BBCi Home Page BBC World News BBC Sport BBC World Service BBC Weather BBC A-Z
SEARCH THE BBC SITE
 
Zprávy
Svět
ČR
Británie
Přehledy tisku
Analýza
Anglicky s BBC
Dobré ráno
Zprávy
Svět o páté
Svět o šesté
Interview
Frekvence
Programy
Kontakt
Pomoc
Redakce
Learning English
BBC Russian.com
BBC Spanish.com
BBC Arabic.com
BBC Chinese.com
Interview
pátek 3. ledna 2003, 18:00 SEČ
Josef Baxa
předseda Nejvyššího správního soudu
předseda Nejvyššího správního soudu
 


Josef Baxa uvedl, že jedním z jeho nejdůležitějších úkolů bude snížení délky soudních sporů.

Záznam rozhovoru v MP3
 

Přepis rozhovoru




Od pondělí do pátku pravidelně v tomto čase vysíláme Interview BBC. Nejinak je tomu i dnes. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl předseda Nejvyššího správního soudu České republiky, bývalý náměstek ministra spravedlnosti Josef Baxa. Vítejte v BBC. Dobrý den.

Dobrý den.

Vaši profesionální dráhu v posledních deseti letech je možné shrnout do sloganu "soudce, poté vysoký státní úředník a nyní opět soudce". Jak se změnil, změnil-li se vůbec, váš pohled na práci soudců a soudů v Česku, když sám soudce Josef Baxa byl pět let náměstkem ministra spravedlnosti?

Já musím říci, že se změnil. Opravdu se velice změnil. Připomenu, že jsem nepřestal nikdy být soudcem, byla to taková trošku kuriózní pozice. Já jsem byl soudce na stáži na ministerstvu spravedlnosti a byl jsem pověřen činnostmi prvního náměstka ministra a upřímně řečeno každému soudci bych přál, aby chvíli vystoupil z té věže, z toho uzavřeného světa justičního a podíval se na justici zvenku. Nemusel by být zrovna na ministerstvu spravedlnosti, ale prostě zvenku, pohledem člověka, který je uživatelem nebo adresátem justičních služeb a ...

Budete takto postupovat u svých podřízených? U soudců nejvyššího správního soudu? Posílat je na stáže?

Ne, já myslím, že ne, ale budu jim to určitě říkat, budu o tom mluvit s nimi, protože myslím, že ta sebereflexe někdy v justici chybí a je to množná jedna z jejich slabin, že si neuvědomuje, že je vlastně takovou zvláštní službou veřejnosti, ta služba spravedlnosti. Může být stokrát nezávislá, může být nestranná, může být dokonce i rychlá, ale není-li srozumitelná, není-li vnímána jako skutečně potřebná, tak pak tomu něco chybí a pak prostě to své poslání nemůže nakonec naplnit.

Považujete nyní ten váš aktivní návrat mezi soudcovský stav za obtížný? Dal vám to někdo najevo?

Víte, ono je to vždycky tak paradoxní. v situaci, kdy jsem byl náměstkem ministra a účastnil jsem se za ministerstvo různých procesů tu i onde, tak mi bylo vytýkáno, že jsem vlastně soudce a že hájím zájmy soudců a ve chvíli, kdy jsem se jaksi zase chystal k návratu do taláru, tak mi bylo trošku předhazováno, že vlastně jak to, ministerský úředník a teď se stane představitelem justice.

Ještě nám, justici, může nabourat nezávislost.

No, já opravdu upřímně musím říct, že ta zkušenost ve státní správě byla pro mne velmi, velmi důležitá, že jsem poznal, jak to ve státní správě, v exekutivě i v politice vlastně chodí, ale troufám si říci, že jsem se nenakazil. A že ty moje zkušenosti budou spíše ve prospěch soudní moci, než že by tedy exekutiva vysílala svého agenta.

Dovolte, abych zůstal u vaší formulace. Co jste musel udělat pro to, abyste se nenakazil?

Zachovat si ty vlastnosti, které jsem měl jako soudce, nikdy se jim nezpronevěřit, nezadat si nikdy s politikou, chránit si svoji odbornost a svůj nezávislý pohled.

Bylo to obtížné?

Nebylo. Nebylo, protože každého soudce, a já jsem přece jenom v justici už dvacet let, každého soudce profesionální deformace postihne dříve nebo později a vždycky chce, aby byla slyšena i druhá strana a pak teprve nějakým způsobem se vyjádří, projeví. Myslím si, že ty moje vlastnosti, ne, promiňte, je to těžké hovořit o sobě, ale myslím si, že těch soudcovských vlastností jsem nepozbyl ani jako náměstek ministra.

Stávalo se vám jako prvnímu náměstku ministra spravedlnosti, že byste se styděl za práci soudcovského stavu častěji, než když jste byl místopředsedou Krajského soudu v Plzni před rokem 1998? Stávalo se vám, ten stud přepadal vás častěji?

Stud, já jsem se samozřejmě jako místopředseda Krajského soudu v Plzni jsem se nedostával k tolika negativním informacím jako v pozici vysokého úředníka ministerstva. Někdy jsem se opravdu styděl za práci konkrétních soudců. Ty dopisy, které ministerstvo dostává, samozřejmě zčásti jsou dopisy neuspokojených účastníků řízení, kteří nebyli v právu a stěžují si naprosto nedůvodně na činnost justice, ale v řadě případů, kdy jsme řešili oprávněné stížnosti nebo kdy ministr spravedlnosti podával stížnost pro porušení zákona, došlo k tak evidentně nekvalitní práci, že jsem se opravdu velmi, velmi styděl za to, že takovou práci vyprodukovali soudci.

Jakým jedním slovem byste označil stav české justice k lednu 2003?

Já myslím, že česká justice je ve velmi nadějném stavu. Je na tom určitě lépe než před dvěma, třemi, čtyřmi nebo osmi lety. Myslím si, že ty zásadní reformní kroky byly provedeny, v té oblasti legislativní určitě, ale i v oblasti personální, organizační i materiální. Do justice už proudí mnohem více peněz než kdykoliv dřív. Řady soudců se zaplňují, přicházejí velmi kvalitní lidé z právnických fakult, justice se otevírá i odborníkům z praxe, takže myslím si, že ...

Jen slušnost mi velí neskočit vám do řeči, byť jsem po vás chtěl jedno slovo, dočkal jsem se ho, byť zabalené do mnoha vět. Tedy nadějný.

Nadějný. Určitě nadějný.

Dovolte, abych citoval slova vicepremiéra, ministra spravedlnosti Pavla Rychetského, který v Hospodářských novinách 27. listopadu 2002 napsal, citujme: "Nemůžeme zavírat oči nad některými věcmi v soudnictví. Nemůžeme jásat nad tím, že soudnictví a soudci nejsou vnímáni zcela pozitivně." Za co si podle vás čeští soudci a soudnictví jako takové zaslouží to, aby ta veřejnost ten systém vnímala negativně?

Za co si to zaslouží? No, tak jestli si to zaslouží, to nevím, ale někdy k tomu možná přispívají i sami, protože svoji velmi těžkou, odpovědnou a třeba i kvalitně prováděnou práci nedokáží vždy prezentovat. Rozhodnutí soudu jsou ...

Promiňte, je co prezentovat? A teď pro zajímavost, teď vám skočím do řeči statistikou. V roce 2002 evropský soud pro lidská práva oznámil české vládě zhruba padesátku stížností proti nepřiměřené délce soudního řízení v Česku. Ke konci loňského roku bylo u českých soudů nedokončených zhruba čtyři sta čtyřicet tisíc civilních sporů a sporů vlekoucích se v délce tři roky je bezmála osmdesát tisíc. To není asi zrovna příklad prezentace pozitivních věcí.

To není dobrá vizitka, ale kdybychom se podívali těch několik let zpátky, tak by tahle ta čísla byla v násobku vyšší. Nebyla by tam samozřejmě ta čísla o počtu přijatých stížností evropským soudem. Já si myslím, že ten počet stížností bude ještě vyšší, protože lidé zatím ještě třeba ...

Nezvykli si.

Nezvykli si na evropský soud pro lidská práva a nakonec možná, že některé tyhle ty případy, které evropský soud rozhodl nebo rozhodne, že ještě povzbudí další stěžovatele a že budou v právu a že stát bude odsuzován a já si myslím, že to je v pořádku, protože ty věci jsou dlouhodobě zanedbané.

Ale už zde byla doba, o které jste hovořil, kdy bylo možné tu situaci napravit. Je vhodné pro rok 2002, abych před těmito mikrofony citoval čísla čtyři sta čtyřicet tisíc civilních sporů nedokončených, déle než tři roky vlekoucí se spory zhruba osmdesát tisíc?

Ale já myslím, že nemůžeme nikdy si myslet, že bude nula nevyřízených sporů. Prostě desítky tisíc nevyřízených soudních sporů jsou, budou a je to normální.

A to si tedy někdo myslí, že bude nula? Ale čtyři sta čtyřicet tisíc, to není nula.

To není nula, ale budou to vždycky mnoho desítek tisíc. Spíš jde o to, jak dlouho ty spory trvají, protože ten počet soudních sporů je v podstatě otázka důvěry veřejnosti v justici. S kolika věcmi se na soudy obracejí. A to je otázka samozřejmě právního vědomí, právního prostředí, právní jistoty. Soudy jsou proto, aby poskytovaly ochranu právům, proto se na ně lidé obracejí.

Jaké číslo by podle vás u neukončených civilních sporů bylo odpovídající?

Tak, víte, já když jsem přicházel do justice, někdy začátkem osmdesátých let, začínal jsem jako trestní soudce, tak jsme sledovali tehdy věci starší tří měsíců. Ty věci byly ostře sledovány. Bylo jich několik u každého soudu a když byla věc starší jednoho roku, tak už to byly věci pravidelných porad a výtek a ostrého sledování. Dneska se bavíme o věcech starších třech, pěti, sedmi let, to tehdy nebývalo. Říkám to nerad, ale dřív justice neměla takový problém s délkou řízení. Já si myslím, tohle je největší problém. Některé věci, spory, budou trvat vždycky dlouho, jde o to, aby doba byla vždycky přiměřená složitosti věci.

Přiměřenou dobu byste tedy v průměru odhadl na jak dlouho? Jaké snížení?

Snad abychom ... Byl bych rád, abychom opustili průměrné délky, ale abychom se zabývali délkou v každé konkrétní věci. Jestliže rozhoduji o vazbě, musím rozhodnout během několika hodin.

Promiňte, ale ty statistiky a zobecnění musíte použít proto, abyste popsal a uchopil stav justice jako celku.

Ano, a musím vidět ty věci v trendech, musím to vidět prostě několik let zpátky, jestli tedy ta délka řízení nějak stagnuje, jestli se zvyšuje nebo se snižuje a musím si vybrat typická řízení.

Můžete tedy uvést, jak byste si vy představoval ten stav a délku, jak k němu dospět, aby české soudnictví a justice fungovaly podle vašich představ, ale které vycházejí z reálného života?

Já tvrdím, že kdyby justice nebyla zatížená tou hromadou nedodělků z minulých let, tak že dokáže ve všech agendách pracovat v reálném čase, to znamená rozhodovat v těch běžných věcech v řádu týdnů, maximálně měsíců. A v těch věcech, takových těch horkých, tam, kde jde o zásahy do základních lidských práv nebo tam, kde se má vydat třeba předběžné opatření, tak tam je schopna rozhodovat do několika hodin, do několika dnů, do několika týdnů. Nakonec víte, že jsou takové agendy, kde ta soudní rozhodnutí se objevují...

Kdy je možné k tomuto stavu, podle vás, dospět?

Ten stav nedodělků, já bych to uvedl třeba na příkladu obchodního soudnictví. Než začaly reformy v roce 1998, bylo v obchodním soudnictví sto padesát tisíc neskončených věcí. Dneska, po čtyřech letech, je jich méně než sto tisíc. Ty nedodělky klesly o třetinu v intervalu čtyř let a ten trend poklesu, jsou to tisíce po měsících. Je to pořád, je to devadesát pět tisíc, je to mnoho ...

To znamená, že to může trvat zhruba dvanáct let ještě?

Ne, určitě ne, já si myslím, že to je otázka, typicky v tom obchodním soudnictví je to otázka takových třech let ještě.

A v jiných oblastech soudnictví?

Tak trestní soudnictví nemá tyto problémy, tam určitou ostudu dělají věci, které projednávají krajské soudy, jako soudy prvního stupně. Je to taková ta výkladní skříň justice, nejzávažnější trestné činy proti životu, zdraví, hospodářská finanční kriminalita a tam ta délka řízení je opravdu velice, velice dlouhá a měla by být podstatně kratší, ale jinak trestní soudnictví je ve velice solidním stavu. Civilní soudnictví, podle mého názoru, v tak solidním stavu není, ale jakž takž. To, co já považuji za časovanou bombu, stále ještě je stav exekucí, exekučního řízení, to znamená, to je to finále, ta koncovka, tam, kde už ten rozsudek máte a povinný dobrovolně neplní to, co mu soud uložil a musíte se obrátit znovu na soud, abyste vymohl své právo.

Proč je to stále časovaná bomba?

Je to agenda, která byla dlouhodobě podceňována. Něco v té věci se zlepšilo v souvislosti s přijetím zákona o soukromých soudních exekutorech, ale pořád ještě nikoliv. Obchodní soudnictví je velkou zátěží, ale s progresivním zlepšováním. Agendy svého druhu, jako jsou věci třeba nezletilých dětí, věci další, tak mají nějaký svůj osud, který není ani o moc lepší, ani o moc horší, než byl před lety.

Během vašeho působení na ministerstvu spravedlnosti vznikl zákon o soudech a soudcích, který je nyní v platnosti a jehož spornou část zrušil svým rozhodnutím Ústavní soud. Soudci před schvalováním zákona proti této právní normě protestovali, měli výhrady, že zákon omezuje jejich nezávislost. Vicepremiér a ministr spravedlnosti Pavel Rychetský oznámil v rozhovoru pro BBC, že vláda má už vypracované změny ústavy a také novelu zákona o soudech a soudcích, aby zákon o soudech a soudcích nebyl v rozporu s ústavou.

Pavel RYCHETSKÝ, ministr spravedlnosti (ČSSD): Změna ústavy bude mít v podstatě jen tři základní kroky. Prvním je, že věta, která dnes v ústavě říká, že soudce nesmí vykonávat žádnou funkci v oblasti veřejné správy se modifikuje tak, že soudce samozřejmě může být předsedou soudu a vykonávat tedy i státní správu svého soudu. Druhá změna spočívá v tom, to já považuji za nesmírně důležité, protože tady, i když nechci kritizovat náš Ústavní soud, tady si myslím, že jaksi to, co kdybychom zcela realizovali nález Ústavního soudu a nezměnili ústavu, tak bychom se dostali do absurdní situace. To je to, že prostě je možné a ta změna ústavy to bude připouštět, aby soudce pracoval nejenom v taláru na soudě, ale aby pracoval i na institutu spravedlnosti v oblasti legislativy nebo dohledu nad soudy, samozřejmě se svým souhlasem na dočasnou dobu.

Říká v rozhovoru pro BBC vicepremiér, ministr spravedlnosti Pavel Rychetský: Vláda má změny ústavy a zákona o soudech a soudcích projednávat v lednu. Považuje změny ústavy i novelu zákona o soudech a soudcích nový předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa za krok správným směrem?

Je to v dané chvíli asi maximum možného.

Promiňte, co to je za odpověď?

Vzdaluje se to snovým řešením, které justice by si sama představovala, jak by měly její poměry být uspořádány, ale v dané realitě víme, že o jiné řešení asi jít nemůže.

Je to tedy plichta.

Je to dobrá plichta a já si myslím, že pokud tyhle zásadní změny projdou a pokud tedy zákon o soudech a soudcích bude takto opraven a uveden do souladu s nálezem Ústavního soudu, že se podle něj bude moci justici docela dobře nějakou dobu žít, ale neměl by to být konec. Začátek celkové rekvalifikace soudcovského práva.

Co by mělo být na tom konečném stavu a kdy by, podle vás, k tomu mělo dojít?

Na tom konci by mělo být zvolení takového modelu, já teď nechci to hodnotit nějak institucionálně, prostě v nějakých institucionálních rysech, ale takového modelu, kde by soudci jaksi mohli nést odpovědnost za výkon soudnictví nejenom v konkrétních věcech, ale za celkový stav justice. Protože soudci někdy ...

To znamená ona samospráva, absolutní samospráva?

Ne, ne, já bych tomu neříkal samospráva, pořád se bavíme v oblasti státní moci a silné státní moci, ale soudci jsou mnohdy předmětem kritiky za to, jak soudnictví jedná, ale soudci mají pramálo možností to skutečně ovlivnit. A o tohle tady jde. Tu formu, jestli má být nějaká instituce, nejvyšší rada soudnictví nebo něco podobného nebo jestli to má být uspořádáno jinak, to máme řadu příkladů v Evropě, různých.

Který vy byste zvolil?

Já bych zvolil takový příklad, aby soudci mohli nést odpovědnost, aby prostě pro ně, ono to není, ona je to taková iluze, že soudci to všichni chtějí, řada soudců vůbec na tohle nemá názor nebo je jim to lhostejné nebo to dokonce nechtějí, ale jde o to, aby i soudci sami si uvědomovali, že jejich odpovědnost za stav soudnictví nekončí jejich stolem a tím, že sundají talár, ale prostě musí mít nějaký podíl odpovědnosti za to, jak jsou poměry u soudu uspořádány.

Další téma je ustavení Nejvyššího správního soudu v České republice a jeho fungování. Podle zákona byl Nejvyšší správní soud ustaven k 1.lednu 2003. Sídlí v Brně a zaměstnáno je u něj v současnosti třináct soudců a patnáct zaměstnanců, nezměnilo-li se to číslo, Josefe Baxo.

Tak zatím ne, ale já myslím, že se bude měnit měsíc od měsíce, že se bude měnit tím směrem ke zvyšování počtu jak aparátu, tak soudců. Už od 1.února nás bude určitě víc, od 1.března taktéž a tak dále. Je to ten start, to jádro, to pevné doufám jádro těch lidí, kterým nechybí určitě nadšení pro tyhle věci a ti další přijdou.

Vy jste téměř reklamním sloganem nazval vaši novou instituci, kterou řídíte, jako velkého spojence občanů v jejich každodenním a nekonečném boji s úřady. Jak to Nejvyšší správní soud může prokázat?

Já bych byl rád, je to, víte, zase určitá vize, která se určitě nenaplní ani v lednu, ani v únoru, ani v březnu, ale byl bych rád, aby vůbec správní soudnictví poskytlo trošku lepší obraz české justice a aby opravdu občané vnímali jeho existenci jako nikoli další z řady zbytečných úřadů, ale jako instituci, která je jejich velkým a silným spojencem. Aby s důvěrou se na tenhle soud obrátili. Ale to nezařídí samozřejmě žádný zákon, to musí soudy prokázat samy.

Nevím, zda si, lidově řečeno, nenabíháte na vidle, protože když už jsme hovořili o stavu českého soudnictví a o stále ještě nepřiměřených lhůtách, které v českém soudnictví jsou, tak se zastavme u Nejvyššího správního soudu. Na kolik máte jako jeho předseda obavu, že si můžete získat špatnou pověst a že můžete zapadnout mezi jednotlivé oblasti českého soudnictví z toho důvodu, že existuje a byla na vás převedena nedořešená agenda z vrchních soudů, která čítá dvanáct set případů, to znamená vy začínáte a máte před sebou dvanáct set nevyřešených případů na začátek.

Nemohlo to být jinak. Přechodná ustanovení platné právní úpravy to takto stanovila a musím říci, že jsme s tím počítali. To, co jsme zažehnali, ta situace mohla být horší, nepřešla na Nejvyšší správní soud neskončená azylová agenda. Kdyby tomu tak bylo, tak jsme neměli dvanáct set, ale o pět tisíc víc spisů. Ty hromádky se naštěstí rozdělily mezi jednotlivé krajské soudy. Já říkám naštěstí z hlediska Nejvyššího správního soudu, ale krajské soudy určitě šťastné z této agendy nejsou.

Tady budu citovat obavy místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Vágnerové, která 30.prosince Mladé frontě DNES řekla, citujme: "Trošku se bojím, aby se Nejvyšší soud, tedy Nejvyšší správní soud, nezahltil hned na začátku tím množstvím případů." Jak tedy chcete vyřešit to, aby tyto obavy místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Vágnerové byly obavami planými?

Ty spisy opravdu, já to znovu zdůrazňuji, ty spisy se nemohly dát do sběru, ty spisy nebylo asi mravné dát je krajským soudům, protože jestliže personálním jádrem Nejvyššího správního soudu jsou soudci obou vrchních soudů, kteří vlastně tyto nedodělky neříkám, že způsobili, ale byla to jejich agenda, tak je asi správné, aby ty věci byly dokončeny před Nejvyšším správním soudem.

Je reálné, že to stihnete do roka?

Rád bych. Rád bych, neříkám, že budeme na čísle nula, ale chtěl bych, aby příští rok, tedy 2004, už ty nedodělky nebyly nějakým vážným problémem v činnosti Nejvyššího správního soudu.

Teď je otázka, která, když jsem četl vaše rozhovory, dovolím si tvrdit, že nezazněla. Přitom je to otázka podstatná z toho důvodu, jak bude možné hodnotit práci po roce. S jak velkým návalem podnětů vůbec počítáte, až se Nejvyšší správní soud rozjede? Tedy kolik ročně podání, byť je to nová instituce, odhadujete, že bude na tuto instituci dáno?

Já vám zkusím odpovědět trošku jako chytrá horákyně. Možná čím méně, tím lépe. Ne pro zatížení toho Nejvyššího správního soudu, ale ukázalo by to na to, že v základním článku rozhodují krajské soudy přesvědčivě, zákonně a spravedlivě a proto ne mnoho účastníků řízení má důvod obracet se s mimořádným opravným prostředkem, kterým je kasační stížnost na Nejvyšší správní soud.

Teď mi odpovězte nikoli jako chytrá horákyně, ale jako Josef Baxa, který očekává číslo.

Očekáváte číslo. Určitě čísla v řádu stovek, budou to čísla, která, jak doufám, nepřijdou v nějakých vlnách, ale budou prostě postupně přicházet tak, jak se budou vypořádávat s těmi novými věcmi jednotlivé krajské soudy. Tady je třeba vidět, že tady určitá kontinuita je, správní úseky krajských soudů působí už deset let a rozšiřuje se sice podstatněji kompetence a také jejich kapacita, ale ...

Vy tedy nepředpokládáte, že by roční podání, která bude Nejvyšší správní soud řešit, že by přesáhly číslo tisíc?

Tak doufám, že ne.

Je to tedy do stovek?

Bude to více stovek, ale doufám, že ne. A znovu říkám, já bych si moc přál, aby ta rozhodnutí na těch krajských soudech byla tak perfektní, aby Nejvyšší správní soud neměl tolik práce s tím odstraňovat nezákonná rozhodnutí a řekněme sjednocovat, což je jeho další velice významná funkce, sjednocovat rozdílná rozhodnutí jednotlivých krajských soudů. Ale jsme v pozici nové právní úpravy a je zákonité, že judikatura bude nějakým způsobem trošku rozkolísaná do stran, aby se pak přirozeně, tak jak to v justici bývá zvykem, takové ošklivé slovo řeknu, zkanalizovala do jednotného právního názoru.

Nejvyšší správní soud se rodí v provizoriu. Nejméně půl roku bude sídlit v provizoriu v jedné úřední brněnské budově a teď se ptám bývalého náměstka ministra spravedlnosti Josefa Baxy, současného předsedy Nejvyššího správního soudu, jestli případ vaší instituce, kterou řídíte a která se nově zrodila, neukazuje, že mohly být vytvořeny daleko lepší podmínky pro jeho vznik a že co jste si nadrobil, to si teď vyjídáte?

Patří mi to. Ale víte, vždycky jsou vidět víc ty věci, které se nepodařilo stihnout nebo nepodařilo dokončit včas, ale uvědomme si jednu věc. Platná právní úprava je z jara tohoto roku, vláda byla možná trošku zaskočena tím výsledkem legislativního procesu, kterým je sídlo Nejvyššího správního soudu v Brně, já rovnou říkám a zdůrazňuji to, že to rozhodně nechci zpochybňovat, nechci rozhodně dělat žádné kroky, které by vedly ke změně sídla, ale přece jen vládní návrh ...

O tom jste uvažoval, že by v budoucnu se mohl Nejvyšší správní soud stěhovat zase z Brna do Prahy?

Já k tomu v současné době nevidím vůbec žádné důvody. Parlament takto rozhodl a je dost dobrých důvodů pro to, aby justice byla trošku stranou takovým těm náladám denní politiky. Aby prostě ta nezávislost fakticky byla dána i ...

Aby dýchala brněnský vzduch.

Trošku vzdáleností, ale přece jenom, vládní návrh počítal se sídlem v Praze, kde pro to byly určité podmínky už předem vytvořeny, takže takové zaskočení v polovině roku a v situaci, kdy se měnily vlády, měnily parlamenty, měnili úředníci a kdy přišly povodně a tak dále a tak dále, to všechno nějakou roli sehrálo a proto se ty věci možná neudělaly tak perfektně. Ta legis vagance, ta příprava nemohla být přitom delší, protože Ústavní soud vlastně řekl, že ta dosavadní právní úprava končí. Odložil tehdy účinnost svého zrušovacího nálezu právě k 1.lednu letošního roku, takže jsme se na to nemohli déle připravovat. Ale já nechci se na tohle vymlouvat.

Kdo nejvíc pochybil?

Tak kdo nejvíc pochybil? Bylo to trošku jako v pohádce o kohoutkovi a o slepičce. Dám ti vodu pro tvého kohoutka, když mi přineseš šáteček. My jsme prostě přišli do Brna...

Kdo je kohoutek a kdo slepička?

My jsme byli ti kohoutci, kteří chtěli tu vodu pro tu slepičku, která se těžko ...

Ministerstvo spravedlnosti?

Ano, a přišli jsme do Brna, kde zdůrazňuji, jsme se setkali s velkou vstřícností brněnských orgánů samosprávných, městských, krajských, ale kde jsme také se museli vypořádat s určitými problémy centrálních institucí, sídlících ve svých pobočkách v Brně. A tak to všechno je určitý řetěz navazujících jednání, která byla někdy velmi komplikovaná.

Ale ministerstvo si zaslouží trochu do kožichu.

Tak trošku určitě. Nikdy nemůžeme říct, že se to udělalo úplně všechno, vždycky se může udělat víc.

Prezident Václav Havel, který ve čtvrtek 2. ledna 2003 předal předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího správního soudu jmenovací listiny na adresu vedení nové instituce poznamenal.

Václav HAVEL, prezident České republiky: Pro občany to bude časem instituce nesmírně důležitá, protože se vlastně bude dotýkat velkého spektra jejich každodenních starostí. Možná víc, než normální soudy a justice. Vy jste první, jste průkopníky a zároveň bude do značné míry na vás záležet, zda opravdu získá tento soud tu autoritu, kterou si zaslouží, zda opravdu bude pro občany tou instancí, na kterou se lze s důvěrou obrátit vždy tehdy, když mají pocit, že jim stát tak či onak ubližuje, byť třeba neúmyslně, ale jenom vinou své byrokracie.

Druhý leden 2003 a slova českého prezidenta Václava Havla. Co Josef Baxa jako předseda Nejvyššího správního soudu hodlá udělat pro to, aby lidé se vůbec naučili institut správního soudnictví jako takového využívat? Navíc je zde ombudsman, rovněž nová instituce, k níž si lidé také mohou stěžovat na úřady.

Já jsem řekl už před chvílí, že naší ambicí je, aby rozhodování správních soudů krajských i Nejvyššího správního soudu nebyla tak zatížena bolestmi obecné justice. Chtěl bych, aby bylo včasné a srozumitelné.

Jaká by měla být průměrná délka, vy to nemáte rád, rozhodnutí správního soudnictví?

Z povahy věci. Jestliže občan se obrátí na úřad a chce nějaké rozhodnutí a v nějakých zákonných lhůtách se ho dočká, protože ty příslušné předpisy takové lhůty třeba stanoví, a není s tím rozhodnutím spokojen a obrátí se na správní soud, nemůže tam přijít jaksi s pocitem, že tam to bude trvat pětkrát tak déle. Pozdě přinesená spravedlnost není spravedlností. To musíme pořád všichni mít na paměti.

Takže, do třiceti dnů?

Ale to určitě ne, jsme u soudu. Ten spor je tak složitý, že to nedokázal vyřešit nikdo jiný, proto se dostává až k soudu. Až k soudu. Je to ta nejsložitější a nejdražší procedura, kterou vůbec systém zná.

Tři měsíce?

Tak v některých věcech se, a ty zákony to říkají, i dříve, v některých déle.

To je odpověď Josefa Baxy, předsedy Nejvyššího správního soudu. Děkuji za vašich třicet minut, které jste věnoval BBC. Někdy příště na shledanou.

Rádo se stalo. Na shledanou.


Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.



 
 

Ptejte se našich hostů
Předcházející rozhovory:
 
 
Karel Čermák
Milan Kubek
Cyril Svoboda
Akciové trhy:  01:09 GMT
FTSE 6406.80 -11.00
Dow Jones 12525.7 -48.11
Nasdaq 2467.70 -9.91
FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min
 POČASÍ
 

 
redakce@bbc.co.uk
 
 
 
BBC Copyright   Nahoru ^^ BBC News in 43 languages >
 
Zprávy | Svět | Británie | Česká republika
Přehledy tisku | Analýza | Fórum
Anglicky s BBC
 
 
Redakce | Programy | Kontakt | Pomoc  
 
 
© BBC Czech, Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK