Z pera Petrušky Šustrové
Nevím, co se čeští občané rozhodnou dělat 28. října.
Většinou asi budou jednoduše užívat volného dne. Politici položí na vhodná místa květiny, pronesou několik případných slov, prezident rozdá medaile a uspořádá recepci.
 |  |  |  |  | | | Československý stát vznikal s vymezením vůči německému živlu, což vyplývalo nejen z předchozích desetiletí česko-německých vzájemných sporů, ale i z toho, že právě Němci prohráli válku. | |  |  | |  | Státní svátek je však také příležitost zamyslet se nad naším vztahem ke státu i nad tradicí, z níž svátek vzniká.
Vzhledem k historickému vývoji má Česká republika státní svátky dva, shodou okolností měsíc po sobě, a každý z nich se vztahuje k jiné tradici. Mně je bližší tradice, kterou si připomínáme 28. září, na svátek svatého Václava. Ten připomíná český stát, jenž existoval v rámci Evropy dlouhá staletí.
28. říjen pak oslavuje novodobou státnost československou. Jakkoli byl obnovený stát spontánně vítán a tradice meziválečné Československé republiky je natolik uznávaná, oblíbená a živá, že z vůle zákonodárců slavíme státek svátu dnes již neexistujícího, mám k tomu tehdejšímu státnímu útvaru své výhrady.
Byl založen na fikci jednoho československého národa, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Jenže kdyby nebylo onoho vymyšleného československého národa, byli by se museli Němci, kteří v českých zemích žili, stát dalším státním národem, a nikoli menšinou, protože jich bylo hodně.
A československý stát vznikal s vymezením vůči německému živlu, což vyplývalo nejen z předchozích desetiletí česko-německých vzájemných sporů, ale i z toho, že právě Němci prohráli válku, takže jim vítězné velmoci příliš nepřály.
K čemu to vedlo, je známo: Němci pokládali své postavení v novém státé za nerovnoprávné, cítili se diskriminováni, a mimo jiné proto se většina československých Němců přiklonila ke Konrádu Henleinovi a zprostředkovaně na stranu Adolfa Hitlera.
Po válce to skončilo vyhnáním dvou a půl milionů německých obyvatel Československa. Nedokázali jsme žít s národem, se kterým nás spojovala staletí. Pro spravedlnost je nutno dodat, že ani naši někdejší krajané nedokázali žít s námi.
Obávám se, že tato tradice dvacátého století svým způsobem přispívá k určité české xenofobii, která nás činí ostražitými a nevlídnými ke každému cizímu živlu a v extrémní podobě se zhmotňuje v oblíbeném hesle dohola ostříhaných mládenců, skandujících s nadšením "Čechy Čechům!"
Svatováclavská tradice je mi milejší, i když v desátém století i později existovaly také nesnášenlivosti, nespravedlnosti a krutosti. Jenže, co naplat, je to už dávno, a tehdejší poměry si nikdo příliš neidealizuje. Líbí se mi pohádka o rytířích, kteří pod vedením knížete Václava dřímají v hoře Blaník, připraveni vyjet své zemi na pomoc, až bude nejhůř.
Je to symbol našeho sepětí s generacemi našich dávno mrtvých předků, a nabízí velmi důležitou perspektivu. Učí nás nehledět jen na dnešní den, upozorňuje nás, že společnost obývající některou zemi tvoří dlouhý průvod mrtvých, živých i dosud nenarozených, a že se v tomto předlouhém průvodu dějinami proměňuje.
Ostatně se docela dobře pamatuji, jak demonstranti na různých shromážděních v různých dobách provolávali heslo: "Blaničtí rytíři, přišel váš čas!" - a jakkoli bylo toto heslo míněno z největší části žertem, přece jen vyjadřovalo sounáležitost protestujících s dějinami mnohem delšími, než jakými se mohl honosit komunistický režim.
|