BBCi Home Page BBC World News BBC Sport BBC World Service BBC Weather BBC A-Z
SEARCH THE BBC SITE
 
Zprávy
Svět
ČR
Británie
Přehledy tisku
Analýza
Anglicky s BBC
Dobré ráno
Zprávy
Svět o páté
Svět o šesté
Interview
Frekvence
Programy
Kontakt
Pomoc
Redakce
Learning English
BBC Russian.com
BBC Spanish.com
BBC Arabic.com
BBC Chinese.com
Interview
čtvrtek 12. září 2002, 18:20 SEČ
Charlotta Kotíková
hlavní kurátorka Brooklyn Museum of Art
hlavní kurátorka Brooklyn Museum of Art
 


Charlotta Kotíková vzpomínala na začátky ve Spojených státech a vysvětlila, jak funguje v New Yorku systém podpory výtvarného umění.

Záznam rozhovoru v MP3
 

Přepis rozhovoru


Newyorská radnice sestavuje rozpočet města na rok 2003. Podle newyorského starosty Michaela Bloomberga schází v městských financích pět miliard dolarů. Jde o důsledky útoků dvou unesených letadel na budovy Světového obchodního centra. Starosta New Yorku Michael Bloomberg se snaží snížit výdaje města především na služby. Jak se nejvážnější finanční krize New Yorku od sedmdesátých let minulého století projeví či projevuje na umění? Nejen o tom bude následujících třicet minut.

I dnes vysíláme živě z New Yorku ze studia BBC na Times Square. Zdraví vás Václav Moravec. Pozvání přijala a k protějšímu mikrofonu usedla dcera Herberty Masarykové, pravnučka Tomáše Garriqua Masaryka paní Charlotta Kotík. A teď nevím zda přechylovat, anebo nepřechylovat. Kotíková, nebo Kotík? Vítejte v BBC. Dobrý den.

Dobrý den. Je mi ctí tady být. Já to někdy přechyluji a někdy ne a je to největší problém, když přijdu do banky v Praze, protože nikdy nevím, jak jsem se podepsala, jestli jsem se podepsala Kotíková nebo Kotík, a když se dívají na můj podpisový vzor, tak samozřejmě potom tam ty dámy jsou z toho trošku zmatené a já taky, takže myslím, že si budu muset jednu verzi vybrat, abych všem i sobě ulehčila život.

Má to užívání dvou verzí nějaký systém kdy přechylujete a kdy ne?

Ten systém vlastně začal tím, že když jsme přijela sem do Ameriky v roce 1970, tak prostě začali všichni úředníci zde na mých papírech psát Kotík a já jsem to přijala také tím a v pase americkém mám Kotík a tím nějak automaticky jsem to psala a teprve když přijedu do Prahy a lidé mě zase začínají nazývat tak, jak mě nazývali vždycky předtím než jsem odešla Kotíková, tak samozřejmě si to uvědomuji a říkám, budu muset, je to prostě v podstatě pouze byrokratická záležitost.

Zmínila jste rok 1970, tedy rok vaší emigrace. Důvod byl takový, který se nabízí, to znamená původ z rodu Masaryků?

No, hodně, ano, samozřejmě, protože byla to kombinace jednak práce a zájem o současné umění. Bylo jasné, že po roce 1968 jaksi v období normalizace se současným uměním to nebude tak jednoduché a taky práce mého manžela Petra Kotíka v současné hudbě a narození Tomáše. A já jsem měla takový pocit trošku, že bych chtěla, aby moje děti vyrůstaly v jiném ovzduší, které by bylo otevřenější a přátelštější nežli to, které se vyvíjelo v Československu v té době. Proto jsem se rozhodla zůstat v Americe, udržet rodinu pohromadě, ale, jak už jsme říkali, když jsme si povídali před chvílí, nebylo to nejlehčí, je to těžké rozhodnutí.

Jen pro úplnost, Petr Kotík je současný hudební skladatel, váš manžel. Vy jste emigrovala vlastně na základě toho, že on tady měl kontakty.

Hodně, hodně. Ty kontakty byly hodně ustavený už předtím částečně také moji matkou Herbertou Masarykovou, která byla muzikant a Petr byl pozván pracovat na buffalské univerzitě na určité místo, které se jmenovalo jako centrum pro současnou hudbu a já jsem přijela ho vlastně navštívit, ale ne úplně v tom začátku jsem se domnívala, že zůstanu ve Spojených státech na vždycky, ale pak se to vyvinulo tak, že jsme dostala velice brzy místo v galerii v Buffalu, kde jsme začala pracovat. Bylo to tak zajímavé, že prostě nějak se to tak vyvinulo a pak bylo také jasné, že skutečně už v Československu bych stejný způsobem pracovat nemohla a děti by také nemohly vyrůstat stejným způsobem. Ovšem děti byly zase a my všichni jsme byli velice samozřejmě okradeni o babičky a příbuzné a vůbec tu určitou situaci rodinnou, která je samozřejmě pro nás všechny velice důležitá a v tom, myslím, že to bylo velice, velice z toho lidského hlediska obtížné.

Nicméně vrátila jste se do země, kde váš pradědeček učinil jedny z nejdůležitějších kroků pro Československo.

Vrátila jsem se do té země a vrátila jsem se teď také do Brooklynu, z Buffala jste se přestěhovali do Brooklynu, kde se narodila Charlotta Garriquová, manželka Tomáše Masaryka a bydlíme teď velice blízko místa, kde se narodila a blízko kostela.

To jsme se tam odstěhovali záměrně?

Ne, to prostě je takový nějaký okruh, který se skoro uzavřel, že se toto stalo a že její jméno a moje jméno, samozřejmě tedy moje jméno je po ní a že najednou procházím ulicemi, kde procházela její rodina a procházela ona a že je tam prostě kostel unitářský, do kterého ona chodila a kde byla křtěná. Tak i tak je to taková podivuhodná náhoda až někdy krásná a někdy až děsivá.

Jaké dokumenty a vzpomínky na prababičku, je to tak, máte?

No, já dokumenty mám hlavně v obrazech, a to jsou krásné portréty od Herberta Masaryka, tedy mého dědečka a malíře, který zemřel velice dávno a velice mladý. Ale byl to jeden ze zajímavých portrétistů českých a maloval hlavně svoji matku, kterou skutečně zřejmě velice miloval, krásným způsobem. A potom jsou samozřejmě dopisy, ty nemám, ty jsou samozřejmě v archivech. Dopisy, které ona psala rodině. A také jedna zajímavá věc je, že když tenkrát profesor Masaryk měl velké obtíže kvůli rukopisům v Praze, studenti byli skutečně proti němu, tak to by Charlotta Garrique Masaryk, která ho přesvědčovala, že musí zůstat v Čechách a že musí splnit svoji ideu samostatnosti a rovnoprávnosti českého národa.

Když se vrátím k vám, k vaší emigraci v roce 1970, zmínila jste, zatím pouze okrajově, že to byl velmi těžký moment ve vašem životě. Bylo těžké to rozhodnutí emigrovat, nebo ty důsledky onoho rozhodnutí?

Obojí. Já si pamatuji, jak jsem chodila po Kampě s Tomáškem v kočárku a jak jsem si říkala: "Mám jet, nemám jet?" To bylo takové ..., protože jsem věděla, že v té situaci, kdy odejdu, že třeba mámu a Aničku a tátu, že tedy už možná ani neuvidím. Člověk nikdy neví, když odcházíte v takové situaci, jako byla tenkrát, tak je to rozhodnutí, které je životní a skutečně nevíte, co se stane lidem, které opouštíte a co se stane vám. Tak to bylo těžké. Ale pak jsem se rozhodla. Hlavně máma mě skutečně podporovala. Máma má velice nebo měla, bohužel už s námi není, ale velice ráda měla Ameriku a perfektně mluvila anglicky a ta mě, myslím, skoro pošoupla. Já myslím, že bez ní bych asi neodjela. Ta skutečně způsobila to, že jsme tady. Jednak to, že měla spojení na to Buffalo, na /nesrozumitelné/ hlavně, který vedl tu skupinu, kde Petr pracoval a jednak to, že byla tak absolutně jako jednoznačně proto, abych odjela, že, myslím, že mě do toho hodně posunula, ale sama si způsobila mnoho smutku, protože byla velice osamocená, já jsem jediná dcera a jediná vnoučata byli Tomáš a potom Jan, který se už narodil v Americe a skoro deset let je neviděla, a to bylo velice smutné pro ně i pro ní a pro mě taky. Já jsem vždycky měla pocit, že jsem jí svým způsobem nějak ublížila, přestože to byla ona, která mě skutečně tohle to nějak napověděla a svým způsobem mě posunula skoro do toho letadla.

Začátky vaše a Petrovi Kotíkových ve Spojených státech amerických byly ulehčeny tím, že Petr Kotík, váš manžel, hudební skladatel, měl tady kontakty a stejně tak jednodušeji se začínalo i vám?

No, to bych řekla, že to bylo spíš naopak. Ty kontakty byly hodně přes tu moji rodinu skutečně, přes jednak to spojení na Masarykovi a jednak to spojení přes Herbertu. To bylo to základní spojení. Samozřejmě, že to bylo zjednodušené tímhle tím, ale bylo to, myslím, trošku úplně jinak, než by se to zdálo.

V každém případě jste nezačínali tak jako většina Čechů, kteří emigrovali, že začínali mýt nádobí.

Ne, ne, to bylo samozřejmě tím, že se přišlo do zaměstnání, které už bylo jako nebo ne zaměstnání, ale prostě to byla jako stáž. Petr vlastně přišel na určitou stáž, tak samozřejmě to ulehčilo a já jsem začala pracovat prakticky dva měsíce nebo tři měsíce potom, co já jsem přišla sem, což bylo také zcela nečekané a byla to zase taková stáž, a to byla fantasticky zajímavá sbírka hlavně abstraktního expresionismu, obrazy, které se půjčují na všechny největší výstavy právě těch amerických umělců padesátých a šedesátých let. Pro mě to byl obrovský objev. Já jsem se o ty věci zajímala v Praze, ale viděla jsem je často v černobílých reprodukcích a najednou jsem přijela a viděla jsem je, že jsou fantasticky barevný a že jsou obrovský a že jejich velikost odpovídá velikosti téhle té země a že najednou to měřítko bylo tak jako jiný, to co člověk znal, takže to mě fascinovalo a to mě fascinuje dodnes. Ale teď, když tady člověk žije déle, tak si také uvědomuje, že s touto velikostí a s touto velkorysostí přichází také částečná tvrdost a svým způsobem i možná krutost, protože ...

V čem?

Překonat takovéto rozměry. Člověk musí sám sebe někdy potlačit a musí udělat rozhodnutí, která třeba nejsou tak jako jemný nebo citlivý k druhým, protože se tady jedná o určité přežití vás a jako já to nedělám nebo pozoruji to na ostatních lidech, pozoruji to třeba v tom sektoru jak kultury, tak obchodu, tak podpory umění, že prostě tady se nedělá příliš mnoho kompromisů.

Rozumím vás správně, že čím větší národ, tím tvrdší rozhodnutí?

Čím větší, řekla bych, rozměry, ne větší v počtu, ale ve vzdálenosti, v měřítku a myslím, že ty rozhodnutí jsou potom nějak ovlivněný tím prostorem.

Abychom uzavřeli tuto první část našeho povídání, dá se říci, že jste se s emigrací ani po těch dvaatřiceti letech stále ještě nevyrovnala?

No, já bych řekla s emigrací ne, protože to je slovo, které je velice obtížné a já bych byla strašně ráda, kdybych to mohla změnit na to, že bych mohla říct: "Žiji v Americe, ale můžu pracovat jak tady, tak v České republice," a snažím se o to a jsem v kontaktu. Teď jsem byla v porotě Chalupeckého ceny a to je pro mě fascinující skutečně se učit a znát a vidět a často jezdím do Prahy, opravdu hodně často a myslím, že tam budu trávit víc a víc času a to je právě ..., a tím se snad vyrovná i trošku toho smutku, který byl na začátku té emigrace.

Jsou lidé, kteří když emigrovali a mohli se po listopadu 1989 vrátit, ne sice natrvalo, ale vracet se do České republiky, respektive Československa, tak tvrdí, že přišli vlastně o pětadvacet let svého života a znova se snaží na těch pětadvacet let navázat. Vy to tedy činíte také?

Svým způsobem. Ovšem já bych řekla, že jedna věc mě překvapila, když jsem tam přijela poprvé po delší době a mluvila jsem znovu se spoustou svých známých a přátel a příbuzných, tak jsem měla pocit, že jsem snad vůbec neodjela. A to bylo strašně zajímavé a svým způsobem až jako dezorientující, jo. A samozřejmě určité věci nechápu a nemůžu nikdy ... Kdo tam nebyl, tak nemůže rozumět skutečně do hloubky určitým problémům, který tam lidi prožili, ale to byla jedna taková zajímavá věc, že určité spojení jako neustále zůstává, jo. A samozřejmě je tady zase spojení s tím New Yorkem. Já když jsem delší dobu v Čechách, tak mám takový pocit, že mě začíná trošičku, že začíná mně to vadit, že už nejsem zase v New Yorku, že ten New York mi nějak chybí.

Čím vám chybí takový zmatek?

Tím zmatkem.

To vám chybí zmatek?

Chybí mi ten zmatek. Chybí mi ten zmatek a najednou to, co jsem sama o tom mluvila, že je tady určitá tvrdost, víte, že mně chybí možná trošku i ta agresivita, že mně chybí trošku to, že když někam přijdu a lidi mi řeknou ne, tak to znamená ne, a když mi řeknou jo, tak ...

A můžete tedy razantně teď bouchat do stolu, jak jste bouchla, až mikrofony nadskočily?

Sorry, to jsem neměla v úmyslu, aby všechno nadskočilo, ale taková ta vyhraněnost určitá, jo, že se tady nedají dělat takové ty všelijaké obezličky a že ne znamená ne a jo znamená jo a samozřejmě dá se velice jako vyjednávat a někdy se vyjednává způsobem tedy ne zcela jasným, ale ty věci jsou vyhraněnější a já se v tom dovedu už možná lépe orientovat.

Chybí vám, když jste tady v New Yorku, Praha, její klid a ...

Chybí mi její krása. Samozřejmě, že mi chybí krása Prahy a chybí mi, protože jsem vždycky bydlela na Malé Straně, tak mi chybí. Ovšem když přijedu v létě na Malou Stranu a vidím jak je to tady obsypáno, tak si říkám, že je to báječný, protože ekonomicky je to důležitý, ale už se těším až tam přijedu v zimě a nebude to tak obsypáno turisty.

V tomto rozhovoru už jste naznačila, že se do Prahy budete čím dál častěji vracet. Co návrat natrvalo?

To už myslím, že by nešlo.

Proč ne?

Protože jsme přece jen třicet let nebo teď už třicet dva, žiji v zemi, která je hodně jiná v kultuře, která je hodně jiná a je to více než polovina mého života, takže abych mohla přežít a přežít tak jako relativně úspěšně v tom zaměstnání, tak jsem samozřejmě musela pochopit určité principy života v této zemi a zapustit určité kořeny a ty vyrvávat už zase nechci, protože jaksi čím je člověk starší, tím zapouštět a budovat jako další existenci by bylo velice obtížné. A sice mám pocit, že jsem navázala na tu minulost a mnoho mých známých pracuje skutečně samozřejmě v kulturních institucích v Praze a báječně si rozumíme, ale možná, že si právě rozumíme proto, že jsme oba nebo obě prošli jinými zkušenostmi a že si ty zkušenosti můžeme nějakým způsobem vyměnit a že se můžeme navzájem obohatit. Já mám skutečně pocit, že třeba pro českou kulturu mohu udělat hodně tím, že znám věci jakým způsobem je třeba je udělat tady a že můžu některé věci naznačit a můžu s něčím pomoct a myslím, že právě a je strašně důležité co ve světě vidím, že kultura začíná být skutečně mezinárodní, že to není něco, co se řekne: "A jak to vypadá v Americe?" V Americe je to samozřejmě trošku jinak, ale je to, myslím, tím měřítkem nebo těmi možnostmi udělat určité věci, protože je tady více sběratelů, kteří podporují jak mladé umělce, tak musea, musea potom zase navrátí třeba ty dotace právě pro práci mladých umělců a instalace, které mohou vytvořit. Takže ten systém, který tady pozoruji, je systém, který skutečně tu kulturu velice podporuje nebo i tu vizuální kulturu velice podporuje a možná, že určité zkušenosti s tím bych mohla nějakým způsobem předat a pomoct, nikdy systém se nedá přenést, protože každá situace je samozřejmě specifická a je nutno brát absolutně ohled na tu situaci země nebo místa, kde se určitá výstava nebo určitý happening prostě děje, ale jsou určité zkušenosti, které jsou nadčasové a nadmístní a myslím, že je dobře, když lidé znají obě.

Hovoříme o mezinárodním umění a o dimenzi umění mezinárodního. Myslíte si, že české umění se už zařadilo do toho mezinárodního, nebo je stále ještě uzavřené a jsou to následky toho, že česká kultura žila za železnou oponou?

Samozřejmě, že určité následky tam jsou, ale já myslím, že ty následky jsou spíš v tom jakým způsobem umění je prezentováno a jakým způsobem je konzumováno, ne tolik to umění samo. Já se domnívám, že je tam spousta mladých umělců, kteří jsou velice zajímaví, a to jsem právě viděla na té Chalupeckého ceně a doufám, že tam bude jaksi víc těch lidí, kteří o tu cenu se budou zajímat, protože je tam spousta věcí, které jsou skutečně zajímavé a já bych řekla, že české umění definitivně je součástí toho světového prostoru a bude i víc, když právě ten systém, který tam je, bude umělce podporovat víc podobným způsobem jako jsou podporováni tady.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Konkrétní příklad pro mě jsou sběratelé. Já mám pocit, že v Čechách a nevím, na Moravě je to možná trošku jiné, ale že není dost lidí, kteří jsou ochotni věnovat svoje fondy a nebo podporu právě začínajícím umělcům a sbírat jejich věci, sbírat je v tom momentu, kdy ti umělci začínají, potřebují jak finanční, tak psychologickou podporu a někdy se člověk může splést, samozřejmě někdy koupí něco nebo udělá něco, co prostě pak ten umělec se nevyvine takovým způsobem jakým si to člověk představoval, ale myslím, že to nevadí, to se stává všude, v každé zemi, v každé situaci, ale je potřeba právě v tom začátku ty umělce podporovat, a to je, co se tady skutečně děje, že já vidím, jak každou sobotu, každou neděli prochází musey a alternativními místy nebo galeriemi strašná spousta lidí a někteří se jen dívají a někteří už koukají na to: "Aha, tohle je zajímavá věc, tady se řeší zajímavé problémy, tady to umění oslovuje určitou situaci, o které já přemýšlím a já bych vlastně strašně rád doma něco od tohoto umělce měl." A tak prostě lidi se rozloučí s částí svých zisků a jdou a koupí tu věc. Tím se stává, s tím se vyvíjí další situace. Tento umělec se stane částí určitého okruhu, protože sběratelé jsou, hlavně v New Yorku tedy, velká, velká skupina lidí. Ti si prostě, jak říkám, je to trochu fráze, ale předají si zkušenosti a začnou o tom člověku mluvit nebo o té ať je to muž, nebo žena a myslím, že takhle ta vyrovnanost mezi tedy umělci a jestli jsou to ženy, nebo muži, tak tady skutečně existuje, že to není už jako záležitost jako rozdělení a tím se to jméno dostává do určitého povědomí. Od těch sběratelů se obvykle potom přenese ten umělec z menší galerie nebo z nějakého alternativního prostoru do galerie větší komerčně úspěšnější, což znamená, že jeho práce se prodávají za větší ceny, to znamená, že si může dovolit dělat větší věci, může prostě nainvestovat a když je dobrý umělec, tak nainvestuje ty zisky zpátky do toho vlastního umění, do té vlastní produkce a může vyprodukovat důležitější a zajímavější věci, může oslovit problémy, které prostě z ekonomických důvodů předtím oslovit nemohl.

Teď jste nádherně popsala, jak funguje systém, jedna výseč systému umění kultury ve Spojených státech amerických, respektive tady v New Yorku. Změnilo se to po 11. září 2001?

No, ze začátku se to trošku změnilo. Galerie skutečně neprodávaly nebo tedy po 11. září jedna věc se stala, že lidi si najednou uvědomili něco, co Evropané znají až příliš dobře, což je "zdráv a vesele lehneš večer, mrtev probudíš se ráno", že prostě vlastně Američané nebo Newyorčané nikdy neprožili to, že někdo odejde do práce a už se nikdy nevrátí. To je absolutně tedy zarazilo, protože tady nikdy nebyla invaze, tady nikdy jako nebyla takováto situace a to byl šok, a to byl absolutně nejenom samozřejmě fyzický šok pro ty rodiny lidí, kteří zemřeli, ale psychologický šok pro celou zemi a pro New York zvlášť, protože New York se nezastaví. Jak to vidíte, ten zmatek žije dál, furt, furt, furt to jde, každou noc prostě všechno se děje a najednou ...

Stejně tomu bylo i včera ...

Vlastně svým způsobem to bylo i včera, ano.

... jeden rok od útoků.

Od útoků. A nejednou to město se zastavilo. To bylo podivuhodné, že město se zastavilo. Tady bylo ticho. A jestli si dovedete představit, že v New Yorku je ticho, to je děsivé.

Nedovedu si to představit.

No, to bylo děsivé. To město bylo úplně jiné. To bylo ticho takové, které opravdu děsilo a člověk si říkal: "Ježíš, Maria, Josefe, dej mně zpět všechen zmatek a všechny nepříjemnost, které jsou s dopravou, ale to ticho bylo skutečně jako ..., to jste viděl, že něco se stalo, co je skutečně nadlidské. Takže lidi přestali chodit vlastně ven, daleko více se scházeli doma a daleko víc nějakým způsobem oceňovali svoji přítomnost, čili že ty galerie nebyly tak navštěvované a ti umělci, kteří měli výstavu, mnoho výstav se otvíralo právě začátkem září, to je začátek sezóny, tak jako letos, tak to bylo loni, ti umělci, kteří měli výstavu někdy od, já nevím, pátého, šestého, sedmého září do konce září, ti skutečně byli absolutně vyřízení. To bylo jako kdyby ta výstava neexistovala.

Teď hovoříte i z vlastní zkušeností jako hlavní kurátorka současného umění v Brooklyn Museum of Art.

Ano, mluvím tak, protože jsem byla jedna z velice málo lidí, byla to Roberta Smith, která pracuje pro New York Times jako velice, velice důležitá kritička a já jsme se potkaly na několika otevřeních několik dní po útoku a vlastně jsme tam byly samy, a tak jsme se na sebe poněkud vyjeveně podívaly a já jí řekla: "Co tady vlastně jako děláš?" A ona říká: "No, já musím dělat to co dělám." To je prostě to, že jediná možnost, jakým způsobem překlenout se přes tuto tragédii, je prací, a tak jsme obě si uvědomily, že tedy budeme dále chodit do galerií a já se budu dívat na umění a přemýšlet o tom, jakým způsobem třeba ty mladé umělce třeba zapojit do výstavy nebo zahrnout do výstavy, která je v Brooklynu a ona o nich bude psát a že to je náš způsob přežití prostě a i svým způsobem jako potlačení. A i vítězství částečného nad takovouhle tragédií je, že člověk se nenechá nějakým způsobem srazit na kolena a začne být opravdu totálně zdeprimovaný, naopak, že prostě pracuje a jde dál.

A po roce chodí k vám do muzea nebo do galerie brooklynské stejný počet lidí jako před 11. zářím?

Teď bych řekla, že se to začíná opět vracet, ale samozřejmě ty první měsíce, podzim byl velice špatný pro všechna muzea v New Yorku. Samozřejmě to ekonomicky ovlivnilo, protože každé muzeum tady, jak známo, má muzeum shop, má obchod, který zase je zdroj prostě příjmů. Samozřejmě, že to ovlivnění bylo nejenom právě tím, že například, jak jsme ze začátku teď mluvili o tom, že budou určité, že ten rozpočet se bude snižovat na městské služby a také na kulturu v městě, nejen tato věc samozřejmě ovlivní možnost práce v muzeích, ale také ovlivňuje ta návštěvnost. Teď se to vylepšuje. Letos na jaře a v létě jsme viděli skoro, že ta návštěvnost byla taková jako byla loni v létě před útokem, ale samozřejmě ty následky jsou pořád ještě cítit.

Teď jste zmínila vícezdrojové financování muzeí ve Spojených státech amerických, konkrétně tady v New Yorku, tedy i vaší galerie, vašeho muzea. Je tady zdroj peněz z města. Jestli se nemýlím, tak v roce 1999, když jsem studoval materiály o vašem muzeu, jste získali zhruba sedm milionů dolarů příspěvek od radnice. V souvislosti s tím, že město New York v současnosti prožívá nejvážnější finanční krizi od poloviny sedmdesátých let, jak se to projeví na škrtech? O kolik dostanete méně?

Já přesně nevím o kolik dostaneme méně, ale nedostaneme skutečně o mnoho méně. Myslím, že to v podstatě bude stejný jako to bylo loni.

Dá se tedy říci, že muzea je to poslední na čem by New York šetřil?

No, já bych to neformulovala úplně takhle. Já myslím, že tam určité jako malé procento bude toho snížení, ale že to nebude skutečně tak razantní a že se to svým způsobem vyrovná možná v tom, že mi dostaneme příspěvek na stavbu. My děláme velkou stavbu před vchodem do muzea a že to co my nedostaneme přímo třeba na to jak se říká vedení galerií nebo čištění muzea nebo takové co dostáváme od města, že se to nějakým způsobem přelije do té stavby, protože poslední věc, kterou toto město potřebuje, a to samozřejmě starosta Bloomberg ví velice dobře, je nezaměstnanost. Čili že my, když máme méně peněz, tak bychom museli propouštět lidi. Jakmile začneme propouštět lidi, kupní síla těchto lidí se stává daleko menší, tím je ovlivněna ekonomie, tím je ovlivněna produkce, tím prostě celá v podstatě národní ekonomie jde dolů, čili že nezaměstnanost je v podstatě to, co nikdo nepotřebuje, čili že ty peníze samozřejmě budou možná menší na to, abychom udělili báječnou instalaci, ve které bychom si dovolili vystavit spoustu nových zdí. Možná, že uděláme instalaci, která bude více konzervativní, ale ty peníze nějakým způsobem to muzeum získá, abychom nemuseli propouštět lidi.

New York Times o vás píší o vašem muzeu poměrně často, česká média jen výjimečně. Poslední zmínku, kterou jsem zaregistroval, a to v Mladé frontě DNES, ta byla z roku 1999. Tehdy městské muzeum Brooklyn Museum of Art mělo výstavu nazvanou nebo expozici nazvanou Senzace. Jen pro úplnost, šlo o výstavu mladých britských umělců, která se díky médiím i díky reakcím politiků a odpovědných osob stala výstavou skandální. Vy jste tehdy doslova řekla, cituji: "V Americe výrazně ožívá náboženský fundamentalismus, který se v některých ohledech podobá návratu do středověku." Tehdy jste narážela na fakt, že odpůrcům výstavy nejvíce a zcela principiálně vadil obraz, na kterém byla podobizna Panny Marie místy pokrytá sloním trusem. Vzpomínáte si na to? Jak to tehdy dopadlo? Tam bylo několik žalob, město vám chtělo vzít sedmimilionovou dotaci.

Byla to velice jako napjatá situace, ale poněvadž muzeum se bránilo z principiálních důvodů svobody umělecké a svobody projevu. Nakonec, když my jsme šli k soudu, měli jsme výborného advokáta a nakonec muzeum vyhrálo spor, město muselo peníze vrátit a myslím, že město i svým způsobem vidělo, že, tedy tenkrát to byl starosta Giuliani, který sám, musím říct, já bych neřekla, že kultuře v New Yorku uškodil, svým způsobem našemu muzeu prospěl, protože jsme nikdy nemohli mít takovou obrovskou publicitu, kterou jsme získali právě tímto sporem, ale všechny peníze se nakonec muzeu vrátily a my jsme tehdy měli mnohem více členů muzea, kteří se hlásili jakožto výsledek právě této výstavy, takže nakonec finančně my jsme touto výstavou muzeu velice prospěli a návštěvností taky. My jsme měli takovou návštěvnost, že, myslím, že ostatní muzeu v New Yorku byla velice žárlivá na nás v té době.

Abyste jí neměli, tehdy texaský guvernér, současný prezident George Bush řekl, že co se doslechl, tak ta výstava špiní náboženství. Ale více už bohužel nestihneme.

Tak to je škoda. Je toho ještě tolik, co bych vám chtěla říct.

Bylo by toho tolik, co ještě dál vysílat, tak věřím, že se setkáme, když ne tady v New Yorku a přivezeme do Prahy část rozhovoru s vámi, nebo že se sejdeme v Praze u mikrofonu v pražském studiu BBC.

Bylo by mi to velikou ctí znovu a je toho tolik, co bych vám chtěla ještě říct, že možná, že se o to v Praze pokusíme.

Charlotto, já děkuji za vašich třicet minut. Přeji vše dobré vám v New Yorku. Někdy příště na shledanou.

Děkuji. Na shledanou.

Od mikrofonu se loučí Václav Moravec. Takové bylo Interview BBC.

Transkripci Interview BBC pořizuje společnost NEWTON I.T. a neprochází jazykovou úpravou BBC.




 
 

Ptejte se našich hostů
Odkazy na internetu:
 
 
Brooklyn Museum of Art
 
BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.
 
Předcházející rozhovory:
 
 
Karel Čermák
Milan Kubek
Cyril Svoboda
Akciové trhy:  01:09 GMT
FTSE 6406.80 -11.00
Dow Jones 12525.7 -48.11
Nasdaq 2467.70 -9.91
FTSE má zpoždění 15 min, Dow a Nasdaq 20 min
 POČASÍ
 

 
redakce@bbc.co.uk
 
 
 
BBC Copyright   Nahoru ^^ BBC News in 43 languages >
 
Zprávy | Svět | Británie | Česká republika
Přehledy tisku | Analýza | Fórum
Anglicky s BBC
 
 
Redakce | Programy | Kontakt | Pomoc  
 
 
© BBC Czech, Bush House, Strand, London WC2B 4PH, UK