BBCi Home Page BBC World News BBC Sport BBC World Service BBC Weather BBC A-Z
SEARCH THE BBC SITE
 
Zprávy
Svět
ČR
Británie
Přehledy tisku
Analýza
Anglicky s BBC
Dobré ráno
Zprávy
Svět o páté
Svět o šesté
Interview
Frekvence
Programy
Kontakt
Pomoc
Redakce
Learning English
BBC Russian.com
BBC Spanish.com
BBC Arabic.com
BBC Chinese.com
Interview
středa 25. prosince 2002, 18:20 SEČ
Václav Vorlíček
filmový a televizní režisér
filmový a televizní režisér
 


Podle Václava Vorlíčka prošla psychologie dětského diváka v posledních třinácti letech zásadními proměnami.

Záznam rozhovoru v MP3
 

Přepis rozhovoru




Václav VORLÍČEK, filmový a televizní režisér, scénárista, pedagog (ukázka): Děti se naučily ze všech těch kreslených grotesek, které se odehrály v tom skutečně zběsilém tempu, že se naučily bystře vnímat díky počítačovým hrám.

Nejen o proměnách dětského publika bude následujících třicet minut. Ani dnes nechybí v programu BBC pořad Interview, od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl filmový a televizní režisér, scénárista a pedagog Václav Vorlíček. Vítejte v BBC, hezký dobrý den.

Dobrý den.

Filmografie Václava Vorlíčka čítá bezmála pětadvacet celovečerních filmů. Za všechny jmenujme Kdo chce zabít Jessii, Pane, vy jste vdova, Dívka na koštěti, Tři oříšky pro Popelku, Princ a Večernice a tak dále a tak dále. Opomněl jsem nějaký film, který byste chtěl zmínit v tom výčtu?

V podstatě neopomněl, jenom, že ten počet není skoro pětadvacet, ale celých pětadvacet, poněvadž Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko byli mým pětadvacátým celovečerním filmem. Samozřejmě, že ta mnohost té tvorby je ještě daleko větší, vlastně dvojnásobná, poněvadž přibližně stejné množství na počet vysílacích nebo promítacích hodin jsem natočil televizní seriály.

Když vás budu citovat z jednoho z rozhovorů, tentokrát pro deník Právo, dva roky starý rozhovor, tak jste v něm řekl, citujme: "Je jen pár filmů, s nimiž jsem doopravdy spokojen," konec citátu. Kdy režisér začne zjišťovat, že není zcela spokojen s tím, jak film natočil? Je to už ve střižně nebo je to ještě později?

Podívejte, je to individuální. Někdy to člověka napadá hned na premiéře a říká si: "Ježišmarjá, proč jsem tady neudělal ten střih o dvě vteřiny později, vždyť tam ještě to dopadlo." Chybami se člověk učí, ale dalších chyb se dopouští při každém dalším filmu a vždycky člověk něco najde. Ale takové filmy, s kterými jsem jako spokojen jako se svým filmovým programem, tak jsou v podstatě některé z pohádek. Já bych na prvním místě jmenoval už tu dneska všeobecně známou Popelku, z těch bláznivých komedií a trošku načernalých, které jsme s Milošem Macourkem měli jaksi velice rádi, tak jsme se shodli na tom, že za takový náš nejlepší film pokládáme film Pane, vy jste vdova a jsme s tím celkem ve vzácném souhlasu i s kritiky, poněvadž někdy jsi neměl ... V dalších časopisech bylo dokonce také napsáno, že je to naše nejlepší bláznivá komedie.

Co ty dva snímky, které jste vyjmenoval, tedy z tvorby pro děti, především snímek Tři oříšky pro Popelku, a z tvorby pro dospělé Pane, vy jste vdova, co tyto dva snímky odlišuje od těch vašich dalších třiadvaceti, které jste natočil?

Ono je spíš něco, co je spojuje, a to je fantazie, poněvadž obojí jsou vlastně pohádky. Popelka je pohádka jaksi na klasickém půdorysu, a Pane, vy jste vdova je pohádka moderní, kde se pohybujeme v jakémsi soudobém moderním království a je to tedy spojování. Já v tom rozdíl nevidím, poněvadž oba ty filmy jsou konzumovatelné jak pro děti, tak pro dospělé, zvlášť ...

Ale, čím se liší od těch třiadvaceti, které bezesporu také pracují s fantazií?

Že jsou podařenější. Ne, podívejte se, to se objeví velice záhy a posléze i během let, který film jaksi přežije svoji dobu. Víte, že když dneska vejde do kin nový film, tak prakticky za těch šest týdnů se v těch kinech oběhá a je s ním konec, pak už čeká jenom na uvedení v televizi nebo v televizích, které film buď koupí nebo nekoupí. Ale když film přežije pětadvacet, třicet lét a pořád jaksi ta dějová konstrukce drží pohromadě, pořád se nad tím děti, lidé baví, poněvadž dorůstají zase další a další generace do toho věku, kdy už vnímá, takže takovýchto filmů mám několik a ty diváci velice dobře znají, poněvadž prakticky každý z nich se několikrát za rok objeví, ať už je to Dívka na koštěti nebo jiná pohádka, Princ a Večernice nebo Jak se budí princezny. Z těch komedií, to jsme vlastně začínali s nimi, a to byl náš první společný film s Macourkem, který se jmenoval Kdo chce zabít ..., my jsme říkali schválně Jessii, poněvadž tak to většina diváků četla, čili Kdo chce zabít Jessii, pak přišel Konec agenta, a to jsou filmy, které prostě svoji dobu přežily, což člověka nesmírně těší, poněvadž, když se na to potom sám podívá, tak si říká: "Tak chyb jsme tam nadělali jako máku, ale diváci to berou, baví se a jdou s námi od začátku do konce."

Mluvíte o přežívání filmů a zapamatovávání si filmů u diváků. Vzpomene si Václav Vorlíček, který film mu jako dítěti utkvěl v paměti?

No, já si myslím, že to byla Disneyova Sněhurka, která vešla na plátna, kdy mi bylo asi tak šest let, a to prostě bylo omámení, poněvadž jednak to bylo barevné, což vlastně do té doby člověk v biografu neviděl, nebo viděl jenom sporadicky. Bylo to v takové příjemné atmosféře, celý film. Samozřejmě člověk dneska vidí, když se jaksi vytříbil vkus, tak vidí tu kýčovitost. Ale ona jaksi k americkému filmu patří a budiž mu odpuštěna.

Tedy Sněhurka, to byl film ..., byl to váš první film?

To nebyl. První film byl, ten si pamatuji přesně, babička nás se sestrou vzala do kina Roxy v Dlouhé třídě a tam hráli Perníkovou chaloupku. Kdo to natočil, jak to natočil, nevím, ale myslím si ...

A kdy to bylo, víte? Vy jste se narodil v roce 1930.

Já jsem se narodil 1930 a tohle mohlo být tak 1934, 1935. Já vím, že jaksi ve velmi útlém věku. Ale vzpomínám si na to, samozřejmě už se mi to všechno motá dohromady, poněvadž mezitím jsem sám natočil řadu pohádek, ale vím, že to byl zážitek. Co byl vůbec můj takový největší zážitek, který mne pak přivedl jaksi k takové, ke snaze, natáčet trošku černou komedii, tak to byl Erben. To byly Erbenovy básně, které ..., z nichž nejvíc samozřejmě to byly Noční košile, které mne vyděsily, když mi je ale ..., to jsem samozřejmě ještě nečetl. To jsme chodili v Harrachově na koupaliště o dovolené a byla tam nějaká v sousedství, na letním bytě takzvaně bydlela nějaká studentka, která byla rok před maturitou a uměla to z paměti. A když jsme chodili na to koupaliště, ona mi to vyprávěla a já jsem stále vyžadoval znovu a znovu ty Noční košile, i když já už jsem to několikrát protiskával, jiným médiím říkal, že prostě jsem měl noční děsy, ale chtěl jsem to příští den znovu a znovu, poněvadž to, jak se dobývají ti umrlci do té márnice, tak ... Teďka to ztvárnil vlastně Franta Brabec, když sám jako kameraman a současně režisér natočil velice pěkně Kytici.

Když se ještě zaměřím na vaše dětství, vy jste se tedy narodil do éry rozhlasu a filmu. Budeme se bavit o médiích a mediálních technologiích. Byla to právě tato éra, která vytvořila vaše pouto mezi filmem a která rozhodla o tom, že se z vás stane filmový režisér?

Tak jednak jsem jako dítě, což tedy se netýká jenom mne, ale téměř všech lidí mého věku, jsem s tím filmem vyrůstal, velice často jsem navštěvoval filmy, hodně jsem chodil tedy do biografů, ale pak se přihodilo to, že vedoucí našeho skautského oddílu napsal scénář, respektive napsal knížku a z ní byl napsán scénář a tehdejší filmové studio, tenkrát už zestátněný film po válce, bylo to v roce 1947, podle toho jeho scénáře natočil film a točil ho na našem táboře vlastně. Takže tenkrát my jsme měli tábor jako velice dobře dotovaný, za prvé za to rodiče nic nemuseli platit, protože to samozřejmě zaplatil film, my jsme tam dělali potom kompars a hráli jsme tam i jako drobné epizodní role, ale samozřejmě režisér tam měl svoji hereckou bandu, což byli tehdejší mladí členové Riesmanova souboru. Vím, že tam byl Tonda Šůra, Karel Richter, Standa Fišer, Oskar Hák, Zdeněk Borovec a oni tvořili ...

Vy jste mezi /souzvuk hlasů/ nepatřil?

Ne, nepatřil. A oni tvořili jako tu základní družinu, které se nejvíce děj týkal. My jsme dělali prostě ty ostatní družiny, jak říkám, i roličky jsme si tam zahráli. Já jsem se tam docela jako spřátelil jak s kameramanem Machem, s kameramanem Lopuchem, tak s režisérem Machem. Nějak jsem se do toho jako zažral, po česku řečeno, víc, takže jsem potom se chodil ..., režisér mne pozval, když viděli ten zájem, tak mne pozval, abych mohl sledovat část dokončovacích prací, a tak jsem se s tím obeznámil a začal jsem si říkat, že by to mohlo být docela zajímavé zaměstnání, poněvadž je to takové trošku dobrodružné, někam se jezdí na exteriéry, vyhledávají se exteriéry, pak se to tam realizuje, ten štáb bydlí pohromadě, pak se zase vrátíme všichni do Prahy a dojíždíme na ten Barrandov na to natáčení v ateliéru a tak dále. Hlavně jako mne zajímala práce s herci, ale zajímalo mne vyprávění příběhů. Já jsem vždycky u táboráku měl nějaké číslo, kde jsem něco vyprávěl, potom se to projevovalo jaksi i později na gymnáziu, všelijaké žertovné historky. Když jsem si tedy řekl, že by to pro mne bylo, tak jsem hned po maturitě spěchal k přijímacím zkouškám na FAMU, kde ovšem se mnou vyrazili dveře okamžitě, poněvadž ty znalosti po té odborné stránce nebo i po teoretické, tak byly vlastně velmi malé, i když jsem o to jako usiloval předtím ten rok. Ale pak jsem nastoupil na Barrandov, odbyl jsem si tam rok, vlastně skoro rok a půl ve funkci takového toho čtvrtého asistenta režie a pak jsem současně se tedy seznamoval s teorií, které v té době moc, jako literárních prací, nebylo, ale protože jsem ve škole měl francouzštinu, tak jsem si něco překládal z francouzštiny sám. Po tom roce jsem se už na tu FAMU dostal a vystudoval ji, takže v roce 1956 jsem vyšel s diplomem z bran FAMU, která tehdy byla v Klimentské ulici.

Záhy se ještě dostaneme k tomu, co následovalo poté, co jste vystudoval FAMU. Ale měl-li bych se vrátit ještě k těm dětským létům a pokud bych vás nutil k tomu, abyste se zařadil od nějaké ze tří skupin, které vám teď nabídnu, tak jste patřil za prvé mezi vášnivého čtenáře knih, vášnivého posluchače rozhlasu, nebo vášnivého filmového diváka? Co převažovalo?

Tak převažovala ta četba a film.

A četba jakých knih?

My jsme dokonce vůbec neměli doma rádio, poněvadž začala válka, a jak víte z historie, tak jaksi rádia byla velmi jaksi obhospodařována. Na každém aparátu bylo napsáno "Poslouchání zahraničního rozhlasu trestá se káznicí nebo i smrtí," ...

Takové ty papírové kotoučky, které se i dávaly do ...

Ano, oranžové barvy to bylo s černým tiskem a dalo se to na ten knoflík u rádia a muselo to tam být, čili nesměl se poslouchat Londýn právě. Do jisté míry to mého otce zachránilo, poněvadž někdo ho z jakési závisti nebo z nějakého důvodu udal, že poslouchá cizí rozhlas. Když k nám přišli, tak zjistili, že doma žádné rádio nemáme, což byla, možná, záchrana před koncentračním táborem.

Teď se vracíme k vašim filmovým začátkům. Jak bylo řečeno, vy jste absolvoval FAMU, obor filmová režie, v roce 1956, vaším prvním filmem byla dětská detektivka Případ Lupínek v roce 1960, v němž děti řeší záhadu zmizelých loutek. Dětský divák jako priorita a vlastně jako první film, rozhodla shoda náhod nebo dlouhodobý záměr?

Ne nebyla, to byl úplný záměr. Já jsem se v té době přátelil s Josefem Bruknerem, básníkem, který studoval, paralelně tedy se mnou studoval dramaturgii. Protože jsme oba měli v té době malé děti, tak jsme si řekli, že jim uděláme radost a že se pokusíme. Pro mne to současně jaksi byla cesta, dostat se k samostatné režii, poněvadž režisérům se do práce s dětmi moc nechce, poněvadž je to práce dosti jako náročná, obtížná. Ale já proto, že jsem měl ty čerstvé otcovské zážitky, tak jsem si říkal, že to zvládnu. Zkusil jsem to, a tak celkem to jako vyšlo, že vznikla taková docela napínavá a zábavná dětská detektivka, kde v hlavní roli byl chlapec, který si vlastně hraje na toho detektiva a později se z něj stal mluvčí státní banky, Martin Švehla.

To je ale, začínáte mi totiž také brát vítr z plachet v tom slova smyslu, že jsem chtěl uvést tu časovou souslednost Případu Lupínek s vašimi osobními věcmi, respektive s tím, že se v roce 1952 vám narodila první dcera Kateřina, v roce 1957 pak druhá dcera Zuzka, že při natáčení Případu Lupínek jste měl první dva diváky přímo v rodině.

Samozřejmě, také se o to nesmírně zajímaly a zejména potom u toho druhého filmu, který se jmenoval Kuřata na cestách, nedávno ho hráli, je to taková velmi naivní historka, ale docela zábavná, tak jsem s sebou vzal straší dceru na exteriéry, také se zúčastnila současně a částečně děje.

Rok co rok se o Vánocích objevuje na televizních obrazovkách pohádka, z níž je následující zvuková ukázka:

/zvuková ukázka z pohádky Tři oříšky pro Popelku/

Pohádka Tři oříšky pro Popelku, dětskými diváky vyhlášena jako česká filmová pohádka století, i když je to poněkud netradiční asi hrát filmovou pohádku v rozhlase.

No, jak vidno, tak to jde, poněvadž člověku se vybavuje, zejména tedy mně, který při tom byl, že jsme to točili převážně ve dvaceti stupních pod nulou, že jsme to točili na Šumavě a že ta honička zrovna, která právě, když chlapci dopadnou Popelku, tak byla natáčena ve velmi hlubokém sněhu, takže celý štáb, maskéři, kostymérky, všichni, museli ty pěšinky, kudy měli herci běhat, tak vždycky prošlapat, takže jsme udělali dlouhou řadu o dvaceti, pětadvaceti lidech a prošlapali jsme takové úzké cestičky s tím, že kamera potom musela být postavena tak nízko, aby to splynulo s rovinou a nebyly ty cestičky předem připravené vidět, poněvadž tam by herci zapadli po pás do sněhu a nedokázali by se hnout. My jsme tam udělali docela takovou bystrou a v tempu rychlou honičku.

Nejen, že jsem udělal experiment s Popelkou nebo s filmem Tři oříšky pro Popelku, že jsme jeho ukázku před chvílí slyšeli v rozhlase, ale vy říkáte, nebo říkal jste mi před tím, než se spustily mikrofony, rozsvítila se na tomto stole červená, že s Popelkou se experimentuje i v Německu.

To byla taková docela zajímavá zkušenost, že mne tam pozvali, do města, které se jmenuje Rheine, které je u holandských hranic. Já jsem netušil, proč mne zvou, poněvadž celkem jsem zvyklý takové pozvání přijímat, když mi někde dělají nějakou retrospektivu nebo tak. Tak jsem tam jel s tím, že tam prostě promítnou tři mé filmy, bude tam nějaká diskuse, něco povyprávím s diváky a stačí, pojede se domů. Ale oni mne překvapili tím, že upravili právě tento film jako první z dlouhé série, kterou mají připravenou k takovému zpracování, že ten film upravili tak, aby jej mohli v kině jako v kolektivním sledování sledovat i slepci. Takže kino se naplnilo skutečně lidmi, kteří přišli s bílými hůlkami, se psy, s průvodci a zažívali vlastně poprvé v životě ... /výpadek zvuku/ ... zřejmě zkušený herec, já jsem to nerežíroval, toto, vypráví, co se na tom plátně děje. Takže vykládal v úplně takovém volném tempu, do kterého proznívaly ty dialogy a všechny zvuky, tak vykládal: "Popelka teďka přechází po dvoře, zvolna se snášejí vločky sněhu a ona míří ke stájím, ustrašeně se ohlédne, není-li sledována a kradmo vstupuje do stáje."
/zvuková ukázka z pohádky Tři oříšky pro Popelku/

Teď by se do této zvukové ukázky slušelo říci, že princovi a jeho rodičům jsou představovány dámy. Poslouchali jsme filmovou ukázku v rozhlasové stanici BBC z filmu Tři oříšky pro Popelku. Režisérem tohoto snímku je Václav Vorlíček, host Interview BBC. Vy o této pohádce říkáte, opět citujeme doslova: "Dělal jsem ji s nesmírným potěšením a hvězdy stály při mně," konec citátu. V čem spatřujete po třiceti letech od jejího vzniku takový úspěch, že i pro vás je to vlastně ten film pro dětského diváka nej?

Já tam mluvím o šťastné hvězdě z toho důvodu, že vlastně jsem si nad tím scénářem vytvořil určitou představu, svoji vlastní, kterou jsem potom vtělil do technického scénáře, a hlavně představu toho hereckého obsazení. Ono mi to vyšlo, což se při každém filmu nepovede. Představím si už při psaní scénáře, nebo představovali jsme si společně v některých případech s Macourkem, jak bude film obsazen a ono se stalo, když došlo k tomu, že už jsem tedy dal produkci požadavek, že potřebuji toho a toho herce, nebo chci na tuto roli toho a toho herce, tak on prostě měl už podepsanou smlouvu na něco jiného, což se časově krylo a já jsem musel hledat náhradní obsazení. U tohoto filmu, koho jsem oslovil, tak ten prostě mohl a musím říct, že do toho všichni šli s velikým nadšením, protože u nás je taková tradice, že u nás diváci mají pohádky velice rádi, a to nejenom děti, ale i dospělí.

Na jaké problémy při převedení klasické látky, což bezesporu pohádka Boženy Němcové byla, jste jako režisér narážel?

Já bych řekl, že tam jako žádná protivenství nevznikala, protože já jsem vlastně dostal do ruky hotový scénář, který napsal doktor František Pavlíček, tehdejší ředitel vinohradského divadla, ale ...

Později ředitel Československého rozhlasu.

... tehdy už v klatbě vlastně, poněvadž on už nesměl, takže na titulcích filmu do dneška stojí jako autorka Bohunka Zelenková, která se toho ujala a samozřejmě přebírala honoráře a dávala je Pavlíčkovi, který se nesměl vůbec objevit na veřejnosti. S ním jako bylo zacházeno strašně a užil si svoje. Změna byla jediná, a to byla ta, že za prvé jsem na ten film, když se dělal rozpočet, dostal velice málo peněz. Na výpravný film to bylo málo, poněvadž jsem na něj dostal něco málo přes tři miliony. Tak jsme si s Otou Hofmanem, který byl vedoucí skupiny, kde ten film vznikal, řekli, že to zkusíme poslat v překladu do Německa a snažit se sehnat koproducenta. Když jsme to poslali do té tehdejší /nesrozumitelné/ do Obelsbergu, tak se ozvali ve velice krátkém termínu s tím, že mají veliký zájem a že dávají tehdejší milion východoněmeckých marek, což byly další tři miliony korun. Já jsem byl úplně spokojený, poněvadž jsme to mohli společně s Pištěkem jaksi vypravit doopravdy do té čisté nebo přibližně čisté renesanční podoby, jak jsem si to představoval.

Teď se přeneseme do roku 2001 ke snímku Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko.

/zvuková ukázka ke snímku Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko/

Zatím poslední snímek režiséra Václava Vorlíčka, Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Když jste jej začínal točit, říkal jste, že nemáte strach z toho, převést animovaný film do hrané podoby. Co po dvou letech?

Podívejte, on tady byl vlastně takový vklad Miloše Macourka, který bohužel v tomto roce, celkem nedávno, zemřel. Ten vklad byl, že on vlastně přivedl na svět tyto dvě postavičky, které se staly celonárodně a všeobecně známé, nehledě k tomu, že vlastně vynalezl mobilní telefon a ještě k tomu na přání, že jo, který plní přání.

To ještě zbývá výrobcům mobilních telefonů dodělat, aby to měli ...

To už je jenom maličkost, to příští Vánoce už by mohlo být. A proto, že tyto figurky byly všeobecné známé, tak jsme si řekli, proč jim nedát tedy skutečně jako živou podobu a uplést pro ně úplně jiný příběh, nežli byly ty dosavadní, poněvadž jsme samozřejmě nešli tak daleko, že by je přepadli piráti, nebo že by se dostaly na pirátskou loď, nebo že by šly léčit Kropáčka, který má angínu, do krku. Tady jsme vymysleli na to jako jiný příběh, který byl postaven na komediálním principu, to znamená, s určitou záměnou, že jsou tam paní Průchová a královna naprosto totožné, což jsme nedělali jako poprvé takovou věc. Myslím si, že ten film se docela jako podařil, i když jedna kritička napsala, že je to film zběsilý. Ale já jsem, a to je otázka, ke které se asi dostaneme, to je otázka vnímání diváků.

To jsem chtěl ..., hlavně proměny vkusu diváků a hlavně dětského diváka?

Tak proměny vkusu jsou také obrovské, poněvadž české pohádky ostatních režisérů vždycky byly takové kultivované a na dobré úrovni, řízeny dobrým vkusem, jak co se týká jaksi dějových zápletek, tak dialogů, tak i výpravnosti. Ona záplava filmů, které sem přišly jaksi po roce 1989, tak mnohé změnila a řekl bych, že bohužel v takovém negativním smyslu, že už ...

Jak se to pak projevuje při praktické práci režiséra?

Že musíte jaksi brát ohled třeba na bystřejší vnímání dětí, že děti se naučily ze všech těch kreslených grotesek, které se odehrávají v tom skutečně zběsilém tempu, že se naučily bystře vnímat díky počítačovým hrám, kdy mnohdy jim dospělí nestačí a děti odhalí ve filmu daleko lépe dějovou linku, když je příběh trošku zamotanější, nežli dospělí. Byl jsem svědkem toho, že jsme pouštěli můj film z kazety, a dospělí se ptali dětí: "Prosím tě, co to tam říkají," a děti si to všechno bezvadně pamatovaly a objasňovaly prostě rodičům to, co jim uniklo.

Vy jste v těchto třiceti minutách, v tomto rozhovoru několikrát zmínil jméno vašeho pracovního partnera, a to Miloše Macourka. Jedna legenda vypráví, že jste se jako dva hladoví mladíci setkali ve vlaku a spojil vás krajíc chleba, když jste jeli na první ročník zlínského filmového festivalu. Usmíváte se. Je to legenda nebo skutečný ...?

Není to legenda, skutečně se to stalo. My jsme se v té době znali jenom tak od vidění a on stál na chodbě, vlak neměl jídelní vůz, já měl hlad, on měl jídlo, tak mi nabídl a rozdělili jsme se a začali jsme hovořit a přišli jsme na to ještě během té jízdy, že máme strašnou spoustu společných zájmů, zejména se to týkalo výtvarného umění, které Miloš kdysi dokonce přednášel, já zase mám za manželku akademickou malířku, takže je mi to také jaksi blízké a kdykoliv jsme kamkoliv na světě přijeli do jakéhokoliv města, ať to byl New York nebo Cairo, tak vždycky první buď, co se týkalo třeba toho Caira, tak to bylo muzeum, anebo v New Yorku museum nebo, no, prostě Whitney Museum a tak dále. Takže to byl jeden zájem. A druhý byl, že on se začal pomalu jaksi stávat z dramaturga scénáristou, nebo už jím tam trošku byl a dohodli jsme se, že bychom udělali společný film. Já jsem měl takovou starou ideu, že bych chtěl oživit komiksové figurky, tak jsem se o tom zmínil a pak bylo ticho po pěšině, poněvadž Miloš dělal něco jiného, já jsem dělal něco jiného, až nakonec on měl čas a já také a řekli jsme si, že tedy do toho půjdeme. Vytáhli jsme znovu tedy ty komiksové figurky, Miloš se znal dobře s Kájou Saudkem, který tady dělal takové amatérské pokusy o komiksy, ale s neobyčejnou zručností tedy, měl to perfektně očíhnuté a typově postavy a i způsob těch bublinek, těch obláčků a tak dále. Tak jsme to všechno dali dohromady, vystavěli, odjeli jsme s Macourkem na jeho chalupu, kterou tehdy měl na severu Čech, na samých hranicích tehdejšího NDR, a tam jsme asi šest týdnů usilovně psali, až jsme přišli s tím scénářem, který potom prošel jaksi schvalovacím procesem a byl dán do výroby. Pikantní na tom bylo to, že jsme tady poprvé jako vytáhli vlastně na veřejnost komiksy u nás, a když byl film hotov, tak ta tvůrčí skupina, která čítala asi devět dramaturgů s šéfem, takže celkem deset lidí, takže jsme jim poprvé promítli film. Nikdo jiný v promítacím sále nebyl, jenom my dva, ani ne snad kameraman, a tedy ta dramaturgická skupina. Oni říkali: "No jo, ale čemu se tam budou lidé smát?" My jsme říkali: "No, tak to si můžeme ověřit jedině hlasovým publikem." A přišel nápad, že tady v Kralupech se otvíral kulturní dům a současně kino, které bylo kinem, takže tam jako na zahájení vlastně ten film zkusmo uvedeme. Tak jsme narychlo odjeli do Kralup, dojednali to s vedoucím kina, já jsem přinesl pár fotografií, on je použil, sám temperami namaloval plakáty, rozvěsil je po městě. Kino bylo od tří hodin plné, od pěti hodin plné, lidé se řehtali. Ti dramaturgové tam měli vyhrazenou jednu řadu, a když jsme potom tam seděli v salónku mezi těmi dvěma představeními, tak oni nás plácali po ramenech a říkali: "Tak to se nám povedla komedie."

Tedy od krajíce chleba k prvnímu společnému snímku.

Tak. On to nebyl krajíc, ale byly to také biskvity, které byly velice pečlivě zabaleny, jak paní Jiřina dokáže upravovat jídlo, tak měl balíčky, kde na každém balíčku snad bylo napsáno, co obsahuje.

Říká Václav Vorlíček, filmový a televizní režisér, pedagog a scénárista. Já děkuji za vašich třicet minut, které jste věnoval rozhlasové stanici BBC a někdy příště na shledanou.

To nám to uteklo. Na shledanou.

Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Takové bylo Interview BBC.


Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.



 
 

Ptejte se našich hostů
Předcházející rozhovory:
 
 
Karel Čermák
Milan Kubek
Cyril Svoboda
Akciové trhy:  01:13 GMT
FTSE 6406.80 -11.00
Dow Jones 12525.7 -48.11
Nasdaq 2467.70 -9.91
FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min
 POČASÍ
 

 
redakce@bbc.co.uk
 
 
 
BBC Copyright   Nahoru ^^ BBC News in 43 languages >
 
Zprávy | Svět | Británie | Česká republika
Přehledy tisku | Analýza | Fórum
Anglicky s BBC
 
 
Redakce | Programy | Kontakt | Pomoc  
 
 
© BBC Czech, Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK