdy mladý virolog, který, ač to nebývá zvykem, se docela vyznal v chemii, i když asi ne prakticky, ale přesto ji docela znal a zabýval se myšlenkou studovat nové typy chemických látek, které by mohly působit proti virům. Takže jsme se dali dohromady. Já jsem mu poslal několik svých látek nových a ukázalo se, že právě hnedka ta jedna z té první série asi deseti látek byla účinná. Tím začala naše spolupráce.

Znamená to, že nebýt právě de Clercqa, že by i vaše pracoviště nemělo dostatek prostředků na to, a že i on otevřel cestu, ať už k tomu, aby se s těmi vašimi látkami dále pracovalo, aby se aplikovaly?

To je dvoustranné samozřejmě. Vždyť my máme padesátiprocentní dohodu, takže i pro ně jsou ty peníze přínosem. Ale jako já myslím, že náš ústav i před tím měl hodně výstupů do lékařské, medicínské praxe, peptidové hormony a tak dále, adiuretin, co si vzpomenu. Takže to není první lék, který z našeho ústavu vychází. Začalo to chloramphenicol už někdy v 50. letech.

Jestli se nemýlím, tak vy upozorňujete na to, že představa laiků o tom, jak vznikají léky, jak dlouho se na nich pracuje, je příliš zjednodušené, že to rozhodně netrvá léta, ale že to je spíše na desítky let, než se objeví taková látka, než se pak aplikovaným výzkumem z ní stane lék?

No, tak dneska je to v některých případech už na ty jednotlivé roky, když je skutečně potřeba, ale většinou je to v průměru tak říká se kolem deseti let a v našem případě to bylo jednou dokonce šest let v jednom z těch léků. Proč je to tak dlouhé? No, tak jednak je tady zapotřebí, musíme počítat od okamžiku, kdy tedy je definitivně objevena látka, která má účinek. Ten účinek se musí projevit nejdříve tzv. in vitro, to znamená na nějakých modelech, modelech buněk a tak dále. Pak se musí zjistit, zda to je účinné na nějakých experimentálních zvířatech, což ochránci zvířat nebudou rádi slyšet, ale musí se to udělat. Pak se také musí zjistit, jestli ta látka není toxická. Tu rovnici uděláte, ale s omezením. Potom, když to projde těmi testy, tak začíná ta odysea, protože musíte nejdříve ověřit bezpečnost, účinky a tak dále, abyste se mohl dostat k tomu, čemu se říká první podání člověku, což je tedy zdravý dobrovolník, s výjimkou AIDS, kde tedy to nesmí být zdravý dobrovolník, kdy to už musí být přímo pacient, ale dobrovolník. Potom se začíná první, druhá, třetí fáze klinických zkoušek. Nejdříve ta první fáze je pomalá, malá skupinka, kde se zvyšuje pomalu dávka, až se objeví první příznaky nějakých odchylek v klinických testech. Pak se zjišťuje, jestli to vůbec k něčemu je, protože nemá cenu vyvíjet lék, který je horší než to, co už je k dispozici. A nakonec se dojde k velké studii, která zahrnuje několik tisíc pacientů, zase dobrovolníků, kteří se samozřejmě ovšem v případě AIDS rádi přihlásí, nebo i té hepatitidy, kde se potom prověřuje tedy celkem ten účinek, vedlejší příznaky a terapeutický účinek. To všechno zabere tak kolem těch deseti let a trvá, potřebuje to, dneska se říká, tak 500 milionů dolarů.

Když jste hovořil o tom, že ale už existují i objevy látek, které trvají poněkud kratší dobu, respektive nikoliv ten objev, ale jeho aplikace až do samotné finální výroby léku, co především může za tu dobu zkrácení celého toho procesu?

Nebezpečnost, nebezpečnost té nemoci, protože v případě AIDS je vypuštěna celá ta část, která se týká prověřování na zdravých dobrovolnících.

Nikoliv, že by to byl posun techniky?

Ne, ne.

Vy jste vědeckým pracovníkem víc než čtyřicet let, nikoliv tedy, že by technické novinky, novinky technických možností urychlovaly celý proces?

Ne, tak to není. To je skutečně otázka těch klinických zkoušek. Ty jsou určující. Já myslím, že je potřeba říct také současně to, že dneska, protože když ten proces trvá tolik let, tak je potřeba si uvědomit, že dneska musíme rozhodnout ne čím, ale co budeme léčit, protože těch deset let to zabere, než ten lék bude. Takže, když si dneska neřekneme, že budeme léčit, já nevím, nějakou virovou chorobu, tak ji za deset let léčit nebudeme, protože nebudeme ten lék mít.

Vy hledáte látky, které potlačují viry. Je podle vás ale možné, aby výzkum ve vaší oblasti spíše směřoval k tomu, aby se posilovala imunita člověka?

Je to nejenom možné, je to žádoucí. Je to jenom velmi složité, protože zatímco my máme už docela dobrou informaci o tom, jakým mechanismem se viry množí, jaký je jejich životní cyklus, a můžeme do nich nějakým způsobem chemicky zasahovat, což je podstata těch léků, tak o imunitním systému člověka máme sice informace, ale ne takové, abychom mohli prostě jednoznačně nějakým jednoduchým způsobem tu imunitu posilovat. Jsou samozřejmě známy určité látky, které zvyšují imunitu, ale je to zatím poměrně naslepo. Takže to bude ještě chvíli trvat, ale toto je ten směr, kterým to musí jít, nikoliv cpát se chemikáliemi, ale zvýšit imunitu člověka. To je stejný problém jako s vakcínami. Lidé se mylně domnívají, že očkování prostě je samospasitelná záležitost. Ano co se týče epidemií, nemůžu vzniknout epidemie spalniček třeba, nebo pravých neštovic, jestliže je očkování, ale můžou vzniknout jednotlivé případy. Ty se budou muset léčit vždycky.

Vy objevujete sloučeniny, chemikálie, které potlačují viry. Když se bavíme o virech, řekl jste, že to je poměrně probádaná oblast na rozdíl od imunity člověka. Co ještě o virech nevíme? Která jsou největší, řekněme, úskalí, neznámá bílá místa problematiky virů a boje proti virům?

Já nejsem virolog, ale co bych tak řekl, co já ze svého pohledu vidím, tak je to mechanismus, proč v některých případech snadno se vytváří resistence organismu proti těm lékům. To je problém řady onemocnění. Máte účinný lék, nasadíte ho na kliniku a během několika dnů, jako v případě AIDS to bylo, během několika dnů se vytvoří resistence, ten lék přestane působit.

A vy pracujete, mohu-li to vztáhnout k vaší osobě, na dalších a dalších látkách, které ...?

Ano, právě které by působily na ty mutanty. To je dneska ten problém, protože dneska ten virus HIV, který působí AIDS, tak ten je možné léčit ve vyspělých společnostech poměrně dobře, v méně vyspělých také díky tomu, že prostě jsou přijaty nějaké zákony, podle kterých ty farmaceutické společnosti na tom nesmí tak nesmírně vydělávat. Ale ty resistentní mutanty, které se vytváří, ty jsou problém všude a bude potřeba se s nimi vypořádat. Naštěstí ten náš lék, který byl zaveden v roce 2001, tak ten tuto resistenci nesnadno, ta se proti němu těžko vytváří. Jiné účinné látky jsou citlivé na toto. Takže to je problém a jsou problémy virů, proti kterým tedy ještě vlastně nic není, které jsou velmi nebezpečné. To je třeba hepatitida C, která je velmi častá, velmi nebezpečná, tak proti ní zatím vůbec nic není. Rádi bychom něco našli, ale zda se to podaří. On totiž ten problém je také velmi složitý z pohledu virologie. Ne všechny lidské viry je možné pěstovat na tkáňových kulturách, ne všechny je možné potom studovat na zvířatech, protože jsou specificky lidské.

Vy jste hovořil ...

Jestli dovolíte, ještě bych to uvedl na případě hepatitidy B, kde tedy, pokud nemůžete pracovat s lidmi, což nemůžete jaksi na začátku, tak to je jediný zvířecí model, protože to je specifický lidský virus, hepatitida VHB virus je lidský, takže jedině nejbližší je hepatitida svišťů a to není stejný model, stejný virus, to je jen asi z 80 % podobný. Čili ten problém je tady v tom, že není adekvátní model, kromě tedy potom těch dobrovolníků, což není etické.

Znamená to, že vy jste zprvu tu sloučeninu, kterou jste objevil, a která zaznamenala ten světový ohlas, tedy lék na hepatitidu typu B, se nejdříve testoval na svištích?

Tak nejdříve se testoval samozřejmě na tkáňových kulturách in vitro a tak dále, potom se ty pokusy musely provést na těch svištích. To jsme ovšem nedělali my, to už je mimo naše ..., to je velmi nákladná věc, poněvadž ten svišť je poměrně velké zvíře, takže spotřeba látky je dost veliká už potom.

Když jsme hovořili o hepatitidě typu B, která také byla neléčitelnou chorobou.

Nebyla neléčitelná, ale právě je tady lék, velmi dobrý lék, který ovšem vyvolává tu resistenci, takže je poměrně dost případů, kdy ten lék nepůsobí, proto je potřeba mít další.

A teď jste hovořil o hepatitidě typu C. Dovolte laickou otázku, kterou se pravděpodobně zařadím mezi žurnalisty, které jste v úvodu označil za ty, kteří kladou méně inteligentní otázky. Funguje věda a vaše vědecké postupy tak, že když se vypořádáte, respektive pomůžete k nalezení léku hepatitidy typu B, že začnete pracovat na další výzvě, kterou je právě třeba hepatitida typu C?

To není tak, že by se to dělalo až potom. Tady je potřeba ten tzv. screening, to zkoušení provádět samozřejmě na všech možných modelech, které jsou k dispozici. Bohužel, u té hepatitidy C ten model je velmi složitý. Zase to není přímo ta hepatitida C, se kterou se pracuje, zase je to nepřímá indikace. My to neděláme samozřejmě, to nemůžeme dělat. My jsme chemici, nikoliv biologové. Je to problém, vy si nemůžete říct, že teď začnu dělat lék proti chřipce a tak dále. To si může dovolit farmaceutická firma, ne základní výzkum.

Když Antonín Holý poskytuje rozhovory, tak v nich často hovoří o postavení vědy a vědeckých pracovníků ve společnosti, konkrétně v české společnosti, stejně tak o tom hovoříte především, když dojde řeč na vaše mezinárodní ocenění, na cenu Evropské unie, kterou jste obdržel, na Medaili Za zásluhy, kterou jste získal od prezidenta republiky Václava Havla. Myslíte si, že se v uplynulém období, řekněme dvou, třech letech, kdy se o vědě přece jenom hovoří, dostává se i do programového prohlášení vlády, že se postoj společnosti, respektive politické elity k vědě změnil?

To je těžká otázka. Já si myslím, že do vládních prohlášení se to dostávalo celých posledních deset let a nebylo to nic neplatného, protože jenom zůstalo u prohlášení. Možná, že se začalo blýskat na lepší časy, možná, ale samozřejmě chápeme, že tedy finanční prostředky tady nejsou. Já bych řekl, že se ta situace výrazně zlepšila, finanční, ekonomická situace, zlepšily se dokonce i platy těch vědeckých pracovníků. Grantový systém ovšem přináší mnoho byrokracie. To jaksi je, bohužel, nejenom česká, ale i záležitost celosvětová. Když máte podat přihlášku ve třiceti kopiích a poslat to někam, tak to myslím, že není to nejpříjemnější, zvlášť tedy v době elektronické pošty.

Navíc, když vy osobně máte teď podat přihlášku a sháníte americký papír, který je odlišný od papíru evropského.

Není možné ho sehnat, tak, tak. Takové předpisy byrokratické samozřejmě existují. No, abych se vrátil k tomu uznání vědy. Já si myslím, že to souvisí s celkovým vzděláním společnosti. Společnost, která sama není vzdělaná, tak nemůže ani uznat vzdělání. Takže nemyslím, že bychom na tom byli až tak nejlépe, co se týče žebříčku hodnot naší společnosti, nebo jejich přístupu veřejnosti k nim, ale přece jenom jakési povědomí tady je, někdy lepší, někdy horší, někdy jsou to takové ty alternativní vědní přístupy, kterým se dává více příležitostí, více času, než si zaslouží. Já jsem nikdy osobně medaile nesbíral. Abych řekl upřímně, i toto mě zaskočila, když jsem se o ní dozvěděl. Nečekal jsem to. Nemyslím si, že by moje zásluhy byly tak mimořádné, že by si to ocenění takovéhoto formátu zasloužilo. Prostě jsem v životě pracoval, pracoval bych stejně a pracovat budu, dokud budu moct. Zatím ještě můžu, takže ... Chemie je experimentální věda. Mě experimentovat vždycky bavilo. Já mám rád věci v prstech, rád je dělám, rád je vidím, prostě jsem rád, když se něco děje. Neumím, nejsem hodinářem, nebo jemným mechanikem, abych se uměl vyžít tímto způsobem, takže já jsem spokojen tak, jak jsem, a budu spokojen, pokud budu moct pracovat.

Říká Antonín Holý. Já děkuji za vašich třicet minut, které jste věnoval rozhlasové stanici BBC. Přeji vám vše dobré, ať i nadále máte to dobrodružství v prstech, ať se stále něco děje ve vaší laboratoři a opět někdy se těším v BBC na shledanou.

Děkuji a zdravím všechny posluchače.


Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.



 
 

Ptejte se našich hostů
Předcházející rozhovory:
 
 
Karel Čermák
Milan Kubek
Cyril Svoboda
Akciové trhy:  01:13 GMT
FTSE 6406.80 -11.00
Dow Jones 12525.7 -48.11
Nasdaq 2467.70 -9.91
FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min
 POČASÍ
 

 
redakce@bbc.co.uk
 
 
 
BBC Copyright   Nahoru ^^ BBC News in 43 languages >
 
Zprávy | Svět | Británie | Česká republika
Přehledy tisku | Analýza | Fórum
Anglicky s BBC
 
 
Redakce | Programy | Kontakt | Pomoc  
 
 
© BBC Czech, Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK