Z pera Tomáše Halíka
Budu dnes mluvit o anonymních svatých. Prvního listopadu slaví katolická a anglikánská tradice svátek všech svatých; v obecném povědomí je poněkud zastíněn připomínkou všech věrných zemřelých, která spadá na následující den.
 |  |  |  |  | | | Světec není žádný „morální úderník". | |  |  | |  | V obecném povědomí - mimo křesťanské prostředí, ale často i u věřících samých - se pojem světec a světice asociuje s představou zasloužilého člověka, který je po smrti Bohem či papežem dekorován řádem v podobě zářivé svatozáře kolem hlavy.
Teologický a historický výklad věci je však poněkud zajímavější. Svatý je v křesťanské teologii Bůh sám - a pak to, co mu plně náleží.
Svatí jsou ve staré křesťanské tradici ti, kteří byli spaseni - v listech apoštola Pavla se dokonce výraz svatý používá jako synonymum pro křesťany, byť apoštol, jak z listů vidno, nemá o mnoha členech svých obcí, o svých svatých, žádné iluze a vidí je velmi realisticky se všemi jejich slabostmi.
Světec není žádný „morální úderník". Později se ten pojem ustáli na těch, kteří už zdárně dokonali pozemskou pouť - a z těchto nepočetných zástupů, jak církev věří, někteří jí byli zjeveni jako ti, kteří si zaslouží veřejnou úctu.
Nebudu teď zdržovat historií toho, jak se svatost zjišťovala a zjišťuje kanonickým procesem, v němž má svou úlohu i „ďáblův advokát", shromažďující všechny argumenty proti svatořečení dané osoby.
Nebudu hovořit o tom, jak lokální úcta k národním světcům či patronům jednotlivých měst, řemesel a stavů obrážela kulturu a psychologii té které doby a sociální skupiny.
Chci se vrátit k smyslu svátku všech svatých. Tento svátek nemá obrážet - jak si to mnoho lidí představuje - jakýsi společný nebeský banket těch všech svatých a blahoslavených, jejichž jména nalezneme během roku v katolickém, případně anglikánském či pravoslavném kalendáři.
Je to spíš slavnost těch, o jejichž svatosti se veřejně a všeobecně neví; kteří nikdy nebyli a zřejmě ani nebudou svatořečeni.
Jednou jsem trochu prostořece napsal, že jsou to svatí, jejichž jména si Bůh žárlivě ponechal sám pro sebe a byla mu tak drahá, že je neprozradil ani papežům a příslušné vatikánské kongregaci pro svatořečení.
V byzantských legendách je častý tento motiv: bohatý a úspěšný člověk se vzdá všeho a odejde žít asketickým životem do pouště; záhy ho tam vyhledávají žáci a obdivovatelé.
Zatímco však v západních legendách zde příběh končí, v byzantských pokračuje: světec se vzdává i svého světeckého renomé a vrací se do města a tam se chová jako blázen, vyrušuje při bohoslužbách a je všemi posmíván a odháněn.
A když zemře, na jeho hrobě se začnou dít zázraky - a Bůh tak ukáže: tento jurodivý byl největší světec mezi vámi.
Možná je to Boží pedagogický záměr, že některá jména svatých si nechal pro sebe. Možná, že nám chystá překvapení pro chvíli, až přestoupíme práh tohoto života: tenhle člověk , kterého jsme znali, že sedí mezi svatými?
Možná, že míra naší schopnosti překročit naše vlastní úsudky o lidech a ponechat přinejmenším otevřenou možnost, že „Ten, který vidí do srdce" je hodnotí úplně jinak než my, nakonec rozhodne o naší vlastní spáse. |