Skip to main contentAccess keys helpA-Z index
BBCCzech.com
 
Aktualizováno: čtvrtek 27. ledna 2005, 08:40 SEČ
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
Den památky obětí holocaustu
 

 
 
Ani šedesát let po té, co skončilo vyhlazování Židů organizované německými nacionálními sociality, si s touto součástí našich evropských dějin nevíme rady. Snažíme se najít pro ni nějaké výstižné pojmenování, ale moc se to nedaří.

Teprve před zhruba dvaceti lety se ve světě ujalo slovo "holocaust", převzaté z řecké náboženské terminologie. Znamená celopal, tedy obětní úkon, kdy si obětník neponechá z obětiny žádnou provizi, nýbrž v plamenech ohně ji nabídne božstvu celou.

 Dodnes nevíme, jak rozsah i obsah těchto hrůz nazvat. Připomínat si je však je nutné, neboť ztráta paměti nastolení hrůz usnadňuje
 

Hubení lidských bytostí plynem, pálení celých hromad lidských těl v příkopech a pecích osvětimské továrny na smrt však žádnou obětí nebylo. Byl to provoz, jakéhokoli náboženského obsahu prostý, kde se mechanicky a chemicky ve velkém zabíjelo.

Smyslem tohoto zabíjení bylo jednou pro vždy se zbavit domnělých škůdců.

Hebrejské slovo "šoa", znamenající ničivou pohromu a hrůzu, se pro vyhlazování Židů příliš neujalo, ač je výstižné - přišlo až po holocaustu a špatně se skloňuje.

Takže užíváme dnes nepříliš logického spojení "oběť holocaustu", které málo vystihuje pojmenovanou skutečnost, ale hodně svědčí o naší bezradnost nad tím, jak vůbec uchopit, co se stalo a jak to nazvat.

Svým způsobem ale naše bezradnost je nedílnou součástí oné šoa, pro kterou se tak těžko hledají slova a vhodné příměry, vždyť s něčím takovým doposud lidstvo zkušenost nemělo.

Rudolf Vrba, kterému se podařilo z Osvětimi v roce 1944 utéct a podat přes vatikánské diplomaty a odbojové skupiny do svobodného světa zprávu o skutečné povaze osvětimských lágrů, líčí ve svých vzpomínkách, jak zpočátku nikdo jeho svědectví nechtěl věřit. Nechtěli věřit ani ti, kdo se už v Osvětimi ocitli.

Slovo osvětimská lež se bohužel již ujalo v jiné souvislosti, ale ďábelskost konečného řešení židovské otázky tkvěla právě v kombinaci surové krutosti a sofistikovaného lhaní.

Asi čtyři tisíce českých Židů, odeslaných v září roku 43 do Osvětimi z Terezína, mohly propadnout iluzi, že přijeli do lepšího, neboť v tomto údajně karanténním zařízení se speciální péčí bude celá rodina ubytována bude pohromadě. Však přijetí bylo vstřícné, esesáci pomáhali ženám nést kufry, žertovali a hráli s dětmi.

Když po půlroce je všechny včetně dětí nahnali do plynových komor, na odpor, který by snad vyústil v povstání, se už odsouzenci na smrt nezmohli. Příliš pozdě zjistili, že ono relativně slušné zacházení byl taktický úskok a řeči o přesídlení cynická lež.

Dodnes nevíme, jak rozsah i obsah těchto hrůz nazvat. Připomínat si je však je nutné, neboť ztráta paměti nastolení hrůz usnadňuje; to už v Evropě přece jen víme.

 
 
RadiofejetonyRadiofejetony
Archiv fejetonů osobností českého veřejného života
 
 
NEJNOVĚJŠÍ
 
 
Poslat stránku emailem Verze pro tisk
 
  Redakce | Pomoc
 
BBC © ^^ Nahoru
 
  Archiv | Speciály | Anglicky s BBC
 
  BBC News >> | BBC Sport >> | BBC Weather >> | BBC World Service >> | BBC Languages >>
 
  Pomoc | Ochrana soukromí