Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: pondělí 31. ledna 2005, 12:48 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Svět slibuje 'nikdy nezapomenout'. Ale co to znamená?
 

 
 
Zlo se nikdy nevrací ve stejné podobě. Při vzpomínkách na den, kdy byla před šedesáti lety osvobozena Osvětim, v různých obměnách zaznělo:

"Nesmíme zapomenout, protože se to už nikdy nesmí opakovat."

Bylo by nebezpečné udělat z toho bezmyšlenkovitou frázi a vnímat odpor k masové nacistické vraždě jen jako výraz naší dnešní lidskosti.

 Může-li vzejít z Šoa poučení do budoucna, pak v tom, čeho konkrétně se nesmíme dopustit, pokud chceme nějakou příští hrůzu odvrátit
 

"My" nejsme jako naši předkové (zabijáčtí, lhostejní, chtěně nevědomí, zaskočení), "my" bychom takoví být nemohli – k takovému ujišťování přicházíme lacino, protože se vymezujeme vůči tomu, co už bylo.

Stojí ale za promyšlení, co Osvětim vypověděla o jednání jednotlivců i společenství. Stojí za promyšlení, jak se od té doby proměnil antisemitismus a jak se změnil svět, jaká je síla či slabost našeho mravního kodexu a politických rozhodnutí.

Může-li vzejít z Šoa poučení do budoucna, pak v tom, čeho konkrétně se nesmíme dopustit, pokud chceme nějakou příští hrůzu odvrátit.

Nacismus je mrtvý

Ve čtvrtek 27. ledna se do Osvětimi sjeli bývalí vězni a v obrovském počtu dorazili státníci z Evropy i Ameriky.

Pocit z politických projevů je ambivalentní. Na jedné straně jsou samozřejmě patřičné, protože utrpení a ďábelskou brutalitu takových rozměrů je třeba studovat, popisovat a pravidelně připomínat se skloněnou hlavou před mrtvými a trýzněnými.

Navíc jde o katastrofu, která navždy změnila Evropu, dokonce se dá říct, že ji v jistém ohledu nenávratně zničila.

 Pokud jde o lidskou schopnost páchat strašlivé obludnosti svým bližním, ta se po Šoa bohužel nezměnila
 

Zároveň se ale zdůrazňovalo především to, co se stalo tehdy a co se "už nikdy nesmí opakovat".

Aniž by chtěl člověk zpochybňovat upřímnost těch, kdo ta slova říkali, je tu jistá potíž.

Podobné výroky přicházejí z nejvyšších míst už od porážky hitlerovského Německa, od chvíle, kdy se svět seznámil s tím, co se v Osvětimi, Majdanku, Sobiboru či Treblince dělo.

Ale co z nich vlastně vyplývá? Vyvražďování milionů Židů tu nikdy recidivu mít nebude, protože už se stalo - většina z nich byla zplynována, utýrána, postřílena nebo ubita.

Jde o událost, která nemá a nemůže mít srovnání. Systematické, mechanizované, cynicky chladné a vládou iniciované vraždění nějaké jiné skupiny lidí, vraždění podle nacistického vzoru, v blízké době zevnitř Evropy nepřijde.

Není tu skupina lidí, která by byla ve srovnatelné pozici s Židy a kterou by chtěla některá vláda zničit.

Nacismus je sice zrůdná, ale navzdory holým lebkám dnes prakticky mrtvá ideologie, spjatá s konkrétní dobou, s konkrétními okolnostmi a konkrétním národem.

Sotva se dnes někde objeví hákový kříž nebo deklarovaná sympatie k Třetí říši, nastane všeobecné pozdvižení (kontrastující s tím, jak shovívavě se přistupuje ke zločinům komunismu).

Pokud však jde o lidskou schopnost páchat strašlivé obludnosti svým bližním, ta se po Šoa bohužel nezměnila. Kolik genocid se od války stalo a kolik brutálních režimů existovalo a existuje?

Za všechna místa - abychom zůstali na tomto kontinentu - stačí připomenout bývalou Jugoslávii v poslední dekádě dvacátého století, vyvražďování a mučení mužů, žen i dětí, jemuž Západ dlouho nečinně přihlížel.

Bylo to po Osvětimi a Evropa se přesto na dlouho proměnila v kus ledu. Není tohle dostačující důkaz nepochopení a částečného zapomnění?

Člověk si zvykne na všechno

Zkušenost z lágrů dále ukazuje, že civilizační slupka, která obaluje člověka, je nesmírně křehká, je tím citlivější, čím víc ji v normálním životě považujeme za samozřejmost.

 Nezapomenout na Osvětim znamená nezapomenout na vlastní selhání
 

Mnoho autorů, od Hannah Arendtové přes Primo Leviho až po Simona Wiesenthala, popsalo zrůdné vraždící dozorce a architekty "konečného řešení" nikoli jako ztělesnění ďábla, ale jako průměrné, v civilu nenápadné lidi, kteří by se zřejmě za normálních okolností v civilním životě nikdy nedopustili vraždy a násilí. Sadismus v nich dřímal kdesi hluboko zasutý.

Ale okolnosti, fanatická ideologie a příležitost ho dokázaly náhle vyvolat.

Osvětimský vězeň Primo Levi se ve svých textech opakovaně pokouší analyzovat, co dokázaly lágry a systematické ponižování udělat pro změnu z mnoha vězňů.

Tím, že je nacisté uzavřeli do všudypřítomné smrti a hrůzy, vystavili nepopsatelnému hladu a slovy nepostižitelným životním podmínkám, tím, že je zbavili jmen a identity, je dočasně zbavily citu, schopnosti vzdorovat a jednat tak, jak jedná člověk ve svobodě.

V tomto směru má Osvětim jako obludná laboratoř nesmírný význam, protože člověku ukazuje jeho hranice, které nikdy nesmí překročit, které mu nesmí být dovoleno překročit.

Ve vztahu k Šoa vyvstává i otázka spoluviny. Základní vinu nacistů a většiny Němců, kteří podporovali Hitlera, nikdo soudný nepopírá a nezpochybňuje, poválečné Německo se nepřetržitě kaje.

Víc než půl století jsou Němci jako národ právem kritizováni za to, že mlčeli a dobrovolně neviděli a neslyšeli; zkoumá se, jak velký počet z nich měl informace o vraždění v lágrech, o otrocké práci, o podílu německých firem na konečném řešení, o plynových komorách.

Diskutuje se též o tom, jestli Spojenci udělali - zejména po roce 1944, po zprávě uprchlíků z Osvětimi Rudolfa Vrby a Adolfa Wetzlera - pro záchranu Židů vše, co mohli, proč nebombardovali železniční tratě apod.

O vyhlazovacích táborech nevěděli jen Němci. Ve velkofilmu Clauda Lanzmanna "Šoa – Zpráva o velikém neštěstí" vzpomínají polští rolníci, jak naznačovali Židům v transportech brzkou smrt: přejížděli si prstem přes hrdlo.

Jeden z nich popisuje, jak oral pole hned za dráty jednoho z lágrů a jak slyšel křik obětí.

"Nevadilo vám to?" ptá se Lanzmann. Odpověď: "Člověk si zvykne na všechno."

Zatím nemůžeme s určitostí říct, že to o nás neplatí, že si na všechno nezvykneme. S určitostí ale můžeme říct, že nezapomenout na Osvětim znamená nezapomenout na vlastní selhání.

Protestovat proti zlu

Vina za židovský osud nezačíná v Osvětimi, nýbrž na cestě, která k ní vedla.

 Povinnost, která z Šoa pro dnešního člověka plyne, je tedy úzkostlivě chránit právo, čest, svobodu a majetek svého bližního
 

Začíná nejpozději u žlutých hvězd, přišitých na kabátech a okolím tiše nebo nadšeně akceptovaných, u krádeží majetku, u zákazu pro Židy chodit do určitých veřejných míst a jezdit v dopravních prostředcích, u norimberských zákonů a u jednání s Hitlerem poté, co byly přijaty.

Jak bylo možné tolerovat tohle? Jak bylo možné zajít v nelidskosti tak daleko? Jak to, že se většina společnosti nejen v Německu, ale i v okupovaných zemích (čestnou výjimkou byli Bulhaři a Dánové) nevzbouřila proti tomu, že jejich sousedé kamsi mizí, že jsou náhle společensky degradováni?

Jak to, že odboj nenapřel všechny síly k záchraně těch, kteří při perzekuci přicházeli první na řadu?

Povinnost, která z Šoa pro dnešního člověka plyne, je tedy úzkostlivě chránit právo, čest, svobodu a majetek svého bližního.

Řečeno pateticky, ale pravdivě, být připraven protestovat, je-li sebeméně ohrožen a omezován, případně nasadit život za něj, a tím pádem i za sebe.

Je sice morální a patřičné mluvit o hrůzách nacismu, ale je krajně nejasné, zda dnešní Evropané dovedou pro ideál svobody a rovnosti nasadit vlastní existenci.

Ať se nám to líbí, nebo ne, žijeme v kultuře ovládané sobectvím, relativismem, touhou oddálit stáří a smrt, co nejdéle to jde, užívat si život naplno a pokud možno řešit nebezpečí úkrokem stranou.

Svět se přitom globalizoval a sousedy jsou i ti, kdo trpí v diktaturách na jiném kontinentu.

Jejich utrpení je třeba mít na paměti, poukazovat na ně, vznášet je na mezinárodním politickém fóru jako kardinální otázku.

V praxi to například znamená provádět zahraniční politiku, která usiluje o dodržování lidských práv vždycky a všude – a nikoli jen tam, kde z toho úsilí nebo z eventuálního pádu diktatury bude něco mít. Politiku, která zcela zřetelně rozlišuje mezi dobrem a zlem.

Příště na Blízkém východě

Antisemitismus nezmizel, jen je tu v nové, maskované podobě antisionismu, jemuž dnes čelí (a zčásti podléhá) euroatlantická civilizace.

Antisionismus a nenávist k Izraeli v sobě nese všechny znaky staré nenávisti: doprovází ho příslušné teorie spiknutí, fanatická islamistická ideologie a příslušné ústupky jejím teroristickým nositelům.

Nacismus, proti kterému se Evropa dodnes sjednocuje, chtěl Židy vyhladit a ovládnout svět.

Dnešní islamističtí fanatici, proti kterým se Evropa sjednotit nedokáže, je chtějí "zahnat do moře" a ovládnout svět rovněž. Bylo by strašlivé, kdyby se příští Osvětim nacházela na Blízkém východě.

 
 
OsvětimSymbol holocaustu
Tematická příloha k 60. výročí osvobození Osvětimi
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí