Z pera Miloše Rejchrta
Před čtyřiceti lety poslední říjnový víkend jsem cestoval po českém venkově autostopem, ale pokud nějaké auto jelo, bylo obsazeno celou rodinou. Však to bylo na Dušičky, všichni jeli na hroby svých blízkých.
 |  |  |  |  | | | Západní Evropa konzumuje ještě zběsileji než my, pohřby bez obřadu ale nezná. To je náš vynález. | |  |  | |  | Několik hodin jsem šel po silnici pěšky, za soumraku i ve tmě. Byla to cesta nádherná, byla to pouť od jedné oázy světla ke druhé. Hřbitovy zářily mihotavými plamínky svíček, malinká světélka, skromná, ale bylo jich tolik, že dohromady proměnily hřbitovy ve svátečně prosvětlené zahrady.
Celá ta scenérie tiše a ochotně vyprávěla poutníkovi o pomíjivosti a věčnosti, o samotě a společenství, o zániku a štafetě života.
Dnes by taková cesta asi dopadla jinak. Aut jezdí podstatně víc, plně obsazená jen málokdy a světel na hřbitově ubývá. Ubývá totiž pohřbů a vztah k těm, kteří nás předešli, chřadne.
V Praze už víc než polovina zesnulých je spálena bez obřadu, snad těch dvacet minut rozloučení je pro pozůstalé příliš velký ztráta času a těch několik tisíc za nájem obřadní síně a výzdobu se zdá příliš mnoho za tak málo.
Krematoria se čím dál tím víc stávají spalovnami čehosi, co ještě nenazýváme odpadem, ale s čím jako s odpadem zacházíme. Pohřeb bez obřadu, má-li toto slovní spojení vůbec nějaký smysl, je dnes úkazem zcela obvyklým.
Vyprávěl jsem o tom před několika dni příteli, francouzskému knězi. Chvíli to trvalo, než se nechal přesvědčit, že jsme se nedopustil nějakého překladatelského lapsu.
Pohřeb bez obřadu, tenhle výraz ještě neslyšel. Přece i když umře bezdomovec, nějaké rozloučení se koná vždycky, i kdyby jeho účastníky měli být jen zaměstnanci pohřební služby a obecní úředník.
Údiv francouzského kolegy nad pohřbem bez obřadu něco prozradil.
Neochotu rozloučit se důstojně s lidským životem, přijmout jeho konečnost jako připomínku základní solidarity nás všech, nelze jen tak beze všeho svést na mentalitu konzumní společnosti, která lačna nových výrobků, ty staré bez sentimentality zahazuje.
Západní Evropa konzumuje ještě zběsileji než my, pohřby bez obřadu ale nezná. To je náš vynález, naše národní specifikum, že nepotřebujeme říci díky, sbohem či nashledanou, když někdo nám blízký odchází.
Dušičky jsou den vzpomínání a upomínání na ty, kteří nás předešli. Potřebujeme se s nimi loučit, oplakat je, vzpomínat na ně. Potřebujeme svůj život zahrnovat do souvislostí, které individuální život přesahují , potřebujeme si připomenout, že jsme svým životem něco vzácného převzali, abychom my zase předali dál.
Náležitá úcta k zesnulým není zbytečnost, neboť není zbytečností úcta k života, úcta k sobě. Světlo věčné a věčný klid můžeme našim zesnulým jenom přát. Ale pro svůj pokoj a pořádek v duši můžeme zažehnout malou dušičkovou svíci. |